Vytváření fiskálních protektorátů není cestou ke skutečné hospodářské a měnové unii

Vývoj posledních několika týdnů, který vyústil v ultimátum řecké vládě, je tragédií pro řeckou demokracii. Výsledná „dohoda“ je ale tragédií i pro ty z nás, kteří věřili v možnost vytvoření demokratické evropské federace nebo, chcete-li, Spojených států evropských. Projekt měnové unie zdegeneroval do podoby režimu fixních kurzů se společnou měnou, který drží pohromadě pouze strach z toho, co by se stalo v případě opuštění eura a zavedení vlastní měny. Projekt politické unie (federalizace Evropy) byl hlavními aktéry (Francie a Německo) ve skutečnosti opuštěn již před mnoha lety a eurozóna dnes definitivně zmutovala do jakéhosi mezivládního klubu, ve kterém se naplno projevuje mocenská nerovnováha mezi členskými státy. Krize eurozóny poměrně jasně demonstrovala, že měnová unie není dlouhodobě udržitelná bez unie fiskální. Zároveň se ale v celé své nahotě ukázala neudržitelnost a nedemokratičnost současného modelu „fiskální unie“, opírajícího se o dva pilíře: mechanismy na záchranu bankrotujících států (sdílení fiskálního rizika) a vymahatelná pravidla rozpočtové disciplíny (sdílení fiskální suverenity). Jako federalista tvrdím, že tato forma „fiskální unie“ je nedemokratický a nefunkční slepenec, který jde proti všem zásadám fiskálního federalismu, tak jak je praktikován ve skutečně fungující měnové a fiskální unii, ve Spojených státech amerických.