Soft power: mít či nemít?

Definice moci

Známou Weberovu klasickou definici Robert Dahl přetransformoval do podoby, která nám říká, že moc je schopnost aktéra A přinutit aktéra B, aby vykonával určitou činnost, kterou by jinak nebyl ochoten provádět. Přes existenci této jednoduché ale etablované definice můžeme identifikovat řadu novodobých teoretiků, kteří se zcela rozchází ve způsobu definování moci. Debata o moci je v mezinárodních vztazích dlouhodobě ovládána realistickým přístupem, který kromě jiného vychází ze schopnosti států využívat hmotné zdroje za účelem vynucení své vlastní vůle a dosažení svých cílů. Za schopnosti, které někoho předurčují být např. regionálním či světovým hegemonem, pak teoretici považují nejčastěji politickou moc podpořenou vojenskou, ekonomickou či technologickou převahou nad ostatními.

Vedle toho se však v posledních letech v oblasti mezinárodních vztahů stále více projevuje polymorfní charakter moci, která od čistě materiálního – realistického hard pojetí přechází do více behaviorální soft podoby. Moc už v dnešním světě nemusí pracovat pouze s nátlakem či hrozbou, ale může využívat i zcela jiné zdroje, mezi které patří například kultura, zahraniční politika či hodnoty obecně viz níže. Uvedené zdroje ovlivňují postoje adresovaných aktérů na bázi dobrovolnosti a bez užití jakéhokoli násilí. Tento nekonfliktní přístup k moci pracuje s přitažlivostí a konsensem a otevírá nám další dimenze diskuse o moci.

Koncept soft-power

Oblast mezinárodních vztahů je dlouhodobě konfrontována s novými výzkumnými výzvami a koncepty, ale málokterý termín je opředen tolika otazníky jako právě soft power. Od počátku devadesátých let, kdy se termín aktivně dostal do diskurzu mezinárodních vztahů, je nejčastěji skloňován s jeho nejcitovanějším teoretikem Josephem Nyem Jr, který soft power definuje především jako schopnost jednoho aktéra ovlivnit chování ostatních. Soft power v jeho chápání pracuje s přitažlivostí a nikoliv s nátlakem, jako je tomu v případě hard power. V hypotetickém případě aktér A disponuje tzv. soft power, která ovlivňuje a mění preference aktéra B, jenž zcela dobrovolně mění své chování ve prospěch aktéra A. V oblasti mezinárodních vztahů můžeme soft power chápat jako schopnost jednoho státu ovlivnit to, co chtějí jiné státy. V současném proměnlivém mezinárodním systému se jedná o dovednost, jejíž význam je dalekosáhlý a rozhodně není praktiky zahraniční politiky podceňovaný.

Vrátíme-li se však zpět Josephu Nyeovi, je důležité zmínit, že v knize „Soft Power: The Means to Success in World Politics“ definoval tři primární zdroje soft power: kulturu, politické hodnoty a zahraniční politiku (Nye 2004: 11). U kultury jasně odlišuje populární, neboli masovou kulturu, která se zaměřuje především na širokou veřejnost, přičemž dále specifikuje tzv. vysokou kulturu, pod kterou spadá literatura, umění a vzdělání. Konkrétním příkladem mohou být např. studentské výměny, podpora vzdělání, jazykové instituty (např. British Council, Goethe Institut atd.), filmová a hudební produkce atd. Mezinárodně úspěšným příkladem kulturní produkce jsou bezesporu americké filmy, jež umožňují americké administrativně vcelku nenápadně šířit politické a společenské hodnoty, které Američané uznávají a s oblibou prosazují za hranicemi. Nicméně je důležité podotknout, že politické hodnoty mohou sloužit jako zdroj soft power pouze v případě, že se stát podle nich chová dovnitř i navenek.

Třetí zdroj moci dle Nye, zahraniční politika, musí být zase vnímána jako legitimní a mající morální autoritu. Pokud stát dokáže svoji moc prezentovat jako legitimní, je potom taková moc přijímaná s minimálním odporem a maximálním účinkem u daného recipienta. Zde je možné uvést jako příklad neúspěšnou strategii Spojených států během invaze do Iráku v roce 2003, která vyústila v termínech soft power v poměrně nelichotivé vnímání USA , a to v globálním měřítku. Nye se vedle toho také domnívá, že kultura a ideologie potřebují mít dostatečnou atraktivitu, aby si zajistily skutečně pozitivní přijetí. V případě, že stát dokáže prezentovat svoje hodnoty jako mezinárodní normy, umožní mu to pak snadno přesvědčit ostatní o pozitivech svého jednání. Dokonce pak ani nemusí využívat žádné další podpůrné přesvědčovací nástroje, neboť ostatní aktéři mocenského systému uvedené hodnoty považují za přirozené a universální. Tím, že se státy aktivně podílejí na vytváření tzv. mezinárodní politické agendy, mohou snadno ovlivnit přáními a uvažování ostatních států, a tímto způsobem manipulovat jejich preferencemi. Příkladem takové aktivity mohou být Západem iniciované instituce typu Mezinárodního měnového fondu, Světové obchodní organizace nebo Organizace spojených národů, které vznikly na základě amerického hodnotového systému, přesto mají obrovský mezinárodní přesah a jsou považovány svým hodnotovým založením za universální.

Problémy s výkladem

Navzdory akademické popularitě, která v posledních letech soft power zejména díky spojitosti s Čínou provází, je tento koncept stále předmětem nejednoznačných a zavádějících výkladů, ostatně jako samotný termín moci. Nye ve svých prvotních úvahách popsal soft power především na základě americké zkušenosti, čímž vytvořil koncept víceméně jen pro americké publikum. A právě jistá etnocentričnost Nyeova konceptu je také jedním z problematických aspektů jeho práce. Přes svůj dosavadní teoretický přínos Nye na svém původním konceptu dále pracuje a rozšiřuje jej o další možné dimenze. Vedle toho se však často objevují kritické hlasy právě na jeho adresu, které považují jeho teoretická východiska za příliš zjednodušující, omezující a empiricky neaplikovatelná na současné dynamické mezinárodní prostředí.

Vzhledem k tomu, že soft power pracuje s normami, hodnotami a kulturou, závisí do jisté míry na přesvědčivosti chování jednotlivých aktérů, jelikož pouze legitimně prosazovaná moc má potenciál působit na ostatní aktéry do té míry, že jsou skutečně ochotni přizpůsobit a změnit své chování, standardy a zájmy s ohledem na chování ostatních. Je ovšem důležité podotknout, že soft power se do velké míry prolíná s hard power, a jak upozorňuje např. Samuel. P. Huntington hospodářský růst států zvyšuje jeho atraktivitu v mezinárodním prostředí, naopak ekonomický úpadek zvyšuje krizi identity v dané společnosti a snižuje tak jeho mezinárodní kredibilitu. Určitě kompenzování obou mocí vystihuje nedávno zavedený termín tzv. chytré moci neboli smart power.

V akademickém prostředí existuje jasný konsensus, že způsob jakým je stát vnímám v mezinárodním prostředí má jasný vliv a dopad na jeho národní moc a postavení v systému jako takovém. Podle některých expertů se současný mezinárodní systém více orientuje na tzv. soft metody v aplikaci moci. Na druhou stranu mocenské vztahy se neustále vyvíjejí a proměňuje se také podstata celého systému a jednotlivých aktérů. Vzájemná závislost a ekonomická propojenost jednotlivých států je mnohdy v kontradikci s tím, že současný mezinárodní systém se potýká s nestabilitou a narůstající nerovnováhou v distribuci moci. Dochází k nárůstu moci nestátních aktérů a k oslabováním hegemonické moci některých států. Mocenské vztahy současného mezinárodního systému se jeví jako obtížně uchopitelné a představují jednu z největších výzev současného výzkumu mezinárodních vztahů.

O autorce:

Linda Flanderová, doktorandka Institutu politologických studií, FSV UK. V současné době je na studijním pobytu v Číně.