Romana Jungwirth Březovská: „Česko je podprůměrný aktér na to, jak jsme znalostně a ekonomicky vyspělý stát.“

Rozhovor vyšel ve druhém čísle časopisu Mezinárodní politika 2023 (ke stažení v PDF níže).

Co vnímáte jako hlavní problém ve vztahu klimatické změny a bezpečnosti?

Jak stabilní klimatický systém, tak bezpečnost jako takovou vnímáme jako samozřejmost, protože jsme zvyklí na stav, který nás nenutí o našem prostředí moc přemýšlet, a nedoceňujeme důležitost stability, ve které se pohybujeme. To vede k tomu, že přicházíme na důležitost klimatu a jeho bezpečnostních implikací velmi těžkopádným způsobem, skoro až z donucení. Podnebí i bezpečnost bereme – paradoxně k tématu – opravdu „jako vzduch“, nevážíme si jich, dokud o ně nepřijdeme. A mezi stabilním klimatem a bezpečností existuje spousta problematických paralel, vedle toho, že se navzájem podmiňují a že si neuvědomujeme, jaká je jejich cena. Jeden z hlavních problémů je např. to, že i když jsou změna klimatu i bezpečnost problematiky se zřejmou globální dimenzí diskutované na řadě mezinárodních fór, tak to, zda a jak se nám podaří dosáhnout našich cílů, závisí do značné míry na tom, jak umíme téma řešit, komunikovat nebo „prodat“ doma.

Když mluvíme o bezpečnosti, klimatu a mezinárodních fórech, jaké vidíte rozdíly ve vnímání a reakci na klimatické změny v rámci EU a NATO?

Pokud dnes mluvíme o klimatické změně, tak to není pouze o přírodním jevu, ale také o celém procesu dekarbonizace, posílení klimatické odolnosti a také schopnosti umět přemýšlet jinak než dosud. Unie vnímá tuto transformaci jako cestu, jako podmínku pro budoucí prosperitu. Pro NATO je klima také jednou z priorit, ale spíše z toho důvodu, že už dnes podrývá samotnou akceschopnost Aliance při zajišťování hlavního úkolu – chránit svobodu a bezpečnost svých členů.

Rozdíly jsou vidět zejména v nástrojích, které obě organizace mají. U EU je těchto nástrojů opravdu mnoho, od ekonomických jako uhlíkové clo a taxonomie pro udržitelné aktivity s přesahem do veřejného financování přes vyjednávání strategických partnerství po politiky v zemědělství, průmyslu, rozvojové agendě atd. NATO má logicky nástroje úzce zaměřené na bezpečnost, stejně tak ale chce posilovat vlastní klimatickou odolnost, např. skrze nové technologie, lepší analýzu systémových i místních klimatických rizik a nová partnerství. A nejde jen o partnerství mezi státy, ale i napříč různými obory. Například na NATO Public Foru 2023, které se konalo v červenci ve Vilniusu, vystupoval za Světovou meteorologickou organizaci generál, který se vyjadřoval k závažnosti změny klimatu i měnícím se bezpečnostním podmínkám. Je důležité zmínit, že jak NATO, tak EU sdílí ambici stát se do roku 2050 klimaticky neutrálními.

Jakou roli mají v řešení změny klimatu ostatní země BRICS a jak spolupracují s EU?

Musíme si uvědomit, že všechny státy, o kterých se bavíme, mají jinou výchozí pozici, jiné politické a ekonomické systémy, své jedinečné vyjednávací pozice. To znamená, že i přístup EU k těmto státům nemůže být jako přes kopírák a spolupráce tak není vždy přímočará.

Spolupráce s Čínou jde vidět např. v tom, že Čína od roku 2021 zprovoznila systém emisních povolenek (ETS) zaměřený na skleníkové plyny, největší systém obchodování s emisními povolenkami na světě. Byla to ale EU, která jako první zavedla fungující ETS jakožto velmi efektivní nástroj na zmírnění změny klimatu. Tady vidíme, že Unie nastavuje dobrou praxi, nějaký mezinárodní standard, na který může Čína – a nejen Čína – navázat.

Co se týče samotných mezinárodních vyjednávání, ať už přímo těch klimatických, vycházejících z Rámcové dohody OSN o změně klimatu a Pařížské dohody, nebo např. G7, kde je klima také téma, je klíčová komunikace mezi Čínou a USA. Úspěch jednání vždy závisí na širším mezinárodním naladění. Když např. Nancy Pelosi navštívila v roce 2022 Tchaj-wan, tak Čína dlouhodobě přerušila jednání s USA v oblasti bezpečnosti i klimatu. Nyní se jednání o klimatu pomalu obnovují, nicméně tyto geopolitické tanečky mají potenciál zaparkovat téma změny klimatu do slepé uličky, což je v době čím dál častějších klimatických extrémů nebezpečné.

U Ruska vidíme dlouhodobě, a není to pouze u klimatu, že je destabilizačním aktérem podrývajícím mezinárodní systém i důvěru v něj. Způsobilo válku, řadu lidských tragédií, environmentální destrukci atd. V kontextu klimatických vyjednávání je aktuálně zajímavé to, že může blokovat diskuse o tom, kde se bude konat další klimatická konference. V roce 2024 by se tzv. COP29 měl konat v regionu střední a východní Evropy. Tam patří i Rusko, které díky tomu má možnost veta u výběru hostitelského státu. Tím může nepřímo ovlivnit, jak ambiciózní/úspěšná jednání budou. My mu toto úsilí můžeme do velké míry ulehčit i tím, že žádná schopná země v daném regionu, včetně Česka, ani nebude o hostitelství usilovat. To je aktuálně problém, protože úspěchy vyjednávání ve velké míře závisejí i na tom, jak transparentně a efektivně hostitelský stát jednání řídí či neřídí.

Když se podíváme na Jihoafrickou republiku nebo na Indii, role těchto států je důležitá v tom, že je třeba, aby přeskočily emisně náročnou fázi vývoje a nešly tedy stejnou cestou jako EU nebo USA. Ideálně, aby co nejrychleji a nejšetrněji přešly k obnovitelným zdrojům energie. Proto vznikají tzv. JETP, což jsou partnerství pro přechod na spravedlivou energetiku, strategický nástroj, jak vytvořit spolupráci mezi EU, Velkou Británií, USA, ale i soukromými společnostmi a státy, které se rozvíjejí, třeba právě mezi Jižní Afrikou, Indonésií, Indií nebo Vietnamem. Vidíme ale, že tato partnerství jsou velice komplikovaná, plná překážek. Tyto iniciativy ale mají velký potenciál, a pokud by neuspěly, tak by to byl velký problém, protože nemáme lepší nástroje.

A jak si stojí Česká republika? Jaké jsou oficiální postoje České republiky ke klimatické změně a jejímu řešení?

V našich podmínkách se spíše než o změně klimatu bavíme o modernizaci energetiky nebo o společenské transformaci. V oblasti energetické a klimatické politiky je Česko podprůměrný aktér na to, jak jsme znalostně a ekonomicky vyspělý stát. Spíše pozorujeme, co dělají ostatní. Dobře kritizujeme, pokud někdo někde udělá nějaký přešlap, ale sami nemáme žádnou vizi, ať krátkodobou, nebo dlouhodobou. Jsme velmi reaktivní.

Letos se aktualizují zásadní strategické dokumenty – Politika ochrany klimatu v ČR, Národní energeticko klimatický plán a Státní energetická koncepce. Jsou to klíčové dokumenty v oblasti zmírňování změny klimatu, ale i sociálních dopadů a přínosů, které souvisejí s odklonem od uhlí. Takže je otázkou, co bude v těchto dokumentech. Na základě výsledků různých veřejných konzultací sice vidíme, že česká společnost podporuje cíl klimatické neutrality a chce ambicióznější cíle obnovitelných zdrojů energií, ale tím, že toto celospolečenské téma není sebevědomě otevíráno politiky, vzniká spoustu prostoru pro nejistotu ve společnosti, šíření dezinformací, zneužívání tématu populisty apod. Co se tedy týče samotné ČR, v rámci EU, která se prezentuje jako klimatický lídr, Česko se svými současnými politikami moc k této unijní image nepřispívá.

Vidíte prostor pro větší angažovanost české společnosti, aby tlačila na vládu?

Určitě. Například české neziskové klimatické organizace jsou do velké míry hybatelem, přinášejí do veřejného prostoru zásadní systémová témata, příklady dobré praxe, a kultivují tím debatu. Z veřejných výzkumů vidíme, že lidé nemají informace o tom, co je Zelená dohoda pro Evropu a co transformace znamená pro Česko i pro ně samotné. Je přirozené, že pokud se politici o téma sami nezajímají, mlčí či mlží, různé skupiny mohou využít nevyplněný prostor a šířit strach a polopravdy. To je škoda, protože bez podpory veřejnosti, ale i akademické obce a vědecké komunity se inovativní a spravedlivé politiky budou připravovat, natož zavádět do praxe, jenom stěží. Například ve Velké Británii vznikl v rámci klimatického zákona nezávislý Výbor pro změnu klimatu, který je složen z řady špičkových vědců a vědkyň a který je schopen mapovat kroky britské vlády i to, jak jsou či nejsou v souladu s mezinárodními i vlastními závazky. Výbor pravidelně informuje parlament i veřejnost, jak je vláda (ne)úspěšná, a poskytuje doporučení. To je souhra, která pomůže nepřešlapovat na místě.

Jak vnímáte roli České republiky v kontextu klimatické změny během loňského českého předsednictví v Radě EU?

Česká republika byla během předsednictví aktivní, plnila to, co měla. Pokud se k její činnosti vázala nějaká očekávání, tak je překonávala, a byla chválena ze všech stran. Problém je, že politický či diplomatický kredit, který jsme během předsednictví získali, se aktuálně rozpouští v pěně dní. Během předsednictví jsme plnili cíle a úkoly, které jsme měli na stole, a splnili jsme je dobře, ale nyní chybí vize, co dál. Například u klimatických vyjednávání nejde jen o to zachovat se ad hoc dobře, ale umět konstruktivně spolupracovat v dlouhodobém horizontu. V tom mají velkou výhodu státy, jež dlouhodobě, intenzivně a promyšleně kultivují vztahy s mimounijními státy, se kterými sdílejí nějaké hodnoty a zájmy.

Čím si vysvětlujete, že jsme byli během předsednictví schopni tak skvělých výsledků a hned, co skončilo předsednictví, jsme se vrátili k pasivitě?

Myslím, že řada agend, která se řešila v kontextu klimatu a energetiky v rámci předsednictví, se projednávala na unijní úrovni nebo někde „v zahraničí“, kde bylo vlastně mnohem jednodušší se v rámci menších týmů a pod profesionálním vedením sjednotit, a dosáhnout konkrétních cílů. Přece jenom mottem předsednictví bylo „Evropa jako úkol“, a tak jsme se do úkolů pustili. Myslím, že po předsednictví se zaměření na jasné cíle rozpustilo a vše se vrátilo do dlouhodobého normálu, což v našem pojetí znamená i do žabomyších válek, komunikačního šumu a neschopnosti se dohodnout, jak řešit zásadní výzvy.

Paradoxní byla situace, kdy Česko dojednalo dohodu o zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035, ale hned po předsednictví podpořilo Německo v tom, aby se tato dohoda znovu otevřela. Ukazuje to na nekonzistentnost, kterou máme, a je to velká škoda. Z dlouhodobého roztěkaného pohledu člověk neví, co si z toho má vzít – co je přetvářka, obecný zájem a co jiné partikulární zájmy atd. Co se týče komunikace, není to zrovna disciplína, ve kterém bychom vynikali ani během předsednictví. Obecně si třeba novináři stěžovali, že i když došlo k nějakým rozhodnutím nebo úspěšnému vyjednání, tak velice málo politiků umělo říci, proč bylo to téma důležité a co znamená pro Česko. Média si mohla přečíst tiskovou zprávu Evropské komise, ale nebyl nikdo z politické sféry, kdo by byl schopný zasadit téma do kontextu. V konečném důsledku tak jen nevelká část společnosti skutečně ví, co vůbec Česko v rámci předsednictví dělalo.

Vy jste se sama podílela na českém předsednictví EU. Jaká byla přesně vaše role a osobní zkušenosti?

V rámci předsednictví jsem byla zapojena do týmu Ministerstva životního prostředí ČR, který vedl vyjednávání v oblasti globální ochrany biodiverzity. Byla to velice zajímavá a intenzivní zkušenost s dobrým koncem, protože se v Montrealu v prosinci minulého roku nakonec na 15. konferenci smluvních stran Úmluvy o biologické rozmanitosti úspěšně sjednal Kchun-mingsko-montrealský globální rámec pro biologickou rozmanitost, občas přezdívaný ne zcela přesně jako Pařížská dohoda pro biodiverzitu. Mezi hlavní cíle nového rámce patří např. zastavení a zvrácení úbytku biodiverzity do roku 2030, konkrétně globální cíl do roku 2030 chránit 30 procent souše a 30 procent moří a oceánů. Kvůli covidu se termín konference neustále měnil a nebylo jasné, kdy a kde nakonec bude.

Nicméně poté, co bylo zřejmé, že se uskuteční na konci roku 2022, se vytvořil skvělý tým, který byl schopný se zorientovat v problematice a během celého předsednictví působil profesionálně vůči delegacím ze všech států EU i na venek. Mou rolí konkrétně byla koordinace pozice k prvnímu ze čtyř hlavních cílů rámce, zaměřeného na snižování hrozeb probiologickou rozmanitost, což mj. obnášelo úzkou spolupráci s hlavním unijním vyjednávačem a vyjednávačkou, všemi zástupci a zástupkyněmi členských států EU a také s delegacemi z neunijních států. Zároveň jsem spoluvyjednávala techničtější bod ke změně klimatu a biodiverzitě.

Přímo na místě, v Kanadě, probíhala vyjednávání v časové tísni, dlouho do noci, a hlavně bez garance, že se všech cca 190 států po třech týdnech jednání skutečně domluví. Samotnou mě ale moc těšilo velmi úzce spolupracovat s profesionálními týmy z celé EU, kdy si vzájemně doplňujete know-how, podporujete se, taháte za stejný provaz, a nakonec se i těšíte z dobře odvedené práce. A je to pak takový i osobní boost.

→ Romana Jungwirth Březovská je analytičkou Klimatýmu AMO se zaměřením na problematiku změny klimatu v širších souvislostech, především s důrazem na globální klimatická vyjednávání, klimatickou bezpečnost, klimatickou diplomacii a spravedlivou odolnost. V současné době pracuje v Ústavu výzkumu globální změny  AV ČR.

→ Autor rozhovoru v minulosti pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, v současné době spolupracuje s Mezinárodní politikou. Dlouhodobě se zabývá bezpečnostní tematikou.