Přesun americké ambasády do Jeruzaléma

Politický status města tří náboženství

Svaté město se svou neklidnou náboženskou tradicí stálo odjakživa na hraně sporů. Napříč věky bylo perlou Blízkého východu a jeho hlavním centrem, čímž zůstalo i v meziválečném období na území Britského mandátu Palestina. Po podepsání míru v roce 1945 se ocitlo v atmosféře nejistoty, stejně jako zbytek území nárokovaný dvěma odlišnými skupinami obyvatel, které obě měly státoprávní požadavky. Valné shromáždění OSN z 29. listopadu roku 1947 na tuto problematickou pozici města reagovalo rozhodnutím prohlásit ho nezávislým mezinárodním subjektem pod záštitou Organizace spojených národů, přičemž ale ještě o dva roky později nebylo jasné, jak daný verdikt implementovat. Na zasedání Valného shromáždění v listopadu 1949 (po první arabsko-izraelské válce známé také jako válka za nezávislost) vystoupil izraelský premiér se záměrem tuto záležitost vyřešit. V tomto duchu prohlásil Jeruzalém za organickou součást státu Izrael a oznámil rozhodnutí o přesídlení izraelského parlamentu Knesset z Tel Avivu do Jeruzaléma. Takový okázalý krok na etnicky nejednotném území nebyl ze strany OSN oficiálně uznán, ale přece tiše trpěn. To až do konce Šesti-denní války, která s sebou přinesla zcela nové územní změny. Izrael obsadil muslimské oblasti, tedy Západní břeh Jordánu a s ním i zbytek města Jeruzaléma, který byl v zákoně schváleném Knessetem roku 1980 znovu prohlášen izraelským hlavním městem. Rezoluce Rady bezpečnosti pak na takový akt reagovala výzvou svým členským státům vystěhovat své ambasády pryč. Většina států této rezoluci vyhověla.

Ambasáda Spojených států v Izraeli

Historie tranzice amerického velvyslanectví započala roku 1995 zákonem označovaným jako Jerusalem Embassy Act, který požadoval přesun ambasády z Tel Avivu zpět do Jeruzaléma. Zákon dále stanovoval nejzazší termín pro uskutečnění přesídlení a zároveň i jakási zadní vrátka v podobě odkladu až o šest měsíců. To jen za okolností, kdy prezident prohlásí tento odklad za „nezbytný k ochraně zájmů Spojených států v oblasti národní bezpečnosti“.

Fakt, že se o přesunu amerického zastupitelství na izraelské půdě dozvídáme až v současnosti, je jasným důkazem, že byl tento dodatek aplikován. Znamená to každý půl rok po třiadvacet let za vlád tří různých prezidentů (Bill Clinton, George W. Bush, Barack Obama).

Zákon jako akt domácí politiky

Ve svém projevu z šestého prosince Donald Trump odůvodnil toto rozhodnutí úmyslem dostát svým předvolebním slibům, které konfrontoval s nenaplněnými sliby svých předchůdců. Dále prohlásil tuto záležitost „za nejlepší zájem USA“ cílící na „prosazování míru mezi Izraelem a Palestinci“. Toto prohlášení tak odkrylo prezidentovu neinformovanost, popřípadě úmyslnou dezinterpretaci.

Za samotným návrhem zákona totiž stojí Bob Dole, tehdy republikánský senátor za stát Kansas a kandidát v prezidentských volbách roku 1996. Podle Martina Indyka, amerického velvyslance v Izraeli, který byl přítomen schválení 1995 Jerusalem Embassy act, byl pak tento zákon jen gestem, jelikož Dole se chystal kandidovat v roce 1996 na post prezidenta, a zákon mu měl přinést podporu americké židovské komunity. Indyk dokládá povahu zákona jako výlučný projev domácí politiky i na izraelském přístupu k tomuto rozhodnutí. Pokud by pro Izraelce mělo nějakou hodnotu, že americká ambasáda svým umístěním uzná Jeruzalém izraelským hlavním městem, pak jen jako třešnička na dortu.

Prosazení míru?

V tomto kontextu se veškerá Trumpova tvrzení zdají být spíše populistická než politicky strategická. Přesun velvyslaneckých kanceláří o sedmdesát kilometrů jihovýchodně se nejeví být v jakémkoliv zájmu Spojených států a otázka židovsko-palestinského míru tím byla spíše poškozena.

První projevy nesouhlasu či dokonce odporu se začaly objevovat bezprostředně po šestém prosinci a v průběhu následujících měsíců neustaly. Demonstrace, pálení amerických vlajek a hesla jako smrt Americe a pryč s Izraelem byla na denním pořádku. Americké rozhodnutí podráždilo muslimské obyvatelstvo napříč Blízkým východem a vyvolalo vlnu demonstrací nejen v pásu Gazy a na Západním břehu, ale například i v Iránu, Malajsii nebo Pákistánu. Al-Káida vyzvala ke Svaté válce.

Pro a proti

Pokud Trumpovo prosazování míru počíná vzbuzováním nesnášenlivosti, povedlo se. Lídři arabského světa stojí proti němu, ti evropští jen stěží s ním. Hamás prohlásil události za vyhlášení války a „zabití“ mírových dohod z Osla, palestinský prezident zase za „americkou abdikaci z postu mírového mediátora“. Turecko daný počin shledalo „vrhnutím oblasti do ohně“ a katarský ministr zahraničí „rozsudkem smrti pro všechny, kdo hledají mír“.

Papež apeluje na respektování statu quo, Evropská Unie vidí mírovou cestu v přisouzení města oběma státoprávním skupinám. Francouzský prezident označil Trumpovo rozhodnutí za politováníhodné a ani Německo či Velká Británie amerického prezidenta nepodpořily.

Smysl?

V názoru na tuto otázku obecně panuje strach z následků. Co se týče motivů americké prezidentské kanceláře, je nutno se ptát, zda naplnění předvolebních slibů mělo cenu rozpadu křehkého soužití Židů a Palestinců balancujících na hraně snášenlivosti. Po pětadvaceti letech od první mírové smlouvy z Osla a uznání Izraele palestinskými představiteli je to impuls Západu, který prakticky „oduznává“ Jeruzalém Palestinců.

V knihovně ÚMV najdete k tématu např.:

MÜLLER, Zdeněk - Jeruzalém mezi minulostí a budoucností - https://goo.gl/PV9g6p

CAVARI, Amnon - Trends in US congressional support for Israel - https://goo.gl/vbrFMJ

BÍLKOVÁ, Veronika - Uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele - konstatování zjevného, nebo nelegální akt? - https://goo.gl/qqYEDA