Pomalé tání ledů v Uzbekistánu

Prvních dvacet pět let samostatné existence Uzbekistánu bylo nerozlučně spjato s režimem prezidenta Islama Karimova. Vyznačoval se extrémně pomalou, až zamrzlou transformací centrálně plánované ekonomiky zděděné z dob Sovětského svazu, jehož byl Uzbekistán součástí jako jedna ze svazových republik. Ze strachu, aby přechod k demokracii a liberálně-tržní ekonomice nedoprovázel propad životní úrovně již tak chudého obyvatelstva, aby nedošlo k převzetí ohromného přírodního bohatství Uzbekistánu zahraničními majiteli a aby se politicko-náboženský konflikt ze sousedního Afghánistánu nepřelil na území relativně silně nábožensky založeného Uzbekistánu, zavedl Karimov tzv. uzbecký model transformace.

Předpokladem byly pomalé a postupné změny společnosti a ekonomiky. Hlavním iniciátorem, vykonavatelem a garantem těchto změn měl být stát a jeho aparát, jelikož jako jediný byl údajně schopný centralizovat informace o různých složkách obyvatelstva, balancovat jejich rozdílné potřeby a regulovat změny ve společnosti tak, aby byl zachován sociální, mezietnický a mezikonfesijní smír. Aby prezident mohl účinně provádět plánované reformy, byl vybaven neobvykle silnými pravomocemi. Tato státní ideologie se propojila se strachem Karimova z vnitřních i vnějších nepřátel a vytvořila krajně nepřátelský režim jak vůči vlastnímu obyvatelstvu a sousedním státům, tak i nedůvěřivý vůči úmyslům světových velmocí. Uzbekistán se téměř uzavřel do izolace, znepřátelil si sousedy, upevnil svůj nedemokratický vnitropolitický systém a stal se páriou mezinárodního společenství.

Služba národní bezpečnosti Uzbekistánu

Klíčový podíl na vytváření a udržování uzbeckého režimu měla Služba národní bezpečnosti (SNB), která vznikla v roce 1991 na půdorysech sovětské státní bezpečnosti KGB, v jejímž čele od roku 1995 stál bývalý člen KGB Rustam Rasulovič Inojatov. Z původně relativně malé instituce se SNB postupně rozrostla přebíráním pravomocí a jednotek jiných státních silových složek tak, že po roce 2004, kdy převzala i část pravomocí pohraničníků, převýšila počty svých zaměstnanců svoji původní velikost více než dvacetkrát. SNB disponovala vlastními ozbrojenými složkami a obestřela Uzbekistán sítí agentů. Tito agenti fungovali jako cenzoři, kontrolovali úředníky, dohlíželi na náboženský život obyvatelstva skrze kontrolu návštěv mešit apod. Byla to právě Inojatova SNB, která byla odpovědná za politické a náboženské represe vůči obyvatelstvu, čímž si vysloužila přezdívku „Služba národního strachu“.

SNB získala i velký ekonomický vliv nad mnohými hospodářskými oblastmi Uzbekistánu. Jelikož země v podstatě neprošla privatizací a mnoho klíčových státních podniků si zachovalo svůj monopolní charakter, měli ti, kdo ovládli tyto monopoly, silný vliv na ekonomiku i politiku země. Rustam Inojatov, jeho syn Šarif Inojatov nebo spolupracovník Šuchrat Guljamov tak ovládli například společnost O’zbekneftgaz zabývající se obchodem, těžbou a zpracováním ropy a zemního plynu, společnost O’ztransgaz zabezpečující obchod a tranzit zemního plynu, uzbeckou národní leteckou společnost O’zbekiston Havo Yo’llari, státní společnost spravující uzbecké železnice O’zbekiston Temir Yo’llari a mnohé jiné společnosti.

Předpokládá se, že Inojatov a jeho spolupracovníci ovládali i černý trh s valutami. Uzbekistán totiž jako jediná země bývalého Sovětského svazu nepřešla do roku 2017 na plnou směnitelnost národní měny, uzbeckého somu. Oficiální kurz somu byl dlouhodobě fixován na americký dolar, což neodpovídalo reálné hodnotě měny a projevilo se její téměř dvojnásobnou cenou na černém trhu. Druhým opatřením, které blokovalo svobodný pohyb měny a zároveň posílilo úlohu černého trhu, byly silné restrikce nejvyššího povoleného množství směny. Firmy, které obchodovaly se zahraničím, tedy nutně museli jednat s Inojatovem a jeho SNB. Pozice Inojatova v rámci karimovského režimu tedy byla extrémně silná a Inojatov se po jeho smrti na začátku září 2016 stal jedním z vážných kandidátů na post prezidenta Uzbekistánu.

Nový prezident Šavkat Mirzijojev a první změny

Prozatímním a po prezidentských volbách v prosinci 2016 i oficiálně zvoleným prezidentem Uzbekistánu se však stal Šavkat Mirzijojev, který jakožto dlouholetý Karimovův předseda vlády představoval vážného kandidáta. Jeho jmenování a následné zvolení nebylo příliš překvapivé. Nicméně je téměř jisté, že Mirzijojev musel nutně dospět k nějaké zákulisní dohodě s Inojatovem, jelikož k předání moci došlo relativně rychle a navenek i pokojně. První hodnocení osoby Mirzijojeva byla opatrná, měl pověst velmi tvrdého muže karimovského režimu, který navíc zodpovídal za každoroční sklizeň bavlny.

Bavlna představuje jeden z hlavních příjmů Uzbekistánu a její výkup od pěstitelů a následný export zůstává v rukou státu. Již od dob carského Ruska, přes období Sovětského svazu, až po současnost je bavlna nejdůležitější pěstovanou plodinou a plocha jejího osevu zaujímá více než polovinu zavlažované půdy. Sklizeň bavlny, která dozrává v průběhu několika málo týdnů je tedy každoročně strategickou a náročnou logistickou operací. Karimovův režim neváhal nutit do sklizně bavlny i státní zaměstnance, žáky středních i základních škol či studenty škol vysokých, což představovalo moderní formu otroctví. Uzbekistán si za toto počínání každoročně vysloužil silnou kritiku světové veřejnosti a pravidelné výzvy k bojkotu výrobků z uzbecké bavlny. Mirzijojev byl z pozice premiéra zodpovědný za tento systém. Proto se mnozí obávali, že výměna na postu prezidenta republiky nebude mít na nastavený režim žádný vliv a Mirzijojev bude pokračovat ve šlépějích Islama Karimova.

Nicméně Šavkat Mirzijojev konal již od počátku své vlády kroky, které naznačovaly odklon od dědictví tíživého politicko-ekonomického režimu. Začal být vstřícnější vůči občanům. Zřídil dokonce horkou linku, na kterou si občané mohli stěžovat na případná příkoří, zejména ze strany úřadů. Otevíral a zpřístupňoval komunikace a prostranství (především v hlavním městě Taškentu), která byla za éry Islama Karimova pro veřejnost z bezpečnostních důvodů uzavřena. Zakázal nucenou práci při sklizni bavlny. Přijal zákon regulující práci policie, zakázal zabírat majetek stíhaných a nařídil reorganizaci policejních složek. V únoru a březnu 2017 byli propuštěni vybraní političtí vězni. Ohlásil, že od ledna 2019 nebudou Uzbekové potřebovat výjezdní víza pro vycestování ze země. Dále podnikl kroky k narovnání předtím dosti narušených vztahů se sousedním Tádžikistánem, Kyrgyzstánem i Kazachstánem a k otevření Uzbekistánu světu. Postupně například navyšuje počet zemí, jejichž obyvatelé pro krátkodobé pobyty nepotřebují víza.

Pomalé reformy

Pro uzbeckou ekonomiku však asi nejdůležitější změna nastala až na počátku září 2017, kdy se uzbecký som stal plně konvertibilní. Chystají se mnohé změny, které by měly uvolnit podnikatelské prostředí v Uzbekistánu a zejména přilákat zahraniční investory, kteří měli doposud s Uzbekistánem velmi špatné zkušenosti. Jenže právě pomalost ekonomických reforem tlumila naděje o reálném dopadu a trvalosti reformního snažení prezidenta Mirzijojeva. Některé kroky, které vláda nejprve ohlásila, byly mnohdy odsunuty na pozdější dobu nebo byly pozměněny. S velkou pravděpodobností to byl právě šéf SNB Inojatov, který bránil rychlejším a hlubším změnám na poli ekonomiky. Jakékoliv posuny k liberalizaci ekonomiky by totiž nutně ohrozily jeho vlastní podnikatelské impérium. V průběhu roku 2017 se dokonce objevily spekulace, že Inojatov a jeho stoupenci se pokusí prezidenta Mirzijojeva sesadit.

Opatrné naděje na hlubší změny Uzbekistánu

Proto lze zprávu z 31. ledna 2018 o sesazení hlavy SNB Inojatova přirovnat k zemětřesení. Většina komentářů přivítala odchod Inojatova z vrcholné mocenské pozice. Takováto shoda v hodnocení vnitropolitické situace je v případě Uzbekistánu řídkou výjimkou. Výměnou šéfa SNB tak byla po roce a půl po smrti prvního prezidenta završena éra Islama Karimova a novému prezidentovi se plně uvolnily ruce pro další reformy. Jenomže je třeba zachovat v predikcích budoucích kroků opatrnost. Ve vězeních stále zůstává mnoho lidí stíhaných z politických důvodů. Privatizace největších státních podniků se zatím nechystá. Mirzijojev se plně nezřekl Karimovovy ideologie, jejímž ústředním bodem je ochranitelský stát, který hodlá své obyvatelstvo „chránit“ všemi prostředky před skutečnými či domnělými hrozbami. A v neposlední řadě je třeba poukázat na spřízněnost Mirzijojeva s ruským oligarchou uzbeckého původu Ališerem Usmanovem (dle časopisu Forbes je řazen na 5. místo v seznamu nejbohatších Rusů), jehož letadlem například Mirzijojev přicestoval v září 2017 do New Yorku na zasedání OSN. To vzbuzuje otázky, zda sesazení Inojatova nebylo pouze součástí konkurenčního boje dvou oligarchů. Z pohledu zahraniční politiky Uzbekistánu pak spojení s Usmanovem bude nutně znamenat i posilování ruského vektoru. Přes všechny tyto pochybnosti je však odchod Inojatova velmi dobrá zpráva pro obyvatelstvo Uzbekistánu, jelikož spolu s jeho odchodem oznámil prezident Mirzijojev další reformy SNB včetně omezení pravomocí, například nebude již možné odsouzeným konfiskovat majetek. Zároveň bude přijat nový zákon, který přesně vymezí práva a povinnosti SNB a jejich příslušníků.

O autorce: Ing. Martina Varkočková, Ph.D. působí na Katedře bezpečnostních studií Metropolitní univerzity Praha a je zároveň externí spolupracovnicí Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se post-sovětskou Střední Asií.

V knihovně ÚMV najdete k tématu např.:

MELVIN, Neil J. - Uzbekistan : transition to authoritarianism on the silk road - https://goo.gl/Ybqpw3

MCDERMOTT, Roger. Central Asian security post-2014 : perspectives in Kazakhstan and Uzbekistan - https://goo.gl/akbCdJ

MAYER, Michael John. Security or human rights?: US foreign policy dilemma in Uzbekistan - https://goo.gl/WA9gMy