Papírový tygr ve skoku: Evropská obrana čelem k ruské agresi

Ve stejný den ministři zahraničí EU dávají souhlas k využití nedávno zřízeného Evropského mírového nástroje (European Peace Facility, EPF) pro financování dodávek vojenského materiálu na Ukrajinu ve výši 500 milionů EUR – z toho 450 milionů EUR pro zbraně. EU je poprvé dodává zemi, která čelí ozbrojenému útoku.

Evropská integrace po druhé světové válce vytvořila rámec pro mírový růst Německa jako civilní a ekonomické mocnosti. Teď evropská obranná integrace, která dostává tragickou válkou rozpoutanou Kremlem na Ukrajině nečekaný elektrošok, vytváří rámec pro růst Německa jako mocnosti vojenské.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika byla formálně založena Maastrichtskou smlouvou (1993). Bezpečnost a obrana ale zůstávaly dlouho na vedlejší koleji. Balkánské konflikty byly podnětem pro vznik bezpečnostní a obranné politiky, její těžiště ale spočívalo v úsilí o stabilizaci za hranicemi prostřednictvím misí a operací.

Lisabonská smlouva (2009) členské státy zavázala ke společné obraně. Článek 42.7 (tzv. mutual defence clause) byl ale kompromisem mezi proponenty kontinentální obrany, atlantisty a neutrály. Nedoprovází ho proto třeba žádné ustanovení, co následuje po jeho aktivaci.

Hybatelem dalšího prohlubování evropské obranné integrace byla ruská okupace a anexe Krymu (2014) v kombinaci s rostoucí nejistotou stran dlouhodobé udržitelnosti transatlantické vazby. To souviselo jak s nevypočitatelným Donaldem Trumpem v Bílem domě, tak hlubšími strukturálními posuny v globální politice – hlavně růstem Číny a očekávaným velmocenským soupeřením v Asii a Tichomoří – a očekávanou adaptací americké strategie.

V této době ožívají úvahy o evropské armádě. Není ale shoda na ambicích – od vyšší míry integrace národních ozbrojených sil po skutečně jednotný sbor – ani cílech. Podle jedněch má sloužit k stabilizačním expedičním operacím; podle Viktora Orbána chránit vnější hranice před migrací.

Výsledky jsou skromnější. Vzniká nová Evropská globální strategie (EUGS). Vtělen je do ní koncept původně z francouzského slovníku, strategická autonomie, který se stává předmětem řady nedorozumění. Podle Borella znamená nic víc a nic míň než schopnost jednat společně s ostatními tam, kde můžeme, a samostatně, kde musíme – hlavně v sousedství. Tedy vyšší odpovědnost a zároveň vyrovnávání strategické nejistoty. Autonomie ale zároveň svádí k interpretaci osamostatnění na někom – čti, Washingtonu –, a to je pro řadu členských států včetně ČR těžko představitelné, pokud ne rovnou iluzorní.

Nakonec je přijata řada iniciativ, které směřují k posilování kapacit v oblasti bezpečnosti a obrany – aniž by je doprovázela obecnější shoda na strategii. Nejvýznamnější z nich je PESCO (stálá strukturovaná spolupráce v oblasti obrany). Kromě toho byl zřízen Evropský obranný fond (EDF), výše zmíněný EPF pro financování výcviku a výbavy ozbrojených složek partnerských států, nebo první stálá unijní velitelská struktura v podobě tzv. Military Planning and Conduct Capability (MPCC).

Zároveň, v odpovědi na hybridní kampaně ruského státu, posiluje v evropské bezpečnosti prvek resilience a čelení kybernetickým hrozbám nebo dezinformacím. Posledním krokem v této oblasti byla příprava tzv. hybridního toolboxu, který by měl shrnout a usouvztažnit nástroje v oblastech (dlouhodobé) prevence a resilience i (krátkodobé) reakce na hybridní působení.

Hybridní toolbox je součástí již téměř připraveného Strategického kompasu, kterým poslední měsíce doslova žila evropská bezpečnostní komunita a jehož cílem je jednak stanovit konkrétní opatření k naplnění obecných cílů EUGS, jednak povzbudit vznik společné strategické kultury jako souboru tradic, postojů a zvyklostí v evropské obranné a bezpečnostní komunitě – a třeba i odstranit nedorozumění vedoucí ke kontroverzím stran toho, co vlastně znamená strategická autonomie. Kompas ještě nebyl definitivně schválen, veřejně je už ale známé, že do balíčku opatření má patřit vznik samostatně nasaditelných expedičních sil v podobě tzv. Rapid Deployment Capacity, pravidelná živá cvičení, zrychlení rozhodovacích procesů během krizových událostí, zmíněný hybridní toolbox nebo investice do strategických enablers a tzv. kapacit příští generace.

Shrnuto a podtrženo, evropská obranná integrace motivovaná změnami ve světě v posledních letech – globálními i v sousedství – postupovala vpřed. Ne ale zrovna svižně a přes dosavadní snahy ani moc cílevědomě. Ze zpomalení a únavy ji měl vybičovat právě Kompas. Nakonec ale všechno mění ruská agrese na Ukrajině.

Co z ní pro evropskou obranu může vyplynout?

Nepochybně výrazným posunem je společné vnímání vnější hrozby v podobě revizionistické politiky ruského státu, stejně jako široce vnímané porozumění tomu, že moskevský stroj na špinavou válku nelze zužovat na šíření dezinformací nebo i vlivové kampaně, ale má velmi konkrétní materiální prvky. (I díky odhalení vrbětické sabotáže tím nemůžeme být překvapeni.) Druhým posunem je ochota reagovat na tuto hrozbu nejen dosavadními nástroji unijní zahraniční politiky jako jsou dlouhodobě oblíbené sankce.

EU ani její největší národní ekonomika už není něčím, co se dřív označovalo jako civilní mocnost. Uvědomila si, slovy amerického státníka a autora studenoválečné strategie odstrašování, že „k všeobecné zdvořilosti a slušnosti v diplomacii velmi pomáhá, když máte v kapse takovou menší armádu.“

Strategická kultura zároveň není něco, co se stane mávnutím kouzelného proutku, ale bude se muset stávat kolektivní, drobnou prací. EU a členské státy teď přijímají bezprecedentní kroky na pomoc Ukrajině, které jsou zároveň kroky k posílení jejich obrany a bezpečnosti tváří v tvář ruské nátlakové strategii a výhružkám z Moskvy.

Pokud má ale evropská obrana dokonat svou proměnu a EU se stát skutečně odpovědnou za svou bezpečnost, bude potřebovat řadu změn v institucionálním designu, které přinejmenším odstraní těžkopádné rozhodovací procedury – zároveň v konsensu a jednomyslnosti spočívá její síla, na což bychom neměli zapomínat při hodnocení návrhů na odstoupení od jednomyslnosti v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky – ; a možná i rozhodně nakročí k vyšší integraci evropských ozbrojených sil, jejich vojenského velení a politické kontroly, třeba ve formátu nové Evropské bezpečnostní rady.

Ruská agrese otevřela nečekaný a nevídaný prostor k politické diskusi o evropské obraně. ČR by si i vzhledem k svému nadcházejícímu předsednictví neměla nechat utéct příležitost vnášet do diskuse myšlenky vycházející z jejích zájmů a aktivního atlantismu a být připravena je kompetentně hájit.