Odstoupení Ruska od ratifikace Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT) v souvislostech

JADERNÉ ZKOUŠKY OBECNĚ

Zkoušky jaderných zbraní prověřují teoretické propočty jaderné náplně a průběhu štěpné reakce. Nejaderným státům napomáhají, v případě přijetí politického rozhodnutí o zahájení jaderného vojenského programu, veřejně demonstrovat jeho úspěšné završení. Jaderným státům umožňují zejména zkvalitňovat jaderné hlavice a jejich nosiče mj. tím, že ověřují bojové vlastnosti nosičů jaderných výbušnin v různých prostředích. Zákaz zkoušek je označován za globální bezpečnostní opatření na cestě k zabránění šíření jaderných zbraní a dosažení jaderného odzbrojení.

Od roku 1945 do přijetí smlouvy CTBT v roce 1996 uskutečnily hlavní jaderné země okolo 2000 jaderných zkoušek v různých prostředích. Nejvíce jich provedly USA (1054) a Sovětský svaz (715), Francie (210), Velká Británie (45) a ČLR (45). Po přijetí smlouvy CTBT uskutečnily jaderné zkoušky pouze Indie a Pákistán v roce 1998 a Severní Korea, která jich od roku 2006 do roku 2017 provedla šest. V posledních letech všechny jaderné země respektují nepsané moratorium na tyto zkoušky a neprovádějí je.

SMLUVNÍ ÚPRAVA OMEZEMÍ A ZÁKAZU JADERNÝCH ZKOUŠEK

Úsilí mezinárodního společenství o ukončení jaderných zkoušek našlo odezvu v přijetí dvou hlavních mezinárodních smluv výlučně věnovaných jejich zákazu. Jedná se o Smlouvu o zákazu zkoušek s jadernými zbraněmi v ovzduší, kosmickém prostoru a pod vodou z roku 1963 a o Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek z roku 1996. Na rozdíl od první smlouvy, která je sice stále platná, nicméně umožňuje provádění podzemních jaderných zkoušek, druhá smlouva je již zakazuje ve všech prostředích. Současně zřizuje efektivní globální ověřovací systém. Dosud však nevstoupila v platnost.

Ve prospěch podpory zákazu jaderných zkoušek se obecně vyslovuje rovněž Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), zatímco Smlouva o zákazu jaderných zbraní (TPNW) je v této otázce jednoznačnější. Zmíněný zákaz obsahují také smlouvy o vytvoření mnohostranných zón bez jaderných zbraní v obydlených prostorech. Zón je pět a zahrnují přes sto zemí z Afriky (Smlouva z Pelindaby), Latinské Ameriky a Karibské oblasti (Smlouva z Tlatelolco), středoasijské oblasti (Smlouva ze Semipalatinska), jihovýchodní Asie (Smlouva z Bangkoku) a z tichomořské oblasti (Smlouva z Rarotongy). K zákazu jaderných zkoušek se hlásí také individuálně vytvořené bezjaderné zóny, např. Mongolsko.

SMLOUVA O ZÁKAZU ZKOUŠEK S JADERNÝMI ZBRANĚMI V OVZDUŠÍ, KOSMICKÉM PROSTORU A POD VODOU, 1963

Smlouvu známe spíše pod názvem Smlouva o částečném zákazu jaderných zkoušek (Partial Test Ban Treaty, PTBT) a je dočasně platná. Byla uzavřena v roce 1963 mezi USA, Sovětským svazem a Velkou Británií, v následujících letech se však stala mnohostrannou. Zakazuje zkoušky ve třech prostředích, avšak umožňuje jejich provádění pod zemí. Její plnění z počátku ověřovaly zejména národní technické prostředky. S následnou výstavbou a současnou operační funkčností Mezinárodního monitorovacího systému (International
Monitoring System, IMS), v souvislosti s přijetím v roce 1996, se možnosti ověřování plnění smlouvy PTBT výrazně zefektivnily. Smlouvu dosud nepodepsaly Francie a ČLR.

V návaznosti na smlouvu PTBT uzavřely USA a Sovětský svaz v roce 1974 Smlouvu o zákazu testování prahových hodnot (Threshold Test Ban Treaty, TTBT). Smlouva stanovila jako prahovou hodnotu výbušnosti jaderné zkoušky 150 kilotun (kt) konvenčního trinitrotoluenového ekvivalentu (TNT). Pro porovnání, „hirošimská“ bomba měla přibližnou výbušnost 15 kt TNT. V důsledku různých neshod signatářských zemí, včetně způsobu ověřování smluvního plnění, vstoupila smlouva TTBT v platnost až v roce 1990.

SMLOUVA O VŠEOBECNÉM ZÁKAZU JADERNÝCH ZKOUŠEK (CTBT), 1996

Smlouva CTBT byla sjednána na Konferenci o odzbrojení v Ženevě. Vzhledem k těžkostem s jejím schválením, v důsledku nutnosti zajištění konsenzu, došlo z iniciativy několika zemí, zejména Austrálie, Nového Zélandu a Mexika, k jejímu převedení k schvalovacímu procesu na jednání pléna Valného shromáždění OSN, kde uvedená podmínka neplatí. V roce 1996 tak byla smlouva schválena většinou hlasů.

Smlouva zakazuje „jakýkoli zkušební výbuch jaderné zbraně nebo jakýkoli jiný jaderný výbuch“. Organizaci smlouvy tvoří Konference členských států, Výkonná rada a Technický sekretariát. Na schůzce signatářských zemí svolané Generálním tajemníkem OSN v listopadu 1996 byla založena Přípravná komise pro Organizaci smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBTO Preparatory Commission, dále Komise). Činnost Komise se soustřeďuje na podporu urychlení vstupu CTBT v platnost a na vybudování monitorovacího sytému IMS.

IMS je nedílnou a účinnou součástí smluvního ověřovacího procesu. Po dokončení, které je již v závěrečné fázi, jej bude tvořit 321 monitorovacích stanic a 16 radionuklidových laboratoří. Jeho seismografy mohou detekovat charakteristické znaky jaderného výbuchu, a to i extrémně nízké intenzity, a mohou je odlišit od nejaderných explozí, jako jsou např. chemické a důlní výbuchy, zemětřesení a pády meteoritů. Podle používaných metod k zjištění charakteristických znaků a míst uskutečnění výbuchu je zmíněný systém tvořen 50 primárními a 120 pomocnými seismologickými stanicemi pro monitorování pod zemí, 11 hydroakustickými stanicemi pro monitorování pod vodou, 60 infrazvukovými stanicemi pro monitorování atmosféry a 80 radionuklidovými stanicemi pro detekci radioaktivního prachu z případných jaderných výbuchů v atmosféře nebo uniklého z podzemních či pod vodou provedených jaderných explozí. Zmíněné stanice jsou rozmístěny i na vzdálených a velmi špatně přístupných místech po celé zeměkouli. Po vstupu CTBT v platnost budou součástí IMS také inspekce na místě. Již bylo uskutečněno několik mezinárodních cvičení s cílem prověřit inspekční metody a postupy a vyzkoušet jejich funkčnost a efektivnost. Vyhodnocení výsledků cvičení prokázalo účinnost inspekce na místě, včetně použitých technických prostředků ???? link. Úspěšnost stávajícího monitorovacího systému úspěšně ověřila i spolehlivá detekce relativně slabého jaderného zkušebního výbuchu (0,6 kt TNT) uskutečněného KLDR v roce 2006.

IMS je podporován Mezinárodním datovým centrem (International Data Centrum, IDC) se sídlem ve Vídni, kde jsou naměřená data po přenosu pomocí globální komunikační infrastruktury (Global Communications Infrastructure, GCI) z jednotlivých stanic shromažďována, analyzována a archivována. IDC poskytuje výsledky a data z IMS signatářským státům na testovací bázi od 21. 2. 2000. IMS může plnit také významnou úlohu zapojením do varovného systému prevence přírodních katastrof, jako jsou vlny tsunami či zemětřesení.

Po vstupu smlouvy v platnost bude její trvání časově neomezené. Předpokládá se, že v intervalech 10 let budou svolávány hodnotící konference, které by měly posoudit plnění a účinnost smlouvy. Každé dva roky se konají konference signatářských zemí k problematice zajištění vstupu smlouvy v platnost. Po vstupu v platnost by nová smlouva nahradila výše uvedenou smlouvu PTBT. Z hlediska jaderně-odzbrojovacího úsilí je nedostatkem smluvní úpravy CTBT absence zákazu jaderně-zbrojního výzkumu a vývoje a tzv. podkritických zkoušek. Depozitářem smlouvy je GT OSN.

Vstup smlouvy v platnost je podmíněn její ratifikací 44 státy, jmenovitě uvedenými v příloze č. 2 smluvního čl. XIV. Jedná se o státy, které se zúčastnily sjednávání smlouvy a mají nějaké jaderné kapacity, např. energetické nebo výzkumné. Dlouhodobě odmítá ratifikaci smlouvy osm států. Z nich tři (Indie, KLDR a Pákistán) ji nepodepsaly a zbývajících pět (ČLR, Egypt, Írán, Izrael a USA) ji sice podepsalo, avšak neratifikovalo. Rusko ji ratifikovalo 30. 6. 2000. Po jeho listopadovém odstoupení od ratifikace se tak rozšířil počet zemí odmítajících ratifikaci na devět.

Z podnětu Kazachstánu byla v roce 2009 schválena rezoluce Valného shromáždění OSN (A/RES/64/35), která vyhlásila 29. srpen za Mezinárodní den proti jaderným zkouškám. V uvedený den v roce 1991 byla v kazachstánském Semipalatinsku ukončena demontáž jaderného zkušebního polygonu v tehdejším Sovětském svazu. Cílem je připomenout světovému společenství devastující účinky na životy a zdraví lidí a životní prostředí prováděním jaderných zkoušek a rovněž upozornit na aktuálnost urychleného vstupu smlouvy v platnost.

SMLOUVA O NEŠÍŘENÍ JADERNÝCH ZBRANÍ (NPT), 1968

Smlouva NPT byla sjednána v roce 1968 a v platnost vstoupila v roce 1970. Má téměř univerzální členství a je založena na třech pilířích, kterými jsou mírové využití jaderné energie, nešíření jaderných zbraní a vágní závazek smluvních stran, zejména jaderných mocností, ve vztahu k jadernému a všeobecnému odzbrojení (čl. VI). Smlouva legalizuje pěti stálým členům Rady bezpečnosti, tzv. P5 (USA, Rusko, Francie, Čína a Velká Británie) vlastnictví jaderných zbraní, zatímco ostatním smluvním nejaderným státům striktně zapovídá jakékoli aktivity k získání těchto zbraní. Čtyři jaderné země (Indie, Pákistán, Izrael a KLDR) smluvními státy nejsou.

V jejím smluvním textu je o zákazu jaderných zkoušek zmínka pouze v preambulární části. V ní se mj. připomíná rozhodnutí smluvních stran smlouvy PTBT „usilovat o trvalé zastavení všech pokusných výbuchů jaderných zbraní a pokračovat za tímto účelem v jednání“.

SMLOUVA O ZÁKAZU JADERNÝCH ZBRANÍ (TPNW), 2017

Smlouva TPNW byla přijata na konferenci OSN v New Yorku v roce 2017 a v platnost vstoupila v lednu 2021. Všech devět jaderných zemí a většina jejich spojenců a partnerů vznik smlouvy TPNW nepodpořila a tento negativní postoj trvá. Ve vztahu ke smlouvě CTBT se ve smluvní preambulární části TPNW „uznává základní význam Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek a jejího ověřovacího režimu jako základního prvku
jaderného odzbrojení a režimu nešíření“. Zákaz jaderných zkoušek je obsažen v čl. 1 (a), podle kterého se smluvním stranám zakazuje „vyvíjet, zkoušet, vyrábět, produkovat, ani žádným jiným způsobem získávat, vlastnit nebo skladovat jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení“. S použitím a testy jaderných zbraní souvisí bezprecedentní smluvní čl. 6, který počítá s pomocí obětem těchto aktivit, včetně snižování jejich negativních dopadů na životní prostředí.

RUSKÉ ODSTOUPENÍ OD RATFIKACE CTBT A MEZINÁRODNÍ PRÁVO

Po souhlasném projednání zákona o deratifikaci smlouvy CTBT ruskou Státní dumou dokument podepsal 2. 11. 2023 prezident Vladimir Putin. Přijetí zákona bylo zdůvodněno dosavadní neratifikací této smlouvy Spojenými státy a rekonstrukčními aktivitami na americkém jaderném zkušebním polygonu v Nevadě. V souvislosti s deratifikací ruské vedení současně potvrdilo zachování národního moratoria na jaderné zkoušky, od kterého by Rusko odstoupilo pouze v případě obnovení těchto zkoušek v USA. Bude rovněž pokračovat operační funkčnost monitorovacích stanic ověřovacího systému IMS umístěných na ruském území.

Mezinárodněprávním aspektům ruské deratifikace se věnuje článek s názvem „Rusko, CTBT a mezinárodní právo“, publikovaný v listopadu 2023 prestižní americkou nevládní Asociací pro kontrolu zbrojení (ACA). Jeho autorem je David A. Koplow, profesor práva právního střediska Scotta K. Ginsberga Georgetownské univerzity v USA. V analýze nejdříve vyloučil možnost použít k ruskému zdůvodnění deratifikace smluvního čl. IX CTBT
hovořícího „o stažení z důvodu nejvyšších národních zájmů“, protože smlouva zatím není platná. Jak uvádí dále, ke zdůvodnění uvedeného ruského kroku se nedá ani jednoznačně použít čl. 18 (a) Úmluvy o smluvním právu (Vídeňská úmluva) z roku 1969, který stanoví dvě okolnosti, za kterých je stát povinen „zdržet se jednání, které by změnilo smluvní předmět a účel“, než smlouva vstoupí v platnost. Autor v této souvislosti, jako argument vylučující použití uvedeného článku, upozorňuje na společné prohlášení pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN, tzv. P5, z roku 2016, ve kterém autoritativně potvrdili, že jediný jaderný test by zrušil cíl a účel smlouvy CTBT. Prohlášení P5 navíc následně podpořila celá Rada bezpečnosti rezolucí č. 2310. Dalším jeho argumentem se stal fakt, že Rusko při schvalování zákona o deratifikaci nedalo jednoznačně najevo, že se jedná o nezvratitelný postoj. Autor tak došel k závěru, že „z hlediska dosavadní praxe nebude mít ruská deratifikace zřejmě žádný praktický právní účinek“. Podle autorova názoru se dá pravděpodobně očekávat, že GT OSN, jako smluvní depozitář, ji přijme. V závěru konstatuje, že USA a Rusko, v postavení signatářů CTBT, jsou povinny dodržovat cíl a účel této smlouvy, tj. včetně neprovádění jaderných zkoušek.

USA A CTBT

Prvním politikem, který smlouvu CTBT podepsal v září 1996, byl americký prezident Bill Clinton. Po neúspěchu získání dvoutřetinové podpory (67 hlasů) v americkém stočlenném Senátu v roce 1999 pověřil prezident Clinton penzionovaného generála Johna Shalikashviliho, bývalého Předsedu Sboru náčelníků štábů, jednat s republikánskými senátory s cílem překonat jejich pochyby. Generál poslal prezidentu Clintonovi v lednu 2001 zprávu, která mj. prokazovala spolehlivost IMS a tím vyvracela hlavní argumenty kritiků např. o možnostech případného obcházení monitorovacího systému. V doprovodném dopisu gen. Shalikashvili mj. uváděl, že „smlouva je velmi důležitou součástí globálního neproliferačního úsilí a je kompatibilní s udržováním bezpečného a spolehlivého deterentu USA“. Generálovo úsilí však nebylo úspěšné.

Většina republikánských senátorů nadále vyslovuje v této problematice pochybnosti a odmítá ratifikaci podpořit. Mezi kritické argumenty patří, kromě výhrad k účinnosti IMS, rovněž obavy ze snížení technologické převahy USA a z ohrožení programu zajišťujícího bezpečnost a údržbu skladovaných jaderných zbraní. Rozdílný přístup v dané otázce dokumentují rovněž příslušné pasáže v jaderných doktrínách (Nuclear Posture Review, NPR) Trumpovy a Bidenovy administrativy. Zatímco Trumpova NPR2018 se k ratifikaci CTBT staví jednoznačně odmítavě, Bidenova NPR2022 ji naopak podporuje. V době předchozí administrativy se podle článku z deníku The Washington Post z 22. 5. 2020 měla uskutečnit v polovině roku 2020 schůzka amerických národně bezpečnostních činitelů zvažujících možnost obnovení jaderných zkoušek. Zdůvodněním bylo neprokázané obvinění Ruska a Číny z provedení nízkovýbušných jaderných zkoušek. Již dříve několik republikánských senátorů v petici vyzývalo administrativu ke zrušení amerického podpisu smlouvy CTBT.

ZÁVĚRY A DALŠÍ PŘEDPOKLÁDANÝ VÝVOJ

Podpis zákona o odstoupení Ruska od ratifikace smlouvy CTBT prezidentem Putinem začátkem listopadu roku 2023 patří k dalším krokům ruského vedení ke snížení asymetrie v bezpečnostním postavení země ve vztahu k USA, které zmíněnou smlouvu nikdy neratifikovaly. Obdobným krokem se stalo rozhodnutí o rozmístění ruských taktických jaderných zbraní v Bělorusku z roku 2022, jako protiváha dlouhodobého rozmístění
amerických taktických jaderných zbraní v pěti evropských aliančních zemích.

Současná vnitropolitická polarizace v USA a pokračující odmítavý postoj Republikánské strany k ratifikaci CTBT nedává naději na brzké dosažení pozitivního obratu. Dá se proto předpokládat, že v dohledné době nelze očekávat ani změnu v postojích Ruska a Číny v této otázce. V rámci celkového zhoršování bezpečnostní situace ve světě je znepokojujícím jevem skutečnost, že na jaderných zkušebních polygonech USA, Ruska a Číny probíhá rekonstrukční činnost pro případnou obnovu těchto zkoušek. Podle mezinárodního práva by však mělo obnovení jaderných zkoušek těmito signatářskými jadernými zeměmi předcházet zrušení smluvního podpisu. K tomu však zatím nedošlo. Nicméně současný stav v této otázce posiluje nebezpečný a rizikový vývoj spirály směřující k jaderným zbrojním závodům. Průvodním jevem je enormní zvyšování zbrojních výdajů a narůstání vlivu vojenskoprůmyslových komplexů.

Dosavadní praxe většiny jaderných zemí, které tuto smlouvu buď nepodepsaly, nebo neratifikovaly, řešit situaci každoročním vyhlašováním moratoria na provádění jaderných zkoušek, zasluhuje jistě ocenění. Nemůže však rovnocenně nahradit členství v právně závazném ověřovacím a implementačním smluvním instrumentu. Na nejrůznějších fórech zaměřených na problematiku jaderných zbraní se v jejich závěrečných zprávách zpravidla objevuje výzva všem zemím, jež dosud smlouvu neratifikovaly, aby ratifikaci co nejdříve
schválily a umožnily tak její vstup v platnost. Dlouhodobě ji podporuje rovněž Česká republika.