Od feministické zahraniční politiky nás nedělí symboly, ale skleněné stropy a praktické kroky

Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 3, 2023 - 30 let samostatné české diplomacie.

Třicet let naší diplomacie vybízí k hodnocení i z genderového hlediska. Jaké by ale mělo být měřítko úspěchu? Dosažení plné genderové rovnosti? Srovnání s těmi nejlepšími zeměmi v EU, či dokonce na světě podle „doháněcího“ paradigmatu? Přihlášení se k principům feministické zahraniční politiky? Nebo alespoň srovnání s evropským průměrem či našimi sousedy?

Třicet let je zároveň čas, který od sebe dělí jen dvě generace českých diplomatů a diplomatek. Pokud nás v roce 1989 nezastupovala jedna jediná velvyslankyně, bylo by vůbec realistické, abychom dnes dosáhli plné rovnosti v zastoupení žen a mužů skrz naskrz diplomatickou službu? Během posledních třiceti let mezinárodní společenství přijalo celou řadu klíčových závazků na poli genderové rovnosti a ženských práv. A tak to, co bylo ve světě progresivní v roce 1993, je nyní globální normou. Musíme se proto především ptát, jak si česká zahraniční politika vede v překlápění této normy do praxe.

Diplomatky pod skleněným stropem Černínu

Na první řadu otázek je jednoduchá odpověď. Stejně jako se Česko nachází na samotném chvostu EU podle ukazatele genderové rovnosti EIGE, naše diplomacie nevychází dobře podle žádných genderových měřítek. I pokud odhlédneme od premiérských nebo prezidentských postů, ani křeslo na ministerstvu zahraničních věcí na rozdíl od Polska, Slovenska nebo Maďarska zatím neobsadila jediná česká žena.

Přestože se diplomacie po roce 1989 otevřela ženám a ty dnes tvoří polovinu diplomatického sboru, skleněný strop se jim nedaří probořit zejména na nejvlivnějších pozicích. Podíl žen-velvyslankyň z nuly postupně narostl, ale přibližně od předsednictví EU v roce 2009 dlouhodobě stagnuje kolem 15 procent. To je jedno z nejnižších čísel v EU spolu se Slovenskem a Maďarskem, ale i Belgií, Itálií nebo Německem. Ministerstvo letos poprvé dosáhlo parity na pozicích sekčních ředitelů a ředitelek, užší politické vedení ale zůstává, stejně jako během posledních desetiletí, zcela výhradně mužské.

Zda brzy dojde k proboření dalšího skleněného stropu, je otázka. Rovné podmínky pro lepší prosazení žen v diplomacii se totiž nastavují jen postupně. Diplomaté a diplomatky mají sice v ústředí k dispozici školku, mají možnost zdravotního pojištění pro členy rodiny v zahraničí, ženy získaly právo porodit a nastoupit na mateřskou v zahraničí, ale ta zůstává nedostatečná a kratší než v Česku. Mezi lety 2021-2023 mělo ministerstvo pozici zvláštní zmocněnkyně či zmocněnce pro gender, čímž se zařadilo mezi progenderově nakloněné země s obdobnými institucionálními posty, jako je Švédsko, Kanada nebo Nizozemsko. I nadále však přetrvávají zásadní výzvy v podobě chybějící finanční podpory předškolní péče nebo očkování pro
děti v zahraničí.

Nabídka flexibilních forem práce také zůstává omezená, což v důsledku penalizuje z důvodu mateřství právě ženy. Ženy na nejvyšších pozicích často upřednostnily kariéru před založením rodiny, ale i ony čelí hluboko zakořeněné maskulinní kultuře Černínského paláce bránící ženám v praktickém naplňování kariérního růstu. Výzkumy totiž ukazují, že na zelené louce založené diplomatické sbory bývají ženám otevřenější než ty s dlouhou institucionální tradicí.

Feminismus je pragmatická volba, ale musíte se k němu přihlásit

Zaměření na vyšší zastoupení žen v institucích se může zdát pouze jako ideové vyjádření feministických a lidskoprávních hodnot, které nemusí veřejnost ani politické elity sdílet. Podle nedávného průzkumu Asociace pro mezinárodní otázky mezi profesionálkami, jež se zabývají zahraniční politikou uvnitř i mimo diplomacii, se jich ale drtivá většina shodne, že nerovnosti mezi ženami a muži v diplomacii se negativně projevují v provozu diplomacie. V důsledku mají tedy vliv i na schopnosti MZV prosazovat národní zájmy. Nakonec nárůst důrazu na práva žen a dívek v agendě OSN, včetně třeba otázek genderově podmíněného násilí, je ze strany vlád bohatých i chudých zemí pragmatickým krokem. Společnosti s rovnějšími právy se rozvíjejí rychleji i ekonomicky a jsou odolnější krizím.

České zahraniční politice rozhodně nemůžeme upřít, že na evropských a mezinárodních fórech patří z hlediska podpory práv žen k těm nejprogresivnějším zemím. Po boku severských států se nebojí nahlas podporovat i globálně kontroverzní sexuální a reprodukční práva žen. Jenže vyjádření politické podpory v zasedacích sálech v Ženevě, New Yorku, Bruselu nebo Štrasburku nás nic nestojí. Například v reálné politice s africkými partnery se česká diplomacie těmto tématům vyhýbá a místo toho opatrně mluví jen o roli žen v ekonomice. A když přijde na lámání chleba, ministrům zahraničních věcí se zatím nepodařilo ve vládě prosadit ratifikaci věcně neproblematické Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (k anti-genderové politice více v článku Míly O’Sullivan Český mužský model lidských práv v MP 3/2020). Na zahraničních fórech tak těžko můžeme prosazovat důvěryhodně to, pro co nemáme širokou podporu doma.

Gender není jen další políčko k odškrtnutí

Tyto rozpory platí i pro dvoustrannou zahraniční politiku. Rozvojová spolupráce je perfektní ukázkou, že rovnost žen a mužů nemá často větší váhu než těch několik stránek papíru, na kterých jsou příslušné koncepce a strategie vytištěné. V Koncepci zahraniční rozvojové spolupráce se gender zakotvil na úrovni tematické i průřezové v roce 2010, v návazných programech se už však hmatatelně neprojevil. Nedávná analýza stovky projektů České rozvojové agentury, jež provedl ÚMV, ukázala, že tři pětiny projektů rovnost žen a mužů stále různou formou ignorují. Nastavení genderu jako jednoho z celé řady průřezových kritérií umožňuje realizátorům projektů – a to se týká nejen firem, ale do různé míry i nevládních neziskových organizací – gender odškrtnout.

Reálně ale mohou jejich projekty nerovnosti dále prohlubovat třeba tím, že v silně feminizovaných odvětvích, jako je v řadě afrických zemí zemědělství, posilují dovednosti a kapitál mužů. Řada genderových „šampionek“ v řadách ministerstva i agentur se může snažit o změny v individuálních projektech, ale byrokratický nezájem se jim nedaří prolomit. Projektů přímo zaměřených na ženy a dívky je tak hrstka i v programech transformační spolupráce nebo malých lokálních projektech při ambasádách.

Pro pár stromů bychom ale neměli zapomenout na samotný les. Česko se nachází z hlediska objemu humanitární pomoci, rozvojové a transformační spolupráce a příspěvků do klimatických fondů, které by se měly zaměřovat na ty nejohroženější, nejchudší a nejdiskriminovanější obyvatele planety, na chvostu EU. To stejné platí i pro podporu těchto nástrojů českou veřejností. Jsou to právě země hlásící se k principům, pokud ne i samotnému názvu feministické zahraniční politiky, jako Švédsko, Lucembursko nebo Kanada patřící k těm nejštědřejším dárcovským zemím vůbec. Katastrofální financování vybraných zahraničněpolitických nástrojů, jež je hluboko pod našimi závazky, byť by mohlo skutečně změnit životy nespočtu žen a dívek za našimi hranicemi, ale není výsledkem nedostatku financí. Je to vědomé rozhodnutí politických elit o využití prostředků státního rozpočtu.

Podporujeme lidská práva i v agendě Ženy, mír a bezpečnost?

Česká diplomacie si nevede o moc lépe ani v případě klíčové mezinárodní agendy Ženy, mír a bezpečnost (WPS) přímo zaměřené na ženy. Ta se přitom stala hlavním motorem feministické zahraniční politiky. Nabízí totiž široké rozpětí témat prolínajících se domácí i zahraniční politikou, jako jsou zastoupení žen v armádě, účast žen v poválečné obnově, v mediaci a mírových vyjednáváních, prevence a řešení sexuálního a genderově podmíněného násilí, podpora reprodukčních práv nebo genderová dimenze uprchlictví a migrace i rozvoje. Svůj akční plán k implementaci této agendy má již více než 107 zemí světa a mají jej i mezinárodní organizace včetně NATO nebo EU. Největší výzvou této průlomové agendy však celosvětově zůstává její implementace a lokalizace. Výjimkou není ani Česko, které na papíře disponuje již druhým národním akčním plánem.

Přes konkrétní cíle se ale agenda WPS jen zřídka objevuje na bilaterální úrovni a v každodenní praxi české diplomacie. Překážkou je nejen chybějící rozpočet alokovaný přímo na WPS, ale i nedostatečné odborné zázemí na ministerstvu a omezené zapojení občanské společnosti a akademické sféry. Nyní se nabízí možnost vytyčit jako prioritní zemi agendy WPS Ukrajinu, kde ruská invaze zanechává obrovské genderové dopady. Česko od počátku posílá Ukrajině vojenskou pomoc za účelem sebeobrany. To je ve své podstatě feministické.

Další spolupráce s Ukrajinou ale prioritizuje ekonomickou spolupráci na úkor lidskoprávního přístupu. Přitom sama Ukrajina ukazuje, jak důležitá je aktivní účast žen v civilním i vojenském odporu pro odolnost celé společnosti. Zde se nabízí mnoho možností včetně prosazování poválečné obnovy podporující sociální infrastrukturu a péči, ekonomickou participaci žen, financování ženských organizací, spravedlnost přeživším sexuální násilí a prevenci poválečného genderově podmíněného násilí. Neméně důležité je také aktivní odmítání ruské protigenderové zahraniční politiky a vymezování se vůči jejím pseudotradičním hodnotám doma i v zahraničí, včetně již zmíněné ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.

Místo symbolů k ženám nasměrovat prostředky

Nechceme v žádném případě popírat pozitivní zásluhy tisíců mužů a žen nejen na diplomatických postech, ale i v těch skrytějších administrativních a technických pozicích stejně jako jejich rodinných příslušníků, jejichž práce a péče umožňuje praktické fungování naší diplomacie. Pohled do okolních zemí ale není důvodem ke vzájemnému poplácávání po ramenou, skutečně nejsme žádní genderoví, a tedy ani lidskoprávní šampioni. Není ale náhodou, že posledních několik ministrů, kteří viditelně podpořili kampaň OSN proti násilí na ženách Orange the World, patří k nové generaci politiků. Každoroční nasvícení Černínského paláce na oranžovo by ale nemělo představovat vrchol, ale teprve začátek. Jakkoli je protigenderová část politického spektra může označovat za feministy, skutečná feministická zahraniční politika se nepozná podle proklamací domácímu a zahraničnímu publiku, ale podle toho, že její principy prokapou do každodenních rozhodnutí o financování nástrojů zahraniční politiky a forem podpory diplomatického sboru.

Tady jsme se za posledních 30 let moc neposunuli a není to z důvodu selhání jednotlivců, ale setrvačnosti diplomatické byrokratické mašinerie a nepsaných pravidel, které v minulosti vytvořili muži. Černínský palác je proslulý schopností nacházet důvody, proč něco nejde. Pro změnu proto neexistuje žádné magické zaklínadlo. Ve vyrovnávání zastoupení žen a mužů se globálně podle všech výzkumů osvědčily kvóty, ty jsou ale v české politice a společnosti těžko přijatelné. Můžeme ale začít tím, že začneme nízkými kvótami na minimální podíl projektů zaměřených na ženy a dívky včetně mnohonásobně znevýhodněných skupin ve všech programových nástrojích zahraniční politiky.

→ Ondřej Horký-Hlucháň a Míla O’Sullivan jsou výzkumnými pracovníky Ústavu mezinárodních vztahů.