Normalizace české krajní pravice ve škrtech rozvojové pomoci a v jejím protiimigračním směřování

Ve srovnání s Polskem, Maďarskem nebo Slovenskem může Česko někdy působit jako liberální ostrov střední Evropy. Příklad zahraniční rozvojové spolupráce, rozpočtově významné součásti zahraniční politiky, však ukazuje, jak se díky dlouholeté práci v Parlamentu ČR podařilo krajně pravicovému hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) postupně získat podporu tradičních stran, a prosadit tak navzdory vládě škrty rozvojové spolupráce i v roce 2025. Krajně pravicové přístupy k migraci navíc již dříve prosákly do středního politického proudu. V souladu s tím v uplynulých deseti letech rostl rozpočet rozvojové spolupráce prakticky jen díky novým rozvojovým nástrojům zaměřeným proti imigraci.

České radikálně pravicové populistické strany jistě nedosáhly bez vládního angažmá takového vlivu jako v Maďarsku a Polsku. Těm se v oblasti rozvojové politiky podařilo zablokovat a oslabit společné postoje vůči migraci, genderu nebo sexuálním a reprodukčním právům na úrovni Evropské unie. Česko ale plně zapadá do závěrů kvantitativních akademických studií, podle kterých má krajní pravice jednoznačný vliv na zvyšování pomoci proti migraci, i když je zastoupena pouze v zákonodárných sborech. Efekt krajní pravice přitom bývá silnější v chudších dárcovských zemích, což je i případ Česka. Ke škrtům celkového objemu rozvojové pomoci by však v evropském kontextu mělo statisticky docházet pouze v případě, že se krajní pravice dostane do vlády.

Domácí případ tak ukazuje, že vliv české krajní pravice je v evropském kontextu nadprůměrný tím, že přímo vedl ke škrtům rozpočtu i bez ministerských křesel. Na českém případě je také pozoruhodné, že krajně pravicový nativismus a populismus, tedy upřednostňování „našince“ a „obyčejných lidí“ před cizinci a údajnými elitami, vedl v konečném důsledku k většinově přijatému bezprecedentnímu škrtu nejen rozvojové, ale i humanitární pomoci v době setrvalého nárůstu potřeb záchrany životů po celém světě. V době proměny mezinárodního řádu tak původně okrajové postoje brání naplňování mezinárodních závazků a cílů české zahraniční politiky zejména na mezinárodních fórech.

Analýza

Odmítání rozvojové pomoci v Česku má politické kořeny v manifestu soudně rozpuštěné neonacistické Dělnické strany a programech její následovnice. Do parlamentní debaty ale nativistický argument „máme dost vlastních chudých“ vstoupil na rozdíl od Polska nebo Rumunska relativně pozdě. V roce 2013 se objevil poprvé v Senátu ze strany rasistickými výroky známého nezávislého senátora Vladimíra Drymla ve vztahu k českému příspěvku na rozvojovou politiku EU. První konkrétní návrhy na přesun 200 mil. Kč z dvoustranné rozvojové spolupráce na „naše lidi se zdravotním postižením“ i „hasiče a záchranáře” však během projednávání státního rozpočtu na rok 2018 přímo v Poslanecké sněmovně předložil současný člen SPD Jiří Kobza v roce 2017.

Tyto návrhy krajní pravice nezískaly podporu mimo vlastní stranu. Debatu k rozpočtu na rok 2019 již ovlivnil rostoucí populistický, protielitářský odpor proti občanské společnosti. Karel Rais, předseda rozvojového podvýboru z vládnoucího populistického, tehdy však spíše centristického hnutí ANO 2011, neprůkazně hovořil o „černém tunelu pro řadu vybraných neziskovek“. Pro opoziční návrh SPD proškrtat nejen rozvojovou, ale zcela zrušit transformační spolupráci zaměřenou na podporu demokracie v zahraničí nakonec s argumenty proti občanské společnosti hlasovala pravicově konzervativní, vůči nevládkám kritická Občanská demokratická strana (ODS). Ta přitom ještě v roce 2015 chtěla slovy svého předsedy Petra Fialy rozpočet naopak navyšovat. Byla to tedy především ODS, která v roce 2018 znormalizovala krajně pravicové postoje vůči zbytku politického spektra.

V následujícím roce se k SPD s dalšími pozměňujícími návrhy na škrty příspěvků mezinárodním organizacím, které spadají pod oficiální rozvojovou pomoc a jsou taktéž tradičními cíli krajní pravice, přidaly neúspěšně poslankyně ODS a Starostů a nezávislých (STAN). K průlomu ale došlo až v prvním roce pandemie COVID-19 s návrhem poslankyně Miloslavy Vostré z Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). V prosinci 2020 navrhla škrtnout 200 mil. Kč přímo z rozpočtu zahraniční rozvojové spolupráce (konkrétně 100 mil. Kč na rozvojové projekty a 100 mil Kč na humanitární pomoc). Tentokrát hlasovaly proti už pouze středově liberální Piráti a antikomunistická ODS. Připomeňme, že tyto škrty proběhly ještě v období nepřetržitého navyšování vládních výdajů a do roku 2019 i prakticky vyrovnaných rozpočtů.

Po očištění mimořádné podpory pro uprchlé z Ukrajiny utracené doma plní Česko pouze asi jen třetinu svého unijního závazku vykázat oficiální rozvojovou pomoc v podílu nejméně 0,33 % hrubého národního důchodu – a to podstatnou část tvoří započtení povinných příspěvků do obecného rozpočtu EU. V této situaci další dodatečné škrty rozpočtu humanitární pomoci (50 mil. Kč) a rozvojových projektů (cca 125 mil. Kč), tentokrát již rámované potřebou úspor, prosadila Fialova vláda v únoru 2021. To však následovalo situaci, kdy se ani předchozí vláda pod vedením ANO, resp. MZV pod vedením ČSSD, nepokusila o návrat rozpočtu na předchozí úroveň, a tak byl škrt komunistickým návrhem legitimizován. Ne tedy již Poslanecká sněmovna, ale přímo vlády, a to bez zastoupení krajní pravice, upevnily pozici Česka na zcela nejhorších místech unijních žebříčků poskytování oficiální rozvojové pomoci.

Posloupnost normalizace návrhů krajní pravice na celkové samotné škrty „rozvojovky“ je zřejmá. Prokázat její přímý vliv na navyšování rozvojové spolupráce do roku 2018 prakticky výhradně na mimořádné programy namířené proti migraci – další z charakteristických znaků krajní pravice – by šlo nad rámec této kapitoly. V každém případě se v realitě nefunkční narativ „pomoci na místě“, tedy rozvojové pomoci jako prevence migrace, který Visegrádská skupina adoptovala jako argument pro odmítání uprchlíků na svém území, postupně stal oficiálním stanoviskem českých vlád. K rostoucí přijatelnosti těchto radikálních pozic přispěla i celková proměna evropské migrační politiky právě v důsledku přímého a nepřímého vlivu krajní pravice v mnoha členských zemích.

Zatímco standardní rozpočty humanitární pomoci a rozvojové spolupráce v gesci České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR (MZV) dlouhodobě stagnovaly, jen v roce 2015 vláda přispěla do Svěřeneckého fondu Evropské unie pro Sýrii a západní Balkán a do Svěřeneckého fondu Evropské unie pro Afriku prostředky ve výši 105 mil. Kč. Bilaterálně pak spustila Program ministerstva vnitra na asistenci uprchlíkům v regionech původu a prevenci velkých migračních pohybů (tzv. Pomoc na místě) v bezprecedentní výši nejprve 100 mil Kč, poté 150 mil. Kč ročně.15

Navzdory tehdy již probíhajícím škrtům iniciovaných Poslaneckou sněmovnou vláda schválila ještě v březnu 2020 Program aktivit na podporu zdrojových a tranzitních zemí migrace v Africe v období 2020–2022 ve výši 100 mil. Kč ročně, tentokrát v gesci MZV. Srovnatelně, leč déle a nepřerušovaně financované rekonstrukční programy pro Blízký východ byly rámovány spíše stabilizačně než protimigračně. Vyšší schopnost mobilizace zdrojů, byť v evropském srovnání především vojenské spíše než humanitární a rozvojové pomoci, přinesla až ruská agrese vůči Ukrajině. Efektivnost proimigračních programů ministerstva vnitra přitom byla podle Národního kontrolního úřadu neprokazatelná.16

Přímý vliv české populistické krajní pravice na ostatní politické strany a vládní politiku není pochopitelně jediným mechanismem a podíl dalších faktorů lze těžko zhodnotit. Dopadům normalizace krajně pravicových postojů mezi politickými stranami na českou zahraniční politiku napomáhají nativistické a populistické postoje české veřejnosti, která je volí. Bez ohledu na to, kdo byl prvotním nositelem těchto postojů, podle průzkumů veřejného mínění si pouze polovina české populace rozvojovou spolupráci spojuje s pozitivním sentimentem a podíl odmítačů (16 %) dnes přesahuje podíl podporovatelů (10 %). Tomu přibližně odpovídá i zastoupení příslušných politických stran v Poslanecké sněmovně.

Konkrétně nativistický argument proti pomoci, že je třeba pomáhat především doma, podporují dvě třetiny, a spíše populistický argument, že se pomoc rozkrade (rozuměj zkorumpovanými elitami), dokonce tři čtvrtiny dotazovaných Čechů a Češek. Naopak nejlepší odezvu pro poskytování pomoci ve fokusních skupinách získal též nativistický, protimigrační, a v realitě nefungující narativ pomoci na místě. Není překvapivé, že postoji české populace se podle Eurobarometru země řadí opět na samotný chvost podpory rozvojové spolupráce v rámci celé Evropské unie.

Dopady pro Česko

Pro Česko jako z globálního hlediska malou zemi, závislou na dodržování pravidel mezinárodního systému, jehož je rozvojová a humanitární pomoc tradičně nedílnou součástí, představuje pronikání populistických a nativistických postojů do zahraniční politiky problém z hlediska důvěryhodnosti a soudržnosti postojů. Ministerstvo zahraničních věcí jako zákonný gestor rozvojové spolupráce tak čelí dvojité překážce navzájem propojených negativních postojů politické reprezentace i negativních postojů veřejnosti. Soulad mezi politickou a veřejnou sférou navíc neposkytuje mnoho prostoru pro změnu jejich postojů. Jediný prostor, který přinášejí průzkumy veřejného mínění a lze je předpokládat i u politických elit, je nedostatek spolehlivých informací o efektivnosti rozvojové pomoci, protože morální ani geopolitické argumenty moc nefungují.

Ministerstvo zahraničních věcí si je problematických postojů veřejnosti vědomo. Zintenzívnělo komunikační kampaně na sociálních sítích a v dubnu 2024 uspořádalo první Národní rozvojový den, kromě České tiskové kanceláře žel bez dalšího mediálního zájmu. Bez úzké a dlouhodobé spolupráce s tradičními médii, jež jsou pro veřejnost jedním z hlavních, navíc mezilidskými kontakty zesílenými zdroji informací, a bez vyhrazení zlomku rozpočtu zahraniční rozvojové spolupráce na komunikaci vůči veřejné a politické sféře však MZV těžko dosáhne potřebné změny postojů.

Výhled

Před českou diplomacií pravděpodobně leží nové výzvy.  Krajně pravicové postoje se v Evropě zaměřují též na kritiku pomoci v oblasti klimatu. Česká rozvojová spolupráce se na oblast klimatu explicitně nezaměřuje a české příspěvky do multilaterálních fondů jsou směšně nízké ve srovnání s bohatstvím země. Lze tedy předpokládat, že nové kolektivní finanční závazky přijaté na klimatickém summitu COP29 v listopadu 2024 mohou při vládním pokusu o navýšení českých příspěvků snadno narazit na politický odpor ze strany krajní pravice a dalších populistických, klimatoskeptických stran.

Naplňování mezinárodních závazků – jak rozvojových, klimatických, ale i lidsko- a mezinárodněprávních – je sice ne výhradním, ale jedním z důležitých předpokladů pro získání hlasů globálního Jihu, jež bude Česko nutně potřebovat ve volbách do Rady bezpečnosti OSN v letech 2032 a 2033. Celková normalizace populistické krajní pravice v české politice přitom pokračuje. Na jaře 2024 posílila ve volbách do Evropského parlamentu. Na podzim roku 2024 pak posílila na krajské úrovni a SPD se nově podílí na vládě hned ve třech krajích. To činí pravděpodobnost její přímé či nepřímé účasti na vládě vzešlé ze sněmovních voleb v roce 2025 vyšší než kdy jindy.

Nicméně i v této nelehké situaci mohou aktéři zahraniční politiky, kteří podporují zapojení Česka do mezinárodního řádu, využít následujících příležitostí:

→ Využít vstřícného a umírněně pragmatického postoje prezidenta republiky, téma podpory rozvojové spolupráce podobně jako v roce 2015 položit na agendu setkání vysokých ústavních činitelů/-ek, a vytvořit tak alespoň dočasný, leč silný pro-humanitární a pro-rozvojový konsenzus napříč politickými institucemi.

→ Inspirovat se vzorem komunikace lidskoprávních témat v Parlamentu ČR a výrazně posílit komunikaci efektivnosti rozvojové spolupráce v Zahraničním výboru Poslanecké sněmovny, jejím Podvýboru pro rozvojovou spolupráci a v senátním Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost se zaměřením na umírněnou i radikální opozici.

→ Prokazatelný nedostatek informací o rozvojové spolupráci naplnit vyhrazením části rozpočtu zahraniční rozvojové spolupráce na její masivní, profesionální komunikaci, zejména prostřednictvím tradičních veřejnoprávních i soukromých médií.