Německo se posouvá doprava. Co to znamená pro Česko?

Německá politika prochází hlubokou krizí. To se odráží v nedůvěře k vládě i k dalším politickým institucím i v probíhající proměně politického systému. Ekonomika se zasekla, nervozita a skepse se projevuje napříč společností. Jedním z důsledku této nervozity je posun těžiště německé politiky směrem doprava, tedy od dříve dominujícího liberalismu, solidarismu a internacionalismu směrem k tradicionalistickým, nacionálně rámovaným a autoritativním řešením.

Do jisté míry jde o reakci na vývoj v oblasti migrace a bezpečnosti, zejména pak v posledních třech letech. Od ústupu covidové pandemie rostl počet žadatelů o azyl, aby se za rok 2023 vyšplhal až na 350 tis. žádostí. Německo hostí také více než milion uprchlíků z Ukrajiny, kteří se do této statistiky nepočítají. Taková čísla vytvářejí těžko zvládnutelný tlak na města a obce. K celkovému pocitu znejistění pak přispívá trvající rusko-ukrajinská válka, ale také vražedné útoky, např. v Mannheimu či Solingenu (oba 2024).

Změnila se ale také role politických aktérů, kteří jsou podobné události schopni politizovat – i díky čím dál silnější receptivitě nervózní společnosti. Zatímco ještě nedávno mluvili radikální aktéři typu Alternativy pro Německo (AfD) jen k omezené cílové skupině, dnes jsou jejich pozice přijatelné pro značnou část společnosti. Politický střed pak tyto pozice do značné míry přejímá a přispívá tak k celkovému posunu doprava. V tomto textu si tento vývoj přiblížíme na příkladu chápání migrace, která je dnes dominantně považována za bezpečnostní hrozbu, a s tím související problematikou zavádění hraničních kontrol.

Pro českou politiku tento posun znamená značně protichůdné zprávy: ideové sblížení na konzervativních pozicích (např. k migraci) je totiž doprovázené odporem vůči některým konkrétním politikám (např. hraniční kontroly). Čeští političtí aktéři by proto měli ke změnám německé politiky přistupovat pragmaticky a diferencovaně.

Normalizace pozic včerejších extremistů

Zásadní roli v posunu německého diskurzu sehráli radikální političtí aktéři, zejména pak AfD. Pro ni samotnou i pro její voliče je právě migrace naprosto klíčovým tématem a již od roku 2015 se jeho pomocí vymezovala vůči (relativně) liberálnímu konsenzu, který ztělesňoval přístup Angely Merkel.

Význam AfD rostl s jejími volebními úspěchy, které vyvrcholily v posledních dvou letech. Stále radikálnější Alternativu sice zpravodajské služby několika spolkových zemí oficiálně považují za extremistickou, ale voliče to již příliš neodrazuje. Pro ostatní strany sice není přijatelným partnerem, mj. díky její stále dál postupující radikalizaci, ale na německou politiku má značný nepřímý vliv. Politici napříč spektrem se totiž snaží vycházet vstříc jejím voličům a přebírají tak částečně a v různé míře témata i rétoriku vlastní donedávná AfD a krajně pravicovým kruhům. 

V posledním roce se k AfD připojilo také Spojenectví Sahry Wagenknecht (BSW). Nabídka nové strany se opírá zejména o osobnost dobře komunikující političky, ideologicky pak nabízí eklektickou směs socialismu, národně zabarveného konzervatismu a populismu. Pozice BSW jsou umírněnější, oslovují proto řadu voličů zakotvených stran, pro které je AfD nadále nepřijatelná. Wagenknecht tak nabízí jakousi „alternativu k Alternativě“, kdy dokáže zvedat velmi podobná témata, ale vyhýbá se přitom vyhraněně národoveckému slovníku.

Ve snaze o radikální proměnu německé politiky, vyhraněné rétorice „my versus oni“ i v hlavních tématech se ale BSW i AfD shodují. AfD i BSW zde svorně volají po razantním omezení migrace a zpřísnění bezpečnostních opatření, a to i za cenu omezování lidských či občanských práv a svobod. Dodejme, že obě strany se shodují také na ukončení podpory bojující Ukrajině a obecně shovívavém pohledu na Putinův režim – toto téma však ponechme stranou.

Výsledky evropských i posledních regionálních voleb na východě Německa pak ukazují, že pozice AfD a BSW u voličů dopadají na úrodnou půdu. AfD si v nich sáhla na rekordní výsledky, zatímco BSW se dokázala velmi úspěšně etablovat. V celostátních průzkumech se AfD drží těsně pod dvaceti procenty, BSW se pak pohybuje většinou nad pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do parlamentu.

Střed se posouvá doprava

Úspěchy AfD a BSW a popularita jejich pozic vytváří tlak na strany politického středu přejímající řadu pozic, které byly donedávna ostrakizovány jako krajně pravicové. Tento vývoj lze sledovat u křesťanských demokratů, jejichž předseda a pravděpodobný příští kancléř Friedrich Merz se odřezává od umírněné politiky éry Angely Merkel. V různé míře k němu ale dochází i u všech stran bývalé „semaforové koalice“.

Nejvýznamnější posun proběhl v přístupu k otázkám azylu a migrace. CDU se pod Merzovým vedením vrátila k národně-konzervativnímu pojetí společnosti. Program CDU z roku 2024 se proto otevřeně hlásí k problematickému pojmu „německé vůdčí kultury“ (Leitkultur) jako podmínce integrace. Mnohem dále pak zachází rétorika samotného Merze, v níž jsou děti imigrantů „malí pašové“ a ukrajinští uprchlíci „turisté“ motivovaní sociálními dávkami. Dodejme, že v obou případech se mu dostalo ostré kritiky i z vlastní strany.

Na podobné pozice se ale postupně posouvala i vládní koalice. Ta sice liberalizovala udělování německého státního občanství a usilovala o zjednodušení příchodu kvalifikovaných pracovních sil, zároveň ale přebrala rámování azylu a migrace bezpečnostní optikou. Ráznou rétorikou se zde prezentoval přímo kancléř Olaf Scholz, který se už v roce 2023 nechal na adresu odmítnutých žadatelů o azyl citovat, že je třeba začít je „deportovat ve velkém stylu“.

Nezůstalo ale jen u rétoriky. Koalice nejprve v roce 2023 ustoupila od dlouholetých německých výhrad k reformě azylové a migrační politiky EU, kterou – na rozdíl od českého pohledu – považovala za příliš tvrdou. Od léta 2024 pak spolková vláda dokonce sama začala prosazovat přitvrzení evropského postupu. Vedle toho pak přijala řadu zpřísňujících opatření, včetně snadnějšího odebírání statusu azylantů či krácení jejich podpory.

Právě bojem proti neregulérní migraci je zdůvodňován také zásadní posun v úzce souvisejícím tématu, kterým je otázka hraničních kontrol uvnitř schengenského prostoru. Německo od září 2024 uplatňuje „přechodné“ či „dočasné“ kontroly – což je instrument, jenž schengenský režim umožňuje – na všech svých hranicích. Připomeňme, že ještě v roce 2018 se díky sporu o kontrolu na několika málo přechodech málem rozpadla vláda, protože kancléřka Merkel zde nechtěla ustupovat tlaku bavorské CSU. Západní hranice země pak zůstala otevřená i v době covidové pandemie, na rozdíl od hranic českých a polských.

Dnes se naopak přední němečtí politici netají tím, že by v budoucnosti rádi hraniční kontroly v nějaké podobě zachovali nastálo. Scholz chce hraniční kontroly zachovat „tak dlouho, jak jen to bude možné“. Podobně pak hovoří i lídři CDU, včetně Merze. Významným tématem se pak kontroly staly i během regionálních voleb ve východním Německu, kde např. saský premiér Michael Kretschmer (CDU) přišel s požadavkem na zřízení vlastní zemské hraniční policie.

Co to znamená pro Česko?

Posun německé politiky směrem k nacionálním, konzervativním a autoritativním pozicím je z českého hlediska rozporuplnou zprávou. V otázkách azylu a migrace, zejména pak ve vztahu k hledání řešení na úrovni EU, by mohla česká politická reprezentace německý vývoj přivítat. Česko je dlouhodobě součástí vnitrounijních koalic volajících po represivnějším postupu – v čemž se shoduje současná vláda i opozice. Německo donedávna stálo v čele liberálnější skupiny a tyto návrhy blokovalo. Dnes jim ale začíná vycházet vstříc, což únorové volby nejspíš nezmění (a spíše naopak posílí).

Přesně opačný je ale český pohled na hraniční kontroly. Ty jdou přímo proti dlouhodobé české prioritě, kterou je volný pohyb v rámci EU – a není divu, že je proto premiér Petr Fiala kritizuje.6 Kromě komplikací pro obchodní styk či dojíždění za prací je tedy přítomnost německých hlídek i symbolickou ranou oživující vzpomínky na železnou oponu a připomíná Čechům jejich nerovný status. Ani zde nelze očekávat výrazně odlišené pozice při střídání vlád v Berlíně i Praze.

Čeští politici i úředníci by proto měli dění v Německu sledovat s maximální pozorností, ale zároveň k němu přistupovat zdrženlivě a pragmaticky. Česko nemá sílu na proměnu německého diskurzu, může ale aktivně otupovat hroty a předcházet problémům pro bilaterální vztahy.

Konkrétně to znamená např. budovat kontakty uvnitř všech relevantních politických stran hlavního proudu. Prioritou by měla být zejména CDU, za kterou se do parlamentu dostane řada nových poslanců a poslankyň, a to i v sousedním Sasku. Ty je žádoucí identifikovat a oslovit. Dále je na místě soustředit se na pragmatickou spolupráci při kontrole hranic s co nejmenší zátěží pro české občany a firmy, kde jsou klíčovými partnery i spolkové země Sasko a Bavorsko. Obecněji je pak na místě hledat nové formáty pro spolupráci v otázkách azylu a migrace, včetně prosazování společných návrhů na úrovni EU.

→ Německý politický mainstream se ohledně migrační otázky posouvá vnitřně směrem doprava a v rámci EU směrem k dřívějším českým pozicím. Na jedné straně tak dochází ke sblížení pozici obou států s ohledem na migraci do Evropy.

→ Na druhé straně ale tento posun vede k posílení německého důrazu na zavedení protimigračních kontrol na česko-německé hranici, což se rozchází s českým přístupem. Česko by toto mělo předjímat a hledat vzájemně vyhovující řešení.