Návrat Donalda Trumpa: Co znamená „silná Amerika“ pro Evropu?

V měsících předcházejících volebnímu dni ve Spojených státech se na stránkách prestižních odborných časopisů rodila Trumpova zahraničněpolitická „doktrína“. Do debaty se zapojilo mnoho hlasů, jež se vesměs shodly na základním stavebním kameni budoucí zahraniční politiky Spojených států. Podstatou má být reaganovské heslo peace through strength („mír skrze sílu“), které mj. prezident Trump vyzdvihl již na konci svého prvního období. Tento koncept je stravitelnější formou myšlenky America First pro zahraniční partnery a v druhém období vlády Donalda Trumpa bude mít v rámci americké zahraniční politiky jasněji definované kontury.

Vzhledem k širokému konsenzu o základech nové suverenistické doktríny je na místě zabývat se tím, co bude znamenat pro transatlantické vztahy. „Mír skrze sílu“ není zahraničněpolitický izolacionismus, ale jeho implementace bude vyžadovat přeskupení současných partnerských vztahů. V rámci transatlantických vazeb povede přístup k větší delegaci zodpovědností mezi evropské partnery, zároveň se v důsledku transakčního přístupu více projeví americká asymetrie. Motto „Asia First, Europe Second“ bude prostupovat zahraničněpolitickými rozhodnutími a vytvářet tlak na evropské spojence, aby se podílely na managementu čínské hrozby výměnou za americkou roli v evropské bezpečnosti.

SÍLA A SLABOST SPOJENÝCH STÁTŮ

Na první pohled může být koncept „mír skrze sílu“ vnímán jako banální motto. Avšak v posledních měsících se kolem něho vytvořil myšlenkový (intelektuální až ideologický) „ekosystém“ usazený v klíčových konzervativních think tancích (zejména America First Policy Institute či Heritage Foundation), který bude dále rozvíjet jeho praktické aspekty. V rámci volební kampaně toto motto jednoduše vysvětlovalo voličům mechanismy, jimiž Trumpova administrativa hodlá vrátit světu stabilitu údajně ztracenou v období prezidenství Joea Bidena. Odráží nicméně i Trumpův suverenistický pohled na roli USA ve světě, jenž je často mylně zaměňován za izolacionismus.

Donald Trump zapadá do linie amerických prezidentů vyznávajících prvky tzv. jacksoniánské zahraniční politiky. Pro jacksoniány je vnímaná prestiž amerického národa a jeho institucí okolním světem klíčovým hlediskem, skrze které hodnotí úspěšnost amerického počínání. Potřeba uznání a respektu – pojící se s vírou v americkou výjimečnost – je hnacím motorem jacksoniánství. Uznání si však Spojené státy nevydobudou aktivním šířením demokratických a lidskoprávních norem a vojenským zasahováním, ale schopností hrozby pasivně odstrašovat. Ponížení Spojených států a neúcta protistrany je pak narušením národního suverenismu (hrdosti) a může být spouštěčem aktivních kroků k vynucení mocenského uznání.

Společným jmenovatelem Trumpových kampaní v roce 2016 a 2024 bylo poukazování na „oslabování“ Spojených států – a to nejen v relativním měřítku vůči Číně, ale zejména v důsledku špatných a nepřesvědčivých výkonů amerických politických elit. V roce 2016 Trump kritizoval Obamu za to, že se jezdil omlouvat blízkovýchodním státům za excesy z dob Bushovy administrativy, zatímco uznával pocit výjimečnosti i ostatních států. V kampani v roce 2024 stanovoval jasnou kauzální linku mezi Bidenovým chaotickým odchodem z Afghánistánu a rozhodnutím Vladimíra Putina napadnout Ukrajinu.

Z pohledu jacksoniánů musí být Amerika taktéž suverénní i ve vztahu k mezinárodním organizacím či aliančním partnerům, aby byl zachován demokratický princip rozhodování o národních zájmech. V této logice má multilateralismus smysl, jen když dopomáhá Spojeným státům naplňovat své zájmy. Místo multilaterálních pravidel tak přichází pojetí hegemonické stability, kdy Washington udržuje světový pořádek skrz svoji autoritu, formuluje a pomocí sankcí vynucuje pravidla hry pro ostatní aktéry. Americká suverenita je nedotknutelná a nadřazená, kdežto suverenita ostatních států si je vzájemně rovna.

Doktrína „mír skrze sílu“ má historickou analogii i v tzv. diplomacii „velkého klacku“. Tu na počátku 20. století zformuloval americký prezident Theodore Roosevelt svým slavným výrokem „mluv tiše a nos s sebou velký klacek“. Donald Trump rozhodně nemluví „tiše“ – naopak, jeho modus operandi je neustálý a výřečný proces vyjednávání s potenciálními protistranami. Trump si svou často excesivní veřejnou rétorikou vytváří páky pro moment, kdy usedne k jednacímu stolu. Jeho defaultní pozice je taková, že protistranám načrtne nejhorší možný scénář vývoje vztahů a od toho pak může koncesemi ustupovat. Zda-li je to úmyslná, státnická strategie, nebo vedlejší produkt jeho impulzivního jednání, nehraje roli, jelikož finální efekt je stejný. Tímto prizmatem je nutné vnímat i jeho výroky směrem k transatlantickým vazbám a jistotám.

TRUMPŮV „MÍR SKRZE SÍLU“ V PRAXI

Prezident Trump proto nebude vynucovat mezinárodní status a prestiž Spojených států pomocí vojenského či lidskoprávního aktivismu. Respekt, který se přetaví v odstrašování, chce obnovit na základě soustředěného budování odolného hospodářství, prvenství v technologickém vývoji a ve velikosti obranných složek, efektivní státní správy, pokračující dominance amerického dolaru anebo pomocí pragmatické dělby práce a zodpovědností s americkými partnery. Keith Kellog, bývalý poradce pro národní bezpečnost viceprezidenta Mikea Penceho a pravděpodobný zvláštní zmocněnec pro konflikt na Ukrajině, vysvětluje, že „druhá Trumpova administrativa zvýší bezpečnost Američanů tím, že se vrátí k zahraniční politice míru skrze sílu a požádá spojence, aby se více podíleli na obraně společných zájmů“. 

Zaprvé lze tedy v praktické rovině usuzovat, že spolupráce s americkými partnery zůstává pro Spojené státy zdrojem síly. Ačkoliv Trump takový výrok sám nevyřkl, jeho okolí často ujišťuje, že „Amerika na prvním místě neznamená osamocená Amerika“. Politický vzkaz americkým partnerům je nicméně jasný – silná Amerika odstraší i jejich rivaly, a proto tito partneři musejí tolerovat a plnit zvýšené nároky Washingtonu, ochranářskou hospodářskou politiku a výraznější projevy asymetrie (jelikož jinak se americké síly nedocílí). 

Zadruhé, aby Spojené státy opět nabyly svého dominantního statusu (resp. si jej udržely), prioritou musí být plně se věnovat jediné hrozbě, která může do budoucna tuto pozici ohrozit – Číně. Čínský technologický pokrok, hospodářská konkurence, sofistikovanější vojenské kapacity a potenciál vytvářet mezinárodní partnerství s revizionistickými státy je nepřehlédnutelný. Podle perspektivy Trumpova týmu soupeření Pekingu dosud Washington nedokázal úspěšně mitigovat právě kvůli lavírování mezi Evropou a Asií. Nyní hrozby plynoucí z Asie budou mít prioritu (Asia First). Moskva sama o sobě je vnímána jako hrozba pouze ve spojení s Pekingem. V rámci dělby úkolů tak Washington bude cílit na zadržování hlavní mocnosti, zatímco problém Ruska jako jejího potenciálního nástroje bude do budoucna svěřen Evropě.

Zatřetí tento trend bude zřejmě doplněn další diverzifikací zájmů směrem od Evropy. Bývalí a budoucí Trumpovi poradci mluví o nutnosti robustnější americké pomoci s vyzbrojováním armád Indonésie, Filipín a Vietnamu, a to obdobnými finančními nástroji, které jsou vyhrazené pro Izrael. Trumpův nominant na ministra zahraničních věcí, Marco Rubio, se dlouhodoběji zabývá nevyužitým potenciálem Latinské Ameriky pro americké bezpečnostní vazby a obchodní styky.

VYMEZOVÁNÍ ZODPOVĚDNOSTI V TRANSATLANTICKÝCH VZTAZÍCH

Evropa a Česko tak budou mít v americké zahraniční politice nejen menší význam, ale i více úkolů. Od Evropy se bude očekávat aktivnější omezování čínského politického, hospodářského a vojenského potenciálu – ať už se bude jednat o strategické snahy Pekingu přebírat předsednictví různých institucí OSN, vytváření paralelních organizací, či o technologický pokrok za pomoci západních investic a know-how. Avšak tento americký tlak bude vytvářet intenzivnější třecí plochy mezi členskými státy, které budou velmi složitě nacházet jednotný přístup EU k Číně.

Na místě je otázka, zda i silná Evropská unie zapadá do trumpovského vidění rozložení moci ve světě. Lze usuzovat, že Trumpova administrativa bude chtít mít hospodářskou konkurenci plynoucí z EU více pod kontrolou a bude narovnávat některé nerovné podmínky v transatlantickém obchodě, které údajně oslabují americkou ekonomiku – viz Trumpova „oblíbená“ 10% cla na dovoz amerických osobních automobilů do EU a pouhá 2,5% na dovoz těch evropských do USA. Na druhou stranu bude i nadále pevné partnerství s poddajnou Evropou vnímáno jako multiplikátor americké moci. Hospodářský a politický úpadek Evropy by totiž dával prostor Číně či Rusku upevňovat zde vliv na úkor USA. Takto ostatně rámovala Trumpova administrativa situaci ve střední a východní Evropě již v prvním prezidentském období. „Silná“ Evropa proto bude ta, jež se dokáže ubránit těmto vlivům, zatímco zůstane loajální USA.

Evropská unie je údajně připravena na ochranářskou obchodní politiku Trumpova týmu a má přichystaný balíček odvetných opatření pro moment, kdy administrativa ohlásí nové celní sazby. Evropská komise se v tomto ohledu řídí heslem, že na prezidenta Trumpa „platí“ rozhodné kroky a že respektuje silná gesta. Tvrdá reakce jej donutí brát v potaz evropské zájmy a zaujmout smířlivější stanoviska. Zde se však EU dostává na tenký led, kdy Trumpova administrativa může odvetná opatření vnímat ne jako vyjednávací pozici EU, ale jako neúměrnou reakci hraničící s neúctou (až s ponížením) k Washingtonu. Jednoduše řečeno, chce-li EU mít dobrou pozici pro hájení svých zájmů, nesmí svou odvetu „přestřelit“ – nezdá se, že by Trump měl pro takové jednání u svých partnerů pochopení. Kromě odvetných obchodních opatření by však Evropa měla být připravena poskytnout varianty robustních bezpečnostních záruk Ukrajině pro moment, kdy se Trumpovi podaří donutit Vladimira Putina usednout k jednacímu stolu.

Za to, že v druhém Trumpově období bude Česko „boxovat nad svou váhovou skupinu“ (nejen vůči Ukrajině), už nebude Praha sklízet jen aplaus, ale bude se to od ní automaticky předpokládat. Například Japonsko s první Trumpovou administrativou mělo dobré vztahy, protože mj. dokázalo při naplňování vzájemných cílů v Indo-Pacifiku vzít iniciativu a zodpovědnost do vlastních rukou. Nová asymetrie a zodpovědnosti v transatlantických vztazích se tak nepochybně dotknou i české zahraničněpolitické suverenity v rozhodování mezi tím, co od Česka bude očekáváno a co dokáže samo spoluurčovat v rámci EU a jejích vztahů s USA. Česká veřejnost v tomto ohledu však nesmí opomíjet to, že stejně jako kterékoliv jiné mezilidské partnerství, i partnerství mezi státy občas vyžaduje ústupky a koncese pro jeho zachování. To lze samozřejmě aplikovat jen do té doby, kdy cítíme, že protistrana bere upřímně v potaz i naše zájmy.

→ Unie a ČR by měly nové administrativě USA jasně zdůrazňovat, že se destabilizující aktivity Ruska v Evropě mohou stát nástrojem Číny pro posilování jejích pozic. Nelze proto nyní ze strany Washingtonu jasně oddělovat politiku vůči Číně (Asia First) a evropskou bezpečnost (Europe Second). S narůstajícími vazbami mezi Moskvou a Pekingem jsou stabilita v Indo-Pacifiku a bezpečnost v Evropě spojené nádoby.

→ Trumpova administrativa bude zřejmě požadovat, aby v případě dojednání mírové dohody poskytovala bezpečnostní záruky Ukrajině téměř výhradně Evropa. Je nutné, aby se evropské členské státy NATO a EU připravily na jejich reálnou nabídku.