Národ dvou řek bez vody

Existenci civilizací starobylé Mezopotámie umožnily řeky Eufrat a Tigris, mezi kterými vznikly rozsáhlé mezopotámské mokřady. Unikátní ekosystém je nezvykle bohatý na ptáky, ryby i rostliny, za kterými sem přišli i lidé. S přibývajícím počtem obyvatel zde byly vytvořeny vyspělé správní i hospodářské systémy. Dostatek potravy díky množství zvířat i díky nesmírně úrodné půdě zaručily relativně pohodlný život a umožnily vznik lidských sídel, písma, kultury a architektury. Vznikly první městské státy a byly položeny základy naší civilizace.

Bažiny a mokřady jižního Iráku přežily do dnešní doby a jsou obývané bažinnými Araby, zvanými Ma’dán. Jejich specifická kultura je známá hlavně díky výstavbě domů z rákosí postavených na malých ostrovech. Hlavní město mokřadů, Čabáiš, bylo ještě před několika dekádami vodní metropolí s rákosovou školou, mešitou i nemocnicí. Dnes z Čabáiše zbývá jen několik menších domů s unavenými obyvateli. Jen několik desítek kilometrů dál připomíná zašlou slávu regionu slavný zikkurat z Uru. Zatímco bažinnou kulturu nezničilo ani rozhodnutí Saddáma Husajna oblast vysušit z obav ze ší’itské opozice, která by se v nich mohla ukrývat, dnes jejich obyvatelé ve své domovině bojují o přežití. Třetina obyvatel provincie Dhí Qár, do které mokřady patří, žije pod hranicí chudoby. Důvodů stojících za jejich problémy je v Iráku a v celém regionu několik.

Irácká voda ze zahraničí

Prvním faktorem, který přispívá ke ztrátě vody z krajiny, je beze všech pochyb oteplování a změna klimatu. Na Blízkém východě, který je popisován jako region nejvíce ohrožený ztrátou vody a také jako „hot spot“ klimatické změny, to lze pozorovat rok od roku. Podle některých odhadů by se do roku 2050 měly teploty v regionu zvednout až o 4 stupně Celsia a dále by měly teploty přesáhnout lidské možnosti adaptace. Kvůli zvyšujícímu se množství horkých sezón a snižujícímu se množství srážek hrozí, že se region (nebo přinejmenším některé jeho části) stane jen stěží obyvatelným.

Ačkoliv Irák leží na dvou velkých řekách a jejich soutocích s dalšími řekami, voda je jeho slabým místem. Přes 70 % vody do Iráku přitéká z Turecka, asi 10 % z Íránu. Pouze 20 % vody pramenní v samotném Iráku. Irák tak rozhoduje jen o zlomku vodních zdrojů, které potřebuje ke své existenci.

Jak Turecko, tak Írán trpí klimatickými změnami a staví velké množství přehrad, které průtok řek omezují. Podle iráckých odhadů Turecko omezilo průtok Eufratu a Tigridu až o 60 %, což citelně zasahuje jak Irák, tak i sousední Sýrii. Asi dvě třetiny tureckého území jsou ovlivněny proměnou klimatu: dříve úrodné oblasti se mění v aridní či semiaridní, čímž se proměňují nároky na zemědělské plodiny i na způsob práce s krajinou. A Turecko se snaží v prvé řadě řešit své problémy podobně jako Írán, kde ale situaci zhoršuje i práce s vodními zdroji. Přehrady, jež Írán postavil na nejvodnatější řece země, Kárún, zastavily takové množství vody, že se nyní nedostává ani do samotných íránských měst. Město Ahváz, jehož řada obyvatel byla kdysi na řece závislá, už většinu roku vidí jen vyschlé koryto. Mokřady Húr al-Azím nedaleko Ahvázu zcela zmizely. Kárún není jedinou takto postiženou řekou – v roce 2018 zaznamenali kurdští farmáři v Iráku asi o 80 % méně vody poté, co byla v Íránu dokončena přehrada Daryan na řece Sirván.

Zmíněná řeka Kárún je hlavním přítokem řeky Šatt al-Arab, hraničního toku mezi Íránem a Irákem, který vzniká soutokem Eufratu a Tigridu. Šatt al-Arab dál pokračuje skrz město Basra a dál do Perského zálivu. Když jsem stála na soutoku či dole v Basře, zdály se šedesátiprocentní odhady zadržené vody v přehradách nemožné. Eufrat a Tigris jsou obrovské silné řeky plné vody. Voda ale nechybí v jejich korytě, chybí v tisíce let budovaných závlahových kanálech, které se z mohutných koryt větvily. Irácký venkov vysychá a co hůř, je pokrytý solí.

Znečištění

Podle profesora hydrologie z Baserské univerzity, Abdula Zahry Hello, problém jihu Iráku není jen nedostatek vody jako takové. Je jím i znečištění, které je způsobené zvednutím hladiny moře a tím, že mořské vody vstupují do koryta Šatt al-Arab a jeho ramen a kanálů. Proti proudu řeky se dostává mořská voda. Pole a zahrady v okolí města jsou pokrytá solnou krustou, plodiny usychají, k vidění jsou i mrtvé palmové háje a trpí také zvířata. Zejména vodní buvoli ve slané vodě nedokáží přežít. V únoru se ke mně dostala zpráva o mladém chovateli buvolů, který se upálil poté, co jeho stádo vymřelo kvůli vysoké salinitě vody. Profesor Hello dodává, že hodnoty soli ve vodě jsou okolo 5000 mg na litr, přičemž podle něj by maximální hodnoty neměly přesáhnout 2400–2600 mg/l. Tuto vodu nejde využít ani při pěstování plodin, ani při chovu dobytka.

Samozřejmě, mořská voda není jediným znečišťovatelem. Podle testů vody Eufratu obsahují anorganické soli, jako je kalcium, sodík, chlor, sulfáty, ale také až trojnásobné hodnoty pesticidů. Vedle toho, jen v roce 2019 bylo denně vypuštěno do Tigridu 5 mil. metrů krychlových odpadní vody. Díky migraci do měst a velkému nárůstu populace postrádají aglomerace kanalizaci, ale také čističky odpadů. V posledních letech je Irák svědkem početných výstaveb čističek odpadních vod, nicméně ještě před patnácti lety mělo jen 6 % populace přístup k vyčištěné vodě. Politická a bezpečnostní krize a válka s Islámským státem další rozvoj zpomalily, ale od porážky ISIS dalších projektů přibývá. I přesto není ani dnes vzácností najít silné trubky chrlící do unikátních jihoiráckých biotopů černou zapáchající tekutinu odváděnou z měst.

Dalšími znečišťovateli jsou velké firmy a v prvé řadě ropné společnosti, které vypouštějí odpady do moře a do řek. „Problém je,“ říká Ezra’a z Humat Didžl, „že tyto společnosti jsou napojené na vládní strany a představitele státu. My aktivisté se pak setkáváme s útoky a únosy. Na některé mé kolegy stříleli!“ naráží na snad nejslavnějšího aktivistu Salmána Chairallu, který letos v zimě kvůli zvýšeným hrozbám utekl ze země s celou svou rodinou a hledá azyl v Evropě. Jeho mentor Džasím al-Asadí byl unesen letos v únoru a propuštěn po několikanásobném mučení. Al-Asadí byl význačným hlasem hnutí na záchranu jihoiráckých bažin a obviňoval vládu z nezájmu o péči o tento biotop, zapsaný na seznamu UNESCO.

Konflikty

Voda je v kontextu Iráku a Blízkého východu jedním z důvodů mezistátních i regionálních konfliktů a klimatická změna může toto napětí ještě podpořit. Na mezinárodní úrovni byly mezi Irákem a jeho sousedy uzavřeny smlouvy o společném užívání vodních toků, které by bralo ohled i na obyvatele na jejich dolních tocích. Nicméně tyto dohody byly velmi zřídka dodržovány a každoroční irácké volání po jejich obnovení zatím nebylo vyslyšeno. Obě země využívají vodu jako zbraň v mocenskéhře. V roce 1990, když Irák napadl
Kuvajt, Turecko omezilo průtok Eufratu.Je také známo, že Turecko buduje některé přehrady ne kvůli zadržení vody v krajině či elektřině, ale kvůli omezení pohybu kurdských milic v jihovýchodním cípu země.

Na regionální úrovni nedostatek vody a její nízká kvalita ovlivňuje miliony lidí. Irák zaznamenává zvýšené množství konfliktů mezi pastevci a zemědělci o půdu, ale také jejich exodus z vyprahlého venkova. Lidé, jež přišli o své majetky, odcházejí hledat budoucnost do přelidněných měst, na jejichž okrajích vznikají další chudinské čtvrti. Část z nich pak, nepřekvapivě, sní o cestě do Evropy.

Velké sucho a snížení životních standardů také přispívá k protestům a nepokojům. Pět let před rokem 2011, kdy začalo arabské jaro, bylo velmi suchých a patrně tak přililo olej do ohně společenské nespokojenosti. Zajímavé zjištění přinesl novinář Peter Schwartzstein. Podle něj se nejvíce deprivované oblasti staly živnou půdou pro náboráře Islámského státu. Organizace zkrátka nabídla zchudlým rolníkům možnost obživy a výdělku. Následná válka s Islámským státem pak ale také vedla ke ztrátě asi 40 % úrodné půdy v Iráku, která je nyní pomalu obnovována.

V tradičně nastavených společnostech, kde muži mají zajišťovat financování rodiny a ženy se starat o rodinný krb, se proměny klimatu promítají beze vší pochyb i do životního stylu rodin. Muži, přicházející o práci díky ztrátě zemědělské půdy či pastvin, hledají obživu jiným způsobem: ať už ve městech, v zahraničí jako legální či ilegální migranti, i také příklonem k antisystémovým skupinám nabízejícím možnost výdělku. Ženy častěji zůstávají ve svých domovech, kde přijímají peníze od manželů i na dálku a starají se dál o domácnost ve ztížených podmínkách. Mezi ně patří např. shánění pitné vody v oblastech, kde není snadno dostupná, obstarávání potravin, či náročné zemědělské práce. Podobné proměny rodinného života lze pozorovat nejen v Iráku, ale v celém regionu, kde není vzácností narazit na vesnice s absolutní převahou žen. V některých oblastech (zejména je teď řeč o méně konzervativních oblastech severní Afriky a Sahelu) se ale ženy stávají průkopnicemi změn a stojí např. za modernizacemi zemědělských postupů či prosazují zapojení vesnic do projektů testujících nové technologie, např. hlubokou orbu. V tradičně laděném Iráku jsem zatím podobné proměny nezaznamenala.

Irák je pouze jedním ze států širšího Středomoří, který se potýká s těmito problémy, a u nás ve střední Evropě se snadno zapomíná na to, že problémy Blízkého východu jsou i problémy našimi. Ať už kvůli tomu, že i my budeme zasaženi nadcházejícími změnami, tak i proto, že proměna krajiny Blízkého východu s sebou ponese další migraci lidí toužících po lepším životě. Obzvláště, odchází-li ze země, která už slušný život podle obav mnohých nebude schopná zajistit.