Má Česká republika nějakou zahraniční politiku? Hledání expertizy a strategie osobním pohledem

Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 3, 2023 - 30 let samostatné české diplomacie.

Zahraniční politika už dávno není věcí pouze diplomatů či expertů. S tím, jak se zvyšují přímé dopady okolních krizí na samotné Česko ve formě cen a dostupnosti energií, migrace, ale i vnitřního společenského štěpení a klimatické tranzice, je zahraniční politika věcí, která by měla zajímat nejširší veřejnost. Má Česká republika svou strategii ve světě? Nejsem si jistá. Jako „neexpert“ nejsem samozřejmě schopna tuto otázku zodpovědět komplexně. Jako příjemce, jako občanská součást a jako dlouhodobý pozorovatel zahraniční politiky si nicméně dovolím se této polemické otázce v pár odstavcích věnovat.

Pohled zvenčí: nevládní aktéři

Na začátek je třeba říci, že důvod, proč mohu tento text psát, je částečným výsledkem československé zahraniční politiky. Republika v roce 1990 nečekaně rychle navázala na dlouhou tradici vzdělávání Čechoslováků ve Francii a umožnila pár desítkám středoškoláků vyjet do internátů v Dijonu a Nîmes. Díky aktivitě tehdejšího Ministerstva zahraničních věcí ČR (MZV) jsem vděčným příjemcem moderního gymnaziálního vzdělání.

V devadesátých letech jsem jako studentka zahraniční politiku zvlášť nesledovala. Jako účastnice a organizátorka francouzské solidarity vůči Bosně jsem vnímala hlavně práci Člověka v tísni v krizových oblastech. ČvT byl na Balkáně českou stopou, zdrojem zájmu a humanitárního jednání a projevem toho, čemu dnes říkáme hodnoty. Humanitární organizace se jevily jako efektivnější v omezování dopadů válek. Na práci ČvT navazuje lidskoprávní identita české zahraniční politiky tak, jak ji MZV opakovaně deklaruje.

Viditelnost ČvT byla umocněná novinářskou prací některých jeho zaměstnanců. Orientace v zahraničním dění byla tehdy obtížná: nebyl internet, bylo málo zdrojů, prakticky pouze tiskoviny a pár odborníků. Když jsem psala ve Francii bakalářskou práci o ukončení války v Bosně, bylo nutné vše pracně dohledávat. Od té doby se vše změnilo. Naše země je plně integrovaná do klíčových mezinárodních organizací, a i jako občané máme přístup k informacím z celého světa. Neznamená to ale, že bychom se orientovali snáze, a ani, že bychom věděli, co máme jako stát v zahraniční politice dělat.

Pohled zpoza dveří: absence systematického zájmu

Jako projektová manažerka programů TRANS v Asociaci pro mezinárodní otázky (zhruba 2011–2015) jsem byla přímo účastnicí jednoho rozměru zahraniční politiky – podpory demokratizace, právního státu a občanských svobod. Projekty, vypisované MZV, mi daly možnost nahlédnout do malé, ale ne nedůležité, části zahraniční politiky jakoby zpoza dveří.

Vnímala jsem tento dlouholetý projekt jako důležitou podporu demokratizujícím se společnostem. Čtyři roky jsme s AMO pracovali s účastníky různých protestních a reformních skupin, zejména skrze profesionální školení dvou skupiny mladých žurnalistů. Když jsme se s kolegy z AMO konečně zorientovali v egyptském prostředí a získali nutný know-how, a také projekty z dalších zdrojů, naši snahu přerušil puč z roku 2013 a kriminalizace zahraniční podpory.

Ještě dříve ale přišlo vystřízlivění z možnosti dosáhnout trvalých výsledků s omezenými prostředky a za krátkou dobu. Je třeba najít svou niku, kde mohou být i malé projekty efektivní a přispět širšímu cíli.
Právě takový by měl být i přístup malých států k velkým výzvám. Nemáme po světě síť akademických či rozvojových pracovišť, ale i malý stát se může soustředit na ambiciózní projekt. Takové profesionálně vedené centrum pracující na téma společenské transformace mělo např. menší (byť bohatší) Dánsko.

Česká republika se svou velkou ambasádou v centru Káhiry mohla také hledat svůj funkční přístup nad rámec běžného provozu. Zatím se pyšnila egyptologií, disciplínou, ve které se odehrávaly velmocenské zápasy o mezinárodní prestiž před již více než 100 lety. Zelené technologie, energetika nebo i porozumění současnému islámskému světu přicházely v druhé řadě. Kromě občasného zájmu velvyslance se změnám v arabském světě věnoval v Černínském paláci málokdo. Zkušenosti TRANS nad rámec závěrečných zpráv nikoho nezajímaly. V Černínském paláci jsme se účastnili konferencí, často ale bez velké přítomnosti MZV. I pozvání do externího poradního sboru ministra Lubomíra Zaorálka mělo rozpačitý průběh bez viditelného hledání porozumění a strategie.

Pohled z regionu: absence strategie

Blízký východ je ovšem výzvou i pro větší státy. Naopak Balkán je nám blízký; rozumíme jeho historii a jazykům, podporujeme balkánské kandidatury do EU a máme tam řadu schopných diplomatů. O to větší bylo moje zklamání, když jsem v rámci projektu doprovázejícího předsednictví EU omezeně nahlédla do politiky, která se také jevila jako pouze formální.

I západní Balkán je komplikovaný. Polovina kandidátských zemí nemá vyřešené budování národních států a ve většině se upevňují autoritářské formy politiky. Balkánci vnímají roli EU jako jedinou pozitivní modernizační perspektivu, ale velmi kriticky vnímají roli EU v posilování autokratů. Unie sama funkční a koherentní politiku vůči Balkánu nemá. Členské státy hrají vlastní hry, z nichž mnohé jsou kritizovány jako krátkozraké, nesystémové a aktivně podkopávající to, co EU formálně pro přijetí vyžaduje: demokratizaci a právní stát.

Česká republika v tomto není výjimkou. Když jsem se podílela na organizaci jedné z doprovodných událostí předsednictví, oceňovala jsem profesionalitu některých zaměstnanců MZV, ale vnímala i zároveň rozpor mezi příslibem Balkáncům vyjádřit se na půdě předsednické země a jejich skepsí vůči možnému dopadu. I zde hovořili pozvaní Balkánci mezi sebou bez většího zájmu MZV. Místo otevřené diskuse s účastníky oslavovalo MZV vysokého reprezentanta v Bosně, jehož nedávná rozhodnutí byly přítomnými vnímána jako podpora
destruktivního etnonacionalismu.

Odcházela jsem s pocitem, že Česko nemá vůči Balkánu žádnou nosnou strategii, kromě formální podpory přístupových jednání, a nedisponuje kritickou expertizou. Nevíme, jak tento pro nás geopoliticky významný region vyvést ze stagnace opět na cestu reforem a sbližování s EU. Spíše pokračujeme v nekonzistentní politice. Podpora rozšiřování bez reforem je totiž bezobsažnou, pouze deklaratorní politikou.

Pohled oknem do otevřené politiky: bez koherence

Diplomacie „se hraje“ za zavřenými dveřmi a z těchto anekdot nelze vyvozovat absenci dalších procesů. Ovšem zahraniční politika je i veřejným jednáním, jehož příjemci jsou vedle zahraničních vlád také naše a zahraniční veřejnost. Pohledem na to, co je veřejné, lze vidět mnohé. Zejména nekonzistence, dvojí standardy, bezobsažnost a bezplánovitost.

Kde začít? Česká republika deklaruje lidskoprávní orientaci jako základní úhel zahraniční politiky, ale ta samá vláda není schopna podpořit tři eminentně lidskoprávní témata u sebe doma: přijetí tzv. Istanbulské úmluvy, řešení segregace romských dětí a inkluze a zrovnoprávnění vztahových menšin. Jak mohou být lidská práva tématem zahraniční politiky, když nejsou ani tématem, ani hodnotou politiky vnitřní?

Zůstává deklaratorní politika, která se „veze“ na vagónu EU, jenž se v mnoha ohledech ukazuje jako neřízený. Kromě Ukrajiny, klimatické transformace a migrace není dnes EU tažným koněm zahraniční politiky. Země si dělají politiku samy, pokud ji ovšem mají. Česká vláda hraje ve dvou ze tří stěžejních témat dvojí hru. Více či méně pasivně a více či méně obstrukčně se v EU zapojuje na poli migrace a energetiky, aby se doma k oběma stavěla ostentativně skepticky. Své téma nalezla v obraně Ukrajiny. Nejde ale o jakousi hodnotovou politiku, i když se tak označuje.

Když bráníme právo na sebeurčení a univerzální normy v Ukrajině, musíme je bránit i jinde. Česká vláda ale rychle zapomněla na ženevské konvence a lidská práva ve své bezpodmínečné podpoře izraelské odplaty v Gaze. Místo vyváženého postoje, který by uznal jak právo Izraele na obranu, tak nutnost chránit životy civilistů a hledat politické řešení, hovoří státní představitelé o konfliktu dobra a zla. Například na panelu nedávné konference Aspen Institutu, který byl nazván „Values: A New Trend of the Digital Era?“. Hodnoty oslavované 17. listopadu jsou dnes spíše módním „trendem“ než řídícím principem našich vlád. Nálepkou, již je možné ve vhodnou chvíli vytáhnout či schovat.

Zahraniční politika je divadlem pro vnitřní spotřebu, daleko od strategie malého aktivního státu. Instrumentalizace migrace, klimatické transformace a symbolických vztahů se zahraničními vzory nahrazují náročnější snahu o společná řešení a posilování norem. Expertní a programovou slabost české zahraniční politiky, její neschopnost se systematicky zapojit do evropského rozhodování a přijmout za něj zodpovědnost v poslední době popisuje řada expertů. Přitom právě podpora Ukrajiny je příležitost, jak partnerům i naší společnosti ukázat důležitost univerzálních norem a také hodnot, které jsou schopny nás v pravou chvíli mobilizovat. Zvládali jsme příchod statisíců běženců a nyní se opět, jako v devadesátých letech, organizuje široká občanská humanitární akce na podporu obětem války na Ukrajině.

Je na čase začít brát zahraniční politiku ne jako pole zviditelňování pro politickou spotřebu nebo zdroj prestiže, ale jako nutnou službu. Jen systematickým budováním expertizy, vztahů a norem se účinně zasadíme o co nestabilnější, spravedlivé a udržitelné mezinárodní prostředí. Je na čase požadovat od vlád koherentní evropskou, klimatickou a mezinárodní regulatorní strategii a reflexi jejího uskutečňování.

→ Zora Hesová je odbornou asistentkou Ústavu politologie Filozofické fakulty UK, před tím pracovala jako koordinátorka zahraničních projektů Asociace pro mezinárodní otázky. Zabývá se moderním islámem, náboženstvím v politice a kulturními válkami