Klimatická změna v čínské politice a společnosti

Od roku 2005 je Čína největším producentem CO2. V posledních letech je ale také světovým lídrem v investicích do zelených technologií. Navíc je Čína druhou nejlidnatější zemí a celosvětově důležitým zemědělským producentem. A tak se většina výzkumů či hodnotících zpráv jasně shoduje v tom, že bez Číny nelze dosáhnout pařížského cíle, který se snaží předejít globálnímu oteplení o více jak 1,5 °C. Jak přesně ale čínský přístup k ochraně životního prostředí popsat? Jakou roli v něm hraje čínská společnost?

Čínský developmentalismus

Základem čínského přístupu jsou inovace a investice se snahou dosáhnout modernizace přátelské k životnímu prostředí. Současné environmentální problémy poté mají být vyřešeny bez dopadu na ekonomický výkon. V základních rysech se tento oficiální čínský pohled shoduje s preferencemi vlád USA či EU ohledně dosažení chytré transformace na základě vyspělých technologií. Naopak další radikálnější alternativy, jako jsou třeba debaty o nerůstu (degrowth), mají v čínské politice prakticky nulové zastoupení.

Přístup čínského státu je označován jako environmentální autoritářství, které mu umožňuje urychlené změny. Má však i další specifika. Lze ho považovat za variaci toho, co můžeme označit jako čínský developmentalismus (rozvojový model). Tímto pojmem nemyslím pouze silnou roli státu v ekonomice (developmental state) a podporu klíčových firem (národních šampionů), což se diskutuje ve spojitosti s jinými východoasijskými ekonomikami.

Čínský developmentalismus stojí na širší představě o nutnosti růstu, posilování a přežití nejschopnějších. Ze své podstaty nejde o jednolitý přístup, ale má v sobě různé variace. Je odpovědí na neformální kolonizaci Číny ve druhé polovině 19. století a zahrnuje v sobě jak snahu o socioekonomickou modernizaci, tak i silnou kulturní složku. Například díla zakladatele moderní čínské literatury Lu Süna v podstatě ukotvují developmentalistické aspekty jako klíčovou součást čínské moderní identity.

Ekologická témata na nejvyšší úrovni čínské politiky začal zohledňovat předchozí vůdce Číny Chu Ťin-tchao, který stál v čele státu mezi lety 2003 a 2013 (a v období 2002–2012 v čele strany). Od svých konceptů vědeckého socialistického rozvoje a mírového růstu odvodil i pojem udržitelného růstu. Koncept udržitelného růstu nebyl z hlediska ekologického programu nijak detailně propracován a samozřejmě byl inspirován i mezinárodními debatami, ale zásadní bylo, že Chu environmentální otázky propojil se stranickou ideologií.

Současné heslo a program „ekologické civilizace“ navazuje na Chu Ťin-tchaa a tvoří obecný (a také poněkud vágní) rámec pro ochranu přírody. Je součástí Si Ťin-pchingova „čínského snu“ o znovuobnovení velikosti čínského národa, který je spojen se snahou vyrovnat se s dřívějším čínským ponížením a vybudovat silný stát. I v oblasti ekologie má Čína demonstrovat svoji vyspělost a schopnost přizpůsobit se. Toto rámování ale také znamená, že ekologická civilizace je v principu státo-centrický program a jeho hlavní referenční hodnotou je právě čínský rozvoj a Čína jako politický útvar, nikoliv příroda jako taková či populace ve smyslu individuálních aspirací občanů.

Současný čínský přístup nastavený v rámci vize ekologické civilizace má tedy zjevný developmentalistický rozměr. Podle Si Ťin-pchinga má Čína nejdříve inovovat a až budou inovace dostatečně vyspělé a rozsáhlé, tak teprve poté se má zbavit starých neekologických technologií. V rámci elektromobility k tomuto kroku v zásadě již došlo, ale třeba ve výrobě elektřiny nikoliv. Čína tedy zatím odmítá odstavit uhelné elektrárny, a dokonce zvažuje i jejich rozšíření. Cílem sice je reagovat na klimatickou změnu a další environmentální problémy, ale zároveň je to podmíněno tím, aby neutrpěl ekonomický rozvoj státu.

Lokální rozměr autoritářského environmentalismu

Současné politiky a velké projekty včetně těch, které Čína realizuje v rámci Iniciativy pásu a stezky, i díky zmíněnému konceptu ekologické civilizace často kladou rétorický důraz na environmentální standardy. Víme však, že např. v rámci zmíněné Iniciativy pásu a stezky k jejich naplňování často nedochází. Jaký prostor ale koncept ekologické civilizace a čínské environmentální autoritářství otevírají pro ekologická témata na lokální úrovni?

Do lokální politicko-společenské situace se promítají dvěma základními způsoby. Zaprvé, lokální vlády dostávají z vyšších pater politiky cíle, které musí zohledňovat. Dobré výsledky jsou pak důležité pro potenciální povýšení lokálních politiků ve státo-stranické hierarchii. Ekologické otázky mezi cíli hrají během 21. století postupně významnější roli, avšak klíčové aspekty hodnocení se vždy týkají ekonomické prosperity a sociální stability.

Zadruhé, v Číně můžeme pozorovat rozšiřování tzv. kolaborativního vládnutí, a to hlavně v městských oblastech a často také ve vztahu k environmentálním otázkám. Kolaborativní vládnutí není žádnou čínskou specialitou. V zásadě vychází z předpokladu, že některé (typicky lokální) otázky jde řešit efektivněji v součinnosti mezi zástupci státu či samosprávy, soukromých zájmů i občanské společnosti.

Čínský stát se kolaborativnímu vládnutí ve vztahu k environmentální otázkám otevírá během posledních dvou dekád. Dokonce ho mnohdy podporuje. Nabývá podob různých formalizovaných či neformálních fór, workshopů či pracovních dokumentů, na kterých se podílí zástupci různých stupňů vládnutí, ale i veřejné a soukromé sféry. Nejčastěji se v Číně týká témat, jako je nakládání s odpadem, recyklování či udržitelné zemědělství.

Toto ale naznačuje, že zapojení společnosti chybí v případech, kdy jde o strategická témata a rozhodnutí. Zároveň se zdá, že v těchto případech kolaborativního vládnutí chybí systematičtější vztah ke klimatické změně a ekologická témata se řeší pouze jako lokální otázky. Uvědomit si vazbu mezi lokálním a globálním může být ale důležité, abychom lokální agendy správně nastavili.

Jeden z hlavních příkladů kolaborativního vládnutí, které je provázané s environmentálními otázkami, se vztahuje k metropolitní oblasti v deltě řeky Jang-c’- ťiang, kde se prolínají pravomoci tří odlišných provincií a zároveň Šanghaje jako přímo spravovaného města. Kolaborativní snahy řešit znečištění ovzduší i vody zde vznikaly „zespodu“ delší dobu jako reakce na dříve problematickou koordinaci. Na začátku druhé dekády 21. století ale nařídila i centrální vláda v rámci vyhlášené „války se znečištěním ovzduší“ další posílení těchto mechanismů.

Nicméně příklad metropolitní oblasti v deltě řeky Jang-c’-ťiang ukazuje, že role veřejné sféry má své limity. Existující výzkumy naznačují, že obyvatelstvo se nachází v rámci kolaborativního vládnutí ve znevýhodněné pozici. Pokud se do situace vloží centrální vláda, tak to často může znamenat, že hlas společnosti je přebitý shora nastavenými prioritami. V některých případech ale zásah centrální vlády může být i jakousi divokou kartou. Právě s odvoláním na centrálně definované cíle mohou zástupci společnosti někdy legitimovat a prosadit svoje zájmy.

V nedávné době také Si Ťin-pching inicioval vznik tzv. environmentálních inspekčních týmů, které mají dále zlepšovat koordinaci mezi státní a lokální úrovní. Posilování koordinace patří mezi jeho obecné politické cíle, avšak zároveň se zdá, že tyto týmy naplňují i jeho druhý cíl, jímž je zvyšování centrálního dohledu.

Společenské vnímání a genderová dimenze klimatické změny

Čínská společnost má s dopady klimatické změny přímé zkušenosti. Zvyšuje se počet záplav i období sucha. V létě 2022 Čína zažila rekordní vlnu veder, která trvala téměř tři měsíce. Vedra vedla k problémům s dodávkami potravin hned v letních měsících z důvodu horší sklizně ovoce a zeleniny a negativně ovlivnila i podzimní sklizeň. Zároveň byla narušená doprava po vysychajících řekách, což ztížilo zásobování.

Období sucha také výrazně snížilo možnost využívat hydroelektrárny. Následovaly odstávky elektrické energie a v některých oblastech byla omezena možnost nabíjet elektromobily. Snížila se i průmyslová produkce, což se dotklo i továren zahraničních firem jako Volkswagen, Toyota či Tesla. Také ale kvůli tomu Čína posílila činnost uhelných elektráren.

Rekordní sucha vedla k frustraci společnosti, jež se stále vzpamatovávala z covidové pandemie. Nicméně je otázkou, jak moc tyto konkrétní problémy lidé spojovali přímo s klimatickou změnou. Na to není jasná odpověď. Existují ale studie, které nám pomáhají pochopit společenské postoje i genderovou dimenzi vztahu k environmentálním otázkám. Přestože tyto studie mají své limity, naznačují např., že ženy mají silnější vztah k ochraně přírody než muži. Toto se týká chování (např. třídění odpadu) i abstraktnějších otázek, jako je obecná náklonnost k přírodě či obava z klimatické změny.

V praktické rovině se ale také ukazuje, že v mnoha ohledech mají ženy znevýhodněnou pozici. To ilustruje např. otázka správy vodních zdrojů ve venkovských oblastech. V ní zastávají významnější pozice muži. To koresponduje s tím, že ačkoliv Komunistická strany Číny rétoricky dlouhodobě prosazuje rovnost žen, tak ve vedoucích pozicích výrazně převažují muži, a to i na lokální úrovni. Správa vodních zdrojů na lokální úrovni zahrnuje rozhodování ohledně toho, jak se bude s vodou hospodařit, ale i správu vodovodní sítě či rezervoárů. Většinu rozhodovacích pravomocí mají ale muži.

Praktické zajištění vody pro potřeby domácnosti často přitom přebírají ženy. Jedním z důvodů, který k tomu vede, je i to, že mnoho mužů v mladším a středním věku typicky migruje z venkova do města za prací. Kvůli komplikovanému systému registrace domácností však zbytek rodiny zůstává v původním bydlišti. Mezi skupiny migrující za prací nejméně a zůstávající v rurálních oblastech naopak patří především ženy středního a vyššího věku. I proto v posledních letech narostlo procento žen (hlavně středního věku) v zemědělství. Z podobných důvodů pak dopadá na ženy i velká zátěž, pokud dojde k nějaké lokální krizové situaci, jako jsou např. záplavy. Muži se často v těchto případech nemohou operativně vrátit domů. Ženy se pak musejí starat o rodinu, ale také řešit krizovou situaci v místě.

Zapojení žen do rozhodovacích mechanismů či společenských aktivit v environmentální oblasti je patrně vyšší v městských oblastech, i když v tomto pohledu bychom potřebovali ucelenější data a studie. Pozitivní však je, že vládní koncepční dokumenty týkající se environmentální problematiky alespoň částečně genderovou dimenzi zohledňují.