Klíčové argumenty britské kampaně za brexit

V dubnu 2016 byla za oficiální platformu usilující o brexit prohlášena Vote Leave, jež se tím pádem stala příjemcem štědrého grantu na administrativní náklady ve výši 600 000 liber a získala další výhody např. v podobě vysokého limitu na útratu ve výši 7 miliónů liber a bezplatné distribuce kampaňových materiálů (kromě Vote Leave o získání pozice oficiální kampaně za osamostatnění VB usilovaly i jiné formace jako např. Leave EU, Grassroots Out či Trade Unionist and Socialist Coalition). V masivní kampani se profiluje řada osobností – a to nejen politiků (domácích i zahraničních), ale také herců, režisérů, podnikatelů, vědců či sportovců.

Mezi nejznámější osobnosti propagující odchod Britů z EU patří bývalý londýnský starosta a ideolog brexitu Boris Johnson; předseda euroskeptické Britské strany za nezávislost Nigel Farage; lord kancléř Michael Gover; labouristická poslankyně za Birmingham Gisela Stuart; herec Michael Caine; scénárista Julien Fellowes; obchodník a milionář John Mills či bývalý fotbalista Sol Cambell. Ze zahraničních politiků brexit podpořil např. republikánský kandidáta na amerického prezidenta Donald Trump. Jaké jsou tedy hlavní teze zastánců odchodu Spojeného království z EU?

Stop povinným příspěvkům do rozpočtu EU

Veřejná debata předcházející referendu je rámována především argumenty ekonomické povahy, přičemž klíčovou argumentační linii kampaně pro odchod země z evropského bloku představuje tvrzení, že se členství v EU Britům nevyplácí, a to ani ekonomicky, ani politicky. Stěžejní výhodu brexitu vidí jeho stoupenci v tom, že by se ostrovní království oprostilo od povinnosti přispívat do rozpočtu EU a ušetřené miliardy liber by mohlo investovat na potřebnější účely. VB patří mezi největší čisté plátce do unijního rozpočtu, a to v absolutním i relativním vyjádření. Konkrétně je druhým největším čistým plátcem (hned za Německem) a jako čistý plátce tak do unijního rozpočtu odvádí více, než z něj dostává.

Podle Vote Leave činí výše tohoto příspěvku přibližně 350 milionů liber týdně, což odpovídá nákladům na vybudování jedné moderní a kompletně vybavené nemocnice. Ročně se jedná o 20 miliard liber, tedy polovinu celkového anglického rozpočtu na vzdělání, čtyřnásobek skotského rozpočtu na vzdělávání a šedesátinásobek Fondu Národní zdravotní služby na léky proti rakovině. Od roku 1973 tak VB přispěla do rozpočtu EU částkou ve výši půl trilionu liber.

Jakkoli není ambicí tohoto článku konfrontovat argumenty na podporu brexitu s reálnými fakty, zde si dovoluji upozornit, že výpočet této částky je přece jen komplikovanější. Výše členského příspěvku se rok od roku mění – v roce 2015 to bylo dle údajů britského ministerstva financí 18 miliard liber. Jak ministerstvo upozorňuje, od této částky je třeba odečíst tzv. britský rabat – vyjednaný v roce 1984 – ve výši 5 miliard liber. Z těchto zbývajících 13 miliard liber se v roce 2015 dalších 4,5 miliard liber navrátilo zpět do VB ve formě zemědělských dotací a investic v nejchudších regionech země a dalších 1,4 miliard liber coby granty na podporu privátního sektoru, např. výzkumných projektů. Výsledná výše čistého příspěvku do rozpočtu EU je tak výrazně nižší, než uvádí brexitová kampaň. Odpůrci Unie navíc tvrdí, že se rozpočet EU a jeho výdaje budou do budoucna jednoznačně zvětšovat, čímž by nutně musel růst i britský členský příspěvek.

Výhodnější vztah s EU po vzoru Švýcarska, či Norska

Jakkoli je EU pro VB důležitějším obchodním partnerem než VB pro EU, kampaň na podporu brexitu akcentuje fakt, že i po osamostatnění by bylo v zájmu Spojeného království i EU zajistit plný přístup na unijní jednotný trh, který by čítal téměř půl miliardy potenciálních zákazníků. Vzájemný obchod by pak zůstal téměř nenarušen. V tomto ohledu předkládají příznivci brexitu status Švýcarska a Norka jakožto příklad budoucího modelového uspořádání vztahů mezi EU a VB. Tyto země jsou jim vzorem v tom, že – ač nečleny EU – využívají řadu benefitů, jakým je např. přístup na jednotný trh. Upozorňují, že odchod z EU by nebyl nijak urychleným krokem, nýbrž pozvolnou a opatrnou změnou, kdy by nová dohoda s EU byla vyjednána před zahájením jakýchkoli legislativních úkonů v procesu formálního odchodu.

Lepší přístup na světové trhy

Kampaň za opuštění EU dále tvrdí, že díky rostoucí liberalizaci světového obchodu není pro Brity v současnosti tolik důležité být součástí obchodního bloku, jako tomu bylo v roce 1973. Členství v EU brání britskému obchodu, aby se více otevřel světovým trhům – unijní legislativa totiž neumožňuje zemi samostatně uzavírat bilaterální dohody o volném obchodu s nečlenskými zeměmi, což v případě rychle rostoucích ekonomik typu Indie nebo Číny zemi značně znevýhodňuje. Vystoupením z EU by ostrovní království získalo svobodu vyjednat bilaterální obchodní dohody (včetně smluv o volném obchodu, vízových režimech a mobilitě osob), které by respektovaly zájmy britských obchodníků (přičemž podle příznivců brexitu existuje velké množství zemí, jež by o podobné smlouvy s VB usilovaly).

Pro EU totiž znamená uzavření jakékoli obchodní dohody se třetí stranou náročný a zdlouhavý proces, neboť musí při vyjednávání zohledňovat zájmy 28 členských států. Výsledkem tak zpravidla bývá komplikovaný kompromis. Taková dohoda totiž musí mj. brát v potaz i zájmy francouzských producentů camembertu, což ne nutně konvenuje britským zájmům. Navíc právě enormní velikost EU může být oním faktorem, díky němuž řada třetích zemí váhá s otevřením svých trhů v obavě z nepříznivých dopadů na domácí odvětví. V tomto kontextu upozorňují přívrženci odchodu z EU např. na to, že Švýcarsku se podařilo uzavřít výhodnou obchodní dohodu s Japonskem, zatímco Evropské unii nikoli. Za povšimnutí stojí i to, že přestože z USA opakovaně zaznělo, že není jejich zájmem uzavírat dohody o volném obchodu s jednotlivými zeměmi, brexitová kampaň považuje podobné výroky za pouhou zastrašující taktiku s cílem ovlivnit britské veřejné mínění ve prospěch zachování členství v EU. Pokud by Britové „evropskou rodinu“ skutečně opustili, USA by o dohodu s VB určitě stály.

Posílení mezinárodně-politického vlivu

Navzdory všeobecnému přesvědčení by Velká Británie výše uvedené dohody nevyjednávala z pozice slabšího a méně atraktivního partnera, než jakým je v současnosti coby součást větší ekonomické entity. Naopak – propagátoři brexitu odmítají, že by VB po osamostatnění ztratila svůj mezinárodně-politický vliv na globální scéně. Coby zcela suverénní stát (a k tomu pátá největší světová ekonomika a čtvrtá největší vojenská velmoc) by mělo Spojené království větší vliv než má nyní a stalo by se rovnocenným partnerem pro USA, Čínu, Rusko a EU. I po brexitu by zůstalo vysoce konkurenční ekonomikou, a tím pádem i atraktivní destinací pro zahraniční investice. Opuštění EU by tak neohrozilo příliv investic, ani důvěru firem a spotřebitelů; dodatečné restrikce na mobilitu kapitálu by navíc nebyly v zájmu ani EU, ani VB.

Entitou, jejíž význam ve světě do budoucna poklesne, je naopak právě EU. Rozpad eurozóny, který se jeví jako pravděpodobný vzhledem k tomu, že euro nestále balancuje na okraji krize, by Brity velmi poškodil. Avšak i tehdy, pokud by se eurozóna nerozpadla, by ze setrvání v Evropské unii VB neprofitovala, neboť členové eurozóny by směřovaly ke stále užší finanční a fiskální integraci. VB by přitom zůstávala vně ní (země si vyjednala trvalou výjimku – tzv. opt out – na zavedení společné měny) a s velkou pravděpodobností by se opět musela finančně podílet na záchraně eura. Z mnoha důvodů by pro zemi bylo nevýhodné i další rozšiřování EU.

Osvobození od unijní legislativy

Podle zastánců vystoupení z EU brání členství v Unii Velké Británii ve větším růstu i přemírou svazujících norem pro podnikatele, které jsou v rozporu s přirozenými tržními silami, deformují trh a britské firmy stojí až 600 milionů liber týdně (a navíc výrazně prodražují a zpožďují výstavbu škol a nemocnic). Spojené království je výrazným odpůrcem unijních regulací a intervencí a dlouhodobě proti nim bojuje (příkladem budiž jeho tažení proti dani z finančních transakcí v obavě z negativního dopadu na londýnské City). Zákony by se podle přívrženců brexitu měly vytvářet nikoli v Bruselu, ale v Londýně, a VB by se měla zbavit nadřazenosti Unie nad svým právem.

Někteří představitelé brexitové kampaně vnímají EU jako pokus zbavit evropské státy jejich nezávislosti a suverenity vytvořením masivního evropského superstátu řízeného nevolenými byrokraty. Boris Johnson ve svém nechvalně proslulém výroku dokonce v tomto kontextu přirovnal EU k Adolfu Hitlerovi.

Vzhledem k nevýhodnému nastavení hlasovacích pravidel v rámci unijních institucí se Velká Británie často ocitá v menšině, bývá přehlasována, a musí tak do svého právního řádu implementovat unijní legislativu, s níž nesouhlasí. Po vystoupení z EU by byla této povinnosti zproštěna, osvobodila by se od nadbytečné, neefektivní a přebujelé bruselské byrokracie, zbavila by se nadvlády nechtěné unijní legislativy (např. v oblastech ochrany spotřebitelů a zaměstnaneckých práv) a mohla by se stát úspěšným finančním offshore centrem po vzoru Švýcarska nebo Singapuru (v tomto kontextu poukazují sympatizanti brexitu na to, že ani nepřijetí společné evropské měny londýnské City nijak nepoškodilo). Blížící se referendum tak podle názoru zastánců odchodu z EU představuje zcela unikátní příležitost, jak vzít osud země do vlastních rukou, která se nebude opakovat minimálně následujících 40 let.

Konec nechtěné migrace

Přestože se původně zdálo, že díky volbě Vote Leave coby oficiálního reprezentanta kampaně za odchod z EU bude tato kampaň pozitivnější, umírněnější a nebude jí dominovat téma migrace, opak se stává pravdou. Migrace z ostatních členských států EU je totiž stále akcentovanějším bodem, který patrně sehraje roli pomyslného jazýčku na vahách. Podle formace Vote Leave přichází do ostrovní země každoročně čtvrt milionů migrantů z EU, což odpovídá zhruba velikosti Newcastlu či Plymouthu. Tato nekontrolovatelná vnitrounijní migrace (převážně ze států východní Evropy, zejména pak Polska) v některých odvětvích výrazně snižuje platy britských pracovníků, bere rodilým Britům práci a nadměrně zatěžuje sociální systém a veřejné služby. Právě v této souvislosti se do popředí kampaně dostává i problematika Národní zdravotní služby, kdy odpůrci Unie mj. tvrdí, že kvůli migraci se neustále prodlužuje čekací doba na ambulancích a pro léčbu britských občanů nezbývá dostatek finančních prostředků.

Do karet jim přirozeně nahrává i současná migrační krize v EU (kterou dle proponentů brexitu EU fatálně nezvládá) a napětí v Evropě po nedávných teroristických útocích v Bruselu a Paříži. Soudní dvůr Evropské unie navíc podle nich znemožňuje zemi deportovat nebezpečné osoby podezřelé z terorismu, přičemž hojně využívají výrok bývalého generálního tajemníka Interpolu, Ronalda K. Nobleho, podle něhož „otevřené hranice v Evropě (…) v podstatě znamenají bezpasovou zónu volného pohybu pro teroristy“.

Odchodem z EU by Britové (znovu)získali kontrolu nad svými hranicemi, tedy možnost omezit volný pohyb osob a pracovní síly ze členských zemí EU, regulovat objem nově příchozích a selektivně si vybírat ty nejvhodnější kandidáty (mimochodem, nové kompromisní uspořádání vyjednané britskou vládou ve snaze upravit podmínky členství země v EU považují stoupenci brexitu za naprosté fiasko).

Rozhodovat budou emoce

Otázka vystoupení Spojeného království z EU rozděluje britskou společnost na dva tábory, jejichž velikosti jsou víceméně vyrovnané. Kampaň volající po odchodu země z EU má tu výhodu, že prezentuje jen několik jednoduchých tezí/sloganů/apelů, které jsou okamžitě a snadno pochopitelné. Nyní se však zdá, že minimálně ekonomické argumenty se na straně sympatizantů brexitu pomalu vyčerpávají. Detailní studie respektovaných institucí, jako je např. Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace, britská centrální banka či London School of Economics, predikují, že opuštění EU by mělo na britskou ekonomiku a její růst značně negativní dopad (Vote Leave i jiné spřízněné subjekty se tomu samozřejmě brání a kontrují tím, že predikce těchto institucí nebývají vždy spolehlivé).

Pro přívržence brexitu je tak čím dál tím těžší předložit argumenty podložené solidními, objektivními daty a stále častěji jsou konfrontováni s mělkými základy svých tezí (které si navíc v mnohém nezřídka protiřečí). Kampaň za vystoupení země z EU proto apeluje především na národní cítění Britů a stále více vsází na napjaté nálady veřejnosti kolem tématu migrace (jež se – spolu s problematikou zdravotnictví – postupně stává argumentem číslo 1). Vypadá to tedy, že 23. června budou rozhodovat zejména emoce.