ÍRÁN 2015: Koketně spuštěné šátky, hipsteři a uvolnění

Írán jste navštívil už dvakrát – v roce 2008 a nyní. Jak se země za sedm let změnila? V čem je rozdíl nejpatrnější?
Na první pohled se dá všimnout velkého stavebního boomu v okolí velkých měst. Třeba za Teheránem vznikají celá nová paneláková sídliště. Rozvíjí se také vlaková doprava – například k pobřeží Kaspického moře se přes hory buduje nákladná nová železnice, na které je mnoho tunelů a viaduktů. Takové obří projekty v současnosti po světě zase tak často neuvidíte. Zlepšila se taky infrastruktura měst a tamní parky nabízí dnes možností rekreace, které by leckterý český park mohl těm íránským závidět. Třeba takové množství cvičební strojů, šachovnic, pingpongových stolů jsem ještě v parcích žádné země neviděl. A cvičili na nich, nebo si hráli, kluci i holky, děti i dospělí, hipsteři i penzisté. V mnoha místech země je také patrné, že tam probíhá systematické zalesňování.

Získat turistické vízum bylo obtížnější tehdy, nebo nyní?
Je to určitě jednodušší dnes, protože je možnost získat krátkodobé turistické vízum přímo na teheránském letišti. Platí dva týdny a je vystavené na počkání. Více o vízech píši na svém blogu.

Je v nabídce zboží v obchodech vidět vliv ekonomických sankcí?
Ano. V obchodech je poměrně málo západního zboží. Ve velkých městech ale najdete obchody, kde ho mají. Často jsou však západní věci dost drahé. V Íránu se dá koupit takřka všechno, ale musíte vědět kam zajít a mít na to peníze. Západní zboží si tak mohou dovolit například někteří bohatí lidé ze severního Teheránu, kde najdete i ty nejluxusnější současné vymoženosti, super-drahá auta atd.

Místo Západu se Írán obrátil v ekonomické spolupráci na Čínu. Je to patrné i na pultech obchodů nebo například na ulicích?
Tradiční íránské bazary jsou zaplavené levným čínským zbožím, ale tak je to i jinde ve světě. Je možné si všimnout i různých větších čínských investic – například na výstavbě a provozu teheránského metra se výrazně podílely čínské firmy. Je ale možné sledovat i angažmá firem ruských, hlavně v regionu Kaspického moře.

Během minulé i současné cesty jste hovořil s mnoha obyčejnými Íránci. Co jim nejvíce vadí na íránské politice, potažmo politice světového společenství vůči Íránu?
Neprováděl jsem samozřejmě žádný sociologický průzkum, ale i tak jsem vysledoval určité tendence. Na první pohled si je možné všimnout, že třeba řadě žen vadí povinné zahalování šátkem, což je vidět ze stylu nošení, který je někdy opravdu symbolický. Pokud například ženy studují na školách či pracují ve státních institucích, musí často nosit nepohodlné černé oděvy a hidžáby. Bylo tak často poznat, že některá děvčata skoro komplet zahalená v černém hábitu nejsou zdaleka tak zbožná, než jak by mohla působit na první pohled. Hodně mladých lidí si také stěžovalo, že cestování do zahraničí, hlavně na Západ, je – hlavně skrze obtížně získatelná a drahá víza – stále velmi složité.

Co se týká kritiky Íránců vůči Západu, tak řadě lidí vadily povrchní postoje, které vyvolávají západní masmédia o Íránu jako celku. Ty často hází všechny Íránce do jednoho velkého fundamentalisticko-nukleárního pytle. Takřka každý Íránec přitom upozorňoval na skutečnost, že Írán je daleko pestřejší a složitější, než si většina lidí představuje a že řada mladých lidí a obyvatel měst má velice podobné postoje a životní styl, jako má podobná skupina lidí v západní Evropě.

Podporují Íránci jadernou dohodu, která má vyústit do postupného rušení sankcí?
Bylo to vidět dokonce i mediálním informování o Íránu v našich médiích, jaké nadšení vzbudily pokroky v jaderných jednáních v ulicích íránských měst. Íránci nejsou monolit a jsou mezi nimi samozřejmě i ti, kteří jednání odmítají. Výrazná většina Íránců by ale podle mě uvolnění uvítala. Svědčí o tom i průzkumy Gallupova ústavu, které potvrzují, že Íránci byli pozitivně nakloněni jednáním i před důležitými letošními vyjednávacími posuny (více o průzkumu čtěte zde).

Peršané jsou známí svou národní hrdostí – berou jadernou dohodu jako své vítězství, nebo naopak? Globální korporace už se nemohou dočkat, až do Íránu proniknou, vládní obchodní delegace si tam v současnosti podávají dveře. Těší se Íránci na budoucí obchodní boom? Očekávají od něj zlepšení své životní úrovně?
Íránci jsou určitě hrdý národ, ale nezdálo se mi, že by celou věc brali příliš patrioticky. Jsou prostě rádi, že padnou sankce a že se znormalizují vztahy se Západem. Asi takto nepřemýšlí všech 80 miliónů obyvatel země, ale většina podle mě doufá, že si zlepší kvalitu života. Možná jsou někdy jejich očekávání až příliš přehnaná. Navíc se dal vrchní náboženský vůdce země ajatolláh Chameneí nedávno slyšet, že si nepřeje další rozvoj jednání s Američany (více čtěte zde).

V roce 2008 vládl zemi konzervativní a značně kontroverzní prezident Mahmúd Ahmadínežád, kterého nyní vystřídal liberálnější Hasan Rúhání. Jsou Íránci s novým prezidentem spokojeni?
Mladší lidé jsou vůči Rúhánímu spíše střízliví a někteří dokonce skeptičtí. Vidí v něm jen mírnější hlas stále stejného režimu a nemyslí si, že by v Rúháního silách – a možná i vůli – bylo přinést nějakou systematičtější změnu. Dokonce jsem Íráncům někdy vysvětloval, ať si nedělají iluze o západní politice – můžete mít velmi špatné prezidenty a nepotřebujete k tomu vůbec teokratickou republiku (smích, pozn. red.). Obecně ale všichni jednohlasně kvitovali pozitivní posun v prezidentském úřadu od dob Ahmadínežáda. Ten byl mezi mladými lidmi extrémně nepopulární.

Je ve společnosti patrné uvolnění, nebo změna politického vedení nemá větší vliv a moc pevně drží náboženští vůdci?
K cizincům byli ale Íránci vždy velmi zdvořilí i dříve, ale i tak bylo zjevné, že se v Teheránu a některých další důležitých městech atmosféra více uvolnila. V některých místech dokonce ženy ani nenosily šátky, nebo si je alespoň často velmi koketně spouštěly. To jsem třeba v roce 2008 nikde neviděl.

Írán je teokratickou společností, jak se však islám promítá do běžného života?
Íránská společnost je podle mě nábožensky založená mnohem méně, než societa v některých dalších muslimských zemích, které nemají v názvu země napsáno „teokratická republika“. Když jsem třeba cestoval po některých místech v Jordánsku či Egyptě, tak jsem tam často viděl daleko konzervativnější lidi než v Íránu. Jen pro zajímavost jsem opět letos v Íránu počítal, kolik uvidím během dvou týdnů „nikábistek“ – tedy kompletně zahalených žen, které vidí jen skrze malou mezeru pro oči. Napočítal jsem jich celkově pět, navíc všechny v Kommu, tedy v to nejkonzervativnějším městě v zemi, kde žije nejvíce ajatolláhů. Pokud se například dnes projdete po Káhiře, nikábů se po pár minutách nedopočítáte. A to nemají egyptské ženy přitom žádnou zákonnou povinnost zakrývat si vlasy.

Náboženská teorie a praxe jsou v Íránu často navzájem na hony vzdálené. Ti, kteří jsou věřící jen vlažně, či ještě méně, tak dobře vědí, jak se mají chovat, aby žili co nejvíce podle svého soukromého přesvědčení a zároveň si nezadělávali na problémy. Také ženy mají přehled o tom, kam si mají vzít konzervativní černý hidžáb a kde se naopak budou daleko lépe cítit v barevném šátku, který je zavázaný jen „na drdol“.

Zřejmě k té náboženské vlažnosti mnoha Íránců přispívá právě fakt státního donucení (povinné šátky, povinná prohibice atd.), se kterým řada lidí vnitřně nesouhlasí. Odklání se pak od víry daleko víc, než kdyby mohli některé věci dělat dobrovolně. Vytvoření sekulární kontrakultury je ale věc, se kterou se setkáte i v jiných zemích či regionech, kde je silný vliv náboženství – třeba i v některých západních společnostech.

JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D. byl výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například Blízký východ, islamismus a radikální islamismus či vztah náboženství a politiky (na Blízkém východě a obecně).