Zlatá éra české diplomacie: Klíčové kroky a formování diplomatického sboru

Základy pro návrat do Evropy

Období prvních tří let po pádu komunismu, kdy byl ministrem zahraničních věcí Jiří Dienstbier, je často označováno za zlatou éru české diplomacie. Samozřejmě jsem na toto hodnocení pyšná, neboť jsem „byla u toho“. Do Černínského paláce jsme společně s ministrem a s Jaroslavem Šedivým vstoupi li 11. 12. 1989. Všichni tři jsme měli před sebou obrovské množství úkolů, protože bylo nutné změnit úplně všechno. Zahraniční politika se zde neprováděla od tragické smrti Jana Masaryka.

Vytváření nezávislé československé zahraniční politiky zahájil ministr Dienstbier ihned po jmenování první postkomunistické vlády. Svůj program shrnul do výstižného sloganu: „Návrat do Evropy“. Samozřejmě neměl na mysli geografické označení, ale návrat do prostoru svobodné, demokratické, prosperující, vzdělané a kulturně příbuzné části Evropy.

Osnova jeho zahraničněpolitických cílů, které dokázal během tří let ve funkci naplnit, vycházela z politického eseje Snění o Evropě z roku 1985. Dienstbier měl jasno v tom, že v první řadě je nutná obnova identity a státní suverenity, otevření hranic, zbavení se závislosti na SSSR, a naopak zapojení se do centra dění. Ministr byl přesvědčen, že jsme přirozenou součástí Západu, pouze v důsledku násilné sovětské nadvlády byla naše země ve všech směrech zaostalá. Věřil, že jsme schopni během několika let rozdíly dohnat.

Dienstbier zcela správně vsadil na osobní kontakty. Neúnavně proto cestoval, vystupoval na konferencích, přednášel na univerzitách a účastnil se stovek bilaterálních setkání. Získal tak nejen sympatie a důležité přátele, ale hlavně podporu v našem integračním úsilí.

Prvním a zároveň nejtěžším úkolem nového ministra bylo obnovit suverenitu naší země. To znamenalo vyjednat úplný odchod sovětských vojsk. První kolo jednání se sovětskými představiteli se odehrálo v Černínském paláci v Praze hned 15. 1. 1990. Hlavním stratégem pro tato životně důležitá jednání byl jmenován Jaroslav Šedivý a výborně ho doplňoval Luboš Dobrovský, tehdy tiskový mluvčí ministerstva.

Hned v úvodu prvního kola jednání ale na staly problémy. Sovětská delegace přijela dle slov svého šéfa, náměstka ministra zahranič ních věcí I. P. Aboimova, dojednat nové podmínky pro pobyt vojsk. O jejich odchodu se odmítla bavit. Našim vyjednavačům se však po vyčerpávajících jednáních podařilo do sáhnout neuvěřitelného výsledku a sovětská strana odsouhlasila odchod vojsk v termínu do 30. 6. 1991. Velkou měrou se na tom podílel generálmajor Rudolf Ducháček, který vedl technicko-vojenskou část rozhovorů. K takovému historickému úspěchu ovšem samozřejmě přispěla i příznivá mezinárodní situace a podpora sovětského ministra zahraničních věcí Eduarda Ševardnadzeho.

Dohoda mezi vládami ČSSR a SSSR o úplném odchodu sovětských vojsk z území Československa byla podepsána oběma ministry zahraničních věcí, Dienstbierem a Ševardnadzem, 26. 2. 1990 v Moskvě za přítomnosti prezidentů Havla a Gorbačova. Toto byla definitivní tečka za nadvládou komunistického režimu. Právě smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk z října roku 1968 a zastrašovací funkce sovětských jednotek držela tento zločinný režim u moci.

Po uzavření dohody o odsunu sovětských vojsk byla ve Federálním shromáždění v březnu 1990 ustavena kontrolní parlamentní komise. Jejím předsedou se po volbách v červnu 1990 stal Michael Kocáb. Komise se stala mediální tváří odchodu sovětských vojsk, ale žádné formální pravomoci neměla. V rámci své činnosti především monitorovala objekty a způsobené škody, jednala s místními politiky a přispěla ke zlepšení vztahů mezi posádkami a ministerstvem obrany.

Česko-německé usmíření

Zajistit odchod sovětských vojáků ale nebylo jediným úkolem, který stál před novou diplomatickou službou. Proces narovnání vztahů mezi Československem a Německem zahájil Dienstbier s plným nasazením. Za toto své rozhodnutí ale zaplatil prohrou ve volbách v červnu 1992. Vůči uzavření smlouvy se silně vymezoval Václav Klaus, jehož antiněmectví bylo předvolebním kalkulem oslovujícím značnou část voličů.

V lednu 1991 vznikla komise pro přípravu československého návrhu pro jednání o Československo-německé smlouvě. Dienstbier si byl velmi dobře vědom, že 90 % textu této smlouvy o budoucích vztazích s Německem bude domluveno prakticky ihned, ale zbývající procenta bude zdržovat debata o minulosti. I s vyhlídkou na těžké vnitropolitické diskuse byl ministr přesvědčen o důležitosti smlouvy a o tom, že ji musíme dojednat za každou cenu: „Problémy se zametaly pod koberec téměř půl století, nyní je čas začít proces vzájemného pochopení a sbližování.“

Šéf československé diplomacie navrhl hned v prvním kole jednání, aby se obě strany zavázaly, že proti sobě nebudou uplatňovat žádné majetkové nároky. Odpůrci smlouvy, na německé straně Sudetoněmecké krajanské sdružení a u nás zejména komunističtí poslanci, se soustředili právě na ně. Československé stanovisko bylo jasné a neměnné, zákon stanovil pevný limit 25. 2. 1948, odkdy je možné majetek vracet. Smlouvu o dobrém sousedství a přátelské spolupráci podepsali prezident Václav Havel a spolkový kancléř Helmut Kohl 27. 2. 1991 na Pražském hradě.

Domnívám se, že návrh byl schválen na obou stranách právě proto, že text smlouvy byl jednoznačně orientován do budoucnosti a nezabýval se minulostí ani majetkem. Naše diplomacie také prosadila založení nadace pro odškodnění československých občanů pronásledovaných nacistickým režimem a zřízení společné nadace. Podle Dienstbiera bylo nutné začít novou éru: „Je to důležité pro nás i pro Německo, jsme země se společnou hranicí a dlouhou tradicí stýkání i potýkání.“

Kde sehnat nové diplomaty?

Po listopadové revoluci jsme začínali od nuly. Jak prohlásil Jaroslav Šedivý, nastalo období renesance mezinárodního postavení Československa. Ministerstvo dostalo úplně jinou pracovní náplň, začalo opravdu „dělat“ zahraniční politiku, změnil se způsob řízení i obsah požadované práce. Do zahraniční politiky, která konečně vycházela z našich národních zájmů, byla zařazena jako jedna z priorit agenda lidských práv.

Dienstbier prohlašoval: „Musíme působit aktivně na mezinárodní scéně, protože je to v našem zájmu. Území, na kterém Československo leží, bylo po celou dobu svých dějin mnohem více závislé na vývoji mezinárodní situace než jiné země. Samozřejmě všichni jsou závislí, ale naše osudy vždy ohrožovaly i sebemenší výkyvy. Proto je pro nás zahraniční politika klíčová.“

Za totality byli zaměstnanci ministerstva velmi pečlivě prověřováni. Nezbytnou podmínkou bylo členství v komunistické straně, mnozí byli současně i zaměstnanci ministerstva vnitra. Někteří zaměstnanci podepsali spolupráci s StB, jiní byli rovnou jejími příslušníky, další pracovali pro vojenskou rozvědku a několik podepsalo spolupráci s KGB. S tímto aparátem se pochopitelně pracovat nedalo.

Museli jsme okamžitě začít hledat posily. Zájemců bylo dost, ale kamenem úrazu byla neznalost cizích jazyků. Při přijímání nových zaměstnanců jsme dbali na to, aby uchazeči splňovali odborná kritéria. Během prvního pololetí roku 1990 se nám podařilo vytvořit tým vzdělaných a pracovitých nadšenců, na něž jsme se mohli spolehnout. Mezi prvními, kteří byli přijati na základě výsledků konkurzu, byl i nedávno zesnulý Martin Povejšil – špičkový diplomat, vynikající profesionál, člověk s mimořádnými znalostmi a rozhledem, báječný kolega a nekompromisní člověk.

Do zahraniční služby se vrátili někteří diplomaté, vyhozeni z ministerstva na základě prověrek po sovětské okupaci v roce 1968. Jejich výhodou byla jazyková vybavenost i znalost administrativních postupů. Během roku 1990 odešlo z ministerstva kolem 700 zaměstnanců a nově přijato bylo na 500, v lednu 1990 bylo odvoláno 30 velvyslanců a do konce března bylo jmenováno 38 nových velvyslanců z celkového počtu 82 velvyslaneckých míst.

Samozřejmě bychom bývali raději pracovali s úplně obnoveným personálem, ale to nebylo myslitelné. Komunistický režim nepustil do státní sféry nestraníky, a to mělo za následek, že jsme neovládali formální úřednické postupy. Byli jsme tedy nuceni, pokud měl rezort fungovat, část původních zaměstnanců na ministerstvu ponechat.

Na počátku roku 1990 jmenoval ministr několik žen do vysokých funkcí. Například první velvyslankyní v historii Československa se stala Rita Klímová, která v lednu nastoupila na ambasádu ve Washingtonu. Hned po ní následovala Pavlína Řezníčková vyslaná do Madridu a mezi dalšími Hana Ševčíková (Kodaň), Markéta Fialková (Varšava) nebo Magdaléna Vašáryová (Vídeň). Já sama jsem byla první ředitelkou kabinetu ministra, za tímco náměstkyní ministra byla jmenována Věra Bartošková, Jana Hybášková se stala ředitelkou odboru Blízkého východu.

Proces vytváření moderní zahraniční služby byl zhruba od poloviny roku 1991 zasažen vnitropolitickým vývojem, kdy na scénu vstoupila otázka slovenské samostatnosti. Požadavky slovenské strany komplikovaly už tak složitou oblast personální politiky. Ministr mezinárodních vztahů Slovenska Milan Kňažko trval na paritním zastoupení velvyslanců a diplomatů v zahraničí. V praxi to znamenalo, že pokud byl na ambasádě velvyslancem Čech, musel být jeho zástupcem Slovák. Kňažko rozdělil svět podle oblastí, kde hlídal počty českých a slovenských velvyslanců. Zároveň bylo třeba brát v úvahu i význam konkrétního zastupitelského úřadu.

Vstup do mezinárodních organizací

Abychom mohli usilovat o členství v demokratických společenstvích, museli jsme se nejprve vymanit z nejrůznějších smluv, který mi nás ovládal Sovětský svaz. Iniciovali jsme rozpuštění Varšavské smlouvy a krátce poté došlo i na zrušení Rady vzájemné hospodářské pomoci zavazující nás k povinnosti ekonomické spolupráce.

Domnívám se, že Jiří Dienstbier byl právě v těchto letech ideálním ministrem zahraničních věcí. Kromě otázek mezinárodních vztahů se suverénně pohyboval i v zákulisí a snadno navazoval osobní přátelství. Na společenských akcích získával pozornost svým vtipem a osobním kouzlem.

Dnes neuvěřitelným úkazem byla v té době silná politická a společenská podpora naší zahraniční politiky. Spolupráce mezi Hradem a Černínským palácem byla bezproblémová a intenzivní. Určitou roli v tom jistě hrálo dlouholeté přátelství prezidenta Havla a ministra Dienstbiera, kteří sdíleli stejné hodnoty i přesvědčení. Společným úsilím se jim podařilo nastartovat integrační proces směrem na Západ, nejen do nejdůležitějších Evropské unie a Severoatlantické aliance, ale i do jiných mezinárodních organizací: Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, OECD a OBSE. Za velký úspěch oba shodně považovali splnění podmínek a následně naše přijetí do Rady Evropy v roce 1991.

Mimořádnou událostí bylo poté podepsání Dohody o přidružení ČSFR k Evropským společenstvím 15. 12. 1991. Dienstbier pro hlásil, že se jedná patrně o jednu z nejdůležitějších dohod, kterou Československo kdy podepsalo.

Po prohraných parlamentních volbách ukončil Jiří Dienstbier své úspěšné působení v čele česko-slovenské diplomacie. Základ nímiprincipy jeho zahraniční politiky byla podpora demokratických režimů a hodnot a podpora lidských práv. Podařilo se mu vtisknout československé zahraniční politice nový obsah i novou tvář. Po rozdělení federace navázala na výsledky jeho úsilí v plném rozsahu česká diplomacie.

→ Dana Huňátová působila na MZV v letech 1989 až 2019, nejprve jako šéfka kabinetu ministra, později na postech velvyslankyně ve Finsku, Egyptě a Malajsii a jako generální konzulka v Chicagu. Po ukončení diplomatické kariéry napsala knihy Sametová diplomacie, Matka diplomatka a Setkání s Dianou Phipps Sternbergovou. V roce 2019 jí ministr T. Petříček udělil medaili Za zásluhy o diplomacii.