Severní Kypr: zpátky na start?

Události na Kypru vždy ovlivňovaly vztahy Řecka a Turecka, a naopak. Podle referenda provedeného ortodoxní církví se 96 procent řeckých Kypřanů vyslovilo pro enosis, tj. sloučení ostrova s pevninským Řeckem. Na jedné straně bylo úsilí o národní sebeurčení namířeno proti britským kolonialistům. Na straně druhé bylo v historické logice tohoto procesu namířeno i proti turecké menšině. Mluvčím této myšlenky se stal kyperský arcibiskup Makarios III.

Poprvé se problém Kypru dostal na jednání VS OSN v letech 1953-1954. V srpnu roku 1955 se jednání o kyperské otázce přenesla do Londýna, kde zástupci Velké Británie, Řecka a Turecka jednali o dalším postupu. Bezúspěšně Velká Británie hájila svá koloniální práva, Řekové svá etnická a Turecko svá historická.

V roce 1955 založil na Kypru Georgi Grivas Národní organizaci kyperských bojovníků EOKA, která zahájila ozbrojený boj proti britské koloniální nadvládě doprovázený bojem proti turecké menšině i nedostatečně vlasteneckým řeckým Kypřanům. Cílem bylo sjednocení Kypru s Řeckem. Na turecko-kyperské straně aktivity EOKA vyvolaly ustanovení organizace Turecké hnutí odporu TMT. Logicky i na ideologické rovině pak enosis (sjednocení) vedla k vzniku ideje taksim (rozdělení), která navrhovala řešit situaci tureckých Kypřanů rozdělením ostrova. Lze přitom tvrdit, že zastánci taksimu by bez enosis nedosáhli zdaleka takového vlivu. Na rozdíl od enosis se taksim, respektive jeho proponenti mohli ale téměř vždy spolehnout na konvergenci zájmů svých představitelů a „národního centra“, respektive činitelů jeho zásadních politických rozhodnutí, kterým byla ve většině případů armáda.

Vznik jednotné Kyperské republiky

První kolo ale nevyhrála ani jedna strana. Jednání o osamostatnění ostrova, která probíhala v Curychu a Londýně (únor-březen 1959) znamenala zřeknutí se zmíněných ideologií ze strany jak Řecka, tak Turecka, zřeknutí se koloniálních nároků ze strany Velké Británie, vytvoření unitárních, na etnickém principu organizovaných státních struktur a ustanovení jednotné Kyperské republiky v roce 1960, se dvěma britskými vojenskými základnami. Z našeho hlediska byla z trojice zakládajících smluv (Garanční, Alianční a Zakladatelská) uzavřených v roce 1960 nejdůležitější Garanční smlouva zaručovala nezávislost a územní integritu Kypru. V případě jejího porušení měly tři garanční mocnosti posoudit další postup. Pokud se to nepodaří, „každá ze tří garančních mocností má právo učinit kroky s jediným cílem znovunastolení poměrů představovaných touto Smlouvou“. Rovněž tak zakazovala Kypru stát se členem jakéhokoli politického nebo ekonomického svazku, jehož členem by nebyla některá z garančních mocností.

Na vytvoření samostatné Kyperské republiky se dohodly tři zahraniční mocnosti, ale bez ohledu na skutečnosti na ostrově. Představitel tureckých Kypřanů viceprezident Fazıl Küçük se svého podpisu veřejně neodříkal, na rozdíl od prezidenta Makaria III. Ale ani v jeho komunitě nescházely hlasy proti. Řecká opozice a samozřejmě EOKA na Kypru byly proti principiálně. V Turecku kromě ultranacionalistů opozice dohodu přivítala, ale v květnu 1960 tam proběhl vojenský puč, který stál život premiéra a dva jeho ministry (a málem prezidenta a náčelníka generálního štábu).

Na konci roku 1963, poté, co v Řecku Karamanlisova vláda prohrála volby, Makarios navrhl 13 dodatků k ústavě, které fakticky revidovaly dosavadní ústavní pořádek a vylučovaly výrazně menšinové Turky z reálného vládnutí. Ústavní puč s sebou nesl i ozbrojené útoky proti turecko-kyperské komunitě a hrozil přerůst v konflikt mezi Řeckem a Tureckem. Turecko-kyperská reprezentace na protest proti řeckým útokům odešla ze státních institucí do samosprávných enkláv, což umožnilo Makariovi prosadit zásadní změny legislativy včetně vypovězení Alianční smlouvy.

Makarios III. prosadil angažmá OSN, aby se vyhnul možnosti, že situaci na ostrově bude řešit NATO, jak navrhovali Britové. Na ostrov tak přišly mírotvorné jednotky UNFICYP o síle šesti tisíc mužů. Nová řecká vláda pod vedením Georgia Papandrea zase tajně rozmístila na ostrově jednu divizi o síle deseti tisíc mužů. Turecko tehdy také poprvé začalo zvažovat možnost invaze na ostrov. Tato myšlenka se ale setkala s odmítnutím amerického prezidenta Lyndona Johnsona. Sice ne poprvé, ale opět o něco silněji vyvřely na povrch také rozpory mezi Makariem III. a novou řeckou vládou, která nelibě nesla nejen Makariův dominantní vliv na Kypru, ale i to, že Makarios od padesátých let koketoval s podporou SSSR. Ostatně Nikita Chruščov dal již na počátku roku 1964 najevo, že žádnou „cizí“ intervenci na ostrově nepřipustí.

Snaha eliminovat případný vliv SSSR vedla amerického politika Deana Achesona k vypracování plánu na rozdělení ostrova mezi Řecko a Turecko podstatná část Řecku, Turecko by dostalo vojenskou základnu s malým územím a ostrov Kastellorizo (Meis). Eskalace násilí za aktivní účasti generála Grivase, a zejména pak útok řecko-kyperské národní gardy na strategicky umístěné turecko-kyperské enklávy Kokkina a Mansura vedly v srpnu 1964 k bombardování řecko-kyperských pozic ze strany tureckého letectva. Následná zpráva OSN navrhla demilitarizaci Kypru a přímé jednání obou komunit, ale s tím, že Turkům by měla nakonec být přiznána pouze menšinová práva.

Iniciativu na čas převzala obě „národní centra“. Premiéři Stefanopoulos a Demirel v roce 1965 začali dojednávat rozdělení ostrova výměnou za předání britské základny Dekelia Turecku. Pád Stefanopoulovy vlády a vojenský puč v Řecku ale jednání o tomto řešení dočasně zastavil. Jednání mezi oběma zeměmi o rozdělení ostrova pak definitivně ztroskotala v září 1967. Vztahy Turecka a Řecka dále zhoršil útok Národní gardy 15. listopadu 1967 pod velením Grivase proti dvěma turecko-kyperským vesnicím, který si vyžádal oběti na životech civilistů. Turecká armáda mobilizovala.

Řecká junta byla nakonec donucena ustoupit tureckým požadavkům odvolat Grivase a stáhnout svou vojenskou divizi zpátky do Řecka. V roce 1968 tak mohly začít první rozhovory mezi oběma komunitami, které zastupovali Glafkos Kleridis a Rauf Denktaş, Řešením mělo být prohloubení samosprávy tureckých enkláv. Neshodli se ale ani na míře unitárnosti státu, ani na zachování garančního vztahu. Na tom především záleželo tureckým Kypřanům. Pro řecké Kypřany šlo v tu chvíli již jen o břemeno a omezování vlastní nezávislosti, neboť identifikace Kyperské republiky s řecko-kyperským živlem v povědomí mezinárodního společenství bylo již realitou.

Další puč v Řecku 1973, který odstranil diktátora Papadopoula, a zvyšující se asertivita tureckého vojensko-politického vedení v Egejském moři ve věci námořní hranice situaci rozhodně neuklidnily. Ani jedno z obou kol bikomunálních jednání také nepřineslo do července 1974 konkrétní výsledky. Navzdory sbližování názorů na další řešení kyperské otázky, vývoj na ostrově se vymkl kontrole.

Internacionalizace kyperského konfliktu

Makariův pokus omezit vliv Řecka striktním požadavkem na odvolání řeckých důstojníků z Kypru vyústil 15. července 1974 v převrat. Makarios dočasně emigroval, turečtí Kypřané byli napadáni. Turecko se proto pokusilo dohodnout s Velkou Británií, ale po její neochotné reakci se rozhodlo jednat na vlastní pěst: 20. července se turecké jednotky vylodily u Kyrenie, kterou dobyly a zajistily předmostí. Události vedly ke svržení řeckého diktátora Ioannidise i kyperské pučistické vlády Nikose Sampsona. Ankara a Denktaş přišli na jednání v Ženevě s návrhem radikální proměny uspořádání na ostrově vytvoření bikomunální federace s tím, že tureckým Kypřanům připadne přes 30 procent území. Kleridis naopak přišel s adaptovaným návrhem z roku 1968 stavícím na návratu před rok 1963 a autonomii zvětšených turecko-kyperských kantonů. Turecko ale trvalo na svém návrhu. Když nebyl přijat dostatečně rychle, obsadilo více než třetinu ostrova.

Turečtí Kypřané reprezentovaní Raufem Denktaşem od té doby již nehodlali přistoupit na nic menšího než revizi uspořádání z roku 1960 ve smyslu federativního, bikomunálního a bizonálního státu, který by zaručil neopakování událostí padesátých, šedesátých a počátku sedmdesátých let. V roce 1975 proto vyhlásil „Turecký federativní stát Kypr“, ještě formálně jako součást státu kyperského. V roce 1977 se Denktaş s Makariem byli schopni dohodnout na čtyřbodovém plánu dalšího postupu, který počítal s federativním uspořádáním, ale ani tento ani návrh Matthew Nimetze, který navíc počítal s úplnou demilitarizací ostrova, nebyl přijat.

Internacionalizaci kyperského problému na půdě OSN na začátku osmdesátých let Denktaş označil za porušení bikomunálního ducha předchozích ujednání s Makariem a jeho nástupcem Spyrem Kyprianou a 15. 11. 1983 severokyperský „parlament“ vyhlásil nezávislost Severokyperské turecké republiky a Denktaşe jejím „prezidentem“ s douškou, že cílem tureckých Kypřanů je dosáhnout federativního uspořádání na Kypru na základě rovnoprávnosti obou komunit.

Rozhovory mezi Kyprianou a Denktaşem v roce 1985 pod vedením generálního tajemníka OSN Javiera Pereze de Cuellar také ztroskotaly, když předběžnou dohodu o vytvoření bizonální federace s rovnoprávným postavením tureckých Kypřanů ve správě, dvoukomorový parlament s dvojí logikou zastoupení (7:3 a 1:1) Denktaş chtěl jako závaznou smlouvu podepsat, na rozdíl od Kyprianou, který jej považoval jen za východisko pro další jednání. Další jednání mezi Denktaşem a Georgiem Vassiliou v roce 1988 pod záštitou generálního tajemníka OSN znamenalo další neúspěch, kdy menší flexibilitu naopak projevil Denktaş a podobně tomu bylo i se „set of ideas“ generálního tajemníka OSN Butruse Butruse-Ghálího z roku 1992, který opět stavěl na bizonální, bikomunální federaci s jedinou mezinárodněprávní subjektivitou.

Situace se zkomplikovala v nové mezinárodněpolitické situaci po roce 1989. Kypr podal v roce 1990 přihlášku do ES. Evropská komise konstatovala, že členství Kypru objektivně možné je s přihlédnutím k vyřešení kyperské otázky. Summit EU na Korfu v roce 1994 budoucnost Kypru v EU potvrdil, ale otázku sjednocení ostrova obešel. Rozhovory pak na nějakou dobu ustaly až do roku 1997, kdy se kontakty pod záštitou generálního tajemníka OSN Kofiho Annana obnovily. Summit v Lucemburku v roce 1997 rozhodnutí z roku 1994 potvrdil, zároveň ale Turecko nezařadil ani do dalších fází rozšiřovacího procesu. To sice otřáslo vztahy Turecka jak s EU, tak s Řeckem, ale rozhovory zcela neustaly. Rauf Denktaş a turecký ministr zahraničí Ismail Cem vystoupili v roce 1998 s plánem konfederace, která by společně jednala o vstupu do EU.

Annanův plán

V roce 1999 došlo ale k významnému oteplení v řecko-tureckých vztazích a na summitu EU v Helsinkách byl Turecku přiznán status kandidátské země. Vyřešení kyperského problému se však podmínkou pro vstup Kyperské republiky nestalo ani tehdy. Na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN Kofi Annan pozval představitele obou komunit k dalšímu kolu rozhovorů. Jednání v New Yorku 1999 a v roce 2000 v Ženevě ale skončila odmítnutím ze strany Denktaşe, který na rozdíl od Annanova plánu trval na konfederativním uspořádání. Rozhovory byly obnoveny na konci roku 2001, avšak ani do summitu EU v Kodani na konci roku 2002, který definitivně rozhodl o přijetí deseti nových členských států včetně Kypru, výsledku dosaženo nebylo. Třetí verze Annanova plánu opět odmítnutl Denktaş v Haagu v březnu 2003.

S blížícím se vstupem Kypru do EU se rozhovory znovu obnovily. Přála tomu i politická atmosféra v Turecku, kde cílem nového premiéra Recepa Erdoğana bylo dosáhnout pokroku v přístupovém procesu Turecka do EU. Na turecko-kyperské straně na podzim 2003 vyhrál „parlamentní“ volby Mehmet Ali Talat s politikou sjednocení. Finální jednání o čtvrté a páté verzi plánu probíhala v Nikósii v únoru a březnu 2004 a v Bürgenstocku ve Švýcarsku v březnu a dubnu i za účasti Řecka a Turecka. Problémy opět působil Denktaş, který nakonec odmítl do Bürgenstocku odjet, za komunitu tak jednal Talat.

Jak řekl po ukončení jednání Kofi Annan: „Volba není mezi tímto plánem a nějakým jiným kouzelným, mytickým plánem. V této chvíli je volba mezi tímto řešením a žádným řešením. Plán je spravedlivý a byl zpracován proto, aby fungoval.“ V kampani před referendem oba lídři komunit Denktaş i Papadopoulos bojovali proti přijetí plánu, Talat s podporou Turecka pro. 24. dubna 2004 66 procent tureckých Kypřanů hlasovalo pro, 75 procent řeckých proti. Plán nebyl přijat a pod tlakem Ruska nebyla Radě bezpečnosti předložena ani zpráva generálního tajemníka OSN. Kyperská republika se 1. května 2004 stala členem EU.

Turecko hrozí zmrazením vztahů s Evropskou unií

Ač následující „prezidentské“ volby v „SKTR“ vyhrál Mehmet Ali Talat, k rozhovorům za prezidenta Papadopoula již nedošlo. Až po vítězství Dimitria Christofiase ve volbách v roce 2008 bylo možné jednání znovu zahájit. Ten si však vymínil, že Annanův plán nebude sloužit jako základ a jednat se bude od začátku. Tyto a další průtahy spolu s neutěšenou ekonomickou situací na severu ostrova prohrály Talatovi nejprve „parlamentní“ a pak i „prezidentské“ volby. V roce 2010 se tak stal „prezidentem“ Denktaşův premiér Derviş Eroğlu. Jednání probíhají dosud. Zatímco Eroğlu a Turecko chtějí dosáhnout dohody do konce června 2012, než začne kyperské předsednictví v EU, Christofias nevidí problém pokračovat v jednání i poté a stále dále a dále. Turecká strana kromě zmrazení politických vztahů s EU po dobu kyperského předsednictví přitom již začíná hovořit i o dalších možnostech řešení. Ministr pro EU Egemen Bağışproto na počátku března tohoto roku opět oživil myšlenkau z šedesátých let o rozdělení ostrova. Slovy ministra Bağışe, všechny možnosti budou po 1. červenci opět na stole.