Česko-německé vztahy jako zkouška zralosti

Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 3, 2023 - 30 let samostatné české diplomacie.

Pohled na více než třicet let nezávislé a demokratické české a chvíli i česko-slovenské diplomacie si dovolím začít silnou tezí. Jsem přesvědčen, že pro českou diplomacii jsou česko-německé vztahy jednou z jejích parádních disciplín, ne-li přímo tou disciplínou nejparádnější. Nelze přitom říci, že by tvůrci a protagonisté těchto vztahů byli lepší či nápaditější než jejich kolegové, kteří se věnovali např. severoatlantické relaci či budovali mimořádné vztahy s Izraelem, popř. chránili Českou republiku před šířením ruského imperialismu. Kdepak. Specifičnost česko-německé relace nespočívala v tom, kdo se jí věnoval či jakým způsobem ji pojímal; šlo daleko spíše o to, jak byla v české společnosti napříč posledními třemi dekádami exponována.
Někdejší velvyslanec v Německu a jeden z veteránů relace, Rudolf Jindrák, s oblibou hovoří o tom, že česko-německé vztahy byly v Česku dlouhá léta stejně tak součástí naší zahraniční jako i vnitřní politiky.
Třeba říci, že česko-německé vztahy, stejně jako jejich protagonisté, tuto exponovanost unesly.

Ne nadarmo se tak mohlo o česko-německém vyrovnání v podobě Česko-německé deklarace z roku 1997 hovořit i jako o skutečném otevření naší cesty „zpět do Evropy“, jak svého času říkal prezident Václav Havel. Česká politika a posléze i česká společnost, jež se díky Deklaraci do budování vztahů s německým sousedem posléze velmi aktivně zapojila, na této cestě uspěly. Cesta do Evropy byla totiž nejen otevřena, ale česká společnost se na ni vydala i s výrazně větším sebevědomím, než kterým disponovala v době před-deklaračního názorového chaosu. Ale podívejme se na vývoj v česko-německé relaci pěkně popořádku.

Éra iluzí

Na počátku relace byla omluva sudetským Němcům. Tato omluva přišla od čerstvě zvoleného prezidenta Československa, Václava Havla. Ve skutečnosti, jak se posléze ukázalo, se ale nejednalo ani tak o omluvu, jako spíše o politování, že došlo k násilnému odsunu sudetských Němců. Česká strana byla již záhy z Německa poučena, pokud by šlo o omluvu, muselo by vystoupení anticipovat nějaké další právní kroky. Tak tomu ale nebylo, a proto došlo v případě prezidentova vystoupení o dodatečnou změnu „žánru“.

Bylo by omylem domnívat se, že by taková nedorozumění či následné korektury byly ve vzájemných vztazích mezi státy něco mimořádného a že by se česká strana ve svých snahách o nalezení vzájemného odpuštění nějak znemožnila. Ve skutečnosti jedinou mimořádnou věcí na celém neporozumění bylo, že přišlo v době, kdy československá, resp. česká diplomacie slavily na mezinárodní scéně pod společným vedením prezidenta Havla a ministra zahraničních věcí Dienstbiera jeden velký úspěch za druhým. Vedle odchodu sovětských vojsk šlo tehdy např. o dosažení neplatnosti mnichovské smlouvy od samého počátku v bilaterálních smlouvách s Francií a Itálií. Ministerstvo zahraničních věcí, řečeno s nadsázkou, podávalo ve světě diplomacie zhruba podobné výkony jako Real Madrid ve světě fotbalu. Na urovnání českoněmeckých historických křivd a uvolnění cesty do budoucnosti to však nestačilo.

K průlomu v česko-německých vztazích bylo však zapotřebí ještě dvou věcí – více času a mnohem více vzájemného poznání. K tomu nestačil jen pád komunismu. Poučka, že nepřítel tvého nepřítele je tvým
přítelem, se v každodenním česko-německém soužití ukázala jako nedostatečná. Na zlepšení vzájemného vnímání nemohli nic výrazně změnit ani tehdejší velvyslanci na obou stranách, třebaže zejména české duo Jiří Gruša na ambasádě v Bonnu a František Černý na pobočce ambasády v Berlíně podávalo obdivuhodné výkony a bylo v expertních kruzích velmi oblíbeno. Expertní kruhy však zahraniční politiku nedělají, zvláště v tak exponované relaci jako jsou česko-německé vztahy. Smlouva o spolupráci a přátelství mezi Československem a Německem byla sice v roce 1992 podepsána, avšak historické otázky kolem právního uchopení Mnichova, okupace a vyhnání zůstaly před závorkou. Namísto kýženého smíření se vzájemné trauma ještě více prohloubilo.

Éra zralosti

Lepší vzájemné poznání proto bylo zapotřebí odpracovat. V praxi to představovalo tříletý vyjednávací maraton mezi ministry zahraničních věcí Josefem Zieleniecem a Klausem Kinkelem, resp. jejich šéf-vyjednavači Alexandrem Vondrou a Peterem Hartmannem. Jednání sice probíhala obsahově v utajení, nicméně společenská atmosféra česko-německých vztahů tehdy nežila prakticky ničím jiným nežli debatami o možnosti či nemožnosti nalézt akceptovatelný kompromis pro výklad společné minulosti. Opět to byl Václav Havel, kdo na začátku celého procesu přišel s významným impulzem pro obě strany. Ve svém projevu „Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství“, který pronesl v únoru 1995 v Karolinu, konstatoval, že Německo pro Česko představuje inspiraci i bolest. S tímto faktem se musí všichni, kdo to s rozvojem česko-německých vztahů myslí dobře, nejprve sami srovnat.

Když hovoříme o „české bolesti“, nemáme přitom na mysli jen osud českých obětí nejtěžších nacistických perzekucí, kterým se v důsledku rozdělení Evropy během studené války nedostalo ze Spolkové republiky Německa žádného odškodnění (NDR se nepovažovala za nástupnický stát nacistického Německa a tudíž odškodňování neposkytovala). Šlo o daleko obecnější dojem z často traumatizujícího historického soupeření mezi Čechy a Němci. Pravdou však je, že během vyjednávání šlo i o tyto oběti. Pokud pro ně český stát chtěl něco udělat a tím přispět k jejich naprosto konkrétní historické bolesti, potom – zejména vzhledem k jejich pokročilému věku – neměl příliš času. V této souvislosti je záhodno ocenit přístup ministra Josefa Zieleniece, který ve vládě prosadil zálohové odškodnění českých obětí nacistické perzekuce. Díky tomuto kroku nabyl Havlův projev na ještě větší věrohodnosti – a to i na německé straně.

Ovšem netužili se jen diplomaté a politici na české straně. Snaha byla i na německé straně. Klíčová role zde od počátku česko-německého sbližování připadla prezidentu Richardovi von Weizsäckerovi. Ten byl do té míry propojen s leckdy neortodoxními až odvážnými kroky prezidenta Václava Havla, až český prezident občas v žertu hovořil, že by společně s Weizsäckerem mohli vystupovat jako politická alternativa hudebního dua Paleček s Janíkem. Příkladem jejich spolupráce budiž plánování první von Weizsäckerovy oficiální návštěvy Prahy. Tu německý prezident uskutečnil 15. 3. 1990, tedy v den výročí začátku nacistické okupace, aby spolu s Havlem mohli věrohodně prezentovat, jak se časy i vztahy od války změnily. Jak v česko-německých vztazích časem přituhovalo, bylo zapotřebí získat širší podporu na německé politické scéně.
Zde se vedle ministra Kinkela, který podobně jako jeho učitel – Hans-Dietrich Genscher – patřil do řad německých liberálů, ujali role zprostředkovatelů vzájemného porozumění poslanci Günter Verheugen
(SPD) a Christian Schmidt (CSU). Těm sekundovala zelená politička a publicistka Antje Vollmerová. Zapomenout se nesmí ani na saského premiéra Kurt Biedenkopfa (CDU). Není přitom náhodou, že všichni se podobně jako Václav Havel či Josef Zieleniec aktivně účastnili již zmíněného projektu „Hovory o sousedství“, za kterým stála Univerzita Karlova společně s Bertelsmannovou nadací.

Nešlo však jen o spolkovou úroveň, ta by sama o sobě ani stačit nemohla. Pokud měly česko-německé vztahy dosáhnout kvalitativního pokroku, bylo zapotřebí, aby se do nich rovněž zapojilo Bavorsko a zejména pak sudetoněmecké společenskopolitické kruhy. I zde docházela k pozitivnímu vývoji. Hlavními aktéry česko-
-sudetoněmeckého dialogu byly zejména křesťanská Ackermannova obec, reprezentována Herbertem Wernerem a Franzem Olbertem, sociálnědemokratická Seligerova obec s Volkmarem Gabertem v čele či kulturní Spolek Adalberta Stiftera s neúnavným Peterem Becherem. Pravda, ne vždy v tomto dialogu trefily obě strany správný tón; legendární byly v tomto ohledu demonstrativní odchody jednoho či druhého
účastníka tzv. Jihlavských rozhovorů z jednacího sálu. Přesto je třeba říci, že se jak čeští, tak i sudetoněmečtí debatéři poctivě a v zásadě úspěšně snažili vyplnit pauzu v rozvoji česko-německých vztahů, která byla dána tříletým vyjednáváním Deklarace.

Význam samotného dokumentu, dojednaného a odsouhlaseného oběma parlamenty v roce 1997, spočíval nejen v tom, že se oběma stranám podařilo nalézt společný postoj ke komplikované minulosti, ale že se díky tomuto úspěchu konečně přestalo vyjednávat a začalo konat. To platilo přitom nejen pro vrcholnou státní úroveň, ale pro každodenní kontakty, kdy si každý Čech a každý Němec v důsledku právního smíru mohl konečně naložit tolik odpovědnosti za další rozvoj vzájemných vztahů, kolik jen sám chtěl unést. Ne všichni byli řešením nadšeni. To platí zejména pro sudetské Němce a jejich patrony v bavorské vládě. Ti měli dojem, že Deklarace straní českým zájmům, protože se nepodařilo dojednat žádné usmiřovací gesto z české strany pro vyhnance. Čas však ukázal, že sudetští Němci i bavorští politici ve svém zklamání přehlédli skutečný význam a možný dopad Deklarace.

Éra svobodomyslnosti

O významu Deklarace nelze hovořit bez toho, abychom vyzdvihli vznik a pozdější význam Česko-německého fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra, které byly přímými produkty Deklarace a které poskytly faktickou podporu jak českým, tak německým a zejména sudetoněmeckým smiřovacím aktivitám. Česko-německé vztahy díky nim začaly občany obou zemí bavit! Deklarace krom toho nic nepředstírala a nikomu zbytečně nelhala. Ve své upřímnosti může dodnes posloužit jako zdroj inspirace při řešení zdánlivě neřešitelných problémů. Česko-německá deklarace totiž „v kostce“ říká, že Česko a Německo mají problém s nalezením společného právního výkladu pro události – okupace a vyhnání –, jež v minulosti silně zatížily partnerské spolužití. Obě strany přiznávají, že žádné kompromisní řešení společně najít nemohou. Obě strany nicméně vyjadřují ochotu vytvořit pro společné soužití takový kontext, ve kterém tento nedostatek vadit nebude. Česká a německá diplomacie, troufám si tvrdit, tímto složily ne-li státnici, potom minimálně zkoušku zralosti z moderní evropské integrační politiky.

Přijetí Deklarace lze považovat za jistý happy end v rozvoji česko-německých vztahů. Na rozdíl od filmů se však další rozvoj česko-německých vztahů tímto nezastavil. Naopak, došlo k prudké akceleraci, a to zejména v pozitivním slova smyslu. Již sám fakt, že Deklaraci – která z mezinárodněprávního hlediska byla gentlemanským závazkem – obě strany dodržují se stejnou úctou a intenzitou dodnes, stojí za velké ocenění. Důvěra a zároveň sebedůvěra, které si díky tomuto dokumentu po mnoha desítkách let nejrůznějších deformací a dezinformací našly svoji cestu zpět i do česko-německých vztahů, se projevily blahodárně na obou stranách hranice.

Česko-německé vztahy po roce 1997 již nechtěly a nechtějí být jakousi popelkou na mapě evropského sousedství. Naopak chtějí jít příkladem všude tam, kde se vzájemného porozumění nedostává (aktuálně např. v Bosně a Hercegovině), a stejně tak chtějí i konstruktivně doprovázet a spoluutvářet proces evropské integrace. Samo sebou, ještě než se tak stalo, musela vstoupit Česká republika do EU a do NATO.
I zde byla česko-německá spolupráce potřebná a nápomocná, avšak hlavní odpovědnost za zvládnutí těchto úkolů připadla bezpečnostním a evropským expertům.

Přesto je správně zmínit, že v pozdějších letech společného působení Česka a Německa v rámci EU a NATO přišlo oběma stranám vhod, co se naučily v letech budování vzájemného porozumění: na mysli
mám již zmíněnou upřímnost a otevřenost. Tyto kvality nejsou v dnešní Evropské unii bohužel žádnou samozřejmostí a mnozí ji mohou Čechům a Němcům závidět. I zde je zapotřebí uvést alespoň jedno jméno, a to ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga. Díky němu a jeho schopnosti otevřeně pojmenovávat problémy a šance v česko-německých vztazích došlo nejen k zásadnímu zvýšení laťky vzájemné upřímnosti, ale rovněž i posílení atraktivity českoněmeckých názorových výměn u všech účastníků dialogu.

Česko-německé vztahy tak díky Deklaraci a úsilí mnoha protagonistů vzájemného porozumění nejsou dnes jenom zralé, ale též výrazně svobodomyslné. Pevně věřím, že si tuto svobodomyslnost udrží i do budoucna.
Je to v zájmu nejen česko-německých vztahů, ale i celé evropské integrace.

→ Tomáš Kafka je diplomat a publicista, po absolvování oboru ruský jazyk a historie na FF UK nastoupil v roce 1990 na MZV jako kulturní atašé na pobočce československého velvyslanectví v Berlíně. Od té
doby je kmenovým zaměstnancem ministerstva. Do Berlína se vrátil po třiceti letech, v roce 2020, jako velvyslanec České republiky.