Barma: Etnický problém, válka a boj za demokracii

Demokratizační proces v Barmě je ve velmi raných počátcích a je výrazně poznamenán snahou současných vojenskopolitických špiček i nadále si udržet výsadní mocenské postavení. Cesta ke skutečné demokracii v Barmě bude ještě dlouhá a plná obtíží. Jedním z nejzávažnějších problémů Barmy zůstává vyřešení etnické otázky a ukončení již více než šest desítek let trvajícího ozbrojeného etnického konfliktu nejdéle trvající občanské války v novodobých dějinách.

Dilema národní jednoty

Barma patří k etnicky nejvíce nejrozmanitějším zemím na světě. Podle oficiálních údajů ji obývá na 135 etnických skupin (podle jiných údajů 40-50). Ty dnes tvoří více než dvě třetiny z jejích bezmála 50 milionů obyvatel. Tito lidé hovoří desítkami často navzájem nesrozumitelných jazyků. Značně se odlišují i ekonomicky a kulturně. Nalezneme zde Barmánce, Šany, Mony a Rakhiny (Arakance) s tradicí nížinných středověkých států a buddhismu; vedle nich zde žijí skupiny Mokenů (Selungů), mořských rybářů a kočovníků, kteří nemají vlastní území ani stálé vesnice, či skupiny horských Karenů, Kačjinů, Lahuů, Akhaů, Waů aj., jejichž hospodářství je založeno na kopaničářském zemědělství a jejich tradiční sociální organizace ještě donedávna jen zřídka přesahovala okruh vesnice či skupiny vesnic.

Barma tak po sociální, kulturní i ekonomické stránce tvoří značně nesourodý celek. Po celou dobu své existence jako moderního státu proto řeší problém, který americký politolog Josef Silverstein označuje jako „dilema národní jednoty“ jak tyto značně rozdílná etnika a regiony, jejichž mnohdy jediným pojítkem je uměle vytyčená státní hranice a více či méně úspěšné snahy o prosazení centrální administrativní kontroly, propojit do jediného fungujícího státního organismu. Počátky tohoto „dilematu“ sahají ještě do předkoloniálního období, kdy se v okolí silných tzv. mandalových států v Barmě obydlených majoritními etniky (jako byly Pugam, Ava, Marbatan, Myauk U, Pegu, Taunngu a další) rozkládala početná území obývaná minoritními etniky s většími či menšími vazbami na vládce těchto velkých států. Jednalo se často o svazky velice volné, jež se měnily v závislosti na aktuální politické situaci a rozložení sil v regionu.

Tuto skutečnost později uznali i Britové, kteří v Barmě ustanovili dvojí systém administrativy pro centrální oblasti, v nichž dominovali etničtí Barmánci a pro menšinové oblasti. Podporovali rovněž nacionalismus v prostředí menšin a jejich emancipační snahy. Ještě více tak prohloubili existující rozdíly mezi barmskými etniky a vytvořili ohniska mezietnického napětí, jež po získání nezávislosti Barmy po 2. světové válce vyústilo roku 1948 ve vleklou občanskou válku. Etnické organizace v ní bojovaly za různé formy samostatnosti od odtržení a nezávislost v rámci britského společenství národů (Karenové), přes federalismus a různé formy autonomie v rámci Barmského svazu. Tento boj ještě více vyostřily události počátku šedesátých let, kdy se k moci v Barmě dostal vojenský režim. Ten vyhlásil tzv. „Barmskou cestu k socialismu“ a strategii vytváření „celonárodní pospolitosti“ všech etnik Barmy, mezi nimiž budou postupně likvidovány rozdíly.

Nová ústava z roku 1974 tyto snahy dále kodifikovala. I když vojenská vláda proti jakýmkoli tendencím menšinových etnik ostře zasahovala, v občanské válce postupně nastala v podstatě patová situace. Zatímco centrální oblasti Barmy kontrolovala vládní vojska - tatmato, okrajová území ovládaly nejrůznější ozbrojené povstalecké organizace etnických menšin, maoistické Komunistické strany Barmy, a rovněž ozbrojená uskupení s kriminálním pozadím. Tato tzv. „osvobozená území“ s vlastní správou se rozkládala od indicko-bangladéšské hranice přes celý sever Barmy až po její hranici s Thajskem.
Snahy centrálních vlád o dohody s etnickými povstaleckými organizacemi byly až do konce osmdesátých let neúspěšné. Všeobecně narážely na neochotu obou stran ustoupit ze svých požadavků. Neshody přetrvávaly zejména v otázce federalizace Barmy, požadované zástupci etnických menšin.

Dohody o příměří

Situace se výrazněji změnila až po vojenském převratu v roce 1988, kdy nová vláda vojenské junty přijala strategii uzavírání separátních dohod s představiteli jednotlivých etnických organizací o příměří. Juntu k dohodám vedla snaha vyhnout se ve zostřené politické situaci po roce 1988 boji na dvou frontách a soustředit síly na potlačení demokratické opozice ve vnitřní Barmě. To se jí také podařilo. Architektem těchto dohod byl tehdejší šéf barmské tajné služby generál Kchin Ňjun. V letech 1989-1997 inicioval řadu jednání, jež vyústila v separátní dohody o příměří se sedmnácti povstaleckými uskupeními.

Podmínky dohod se v konkrétních případech lišily, jejich základním principem však byla ujednání umožňující povstalcům ponechat si zbraně a získat správní kontrolu nad územími, jež doposud ovládali vojensky. V praxi to znamenalo „balkanizaci“ a další štěpení barmského území, doposud administrativně rozděleného na sedm oblastí (tain) obydlených převážně barmskou majoritou a sedm menšinových etnických států (pyijne). K těm nyní přibylo ještě sedmnáct tzv. „zvláštních oblastí“ ovládaných etnickými organizacemi regionů s vysokou mírou samosprávy a nezřídka se rozkládajících na území několika etnických států.

V důsledku dohod došlo k rozpadu a utlumení činnosti řady povstaleckých front a koalic. Štěpení proběhlo i uvnitř etnických organizací, které se rozpadaly na frakce, jež chtěly pokračovat v boji, a frakce, které chtěly uzavřít dohodu s vládou. Klíčová pro nastartování těchto procesů byla vnitřní vzpoura v řadách ozbrojených oddílů Komunistické strany Barmy v roce 1988, která vedla k rozpadu tohoto uskupení na čtyři nezávislé etnické organizace. Ty následně uzavřely dohody o příměří s vládou.
Celkově je možné konstatovat, že dohody o příměří přinesly výrazné zklidnění situace v menšinových oblastech. Na územích pod příměřím došlo k omezení jevů provázejících válečné operace, jako je zabíjení, znásilňování, vypalování vesnic, konfiskace a nucené práce.

Naproti tomu na územích, kde k uzavření příměří nedošlo, agresivita tatmato ještě vzrostla. Zásadní politické problémy, které před lety vedly etnické menšiny do boje proti barmskému režimu, však vyřešeny nebyly. Někteří představitelé etnických menšin i přes uzavření dohod o příměří nadále trvali na federativním uspořádání Barmy, nebo alespoň požadovali autonomii. Těmto požadavkům byla junta ochotna vyhovět pouze zčásti. Během let od uzavření příměří se etnické organizace na svých „zvláštních“ územích rovněž různě etablovaly a vybudovaly si zde vlastní ekonomické, politické a sociální struktury. Některé z nich, jako Strana sjednoceného Waoského státu v oblastech Waů v Šanském státě či Strana myanmarské národně demokratické aliance v oblasti Koukanu, rovněž orientovaly své ekonomiky mimo Barmu.

Ústava z roku 2008 a volby 2010

Nové problémy do vztahů mezi menšinami a centrální vládou přinesla ústava, přijatá na základě značně diskutabilního celonárodního referenda roku 2008. Jedná se o dlouhý a detailní dokument o 15 kapitolách, 457 článcích a pěti dodatcích, vyhotovený se zřejmým cílem zajistit mocenské postavení doposud vládnoucí vojenskopolitické elitě. Mezi svými hlavními principy jasně deklaruje cíl bránit dezintegraci Barmy a potvrzuje vedoucí úlohu armády ve státě. Představitelům armády vymezuje právo na jednu čtvrtinu míst ve svazovém parlamentu (Pyijdongsu hlutto) a třetinu míst v parlamentech oblastí a etnických států. V případě ohrožení stability a integrity země je armáda oprávněna provést státní převrat.

Nová ústava v mnoha ohledech zrovnoprávnila regiony vnitřní Barmy a etnické státy, federální princip však nedeklarovala. Navíc zlikvidovala většinu zvláštních etnických oblastí. Etnická organizace se měly transformovat na politické strany a jejich ozbrojené složky se měly podle článku 338 ústavy o vytvoření jednotných ozbrojených sil Barmského svazu transformovat v Pohraniční strážní síly, podřízené velení armády. To vyvolalo v prostředí organizací etnických menšin napětí a část z nich opět zahájila ozbrojený boj proti vládě. Situaci dále komplikovaly pokračující boje mezi barmskou armádou a ozbrojenými skupinami, které v dřívějších letech nepřistoupily na příměří.

Všeobecné volby v listopadu 2010 proběhly pod taktovkou armády a příslušníků transformovaného vojenskopolitického bloku. Podle očekávání v nich zvítězila provládní Strana solidarity a rozvoje Svazu, která získala celkem 883 z 1154 všech parlamentních křesel nabízených ve volbách. To jí s podporou zástupců armády v parlamentech poskytlo prakticky neomezenou rozhodovací pravomoc. Hlavní demokratické opoziční uskupení Národní liga za demokracii volby bojkotovalo. Tím se ocitlo mimo další politický vývoj a jeho pozici příliš nezlepšily ani dodatečné volby v roce 2012. Etnické politické strany získaly výraznější zastoupení zejména na úrovni parlamentů etnických států, ani zde však neohrožují výsadní postavení Strany solidarity a rozvoje Svazu a tatmato.

Nekonečná válka

Již následujícího dne po volbách v listopadu 2010 propukly boje mezi povstaleckou Demokratickou karenskou buddhistickou armádou a vládními silami poblíž známého Přechodu tří pagod u hranice s Thajskem. Ozbrojený konflikt nabral na intenzitě. Zasaženy jím byly především státy Kačjinů, Šanů, Kajinů (Karenů) a Monů. Vedle povstaleckých uskupení, která nepřistoupila na příměří, se v něm angažovala etnická uskupení, jež sice dříve na příměří přistoupila, ale odmítla transformaci na Pohraniční strážní síly. Na povstaleckých územích, zahájila tatmato rozsáhlé vojenské operace. To vedlo k násilnostem na civilním obyvatelstvu, včetně vražd, znásilňování, vypalování vesnic podezřívaných ze spolupráce s povstalci, věznění etnických předáků a aktivistů, nucených prací pro armádu aj. Zdvihla se vlna uprchlíků.

Vláda se opět uchýlila k osvědčené taktice separátních jednání s jednotlivými povstaleckými organizacemi. Ta byla nakonec úspěšná a vládě se podařilo ozbrojených konflikt významně utlumit. V poslední třetině roku 2012 z významnějších organizací v boji nadále pokračovala pouze Armáda kačjinské nezávislosti a rovněž pět menších uskupení. Příměří bylo opět dosaženo za cenu ústupků, které mnohdy opět kodifikovaly situaci ve „zvláštních oblastech“ nastolenou před přijetím nové ústavy. Problém integrity země se tak opět zkomplikoval.

Boj o zdroje

Oblasti obývané menšinovými etniky v Barmě jsou bohaté na přírodní zdroje, mají i značný energetický potenciál a vojenskostrategický význam. Na druhé straně se potýkají s množstvím ekonomických a sociálních problémů a patří mezi nejméně rozvinutá teritoria Barmy.

Významné zdroje zisků v menšinových oblastech představují přírodní plyn, ropa, minerály, vzácná dřeva, drahokamy a polodrahokamy. Jsou zde proto zřizovány doly, ropovody a plynovody a probíhá zde rozsáhlá dřevařská těžba a výstavba elektráren. To vše se často děje na úkor domorodých obyvatel a jejich životního prostředí. V řadě oblastí je jen minimálně rozvinuta dopravní, ekonomická a sociální infrastruktura, zajištěn přístup jejich obyvatel ke vzdělání a zdravotní péči. Podnikatelské aktivity na menšinových územích se často vyznačují bezohlednou ekonomickou exploatací a vytěžováním přírodních zdrojů, mnohdy za účasti zahraničních podnikatelských subjektů. Bezpečnostní situace je dlouhodobě špatná, četná území nadále ovládá tatmato. Jsou zde rozsáhle porušována lidská práva, statisíce lidí přišly během konfliktu i v důsledku velkých industriálních projektů o své domovy. Vládní politika minulých let v některých regionech země rovněž významně přispěla k nárůstu mezietnického a náboženského napětí, jak je tomu v případě muslimského a buddhistického obyvatelstva Rakhinského/Arakanského státu.

Vleklý konflikt na menšinových územích v minulosti podnítil vznik vysoce decentralizovaných válečných ekonomik a hospodářských aktivit. Mnohé z těchto aktivit jsou z pohledu centrální barmské vlády nelegální. Jak uskupení, která s vládou uzavřela příměří, tak uskupení, které proti vládě nadále bojují, pokračují ve svém financování prostřednictvím rabování, konfiskací, neformálního zdaňování, těžby a vývozu nerostných surovin, obchodu s drogami aj. Centrální vláda a rovněž nové vlády etnických států mají zájem tyto zdroje zisků kontrolovat. V menšinových oblastech dnes nastupují k moci nové politické garnitury tvořené zástupci transformovaného vojenskopolitického bloku, v menší míře pak zástupci legálních etnických politických stran. Ti se ve svých mocenských a ekonomických aspiracích střetávají s představiteli starších mocenských struktur regionálními veliteli tatmato, bývalými povstaleckými předáky a příslušníky místních ekonomických elit. To vyvolává napětí a boje. Etnický konflikt v Barmě je dnes v mnoha ohledech konfliktem o ekonomické zdroje, nikoli o zachování národní identity.

Hra bez spoluhráčů

V politické rovině hnutí etnických menšin ani vzdáleně nepředstavuje nějaký ucelený blok, ale je silně roztříštěné. Etnická uskupení mezi sebou i s centrální vládou v minulých letech uzavírala nejrůznější dohody a vytvářela aliance, jež měly nezřídka jepičí život, nikdy však nedokázala vytvořit skutečně stabilní a výkonnou organizaci, zastupující zájmy menšinových etnik na celonárodní úrovni. Rovněž se do dnešního dne v Barmě neprofilovala výrazná osobnost, která by tyto celonárodní menšinové zájmy reprezentovala, jak je tomu v případě demokratického hnutí a jeho nejvýraznější představitelky Aun Schan Su Ťij. Slovy jednoho diplomata Evropské unie v barmském hlavním městě Yangonu se v jeho případě jedná „o příliš komplikovanou hru, v níž se těžko hledají spoluhráči“.

Hnutí etnických menšin by se přitom mohlo stát pověstným „jazýčkem na vahách“ v boji o demokracii v Barmě. Vytvoření jeho jednotné demokratické platformy je však za současné situace chimérou. I přesto by se podpora větší angažovanosti etnických uskupení v demokratizačních procesech a přemosťování mezer v doposud slabé komunikaci mezi demokratickou opozicí a etnickým hnutím měly stát jednou z významných součástí strategie podpory demokratizačních procesů realizované ze strany mezinárodního společenství vůči Barmě.