Anketa odborníků o krizi v Sýrii

1) Jak hodnotíte jednání prezidenta Baracka Obamy v syrské krizi?

Petr Kratochvíl: Obamova politika je nekoncepční a v posledku neúspěšná. Americký prezident sice tvrdí, že USA budou postupovat “pokorně” a ve spolupráci s mezinárodním společenstvím, ale znovu a znovu podléhá představě o americkém excepcionalismu. Kolísá proto mezi snahou získat pro zásah širokou mezinárodní koalici a podporou unilaterálního útoku. Navíc se mu nedaří o nutnosti zásahu přesvědčit nejbližší spojence (Velká Británie), Kongres ani americké veřejné mínění. Vyvrcholením špatné strategie je americký souhlas s ruským návrhem na řešení krize. Důsledkem pro USA bude právě to, čemu americká diplomacie chtěla vší silou zabránit: pokles důvěry v americkou akceschopnost a oslabení pozice USA v citlivém regionu Blízkého východu.

Michael Romancov: Obamovo dosavadní jednání – syrská krize ještě neskončila, poměrně výstižně ukazuje na to, jak nejisté jsou kontury současného světového řádu. Obama na svou stranu nezískal ty, které chtěl/potřeboval a u vědomí mimořádně zmatečné situace v Sýrii (zejména možnost, že americký zásah by mohl pomoci silám napojeným na al-Káidu), množství a rozsahu dalších amerických závazků se pragmaticky přiklonil k návrhu, který mu/USA alespoň částečně umožňuje i nadále zastávat ty argumenty, kvůli nimž se o zásahu uvažovalo (tedy existence a použití chemických zbraní). Zároveň takovým postojem dal prostor všem těm, kteří volali po nezbytnosti hledání diplomatického jednání, a pro sebe si nechal otevřená vrátka pro případ, že by diplomatická jednání selhala. Pokud k tomu dojde, tak se z Obamy může stát vítěz.

Lucie Uhlířová: Prezident Obama zastává v syrské krizi podle očekávání racionální stanoviska ve prospěch politiky USA. Po prvních náznacích manipulace s chemickými zbraněmi syrským režimem se k celé problematice stavěl velice nekompromisně. Jeho výhružky potvrzují, že USA stále usilují o pozici hlídače a dozorce mezinárodního pořádku a hegemona v globální politice. S neustálým prodlužováním konfliktu a vleklým vyšetřováním použití zbraní hromadného ničení však Obamovy postoje ztrácely na radikálnosti. Jeho snaha o oddálení plánovaného útoku na Sýrii byla evidentní a z mého pohledu velice racionální. Nemusíme si ani připomínat výsledný neúspěch zásahu v Iráku, který by se v Sýrii jistě opakoval a měl by daleko katastrofálnější následky. I přes to, že prezident Assad nikdy nepopřel faktickou existenci chemických zbraní na území syrského státu, po zásahu spojeneckých vojsk by s největší pravděpodobností mezinárodní komise žádné ZHN nenašla. A tuto možnost si prezident Obama dozajista připouští. Barak Obama je dnes ve velice kompromitující situaci. USA se jako vojenská a politická velmoc setká s ostrou kritikou v případě vojenského zásahu, a to ze strany podporovatelů prezidenta Assada i v případě jeho neuskutečnění ze strany zastánců syrských opozičních skupin.

2) Kde podle Vás leží hranice, kdy by mělo mezinárodní společenství v Sýrii zasáhnout? Byla již tato hranice překročena?

Petr Kratochvíl: Pro zásah jsou nutné dvě podmínky: zaprvé, aby míra porušení mezinárodních norem přesáhla únosnou míru; a zadruhé, aby existovaly přesvědčivé a veřejně přístupné důkazy o tom, kdo tyto normy porušil. Zatímco první podmínka splněna jednoznačně byla, druhá jasně naplněna není. Klíčovou otázkou ovšem je, kdo reprezentuje intervenující mezinárodní společenství. Pokud USA považují situaci v Sýrii za tak alarmující, že si zásah nutně vyžaduje, a zároveň si nedokáží zajistit souhlas Rady bezpečnosti, musí se samy rozhodnout: buď se intervence jako nástroje řešení syrské krize vzdát, anebo do konfliktu vojensky zasáhnout svým vlastním jménem, a nikoliv jménem mezinárodního společenství, které s jednou jedinou mocností prostě ztotožnit nelze.

Michael Romancov: Hranice je, mimo jiné, geografický termín/koncept, jehož význam sugeruje představu něčeho zřetelně odděleného. Svět kolem nás je na první pohled zřetelně a přehledně – díky síti státních hranic, rozdělen na různě velké prostory svrchované státní autority. V realitě, a to jak v realitě fyzicko-geografické, tak i politické, však značná část hranic/čar na mapě neexistuje. Státní, či jakékoli jiné politické hranice, byť se to při pohledu z Evropy/ze Západu nezdá, ve skutečnosti buď neexistují, nebo se jedná o mimořádně pružný koncept, jenž se elasticky přizpůsobuje vnějším (politickým či ekonomickým) tlakům. V současném světě, plném nezřetelných tlaků, se v Sýrii nejprve světové společenství musí zorientovat v tom, kde leží tlaková centra, aby se vůbec dalo odhadnout kudy takové hranice probíhají. Syrská krize budiž příkladem toho, že žijeme ve světě, jenž je na jednu stranu bezprecedentně ekonomicky propojen, ale hodnotově (či právně) je daleko heterogennější, než v posledních dekádách býval. Nedojde li tedy k problému v místě, které je důležité pro fungování ekonomických spojnic je představa rychlé shody na průběhu hranice nereálná. Sýrie není nezbytnou součástí transportních koridorů globalizované ekonomiky a proto se stává vhodným prostorem, kde se dá zkoumat čí „tlak“ a proč kde začíná a končí. Vzhledem k faktické neexistenci příslušných hranic proto nelze odpovědět jinak, než že hranice překročena nebyla, neboť západní představa o její existenci nejen že pro ostatní aktéry není závazná, ale zdá se, že ani není důležitá. Současné aktivity, které by měly Asadův chemický arzenál dostat pod mezinárodní kontrolu, lze rovněž chápat jako specifický pokus o vytyčování hranice (ne)možného.

Lucie Uhlířová: Prokázané použití ZHN proti civilnímu obyvatelstvu bezesporu představuje překročení jakési "červené linie". V záležitosti vojenské intervence se však střetává otázka suverenity státu a jednání politických elit na území vlastního státu na jedné straně a jakási globální spravedlnost a potrestání viníků za hrubé porušování lidských práv a svobod na straně druhé. Vojenský zásah by však měl představovat poslední konečné řešení a jeho důsledky by neměly být horší, než situace před útokem, či výsledky nečinného pozorování a vyčkávání. Situace uvnitř Sýrii se neustále zhoršuje, o čemž svědčí poměry v uprchlických táborech a počty syrských uprchlíků i vnitřně vysídlených osob. Nečinnost mezinárodního společenství stávající situaci nadále prohlubuje. V současnosti se spíše než k vítězství radikálních opozičních skupin přikláním k diplomatickému vyjednávání, v krajním řešení k vojenskému zásahu mezinárodního společenství. Možná bychom se měli smířit i s potenciálním rozdělením země. Z mého pohledu je v současnosti přijatelnější omezený vojenský útok mezinárodních sil, než jakési "proxy wars" a postupné vyzbrojování syrských rebelů těžkými zbraněmi, jelikož totožnost a cíle těchto rebelů jsou nejen pro mě stále více nečitelné.