Zima egyptské nespokojenosti?

Padá vina na hlavy členů Muslimského bratrstva a vlády Muhammada Mursího, kteří si mylně a poněkud krátkozrace vyložili své vítězství ve volbách a pojali jej především jako příležitost hlouběji vtisknout islámské hodnoty do politického a společenského života v Egyptě, nebo jsou více zodpovědní představitelé masové opozice, která se bezhlavě rozhodla přebít výsledky legitimního demokratického procesu a ponořit tím zemi do mocenského vakua a spolu s tím založit legálně neuchopitelný precedent o podmínkách platnosti prezidentského úřadu? Pojďme se tedy podívat na dosavadní vývoj vládní situace blíže a hlouběji a postupně odlišit jednotlivé zdroje zájmů a motivací hlavních aktérů a skupin.

V uplynulých dnech nabídly ulice Káhiry jejím pozorovatelům pohled nutně připomínající podobné instance z posledních let současné Egyptské historie - zaplněné Tahrírské náměstí, milióny jásajících protestujících, nepřeberné množství vlajících symbolů státnosti a výkřiky protivládních hesel. Nicméně, zdánlivá podoba se v současném případě jeví jako poněkud zavádějící. Souvislosti panujících protestů jsou totiž pozměněné především faktem, že namísto svržení autoritářské vlády Hosního Mubaraka před dvěma a půl roky, se nyní ocitli v hledáčku demonstrantů demokraticky zvolení zástupci. Ne pouze byl Muhammad Mursí zvolen na základě většinového volebního procesu, ale zároveň jeho Strana svobody a spravedlnosti, která má silné vazby na Muslimské bratrstvo, byla schopna obsadit téměř 50 procent mandátů ve volbách do dolní komory egyptského parlamentu na přelomu 2011-2012. Spolu se salafistickou Stranou světla (An-Núr) tak dohromady představovali více než 75 procentní usnesení egyptského lidu ve prospěch islámsky-orientovaných zástupců národa.

Původní optimismus, který v prvních dnech rezonoval napříč egyptskou společností, zůstal ale podle mnohých nenaplněn. Protesty z 30. června jsou do jisté míry vyústěním veřejných demonstrací, které se průběžně a v různých podobách a intenzitách odehrávali od listopadu minulého roku, kdy se začaly objevovat první Mursího pokusy o manipulaci státní ústavy s cílem rozšíření vlastních prezidentských pravomocí na úkor autonomie nezávislých státních institucí a moci opozičních politických stran.

Navzdory rostoucí opozici, zůstává egyptská společnost hluboce rozdělená, což bylo a je více než patrné z charakteru probíhajících lidových mobilizací. Na jedné straně stojí skupina protivládních demonstrantů, zodpovědných za prvotní impulzy vedoucí k Mursího sesazení. Podle organizátorů, přes 20 miliónů (v době psaní článku) Egypťanů podepsalo petici hnutí Tamarrud (‚Revolta‘), původně žádající odstoupení prezidenta z funkce. Paralelně s tím, 30. června 2013, milióny a milióny podobně smýšlejících demonstrantů zaplavili ulice velkých měst po celé zemi v počtu, který nepochybně kvantitativně předčil protestní výzvy mířené na minulý režim.

Na straně druhé můžeme sledovat reakce Mursího stoupenců, kteří, ačkoliv v menším počtu, trvají na lídrově legitimitě a jeho bezpodmínečném návratu do úřadu. Podle nich, násilné svržení první demokraticky-zvolené hlavy národa vysílá skrytý signál islamistickým skupinám, že pro ně není v politickém řádu místo, a živí tím převládající strach z návratu minulosti v podobě nové politiky muslimské marginalizace a možných krvavých střetů.

Současná krize je tedy velkou mírou výsledkem špatně uchopeného politického přechodu. Vládní aktéři se, namísto hledání dialogu a shody, rozhodli postupovat s mentalitou absolutních vítězů, která přirozeně měla za následek plynulý nárůst odporu a strachu u poražených. Jak Egypt postupoval od jednoho volebního boje k dalšímu, islamisté si interpretovali své úspěchy a výsledky jako instrumentální mandáty k tvarování rodícího-se státu podle vlastních představ, ignorujíc jakoukoliv potřebu pro sdílení moci. Zavrhujíce jejich ‘neefektivní’ opozici, zaměřili se spíše na snahy upozadit nebo kooptovat (v pořadí, soudy a bezpečnostní složky) státní aktéry, jež považovali za důležitější a, tudíž, nebezpečnější.

Jednou z dalších realit, kterou opozice inkorporovala do svého argumentačního repertoáru, je vládní neefektivita v otázkách řešení prohlubující se ekonomické krize v zemi. Turbulentní politická situace v posledních letech poznamenala egyptskou ekonomiku hned několika způsoby. Za prvé, politická nestabilita vedla k poklesu výroby. Růst HDP, jenž v Mubarakových letech dosáhl hodnoty až 6%, se nyní pohybuje okolo hranice 2%. Splácení vysokého zahraničního dluhu se tak bude dále komplikovat, a to i díky mezinárodnímu poklesu hodnoty domácí měny. Za druhé, nejistá finanční stabilita země způsobila markantní odliv zahraničních investorů, na kterých byla země závislá. Z 13 miliard USD přímých zahraničních investic ve finančním roce 2007/2008 se investiční propad, související s koncem Mubarakova režimu, zastavil na úrovni 2 miliardy USD a očekává se pokračování tohoto klesajícího trendu. Samotný (klíčový) turistický sektor, který zaměstnává téměř každého devátého Egypťana a přispíval v předrevolučním období zhruba jedenácti procenty HDP, zaznamenal výraznou ránu v podobě 20%-30% poklesu a ztrátě okolo 2 miliónů pracovních míst.

Kombinace všech výše-zmíněných faktorů (včetně dalších, pochopitelně) vedle a dále přispívá k rostoucí inflaci a paralyzující míře nezaměstnanosti. Zatímco se hladina inflace pohybuje na 10 procentech, nezaměstnanost dosáhla téměř 13% v 2012. Skutečnost je navíc komplikovaná tím, že Egyptská společnost je relativně extrémně mladá. V roce 2006, egyptská mládež (15-24 let) činila 80% celkového počtu obyvatel Egypta. V současnosti je toto procento sníženo na 60% z 84 miliónů obyvatel a nezaměstnanost této věkové kategorie k minulému roku stoupla až na 33%. A je to právě tato mladá egyptská generace, která, nezaměstnaná a frustrovaná neperspektivní vidinou degradující politicko-ekonomické situace a potažmo vlastní budoucnosti, je hlavním ‘katalyzátorem’ a hybatelem novodobých egyptských revolucí, včetně té aktuální, podpořené egyptskou armádou.

Je velmi těžké pochopit a vysvětlit důvody stojící za rozhodnutím armády zasáhnout 1. července do politického dění a pasovat se do role arbitra a vykonavatele občanské vůle a zájmu. Nezapomínejme, že to byly právě egyptské ozbrojené síly, které v minulosti byly zodpovědné za násilné potlačování populárních protestů a demonstrací – na mysl přichází, mezi jinými, například krvavé rozehnání poklidných protestů v okolí káhirské budovy televizního štábu Maspero, jenž si v říjnu 2011 vyžádalo na 28 mrtvých a stovky zraněných demonstrantů. Nyní, evidence silně poukazují na znepokojivé taktiky armády, která, při nejmenším, obrací nově-nabyté zisky v oblastech svobody tisku a politické participace. Objevily zprávy nejen o obsazení státních vysílacích stanic, ale také o systematickém vypalování a demolici sídel Muslimského bratrstva protestanty, bez jakýchkoliv pokusů policejních a bezpečnostních složek o prevenci těchto útoků, a o zatýkání lidí afiliovaných s Muslimským bratrstvem. Co se týče budoucího politického vývoje, armáda oznámila odstavení ústavy, předčasné prezidentské a parlamentární volby a jmenovala prozatímním prezidentem šéfa Nejvyššího ústavního soudu Adlího Mansúra. Pokud se ale situace ukáže neudržitelnou a armáda bude nucena ještě rázněji zakročit do politického dění, může to - v lepším případě - odstavit demokratický proces na neurčitou dobu, anebo jej - v případě horším - obrátit a dláždit tak cestu vstříc egyptské minulosti.

Tvrdě-nabyté lekce Muslimského bratrstva z jejich nezdařeného pokusu o vládnutí jsou jednoznačné – v době socio-politické vyhrocenosti nelze vládnout svévolným a separátním způsobem, a dále, že státní ústava je dlouhodobý společenský závazek pro Egypťany všech různých etnik, tříd, genderů, ideologických ražení a náboženských vyznání, nikoliv jednorázovým produktem konkrétních politických uskupení a jejich individuálních programů.

Nastává tedy ‘zima’ egyptské nespokojenosti s příslibem lepší budoucnosti? Na takové závěry je, bohužel, zatím příliš brzy. Nynější situace nabývá na komplexnosti a může být, jak jsme viděli, vyložena různými způsoby. Je však poměrně těžké, ve světle nadcházejících událostí, vkládat naději v optimismus. Prokáže-li se Morsího dramatické sesazení egyptskou armádou za definitivní a nevratné (čemuž ostatně samotný vývoj událostí nasvědčuje), utrpí vize egyptského demokratického státu jednoznačný krok zpět, a to i bez ohledu na prezidentovy vlastní přestupky. Rostoucí víra lidu, že armádou-podporované masové protesty jsou efektivnější než volební urny, fundamentálně podkopává demokratický proces jako takový a ubírá mu na atraktivitě, která je rozhodující pro příští politickou investici. Zakotvení tohoto precedentu se může do budoucna projevit jako nebezpečný a závažný historický ‘přehmat’.

Naprosto zásadní pro vývoj situace v následujících dnech a týdnech je přijmutí všech opatření, které mohou pomoci předejít dalším násilným střetům a jejich šíření. Dále je podstatné ujistit se, že budoucí kroky v egyptském demokratickém přechodu budou založeny na inkluzivitě a budování politického konsensu, máme-li se vyhnout makro-sociálním konfrontacím polarizovaných skupin. Byl to především nedostatek těchto dvou atributů, který v současnosti přivedl egyptskou společnost na pokraj politicko-sociální krize. V praxi to musí znamenat nastolení otevřeného a desubjektizovaného dialogu mezi politiky a funkcionáři o způsobech opravy či reformulaci ústavy do takové podoby, která bude dlouhodobě akceptovatelná jak pro celé politické spektrum, tak pro jednotlivé občany a skupiny. Prozatím se jasně jeví, že Mursí byl vyloučen ze hry, a že demokracie – klíčový hráč – utrpěla faul. Záleží pouze na ‘spoluhráčích’ do jaké míry budou schopni pozměnit vlastní strategii hry, podpořit ji a dovést tím zápas do vítězného konce.

O autorovi

Jaroslav Weinfurter, stážista Ústavu mezinárodních vztahů