Západní Afrika: boj o ideje, nebo o moc?

Zmíněnými událostmi jsou kontroverzní ivorijské prezidentské volby v listopadu 2010, sílící intenzita útoků sektářů z Boko Haram v severní Nigérii v průběhu roku 2011 a vojenský převrat v Mali a vyhlášení státu Azavad v březnu 2012. I přesto, že v těchto událostech hrál náboženský a etnický faktor svou roli, jeho relevance sama o sobě není až tak zásadní. Kořeny krizí leží hluboko v minulosti a v ekonomicko-politické rovině.

Ivorijské povolební násilí

Situace kolem druhého kola voleb je dobře známa z médií. Podle volební komise získal vyzyvatel Alassane Ouattara 54 procenta hlasů, stávající prezident Laurent Gbagbo ovšem odmítl prohru uznat a pod jeho tlakem ústavní rada anulovala výsledky v některých okrscích na severu země. V zápětí byl Gbagbo inaugurován prezidentem. Ouattara tento neústavní postup odmítl a také složil prezidentskou přísahu. Mezinárodní společenství se postavilo za Ouattaru a pomohlo jeho jednotkám v dubnu ukončit krizi obsazením hlavního města a zatčením Gbagba.

Média popisovala krizi jako dozvuk občanské války, v níž proti sobě stály muslimský sever a křesťanský jih. Poněkud se zapomnělo na to, že v prvním kole proti sobě stáli tři vyrovnaní kandidáti, z nichž každý mohl aspirovat na vítězství. Třetím do party byl bývalý prezident Henri Konan Bédié, tedy další zástupce křesťanského jihu. To narušuje tezi o náboženství jako hlavním faktoru krize. Pokud by tomu tak bylo, oba kandidáti jihu by se spojili a jejich voliči by snadno sever přehlasovali. To se nestalo, protože Bédié podpořil ve druhém kole Ouattaru.

Pro vysvětlení je třeba vrátit se do roku 1932, kdy francouzská koloniální správa přičlenila Horní Voltu (Burkinu) pod Abidjan. Důvodem byla potřeba pracovní síly na nově zakládané kakaové a kávové plantáže. Ta byla rekrutována právě ze sousední méně rozvinuté kolonie. Část migrantů se později vrátila zpět, část zůstala a založila vlastní farmy. Roku 1944 vznikl Africký zemědělský syndikát bojující proti nerovným podmínkám pro evropské a africké farmáře a proti nuceným pracím, které museli Afričané vykonávat.

V čele stál Félix Houphouët-Boigny, který byl zvolen členem francouzského Ústavodárného shromáždění a dosáhl zrušení nucených prací. Tím získal obrovský kredit, stal se lídrem osvobozeneckého hnutí a posléze prezidentem své země. Nastolil režim jedné strany, moc byla koncentrována v rukou prezidenta a úzkého kruhu vládní elity. Politický styl byl založen na třech hlavních prvcích. Prvním byla kooptace elit: do vládních pozic byli vtahováni zástupci potenciálně opozičních skupin typu odbory, studentské asociace, profesní sdružení, armáda, tradiční autority, sportovní kluby, ženské organizace. Druhým pilířem byla etnická a regionální vyváženost: vládní posty byly obsazovány zástupci různých etnických skupin z celé země. Vřelý vztah měl prezident kromě vlastního etnika Baulé (Akan) také k voltajským migrantům, na jejichž práci byla ekonomika závislá. Získali právo pobytu, volební právo a právo na půdu, aniž by byli občany země. Tím se dařilo tlumit vnitřní rozpory, eliminovat nutnost represe a soustředit pozornost na ekonomiku. Země byla pokládána za hospodářský zázrak, což umožnilo realizovat třetí pilíř moci, redistribuci zdrojů. Prezident kolem sebe vytvořil klientskou síť ministrů, ti vytvářeli vlastní sítě v regionech a tamní patroni ovládali své lokální sítě. Ve výsledku tak v podstatě každý obyvatel země přímo či nepřímo participoval na zmíněném ekonomickém zázraku.

Právě ekonomika držela systém při životě. Jakmile na konci 80. let ekonomický zázrak skončil, začal se systém hroutit. První svobodné volby ještě prezident ovládl, protože opozice byla rozdrobená a bez finančního a organizačního zázemí. V prosinci 1993 ale stárnoucí prezident zemřel a systém se zhroutil úplně. Úřadující prezident Bédié postrádal charisma, autoritu, ekonomické zdroje i stranickou jednotu. Od vládní strany se odtrhlo křídlo bývalého premiéra Ouattary, čímž se rozpadla akansko-muslimská osa, na níž země politicky stála. Ve snaze legitimizovat moc před volbami si Bédié nevybral posílení demokracie, ale naopak její omezení. Jako trumfové eso vytáhl z rukávu etnickou kartu. Nový volební řád znamenal ztrátu volebního práva pro voltajské migranty a zavedl koncept ivorijství (ivoirité), podle nějž kandidovat na veřejné úřady může pouze osoba, která je a jejíž oba rodiče jsou od narození ivorijského původu. Tato podmínka směřovala k vyloučení Ouattary z voleb. Právě to se stalo katalyzátorem následujících událostí. Plné volební právo zůstalo jen těm, kdo v zemi žili již po několik generací. Migranti z meziválečné doby (až třetina populace) mohli nadále volit, ale nemohli být voleni, a migranti pováleční přišli o volební právo úplně. Není proto překvapivé, že dosud vcelku korektní etnické vztahy byly narušeny a vyústily ve dva převraty (1999, 2002) a občanskou válku (2002-2007), jež zemi rozdělila na dvě poloviny. I přes mediální obraz o boji muslimů proti křesťanům šlo ale ve skutečnosti o boj těch, kteří nemají plná občanská práva, proti těm, kteří je mají.

Sektářské násilí v Nigérii

Podobně má historické kořeny také řádění sekty Boko Haram. Pozornost přitáhl v polovině roku 2011 útok na budovu OSN v nigerijské metropoli, následovaly další útoky na vojenské cíle, úřední budovy, a především křesťanské kostely. Oběti se dnes již počítají v tisících.

Při hledání kořenů se musíme vrátit ještě více do minulosti, až do počátku 20. století. Britové ovládli území dnešní Nigérie, ale jejich snaha zavést zde jednotnou nepřímou správu nevyšla. Na hauském a fulbském severu vládli prostřednictvím tamních emírů, což vedlo k zakonzervování feudálního stavu a zákazu činnosti misií, na jihu (přesněji šlo o jorubský západ a igboský východ) vládli přímo britští administrátoři a byla vyvíjena misijní činnost. Díky tomu se šířilo západní vzdělání, včetně univerzitního.

Mezi oběma částmi došlo k prohloubení sociálních, kulturních a morálních hodnot. Protože na severu chyběli britští úředníci i vzdělaní Seveřané, obsadili pozice v administrativě a obchodě migranti z východu. Tento stav se ukázal po válce jako problematický. Britové začali s politickými reformami směřujícími ke vzniku federace, ale narazili na odpor Seveřanů. Ti se obávali, že vzhledem k nižší úrovni vzdělání na severu obsadí Jižané místa ve státní správě a získají ve státě převahu. Sever souhlasil se vznikem federace jen pod podmínkou, že ve federálním parlamentu bude mít stejně křesel jako východ a západ dohromady. Protože politické strany vznikly podle etnického, nikoliv ideologického klíče, etabloval se po nezávislosti model, kdy každá strana ovládala svůj region, a na federální úrovni se vytvořila hausko-igboská koalice. V ní hlavní roli hráli severští politici, kteří preferovali větší pravomoci regionů na úkor centra, současně ale využívali federálních úřadů pro zasahování do vnitřních záležitostí ostatních regionů, především západu. Seveřané ovládli politickou arénu, Jižané ovládli obchod a v určité sdílené podobě fungovala armáda a státní správa.

V roce 1966 igboští důstojníci provedli převrat, jímž se snažili zabránit rostoucímu vlivu Seveřanů a politickému zneužívání armády. Její vedení převrat nepodpořilo a konsolidovalo moc ve svých rukou. Armáda jako jedna z mála institucí měla skutečně nigerijský charakter a náčelník generálního štábu pokládal vznik federace za příčinu všech politických problémů. Vyhlásil proto Nigérii za unitární stát, což vyvolalo ostrou reakci na severu. Ten dal jasně najevo, že bude bránit všem snahám o omezení svého politického vlivu, a v červenci téhož roku hauští důstojníci pučem vrátili moc do rukou severu.

Poté se střídaly vojenské vlády s krátkými pokusy o návrat k civilnímu parlamentnímu systému. Není důležitý přesný popis událostí, ale fakt, že vojenské i civilní vlády byly vedeny Seveřany, byť ne vždy hauského původu (s výjimkou období 1976-1979, kdy stál v čele země jorubský generál Olusegun Obasanjo, ovšem vyznáním muslim).

Podstatný je rok 1999, kdy armáda předala moc zpět civilní vládě. Novým prezidentem se ve volbách plných násilností a podvodů stal Obasanjo. Podle veřejného mínění byl jako voják a muslim jen loutkou v rukách armády, ale jeho následné kroky toto podezření nepotvrdily. Provedl v armádě personální čistky, organizační změny a podřídil ji politické kontrole. Přechodem k civilní vládě tak sever po čtyřiceti letech přišel o kontrolu nad zemí skrze vládu i armádu. V tomto kontextu (a v kontextu celkově nepříliš funkčního státu) je třeba vnímat následné dění na severu.

Dvanáct z 36 států federace v reakci na nefunkční soudní systém, neschopný trestat rostoucí kriminalitu, rozšířilo právo šarí´a z civilních záležitostí na trestní. Roli hraje také přetrvávající chudoba na severu, kde se nevzdělaní a nezaměstnaní radikální mladí muži stávají snadným terčem politické propagandy. Výsledkem jsou opakující se náboženské střety, v nichž ale povětšinou vůbec o náboženské otázky nejde. Křesťané na severu jsou snadno identifikovatelnou skupinou v dichotomii my vs. oni, a navíc jsou vzhledem ke svému jižanskému původu ztotožněni s neoblíbenou vládou ovládanou jižanskými politiky. Racionální nespokojenost s životními podmínkami a vládní politikou se tak mění v iracionální útoky na křesťany, kteří vlastně hrají roli symbolu, a co je důležité, jsou početně ve výrazné nevýhodě a nemohou se účinně bránit. Stejný mechanismus ostatně vidíme i u nepokojů v deltě Nigeru, kde stejnou roli symbolu hrají zahraniční pracovníci ropných společností, častý to terč únosů. Ostatně, Boko Haram rozhodně nemá na severu žádnou širokou podporu, a dokonce i muslimské náboženské a společenské autority činnost sekty odsoudily a vyzvaly ji k odzbrojení.

Tuarežský stát na severu Mali

Poslední událostí je tuarežská rebelie a vojenský převrat v Mali a vyhlášení státu Azavad. Tuaregové poprvé povstali v roce 1914 proti francouzské koloniální nadvládě. V roce 1959 povstali znovu, již proti rodícímu se nezávislému státu. Důvodem byl neuskutečněný plán Francouzů na vznik nové kolonie na saharských územích, vyhlášený v roce 1957, o dva roky později teritoriálně omezený na oblasti jižního Alžírska a roku 1963 opuštěný zcela. Tuaregové se obávali, že v novém státě budou diskriminovanou menšinou. Severní oblasti Mali tvoří dvě třetiny země, ale nachází se přes tisíc kilometrů od metropole, uprostřed pouště, bez významného dopravního spojení. Tuaregové tvoří pod deset procent populace, a tak jejich obavy z marginalizace byly do značné míry oprávněné.

Povstání z let 1963-964 bylo vojensky potlačeno a po nástupu vojenského režimu o čtyři roky později se oblast změnila v nepřístupné militarizované pásmo. Mali bylo těžce postiženo obdobím sucha na počátku sedmé dekády, což vedlo k uhynutí stád a výrazným sociálním dopadům. Část Tuaregů se vzdala nomádského způsobu života a přesídlila do měst. V období demokratizace se obnovily ozbrojené střety (1990-1996 a 2007-2009), které byly urovnány mírovou dohodou. Její realizace ze strany vlády byla smíšená proběhla decentralizace, byl zvýšen finanční objem prostředků pro sever, premiéři v letech 2002-2007 byli ze severu a část povstalců byla integrována do armády, ale celkově se životní podmínky příliš nezměnily. V roce 2011 se situace vyhrotila v důsledku dalšího devastujícího sucha a občanské války v Libyi. Tuaregové zde bojovali na straně vlády i opozice. Po pádu Kaddáfího se rebelové, s vojenským výcvikem a moderními zbraněmi, vrátili zpět do Mali a obsadili několik menších měst na severu.

Zatímco prezident Amadou Toumani Touré se snažil vést dialog a využívat vnitřních rozporů uvnitř povstaleckého hnutí k jeho rozštěpení, armáda požadovala razantní zásah. K tomu ovšem postrádala zásobování, výzbroj a celkovou podporu vedení státu. Na protest proti (ne)řešení situace 22. března 2012 armáda provedla krátce před volbami převrat. Ten byl fakticky neúspěšný, protože pod tlakem mezinárodního společenství byla obnovena ústava a ustavena prozatímní vláda. Armáda dosáhla jen odchodu prezidenta, který ale po dvou obdobích nekandidoval a stejně by prezidentský palác opustil. Chaosu v Mali tak využili povstalci, kteří snadno obsadili severská centra Gao, Kidal a Timbuktu a 6. dubna zde vyhlásili nezávislý stát Azavad. Již v červnu ale došlo ke sporům mezi tuarežskými milicemi a militantními islamisty a jejich dosavadní křehké spojenectví proti vládě se změnilo v boj mezi nimi. Zatím vítězí islamisté, kteří vyhnali Tuaregy z měst Gao a Timbuktu.

Situace je nepřehledná, jisté však je, že nejde o náboženský ani etnický faktor. Devadesát procent obyvatel Mali jsou muslimové a populace je složena z dvanácti velkých etnických skupin, z nichž největší tvoří jen třetinu populace. Mali historicky vykazuje pozitivní mezietnické vztahy, problematické jsou jen vztahy mezi Songhajci a Tuaregy na severu. Tento stav vychází ze zemědělského a pasteveckého způsobu života, primárně se spory vedou o půdu, která je v poušti vzácnou komoditou. Z tohoto pohledu je třeba vnímat celý konflikt s vládou: Tuaregové jsou geograficky izolovaní, ekonomicky deprivovaní a politicky marginalizovaní. Specifickým prvkem je zde boj o kontrolu tradičního saharského obchodu, ovšem zatímco ve středověku se obchodovalo se zlatem a solí, dnes jde převážně o velmi výnosný obchod s narkotiky…

Krátká cesta k nacionalismu a fundamentalismu

Přestože tři uvedené případy jsou na první pohled odlišné a každý vyvěrá z historických reálií dané země, jejich příčina je shodná. Vždy proti sobě stojí ti, kteří mají přístup k ekonomické a politické moci, a ti, kteří jej nemají. Tento základní fakt se pak odráží i na sociálním statusu obou skupin. Ať již jde o Ivorijce, nigerijské Jižany nebo africké obyvatelstvo Mali, všichni obývají bohatší jih svých zemí, který je také ekonomickým a politickým centrem veškerého dění (a to i přes formální přesun hlavního města do středu země v případě obou pobřežních zemí).

Stejně tak voltajští migranti, nigerijští Seveřané a Tuaregové sdílejí to, že obývají izolované oblasti vzdálené od zmíněných center, které jsou výrazně chudší, a navíc přišli o politický vliv, pokud kdy nějaký měli. Jednoduše řečeno, jejich životní perspektiva je značně bezvýchodná. Cesta od sociální frustrace k vypjatému nacionalismu či islámskému fundamentalismu a ozbrojenému vyjádření nesouhlasu je pak až nečekaně krátká. V nigerijském případě je ale náboženství a etnická karta jen prostředkem v boji o moc, v ivorijském případě hraje roli jen etnická karta a náboženství žádnou politickou roli nehraje, a v maliském případě vlastně nehraje roli ani náboženství, ani etnický prvek. A tak by se spíše než o nacionalismu a fundamentalismu mělo hovořit o extrémním populismu a demagogii, které v chudých regionech s nižší úrovní vzdělání nacházejí úrodnou půdu.

O autorovi:

Vilém Řehák je afrikanista a politolog (FF UK, FSV UK), doktorand mezinárodních vztahů na FSV UK. Věnuje se moderním dějinám Afriky a ekonomické integraci na kontinentě.