Anketa: Východní partnerství

Z pohledu několika let nazpět. Co si vládci zemí, které jsou členy Východního partnerství od něj slibují?

Ondrej Soukup: Východní partnerství je rámec, ve kterém si země mohou řešit své problémy s Evropskou unií. Pro každého prezidenta to je tedy různé. Pro Alexandra Lukašenka je to jeden z mála kanálů, jak komunikovat se Západem. Pro gruzínské elity způsob jak se co nejrychleji stát členem Evropské unie. Mezi tím je celá škála postojů. Pro Ázerbajdžán je to třeba otázka víz, o nic dalšího vlastně ani nemají zájem. K čemu bylo Východní partnerství Viktoru Janukovyčovi vlastně ve světle jeho překvapivého obratu těsně před vilniuským summitem není úplně jasné. Možná jen jako prostředek ke snížení ceny plynu z Ruska.

Lucia Najšlová: Očakávania sa samozrejme líšia - kým napríklad Moldavsko alebo Gruzínsko sa netaja ambíciou plného členstva, Azerbajdžan si udržuje odstup, zaujíma ho skôr obchod a do istej miery aj dotácie EU. Ani v rámci politických reprezentácií jednotlivých štátov východnej Európy však nepanuje zhoda - najjasnejšie to dnes vidíme na prípade Ukrajiny, ale aj v Azerbajdžane alebo Bielorusku má opozícia s Úniou iné plány, než vláda. Kým niektoré elity vnímajú spoluprácu s Úniou ako cestu k zvyšovaniu životného štandardu a kvality demokracie, iní si od nej sľubujú najmä legitimizáciu svojich režimov. Na čom sa však zhodnú takmer všetci je požiadavka liberalizácie vízového režimu, resp. postupného úplného odstránenia víz. V konečnom dôsledku, Východné partnerstvo má byť politikou nielen smerom k vládam, ale najmä k ľuďom. Vládcovia sa skôr či neskôr zmenia všade.

Michal Lebduška: Východní partnerství je pochopitelně vnímáno různě a velmi záleží o kterou ze zemí se jedná. Velmi důležitý je hospodářský rozměr spolupráce s EU, ale u některých zemí hraje významnou roli i jejich snaha o jistou geopolitickou reorientaci. Tento trend je dlouhodobě patrný u třech zemí Východního partnerství - Moldavska, Ukrajiny a Gruzie. Orientace směrem k EU může mít za určitých podmínek pozitivní dlouhodobý efekt na hospodářství těchto zemí. Vyjednávané asociační dohody obsahující i smlouvy o vytvoření zóny volného obchodu s EU mimo jiné předpokládají přejímání evropských standardů, což může být zcela zásadní pro překonání některých chronických problémů, které existují napříč postsovětským prostorem, jako je obrovská míra korupce nebo šedé ekonomiky. Vyřešení těchto problémů nemůže vstup do ruské Celní unie ze zcela zjevných důvodů nijak pomoci. Orientace na EU je zároveň zárukou toho, že trhy těchto zemí nezaplaví agresivní ruské ekonomické elity, a tudíž mají na této orientaci zájem i mnozí místní podnikatelé, které vidí v EU šanci na rozšíření svého podnikání i ochranu před Rusy. V neposlední řadě jde také o to, že ze strany EU existuje mnohem menší riziko hospodářského nátlaku v podobě zákazu dovozu některého zboží do Ruska, které v minulosti postihly všechny tři země, přičemž zřejmě nejvýznamnější konflikt proběhl v roce 2009, kdy byly zastaveny dodávky zemního plynu z Ruska na Ukrajinu. Geopolitický rozměr Východního partnerství souvisí podle mě především s tím, že EU je dnes v zásadě vnímána jako ekvivalent pojmu Evropa a uvedené země, jež se chápou jako součást Evropy, mají aspirace ne nepodobné těm ve střední Evropě, kde se mluvilo po roce 1989 jako o "návratu do Evropy". Zároveň to může být pojistka proti Rusku a jeho "imperiálním" ambicím, které viditeně směřují k jisté konsolidaci postsovětského prostoru skrze současnou Celní unii respektive navrhovanou Eurasijskou unií. Je jasné, že především bez Ukrajiny nemůže Rusko obnovit svojí "zašlou slávu" a je tedy logické, že především Ukrajinci se mohou cítit Ruskem ohroženi. U těchto tří zemí tedy podle mého soudu hrají klíčovou roli v orientaci na EU jak hospodářské tak bezpečnostní důvody. Z dlouhodobého hlediska se zdá být logickým vyústěním těchto procesů eventuelní možnost členství v EU.

Postoje dalších třech zemí jsou spíše pragmatické. V případě Ázérbájdžánu se jedná o oboustranné hospodářské výhody plynoucí z přístupu na evropský trh a zároveň pragmatické snahy EU zbavit se surovinové závislosti na Rusku. Bělorusko využívalo Východní partnerství jako platformu pro získání konkrétních výhod výměnou za mírnější politiku Lukašenkova režimu. Tento koncept se zhroutil po poslední prezidentské volbě v roce 2010, kdy EU v reakci na likvidaci protirežimních protestů změnila postoj vůči Bělorusku a v současnosti tedy Východní partnerství ve vztahu k této zemi v zásadě nehraje roli. Podobně tomu zřejmě do budoucna bude i v případě Arménie, která se rozhodla pro cestu do ruské Celní unie, kterou vzhledem ke své velikosti, geografické pozici a nepřátelským vztahům s dvěma většími sousedy zjevně vidí jako větší záruku bezpečnosti.

Jak může EU v postsovětském prostoru soutěžit o vliv s Ruskem?

Ondrej Soukup: Upřímně řečeno, mám pocit, že se EU nechala Moskvou zahnat do geopolitické zero-sum game. Motivace Kremlu je jasná, Vladimir Putin chce vstoupit do dějin jako člověk, který znovu dá dohromady republiky bývalého Sovětského svazu a bez Ukrajiny (na rozdíl od pobaltských států), by takový projekt nedával smysl. V Moskvě celé Východní partnerství vnímají jako snahu Evropské Unie odloudit bývalé sovětské republiky a následně tam umístit vojenské základny NATO, prodávat tam své výrobky a podobně. EU zatím, podle mého názoru správně, trvá na hodnotovém zakotvení, včetně posledních podmínek podpisu: tedy přijeít nového zákonu o prokuratuře, volebního zákona a až v poslední řadě osudu vězněné expremiérky Julie Tymošenkové. Současné demonstrace studentů ukazují, že nová generace, nepostižená kocovinou po oranžové revoluci, má ohledně své budoucnosti jasno. Úlohou EU je nechat dveře pro Ukrajinu otevřené, vše ostatní si musí Ukrajinci rozhodnout sami.

Lucia Najšlová: Zahraničná politika začína doma - u vlád ale aj u voličov. V niektorých členských štátoch Únie vlády nie sú schopné plniť požiadavky občanov, občania sú nahnevaní, apatickí, netrpezliví a mnohí siahjú po skratkovitých radikálnych riešeniach. Príkladom sú nedávne regionálne voľby na Slovensku - 80 percent ľudí voliť nešlo, a v bystrickom kraji zvíťazil nacionalista bez riešení. Ak sa budeme odkláňať od demokratických hodnôt doma, v Únii, čím presne máme byť zaujímaví pre východných partnerov? Vo východnej Európe ale aj v južnom susedstve sú milióny ľudí, ktorí v Únii vidia vzor, potvrdenie, že vládnuť sa dá lepšie. Naše cvičenia v korupcii a pokusy potláčať občianske práva a slobody síce môžu byť inšpiratívne pre autoritárskych politikov na východe, ktorí si len povedia, aha, jasné, ani EÚ nie je dokonalá. Susedská politika by však mala stáť najmä na ponuke pozitívneho príkladu, a ochote podporiť tie hnutia, alebo skupiny vo východnej Európe, ktoré o hlbšiu integráciu s Úniou stoja.

Michal Lebduška: Na tuto otázku bylo částečně odpovězeno výše. EU nabízí jednoznačně lepší šanci na vyřešení dlouhodobých hospodářských problémů postsovětských zemí. Ovšem bylo by chybou, kdyby proces zamrzl na podpisu asociačních dohod. Pro udržení své pozice v těchto zemích bude zřejmě nutné nabídnout těmto zemím v delším horizontu další možnosti sbližování se s EU, čímž bude vytvořen tlak na jejich transformaci a dlouhodobě neuvíznou na mrtvém bodu. V prvé řadě bude klíčové vyjednávání o bezvízovém styku (jeho zavedení pro Moldavsko již EU odsouhlasila), které je pro obyvatele těchto zemí obzvláště důležité a dále nabídka eventuelního členství v EU. V krátkodobějším horizontu by to měla být snaha o zabezpečení těchto zemí před mnohdy nevyzpytatelnou politikou Ruska.

Přežije iniciativa Východní partnerství rok 2020?

Ondrej Soukup: Není důvod proč by neměla přežít. Je to framework, v rámci kterého se bude bavit s EU Arménie nebo Bělorusko o některých věcech, které budou tyto země považovat za důležité. Stejně tak nikdo seriózně nezvažuje vstup do EU Maroka nebo Alžírska, tak třeba Ázerbajdžán neusiluje o členství, ba spíše naopak. Nicméně potřeba domlouvat se se s autoritativními státy typu Běloruska nebo Ázerbajdžánu nepomine, a proto si myslím, že iniciativy typu Východního partnerství budou potřeba i po roku 2020.

Lucia Najšlová: Usudzujúc z doterajšieho vývoja politík EÚ k susedstvu, je celkom možné, že aj v roku 2020 bude existovať podobná iniciatíva, možno však pod iným názvom. Ďalší vývoj bude závisieť od schopnosti EÚ aj východných partnerov plniť svoje záväzky. Obávam sa, že v prístupe k východnému susedstvu momentálne opakujeme tie isté chyby, aké sa udiali pri transformácii strednej Európy - napríklad reforme školstva venujeme minimálnu pozornosť. Ak však naozaj čakáme, že na východe pokvitne demokracia, cesta musí viesť cez vzdelávacie inštitúcie. Nakoniec, aj kríza legitimity politického systému, ktorú dnes máme v Čechách či na Slovensku, je do veľkej miery výsledkom toho, že sme vzdelávanie podcenili.

Michal Lebduška: Budoucnost Východního partnerství závisí opět především na tom, co bude EU schopná těmto zemím nabídnout. Pokud to bude dlouhodobá vyhlídka na členství v EU, může to postsovětské země přinutit k jejich hlubší transformaci, kterou nutně potřebují. Podobný efekt ostatně funguje relativně dobře v případě balkánských zemí. Z mého hlediska by ideálním dlohodobým výsledkem Východního partnerství měla být jeho transformace v členství v EU. Ovšem je nasnadě, že tento proces bude výrazně přesahovat horizont roku 2020. V tomto roce vidím v ideálním případě Moldavsko, Ukrajinu a Gruzii se statusem potenciálních členů EU tak jako je dnes má Bosna a Hercegovina nebo Kosovo. Pokud se dlouhodobě vyjednává o členství Turecka, nevidím důvod proč by tyto země měly zůstat mimo. Pokud však nedojde k zásadním změnám, je otázkou jestli má Východní partnerství pro všechny participující země smysl a zdali ho do budoucna neomezit jen na země, které skutečně s EU spolupracují.

Odpovídali:

Ondřej Soukup - redaktor Hospodářských novin, píše pravidelný sloupek o Rusku

Lucia Najšlová - šéfredaktorka Visegrad Revue, vedecká pracovníčka Univerzity Karlovy

Michal Lebduška - analytik Asociace pro mezinárodní otázky

Připravil: Petr Zenkner, Mezinárodní politika