Vnímání hrozby terorismu: emoce vs. racionalita

Ještě začátkem 70. let dvacátého století disponovalo zákony zabývajícími se terorismem jen několik států. Stejně tak existovalo malé množství organizací, které by řešily reakci na terorismus, nenatáčely se filmy, nepsaly romány či neobjevovala se jiná kulturní zobrazení terorismu, jak ho chápeme nyní. Obdobně bylo velmi málo akademiků, kteří by terorismus studovali, nebyly žádné univerzitní kurzy pojednávající právě o terorismu. S příchodem 21. století se terorismus stal jedním z klíčových výzkumných témat, ročně se objevují tisíce nových publikací, realizuje se množství kurzů na téměř každé větší univerzitě po celém světě.

Na závažnosti hrozby terorismu se shodují hlavní aktéři mezinárodních bezpečnostních vztahů - USA, NATO, OSN a EU. Například EU ve své bezpečnostní strategii z prosince 2003, jejíž platnost byla v roce 2008 znovu ověřována, řadí terorismus mezi hlavní hrozby spolu se šířením zbraní hromadného ničení, regionálními konflikty, zhroucením státní moci a organizovaným zločinem. Podobně k terorismu přistupuje i NATO v dokumentu Strategic Concept z roku 2010, kde o terorismu hovoří jako o hrozbě bezpečnosti občanů členských států i o hrozbě pro mezinárodní bezpečnost. Není tomu jinak ani u OSN. Příkladem může být v roce 2004 vydaná zpráva „Bezpečnější svět: Naše sdílená zodpovědnost“, kde je terorismus označován za jev, který napadá základní hodnoty stanovené Chartou Spojených národů a je opět stavěn na seznam hrozeb, jimž lidstvo čelí. V neposlední řadě terorismus zmiňuje i nová „National Security Strategy“ Spojených států z února letošního roku.

Kritická studia terorismu

Jak se na terorismus dívají kritičtí autoři? I když kritický přístup ke zkoumání terorismu není úplně novým přístupem, pozornost získává až nyní a to především v souvislosti se smíšenými pocity z dopadů války proti terorismu společně s morálně ambivalentními a kontraproduktivními aspekty zahraniční invaze, otázkou základny Guantanámo, mučením a erozí občanských svobod. Akademici, odborníci na bezpečnost začali postupně otevírat témata a klást otázky týkající se těchto aspektů terorismu, o kterých krátce po útocích 11. září nebylo vůbec myslitelné uvažovat.

Kritičtí autoři upozorňují na skutečnost, že reakce na terorismus může být destruktivnější než samotné teroristické útoky. V tomto odkazují na dva válečné konflikty – válku v Afganistanu a Iráku, jejichž oběti a náklady mnohonásobně překročily počet obětí a škody způsobené útoky 11. září. Dále místo kýženého cíle snížit počet teroristických útoků, naopak vedly k jejich nárůstu. Eskalací konfliktu v Iráku došlo ke vzniku až milionu uprchlíků a obecně k destabilizaci bezpečnostní situace v regionu. Souvislost můžeme vidět i s dnešním konfliktem spojeným s ISIS.

Teroristické útoky vyvolaly navýšení rozpočtů bezpečnostních orgánů a došlo k zpřísnění bezpečnostních opatření. Byly zavedeny bezpečnostní kontroly např. na letištích a při vstupu do budov. Paradoxem je, že z různých výzkumů vyplývá, že „bariérová“ bezpečnostní opatření v souvislosti s terorismem jako jsou kamery, zvýšená ostraha, detektory kovů naopak pocit bezpečí snižují.

S tímto velmi úzce souvisí omezení občanských svobod. Po celém světě došlo k vydání různých opatření, zákonů – např. Anti-Terrorism, Crime and Security Act 2001 ve Velké Británii, Prevention of Terrorism Act 2002 v Indii nebo Crimes of Terrorism Act 2004 v Nizozemí. Dále se objevilo i porušování lidských práv, můžeme např. zmínit větší toleranci k mučení, někdy spojované s tzv. scénářem tikající bomby.

Dalším z dopadů byl vznik konstruktu islámu a muslimů jako „těch druhých“, nebezpečných, ďábelských, těch, kteří představují obrovskou hrozbu naší civilizaci, našim hodnotám. Terorismus a terorista se stali paralelou či téměř synonymem pro islám a muslima.

V neposlední řadě můžeme říct, že vzhledem k pozornosti a veškerým výdajům spojeným s reakcí na terorismus došlo k upozadění jiných, možná naléhavějších hrozeb (např. chudoba, hladomor, nemoci či problémy související se životním prostředím).

V souvislosti s výše popsanou reakcí na útoky 11. září doprovázenou projevy G. W. Bushe (2001), Colina Powella (2001), Dicka Cheneyho (2003) či Cofera Blacka (2003), došlo podle sociologů k prohloubení fenoménu tzv. kultury strachu v západní společnosti. Tento stav strachu souvisí také s obavou ze ztráty identity, kontroly, z invaze jiné kultury (viz aktuálně islamofobní tendence v západní společnosti) a představy ohrožení vlastního života.

Připusťme nyní určité zjednodušení. Na jedné straně leží pravděpodobnost 1 : 80 000 , že se staneme obětí terorismu a na druhé straně jsou výše uvedené způsoby, jakými na terorismus reagujeme. Pro srovnání: 1 : 236 je předpokládaná pravděpodobnost úmrtí způsobená pádem v USA, 1 : 325 je předpokládaná pravděpodobnost úmrtí způsobená střelnou zbraní v USA.

Vzhledem k tomuto faktu bychom si dovolili tvrdit, že existuje propast mezi tím, jak terorismus vnímáme, reagujeme na něj a jak velká je jeho reálná hrozba.

Situace v ČR

Danou propast mezi vnímáním hrozby terorismu a jeho reálnou hrozbou můžeme pozorovat i v České republice. Příkladem jsou výsledky šetření Centra výzkumu veřejného mínění za posledních 9 let, podle kterých vnímají občané ČR terorismus po mezinárodním organizovaném zločinu jako druhou největší bezpečnostní hrozbu. Tento fakt je o to více překvapující, neboť v Česku zatím nedošlo k teroristickému útoku a tedy zkušenost obyvatel s terorismem je pouze zprostředkovaná skrze média a vystoupení politiků.

A pokud bychom vzali v úvahu postavení Česka v globálním měřítku, nepředpokládá se větší pravděpodobnost, že bychom byli v přímém zájmu teroristů. Přesto více jak 50 % dotazovaných občanů vnímá teroristy jako velkou bezpečnostní hrozbu. Navíc na konci loňského roku a na začátku tohoto roku tato procenta ještě vzrostla (viz graf 1). Můžeme se domnívat, že nárůst byl způsoben událostmi související s ISIS a útoky na redakci Charlie Hebdo v Paříži.

Graf 1: Reálnost hrozby pro ČR – teroristické skupiny či jednotlivci (v %).

Zdroj: CVVM (2012-2015)

Důkazem toho, že strach z terorismu nemusí odpovídat reálnému nebezpečí, může být i fakt, že například obava z pravicového extremismu, jenž je u nás hrozbou mnohem reálnější, lidé vnímají méně naléhavě (viz graf 2).

Graf 2: Reálnost hrozby pro ČR – krajně pravicové skupiny (v %)

Zdroj: CVVM (2012-2015)

Psychologické faktory ovlivňující vnímání hrozby terorismu

Faktory způsobující danou propast jsou komplexní. Od vlivu médií, přes projevy politiků, politickou kulturu až k samotné podstatě tohoto fenoménu – např. jeho nekontrolovatelnosti, náhodnosti z pohledu místa, času, obětí - a především způsobu jakým tyto jevy vnímáme, jaké psychologické mechanismy se zde projevují.

Už v roce 1957 dospěli Fester a Skinner k závěru, že reakce obyvatel je částečně závislá na úrovni habituace na určitou míru hrozby. V souvislosti s terorismem tuto skutečnost ověřovali Eldad, Barron a Erev. Srovnáním izraelských turistů a turistů z jiných zemí v rámci Izraele dospěli k závěrům, že izraelští turisté jsou mnohem méně citliví k terorismu než cizinci, kteří s ním mají méně zkušeností. V rámci laboratorního experimentu se jim podařilo ověřit, že citlivost vůči ojedinělým ale vysoce negativním událostem snižuje obeznámenost a zkušenost s daným jevem.

Vnímání hrozby terorismu je velmi silně ovlivněno naším vnímáním rizika a emočním prožíváním. Riziko hraje důležitou roli v tom, jak jedinci zpracovávají informace týkající se hrozeb jako je terorismus.

Mechanismus, který velmi dobře vysvětluje naši přehnanou reakci na teroristické útoky je nazýván heuristika dostupnosti nebo konkrétněji kaskáda dostupnosti (availability cascade). Heuristika dostupnosti je definována jako proces hodnocení frekvence jevu vzhledem ke snadnosti, s jakou jsme si schopni daný jev představit. Tzn. že se nám zdá pravděpodobnější to, co nám snáze přijde na mysl. Terorismus svou dramatičností pak tento požadavek bezpochyby naplňuje. Heuristika dostupnosti je dále rozpracována v mechanismu kaskáda dostupnosti, což je „samo nesoucí se“ sled událostí, který může být odstartován např. zprávou v médiích či relativně bezvýznamnou událostí a vést k panice a přehnaným vládním opatřením.

V některých případech zpráva v médiích týkající se nějakého rizika získá pozornost části veřejnosti, která se začne dané události obávat. Tato emocionální reakce se stane příběhem sama o sobě, kterého se znovu chytí média a vyvolají další obavy. Tato kaskáda může být následně posilována subjekty, které mají zájem na udržování strachu ve společnosti, což obecně poskytuje prostor k manipulaci. V dnešní době jsou to právě teroristé, kteří z tohoto mechanismu významně těží.

Dalším zajímavým mechanismem, který také ovlivňuje naše vnímání reality, je tendence připisovat přehnaný význam tzv. „kolektivním rizikům“. Můžeme si to představit tak, že smrt tisíce lidí během jednoho incidentu je považována za mnohem děsivější než úmrtí toho samého počtu jedinců ve více jednotlivých událostech. Tento fakt samozřejmě nahrává právě přehnané reakci na 11. 9. i přesto, že existuje spousta příčin úmrtí, které v celkovém měřítku výrazně počet obětí teroristických útoků převyšují, jen k nim nedochází v jeden jediný okamžik.

Proč tedy na smrt stejného počtu lidí za různých okolností nahlížíme jinak? Jedním z racionálních vysvětlení je možnost si spočítat pravděpodobnost výskytu incidentů. Např. v případě úmrtí tisíce lidí v tisíci podobných situací, už můžeme docela dobře odhadnout výskyt rizika v budoucnosti. Avšak pokud tisíc lidí zemře během jediné události, statistika nám moc nepomůže, a proto se lidé snaží všemi možnými způsoby incidentům s vysokou úmrtností vyhnout.

Tento mechanismus se netýká jen terorismu. Např. podobně lidé vnímají i bezpečnost/nebezpečnost jistých silničních úseků. Pokud někde během jednoho roku zahyne např. 60 lidí a někde jinde např. 40 lidí v jednom okamžiku, obecně podpoří „opravu“ druhého úseku, i když objektivně je ten první nebezpečnější.

Naše reakce se také odvíjí od faktu, zda dané riziko známe nebo se spíše nacházíme v situaci nejistoty, která je pro nás nepříjemnější a ztěžuje naši schopnost se rozhodovat. Terorismu také nahrává určitá omezenost naší mysli pracovat s malými riziky. Buď je ignorujeme, nebo jim naopak přikládáme neadekvátně velkou pozornost, nic mezi tím.

Velmi důležitou roli v našem vnímání hrají emoce. Pokud v našem vnímání v daném okamžiku převažují emoce nad racionální složkou, jsme velmi jednoduše ovlivnitelní nevýznamnými detaily a neadekvátně citliví vůči rozdílům mezi nízkou a zanedbatelně nízkou pravděpodobností. Sunstein v kontextu emocí pracuje s termínem „odmítání pravděpodobnosti“, kdy lidé v souvislosti s emocemi, které v nás terorismus vyvolává, vnímají události, které jsou méně pravděpodobné, jako více ohrožující než naopak události, které mohou nastat s pravděpodobností mnohem větší.

Pravděpodobně nebude příliš překvapující, pokud budeme tvrdit, že obecně negativním událostem přisuzujeme vyšší riziko. Souvisí to především s pozitivními a negativními emocemi. Pokud se určitý jev či situace pojí s pozitivními emocemi, vnímáme je jako mající více benefitů a méně rizik, naopak pokud v nás něco vyvolává negativní emoce, rizika považujeme za mnohem naléhavější.

Výzkumem specifických emocí ve spojitosti s terorismem se dlouhodobě zabývá Jennifer S. Lernerová, která upozorňuje na možnost manipulace s veřejností. Dospívá k závěrům, že emoce jako je strach a vztek (emoce, jež s terorismem velmi úzce souvisí), mají dopad na vnímání reality. Konkrétně v případě strachu lidé vnímají hrozbu jako větší a mají tendenci akceptovat zavádění předběžných opatření, v případě vzteku naopak hrozbu vnímají jako menší a podporují přijímání agresivnějších opatření.

I přesto, že daný výčet mechanismů není kompletní, upozorňuje nás, že naše vnímání terorismu provázejí určitá zkreslení. Důležité je mít je na paměti a s jejich vědomím na terorismus reagovat. Neboť jak říká Charles Swindoll: „Život je z 10 % o tom, co se vám stane a z 90 % o tom, jak na to reagujete“.

O autorce:

Veronika Fajmonová je doktorandkou na VŠE - obor Mezinárodní politické vztahy.

Použitá literatura:

Bellamy, A. (2006). No Pain, No Gain? Torture and Ethics in the War on Terror. Internatinal Affairs, Vol. 82, No. 1, pp. 121-48.

Black, C. (2003). Patterns of Global Terrorism. U. S. Department of State, Press Conference for 2002, Annual Report, Washington, D. C.

http://www.state.gov/documents/organization/31912.pdf [citováno 10. 9. 2015]

Bracy, N.L. (2011). Student Perceptions of High-Security School Environments. Youth &Camp Society; 41(4).

Brzezinski, Z. (2007). Terrorized by War on Terror. Washington Post, 25. března 2007.

http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2007/03/23/AR2007032301613.html [citováno: 10. 9. 2015]

Bush, G., W. (2001). Address to a Joint Session of Congress and the American People. 20. září 2001.

http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/news/releases/2001/09/20010920-8.html [citováno 10. 9. 2015]

Eldad, Y., Barron, G., Erev, I. (2005). The Role of Personal Experience in Contributing to Different Patterns of Response to Rare Terrorist Attacks. Journal of Conflict Resolution, 49(3), pp. 430–439.

Ferster, C.B., Skinner, B.F. (1957). Schedules of reinforcement. 1st ed. Appleton-Century-Crofts.

Fischhoff, B., Gonzales, R.M., Lerner, J.S., Small, D.A. (2012). Evolving Judgments of Terror Risks: Foresight, Hindsight, and Emotion. Journal of Experimental Psychology, Vol. 11, No. 2, pp. 124 –139.

Fox, C. R., Tversky, A. (1995). Ambiguity Aversion and Comparative Ignorance. The Quarterly Journal of Economics. 110(3), pp. 585-603.

Furedi, F. (2007). The only thing we have to fear is the ‘Culture of Fear’ itself.

http://www.spiked-online.com/index.php?/site/article/3053/ [citováno: 15. 10. 2015]

Gastic, B. (2013). Metal Detectors and Feeling Safe at School. Education and Urban Society, 43(4):486-498.

Glassner, B. (2004). Narrative Techniques of Fear Mongering. Social Research, Vol. 71, No. 4, pp. 819 – 826.

Goodin, R., E. (2006). What´s Wrong with Terrorism? Cambridge: Polity Press.

Grosskopf, K.R. (2006). Evaluating the Societal Response to Antiterrorism Measures. Journal of Homeland Security and Emergency Management. Vol. 3, Issue 2, pp. 1547-7355.

Cheney, D., (2003). Remarks to the American Society of News Editors. The Fairmont Hotel, New Orleans, 9. dubna 2003.

http://www.nytimes.com/2003/04/09/international/worldspecial/09TEXT-CHENEY.html [citováno: 10. 9. 2015]

Chomsky, N., Herman, E. (1979). The Political Economy of Human Rights, Volume 1: The Washington Connection and Third World Fascism. Nottingham: Spokesman.

Jackson, R., Jarvis, L., Gunning, J. a Smyth, M., B. (2011). Terrorism: A Critical Introduction. Hampshire: Palgrave Macmillan.

Jones, S., Libicki, M. (2008). How Terrorist Groups End: Lessons for Countering Al Qaeda. Santa Monica: Rand Corporation.

Kahneman, D. (2011). Thinking Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux.

Kuran, T., Sunstein, C. R. (1999). Availability Cascades and Risk Regulation. Stanford Law Review 51, 683– 768.

Lerner, J.S. Keltner, D. (2001). Fear, Risk and Anger. Journal of Personality and Social Psychology., 81(1), pp. 146-59.

Moïsi, D. (2010). The Geopolitics of Emotion: How Cultures of Fear, Humiliation, and Hope are Reshaping the World. Anchor Books: New York.

Mueller, J. (2006a). Is There Still a Terrorist Threat? The Myth of the Omnipresent Enemy. Foreign Affairs, Vol. 85, Iss. 5, pp. 2-8.

Mueller, J. (2006b). Overblown: How Politicians and the Terrorism Industry Inflate National Security Threats, and why We Believe Them. New York: Free Press.

Powell, C., L. (2001). Remarks by the Secretary of State to the National Foreign Policy Conference for Leaders of Nongovernmental Organisations (NGO). Loy Henderson Conference Room, U. S. Department of State, Washington, D. C., 26. října 2001.

http://avalon.law.yale.edu/sept11/powell_brief31.asp [citováno: 10. 9. 2015]

Richardson, L. (2006). What Terrorists Want: Understanding The Terrorist Threat. London: John Murray Publishers.

Robin, C., (2004). Fear: The History of a Political Idea. Oxford: Oxford University Press.

Slovic, P. (1999). Trust, Emotion, Sex, Politics, and Science: Surveying the Risk-Assessment Battlefield, Risk Analysis 19, 689– 701.

Starr, Ch. (1969). Social benefit versus technological risk. Science, Vol. 165, pp. 1232 – 8.

Stewart, M., G., Mueller, J. (2008). Assessing The Costs And Benefits Of United States Homeland Security Spending. New South Wales: The University of Newcastle.

Sunstein, C., R. (2003). Beyond The Precautionary Principle. The Law School of The University Of Chicago.

Zulaika, J., Douglass, W. (1996). Terror and Taboo: The Follies, Fables, and Faces of Terrorism. London: Routledge.