Uzbekistán se otvírá. Ale kam a pro koho?

Mirzijojevova prohlášení vyvolala naději, že se situace zlepší i přes skutečnost, že sám dříve sloužil jako Karimovův premiér. Nový prezident si za svůj cíl vytyčil ukázat světu, že Uzbekistán už není uzavřená a krutá orientální despocie, ale rychle se modernizující budoucí regionální lídr, země otevřená pro byznys, kde korupce postupně mizí a na právo se dá spolehnout. Řada mezinárodních i domácích představitelů za těmito vizemi viděla (a chtěla vidět) slibnou cestu Uzbekistánu k demokracii, avšak není zdaleka jisté, že současná politická garnitura to i přes Mirzijojevova prohlášení vidí stejně.  

Privatizace a bavlnový byznys

Od sovětských dob se bavlna stala až symbolickým vývozním artiklem Uzbekistánu. Nikoliv v tom smyslu, že by s ní stála a padala uzbecká ekonomika, ale spíše z hlediska dopadu na mezinárodní pověst země. Prakticky každoročně přinášely lidskoprávní organizace zprávy o donebevolající korupci a masivním porušování lidských práv, včetně nucené a dětské práce na polích. I z toho důvodu řada světových řetězců jako např. H&M nebo IKEA přestala uzbecké produkty používat. Jedním z prvních kroků v Mirzijojevových ekonomických změnách země, kterou po svém nástupu zahájil, byla privatizace právě bavlnářského sektoru. Vláda si od toho slibovala větší efektivitu celého procesu, průnik na nové trhy (včetně odvolání výše jmenovaných embarg) a v důsledku toho i nárůst příjmů do státní pokladny (např. domácím zpracováváním namísto vývozu surové bavlny), a to i přesto, že v absolutních číslech objem bavlnářství klesá.

Obdobný přístup vláda zaujala i v dalších oblastech. Uzavřená a autoritářská Karimova vláda nechala řadu klíčových ekonomických sektorů v žalostném stavu. Vláda spustila celostátní privatizační program, do nějž zahrnula kromě bavlny i např. část těžebního průmyslu, dopravní infrastruktury, bank, lokálních podniků aj. Obecně se jednalo o části nekritické infrastruktury, které se buď nevyplatí držet, nebo do kterých bylo třeba nalít zahraniční kapitál.   

Svoboda médií jako indikátor pro byznys

Stejně důležitým úkolem jako čelit mezinárodní kritice a embargům za porušování lidských práv (např. zákazu cestování režimních prominentů do EU nebo omezení zbrojních dodávek) bylo pro vládu v Taškentu přesvědčit potenciální investory, že poslat peníze do Uzbekistánu se vyplatí. Kromě opatření jako odstranění administrativních bariér, reforem bankovního sektoru a dalších nezbytností, bylo třeba vybudovat důvěru, že investice budou v bezpečí. K tomu potřeboval Uzbekistán ukázat, že se skutečně stává otevřenou zemí – a to zejména v nejvíce viditelných oblastech jako jsou svoboda médií a dodržování lidských práv. Pod Mirzijojevovým vedením se do Uzbekistánu postupně vrátila mezinárodní média. Také řada lidskoprávních organizací dostala povolení k činnosti – obojí bylo za předchozího prezidenta nemyslitelné. Nejviditelnějším symbolem bylo uzavření věznice Jaslyk, místa s pověstí nelidských životních podmínek a mučení vězňů, často těch politických. Na tomto základě už Uzbekistán prohlásil, že má zájem o křeslo v Radě OSN pro lidská práva.

Za svobodu médií se dokonce zasadil prezident a jeho rodina osobně. Prezidentova dcera Saida Mirzijojeva se deklarativně postavila do užšího vedení Agentury pro informace a masovou komunikaci, zodpovědnou za střežení svobody slova a tisku v Uzbekistánu a lobbovala za přijetí právní ochrany novinářů i nezávislých bloggerů. I sama hlava státu povzbuzovala nezávislé novináře k přijetí role „hlídacího psa“, obzvlášť ke sledování potenciální korupce na místní a regionální úrovni. Nicméně právě na fungování médií se ukazuje slabina chápání probíhajících uzbeckých reforem jako demokratizačního procesu. Politické výzvy k novinářské odvaze a kreativitě se omezují na zefektivnění fungování státního systému, nikoli na změnu jeho povahy. Směřují k potírání rozšířené korupce v regionech a hledání chyb u místních představitelů, čímž se spíše stávají služkou režimu, než aby iniciovaly debatu o politickém rozložení sil v zemi, natož o směřování k demokracii západoevropského typu.

Bezesporu je však nutné přiznat uzbeckým reformám v této oblasti znatelný posun. To, co si dnes mohou uzbečtí novináři, bloggeři a aktivisté dovolit napsat, by ještě před pěti lety bylo naprosto nemyslitelné. Nicméně někteří z nich přiznávají, že stále cítí vlastní autocenzuru – že si nejsou jistí, kam až doopravdy sahá benevolence prezidenta a jeho administrativy. Zároveň jsou stále v platnosti zákony, které novinářům jejich práci ztěžují, např. zákon o pomluvě, který rádi využívají kritizovaní politici a byznysmeni k nátlaku na konkrétní osoby nebo vydavatelství. Nelze ani přehlížet sice poměrně řídké, ale přece velmi viditelné přetrvávající případy nátlaku na konkrétní novináře a aktivisty. Nejviditelnějším příkladem z poslední doby byl případ novináře Bobomuroda Abdullajeva čelícímu obvinění v souvislosti s jeho novinářskou prací. Uzbecké úřady nikdy nespecifikovaly, čeho konkrétně se měl Abdullajev dopustit. Případ byl nakonec smeten ze stolu, nicméně až poté, co si novinář prošel nejprve kyrgyzskou a pak i uzbeckou vazbou. Nelze se proto divit, že se v mezinárodních žebříčcích (např. Freedom House) Uzbekistán v klíčových kategoriích posunul kupředu jen velmi málo nebo vůbec ne.

Na reformu čeká i volební systém v Uzbekistánu, jelikož potenciální kandidáti stále čelí mnoha restrikcím (např. překážek při registraci nových politických stran aj.) Pozitivně působí širší zastoupení žen ve volených orgánech, nicméně zůstává otázka, nakolik mají skutečný vliv na rozhodování o klíčových otázkách v zemi a nakolik je jejich role pouze deklaratorní. 

Vytloukání korupce korupcí

V polovině září letošního roku zveřejnily uzbecká a švýcarská vláda významné prohlášení. Týkalo se části stomilionových majetků dcery bývalého prezidenta, Gulnary Karimové, doposud zmražených ve švýcarských bankách, jež se teď měly vrátit do Uzbekistánu. Obratem po zveřejnění odhodlání švýcarských úřadů finance poslat zpět do země původu se ale ozvali uzbečtí aktivisté s obavami, že peníze potká stejný osud, s jakým zemi opustily – totiž že opět skončí v kapsách vysokých politiků a úředníků a ve skutečnosti nijak nepomohou občanům Uzbekistánu. Švýcarské i uzbecké úřady se sice zavázaly, že budou přijaté finance spravovat transparentně a s přispěním nezávislých organizací, nicméně takto vysoké částky se mohou snadno stát příliš velkým lákadlem pro lehce ovlivnitelné uzbecké instituce.  

Není nutné příliš zdůrazňovat, že obdobné obavy se vážou i k probíhající privatizaci státních podniků. Vláda plánuje převést do soukromých rukou přes tisíc z nich; na administrativní správu celého procesu založila i speciální vládní agenturu. Přes veškerá prohlášení vlády o maximální transparentnosti výběrových řízení a aukcí pro všechny zájemce se ukazuje, že přinejmenším z těch lukrativních nabídek stále profitují ti se správnými konexemi na státní aparát. Obavy ze zmizení přinejmenším části těchto fondů se nejen pro uzbeckou opozici jeví jako bezezbytku oprávněné.

Dlouhá cesta před Taškentem

Když Š. Mirzijojev v roce 2016 představoval svou vizi Uzbekistánu, řada mezinárodních pozorovatelů byla skeptická. Nebylo jisté, jestli nový prezident nepůjde navzdory pozitivním proklamacím spíše ve šlépějích svého předchůdce. Koneckonců, dlouhá léta sloužil v Karimovově vládě, nebyl opozičníkem, který by se dostal k moci revolucí nebo náhodou. Skutečnost je taková, že situace v zemi dnes a před deseti lety je vskutku nesrovnatelná. Trendy, které jsou nyní nastavené – pokud budou pokračovat –, mohou zemi dál otevírat a řadě uzbeckých občanů mohou přinést zajímavý ekonomický profit.

Na pozadí technických výkazů a privatizačních tabulek je však hodnotové směřování uzbecké společnosti podstatně nejasnější. Ve vzletných deklaratorních prohlášeních i strategických dokumentech jsou za cíl uzbeckých reforem udávány ekonomická stabilizace země, její otevření se světu, odstranění korupce a obecně zlepšení její organizace nikoliv však demokratizace. Do politického systému nevstupují nové strany nebo noví nezávislí aktéři a veřejné diskuse se vedou jen v mantinelech vymezených stávající garniturou. Odstraňují se největší excesy v porušování lidských práv (včetně např. mučení ve věznicích), ale stále chybí kritická reflexe krvavých událostí v Andižanu v roce 2005. Bude úkolem zejména pro evropské země, aby na pozadí (bezesporu pozitivně) rozvíjejících se ekonomických vztahů na tato citlivá témata nerezignovaly.