Unilateralismus Palestinské samosprávy

Naděje na obnovení mírových rozhovorů mezi Palestinskou samosprávou (PS) a Izraelem zůstává mizivá. Palestinské vedení se proto v září 2011 rozhodlo vzít osud do vlastních rukou a předložilo žádost o přijetí za plnoprávného člena OSN. Zvláštní komise Rady bezpečnosti OSN měla posoudit, jestli PS splňuje všechna kritéria státnosti permanentně usídlené obyvatelstvo, definované hranice a politickou reprezentaci. V listopadu 2011 komise odložila vydání stanoviska pod hrozbou veta Spojených států s odůvodněním, že nebyla schopná jednohlasně doporučit přijetí Palestinské samosprávy.

Definitivní krach mírového procesu?

Podle existujícího plánu mírového procesu by měly na Blízkém východě vzniknout dva státní útvary. Panují obavy, že jednostranné úsilí Palestinců dosáhnout mezinárodní uznání státní suverenity může vyhlídky na mírové ujednání dlouhodobě ohrozit.

Žádost o uznání Palestinské samosprávy za člena OSN ukazuje novou tvář palestinského vedení, které prosazuje novou nezávislou strategickou linii na mezinárodním poli. Odklon palestinské diplomacie od jednacího stolu směrem k unilaterálním pozicím a k internacionalizaci izraelsko-palestinského konfliktu v OSN není novinkou. Protesty proti izraelské okupaci na hraničních přechodech nebo opakované pokusy humanitárních konvojů o přelomení blokády Gazy vedly k celosvětové medializaci palestinské reality. Cílem těchto akcí bylo zvýšit mezinárodní tlak na Izrael. Nešlo však o tlak směrem k mírovému procesu, ale k pokusům o mezinárodní izolaci Izraele. Mírový proces podle Dova Waxmana definitivně zkrachoval. Ke kolapsu došlo nejenom v důsledku toho, že mezi oběma stranami existovaly nepřekonatelné rozpory, ale především kvůli chybám v samotném konceptu mírového procesu. Podle vyjádření odborníků Blízkovýchodního centra Saban na Brookingsově institutu mírový proces byl nevyvážený a velice vzdálený od existující skutečnosti. Spojené státy měly v Kvartetu dominantní postavení, a proto tato mezinárodní koalice nebyla schopna vyvíjet rovnoměrný tlak na izraelskou a palestinskou reprezentaci. Docházelo k aktivnímu mikro-řízení palestinských záležitostí, což poškozovalo důvěryhodnost a efektivitu samotného mírového procesu.

V souvislosti s palestinskou akci v OSN tzv. kvarteto (USA, EU, OSN a Rusko) volalo po obnovení mírových rozhovorů a předložilo nový harmonogram řešení palestinské otázky. Plán navrhuje konkrétní postup vyjednávání, který by měl být dovršen na konci tohoto roku zřízením dvou státních celků. Předložený projekt se ale nevěnoval klíčovým otázkám jako výstavbě židovských osad, bezpečnostním opatřením, otázce palestinských utečenců a statutu Jeruzaléma. Nenavrhoval konstruktivní řešení, které by mohlo vyústit k dohodám, a proto neuspěl. Již minulé snahy kvarteta o obnovení rozhovorů dopadly na neúrodnou půdu, protože nebyl splněn požadavek palestinského vedení, aby byla zmrazená výstavba židovských osad. Kromě izraelské neústupnosti ve věci budování osad se k rébusům izraelsko-palestinského mírového procesu připojily také tzv. Palestinské dokumenty zveřejněné na začátku roku 2011. Odkrývají tajná jednání a dohody mezi Organizací pro osvobození Palestiny a Izraelem o konečném uspořádání vzájemných vztahů. Ukázalo se například, že OOP přistoupila ke kompromisům v otázce návratu palestinských uprchlíků a výměny území podél hranic z roku 1967. Zkorumpovanost mírového procesu tak podkopala postavení PLO a posilnila hnutí nespokojených obyvatel.

Politické dopady „arabského jara“

Inspirováni občanskými protesty v Tunisku a v Egyptě a rozhořčení z odhalených pravd o mírovém procesu palestinští obyvatelé 15. března 2011 zorganizovali demonstrace proti politické nekompetentnosti palestinského vedení. Chtěli vyjádřit svou dlouholetou společenskou frustraci ze stávající situace, nespokojenost s pokulhávajícím mírovým procesem a kritiku předních politických představitelů PS. Protesty volaly po obnovení národní jednoty, efektivní správě okupovaných území a pokrok při jednáních o palestinské suverenitě.

Demonstrace neměly očekávaný masový charakter, ale podařilo se jim dosáhnout částečné politické změny. Tlak ulice přiměl rozhádané hnutí Hamás a Fatah k politickému usmíření v dubnu 2011 a následně k razantnímu kroku prezidenta Abbáse na půdě OSN. Protesty nepřinesly na okupovaná území palestinské jaro, měly však pozitivní dopad na politickou aktivizaci obyvatelstva především z řad mladé generace. Rozšířila se pluralita názorů, která se nepřidržuje zažitého rozdělení společnosti na stoupence Hamásu a Fatahu. Ve skutečnosti toto lidové hnutí kritizuje obě strategie boje za nezávislost. Ozbrojený boj i bilaterální mírové jednání nepřinesly slibované úspěchy. Mladí aktivisté nabízejí alternativní programy, které volají po nenásilném odporu proti izraelské okupaci, domáhají se větší demokracie v Palestinské samosprávě, která by měla vést k ukončení okupace. Aktivizace alternativního politického proudu a změna v rovnováze moci na palestinských územích v dlouhodobém horizontu představuje novou výzvu pro Izrael v kontextu selhávajícího mírového procesu.

Přetrvávající vnitropolitické rozpory

Protesty mladých Palestinců přiměly politickou elitu k obnovení jednání o národní jednotě, ale její existence zůstává křehká. Fatah a Hamás na začátku května 2011 podepsaly dohodu o vzájemné spolupráci. Dohoda načrtla plán politického dialogu, navrhuje vytvoření nezávislé technokratické vlády národní jednoty s omezenými pravomoci, jejímž cílem bude sjednotit instituce v obou částech PS a do roka připravit legislativní a prezidentské volby. Otázka sloučení institucí na Západním břehu a v pásmu Gazy bude po téměř pětiletém odděleném institucionálním vývoji problematická. Palestinská samospráva sice oznámila, že díky institucionálním reformám premiéra Saláma Fajjáda je nyní schopná administrovat vládu nad palestinským územím, ale její efektivita za hranicemi Západního břehu je pochybná. V souladu s tzv. cestovní mapou z roku 2002, která požadovala institucionální a správní reformy PS premiér Salám Fajjád vytvořil plán pro zřízení palestinského státu v roce 2011. V tom čase již několik let probíhalo budování kvazistátních institucí pod vedením Hamásu také v pásmu Gazy. V této souvislosti se do centra pozornosti dostává také obsah uskutečněných institucionálních reforem. Podle experta Yezid Sayigha Fajjád soustředil reformy zatím pouze do oblasti bezpečnostního sektoru. Po ztrátě legitimity moci v roce 2010, kdy vypršel mandát voleným institucím, se Palestinská samospráva potýká s autoritativní vládou, které chybějí ústavní kontroly a legislativní a soudní dohled nad výkonem moci.

Vzájemné usmíření mezi politickými rivaly Fatahem a Hamásem naráží na další rozporné otázky. Abbásova iniciativa na půdě OSN se setkala s kritikou palestinské diaspory a hnutí Hamás. Obyvatelstvo na palestinských územích chápe jednostranný diplomatický podnět jako cestu k ukončení izraelské okupace. Na druhou stranu palestinská diaspora se obává toho, že tento scénář povede k zapovězení práva uprchlíků na návrat a bude akceptovat status quo v otázce anexe Jeruzaléma a výstavby osad. Hamás kritizoval to, že v této věci nedošlo k debatě napříč politickým spektrem. Dále vyjádřil názor, že nebude souhlasit s uznáním židovského státu a nevzdá se práva na návrat uprchlíků do země. Neoblomné pozice Hamásu mohou v krátkodobém horizontu poškodit postavení Fatahu na mezinárodní scéně. Izrael totiž vnímá podpis dohody mezi Hamásem a Fatahem tak, že palestinská reprezentace na Západním břehu přijímá nepřátelské pozice Hamásu vůči židovskému státu. Míra nedůvěry na obou stranách konfliktu narůstá.

Občanské protesty jako alternativa mírového procesu

Obavy, že lidové hnutí přeroste do třetí intifády a do násilných bojů, jsou vzhledem na omezený rozměr a mírovou povahu protestů nepravděpodobné. Izrael interpretuje „arabské jaro“ jako potenciální bezpečnostní hrozbu, což mu umožňuje legitimizovat politiku pro zachování homogenní židovské povahy Izraele. V této souvislosti Brent Sasley naopak argumentuje, že výzvy, které „arabské jaro“ přináší Izraeli, se neodlišuji od těch, jimž židovský stát čelí již od roku 1948. Regionální pozice Izraele a jeho strategický kalkul se nemění. Přitom ale narůstají obavy Izraele, že pokud dojde k pokroku při uznávání státní suverenity Palestinské samosprávy na půdě mezinárodních institucí, může se stát předmětem vyšetřování Mezinárodního trestního tribunálu pro válečné zločiny. Mezinárodní tlak, izolace a nejistota tak Izrael nutí upevnit své pozice v otázkách výstavby osad a zvyšování bezpečnostních opatření. Zároveň se PS také vzdaluje od bilaterálních vyjednávání. Podle Bookingsova institutu se palestinské politické subjekty začaly soustřeďovat na rozuzlení interní politické krize. Plánované parlamentní a prezidentské volby v PS pravděpodobně nepřinesou výrazný odklon od této koncepce unilateralismu a internacionalismu palestinské otázky. Brání tomu změny politického prostředí v PS po oživení spolupráce mezi Hamásem a Fatahem a politický aktivismus Palestinců, který volá po odpovědném vládnutí.

Palestinská samospráva se v důsledku aktivizace „arabským jarem“ snaží dostat do pozice aktivního a konstruktivního aktéra na regionální a mezinárodní scéně. Premiér za hnutí Hamás Ismaíl Haníja odstartoval sérii státních návštěv v Egyptě, Tunisku, Kataru nebo Turecku. Jejich cílem je oživit palestinskou otázku, která upadla do zapomnění ve světle turbulentního revolučního vývoje v regionu, a samostatně vést mezinárodní diplomatickou kampaň za uznání palestinské národní suverenity. Ukazuje se však, že palestinské vedení postrádá společný politický program pro řešení konfliktu. Krátké jednání mezi Mahmúdem Abbásem a izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem v únoru 2012 bylo taktickým manévrováním Palestinské samosprávy mezi konfrontačním jednostranným apelem v OSN a kompromisním dialogem s izraelskými politickými špičkami. Palestinská samospráva si zatím jen opatrně vyšlapává cestu směrem k jednostranné zahraniční politice, která již nebude pouze hrou politických elit, ale přesune se také na úroveň občanské politiky. Dov Waxman se domnívá, že novou realitou blízkovýchodního konfliktu budou pokračující nenásilné masové protesty palestinského obyvatelstva jako nový přístup k řešení palestinské otázky. Lidová suverenita se v kontextu „arabského jara“ ukázala jako realistická alternativa boje za politická a občanská práva a nezávislost. Palestinská samospráva pravděpodobně nebude výjimkou.

O autorovi:

Nataša Kubíková je členkou Blízkovýchodního programu AMO a doktorandkou na Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK v Praze.
natasakub@centrum.cz