Úloha sociálních sítí a panarabských médií v občanských nepokojích v severní Africe a na Blízkém východě

Byla to především občanská angažovanost mladých Arabů na sociálních sítích, jako jsou Facebook, Twitter a YouTube, která koncem ledna 2011 rozpoutala demonstrace v Tunisku a v Egyptě na protest proti korupci, policejní represi, nezaměstnanosti a vysokým cenám potravin. Mladá generace představuje asi 30 procent populace v arabském světě, a ačkoli je vzdělaná, nemá šanci uplatnit se na trhu práce, založit rodinu a žít svobodný život.

Sociální sítě se tak staly platformou pro vyjádření nespokojenosti s režimem, který nezaručoval základní občanská práva a svobody. Sociální sítě zapůsobily jako demokratizační tlak zespoda na vládnoucí elity, protože umožnily lidem podílet se na věcech veřejných. Jak argumentuje Jiří Sobota ve svém příspěvku Pochválen buď Facebook, který vyšel v týdeníku Respekt „Internet jako nástroj komunikace je důležitý především k posilování diskuse uvnitř společnosti, a tím také k podpoře vzniku občanské společnosti.“ Historický význam Internetu pro politickou změnu na Blízkém východě dokazuje i to, že marketingový ředitel společnosti Google pro Blízký východ a severní Afriku Egypťan Vaíl Ghaním se v každoroční anketě amerického časopisu Time stal nejvlivnější osobností světa.

Efektivní organizace občanské společnosti

Na televizních obrazovkách počátkem roku 2011 jsme byli svědky toho, že občanská společnost v arabských zemích nejenže existuje, ale je schopna se pomocí nových technologií velice rychle a efektivně zorganizovat. Nová média dala hlas lidem žádajícím politickou změnu a vytvořila platformu, kde nespokojená mládež mohla sdílet své myšlenky a uvědomit si, že ve své zlobě není sama. V této souvislosti si je třeba připomenout, že mladí lidé sice byli iniciátory protestů letošního roku, ale navázali na předchozí demonstrace dělníků a odborových předáků. Šádí Shanaáh ve svém blogu na aktualne.cz Přestaňme ponižovat arabské demonstranty popsal výčet všech složek společnosti, které se letošních protestů účastnily: „Byli to novináři, kteří si chtějí psát, co se jim zlíbí. Byli to studenti, kteří nechtějí na univerzitách tajnou policii. Byli to právníci, kteří chtějí, aby bylo právo víc než jen kusem papíru. Byly to i ženy s nikábem, které chtějí mít právo na to oblékat se ultrakonzervativně, a ženy bez šátku, které chtějí mít právo na to oblékat se nekonvenčně. Byli to i křesťané, kteří chtějí právo na to postavit si kostel, kde a kdy se jim zlíbí, a jsou to i konzervativní muslimové, kteří chtějí větší roli islámu v legislativě státu.“ I když během revolučního bouření existuje určitá jednota mezi různými společenskými skupinami (nic nesjednotí lidi víc než společný nepřítel), není zaručeno, že nové politické uspořádání bude schopno tuto jednotu zachovat a různé zájmy těchto společenských skupin udržet v rovnováze.

Profesor Sofiane Sahraoui, kterého cituje Tomáš Urban na stránkách Člověka v tísni v článku Jak soap opery a Al-Džazíra vychovaly z Arabů revolucionáře píše, že „Facebook se stal v celém regionu centrálním médiem pro komunikaci a koordinaci protestů.“ Internet a nová média se staly hnací silou revolucí v severní Africe a na Blízkém východě. Jeden egyptský otec údajně pojmenoval svou první dceru Facebook, aby tak vyjádřil svůj vděk za to, jakou roli sehrál web v egyptské revoluci. Někteří komentátoři sociálních bouří však tvrdí, že Facebook a ostatní nová média spíše než co jiného umožňují vládnoucím složkám držet aktéry dění pod kontrolou. Navíc jsou skeptičtí k tomu, zda technologie je přímo odpovědná za politickou změnu, a pochybují o tom, že může vést k nastolení demokracie. Z mého pohledu se technologie stala médiem, tj. nástrojem, který občané arabských států využili k mobilizaci odporu proti nenáviděným režimům a jejich představitelům. Lidé v arabských zemích se tak opět stali občany, ať už nejprve v kyberprostoru, tak posléze na ulici, a to v nich znovu nastolilo pocit hrdosti a důstojnosti.

Jak napsala Jana Al Oukla na www.revuepolitika.cz ve svém příspěvku Zaostřeno na egyptská opoziční hnutí, „Egyptští aktivisté využili moderních technologií a získali tak náskok před Mubárakovým režimem. Prostřednictvím internetu se jim podařilo šířit alternativní informace, burcovat stejně smýšlející Egypťany a organizovat protestní akce.“ Využití mobilních telefonů a sociálních sítí v arabských nepokojích podle mého názoru dokazuje genialitu a odvahu sociálních aktérů. Je na důvtipu, intelektu a schopnostech aktérů sociálního dění, aby využili těch nejefektivnějších prostředků ke komunikaci mezi sebou a s okolním světem. Nesouhlasím proto s názorem, že twitterová či facebooková revoluce je mýtus. Právě naopak. Je to důkaz, že právo na občanskou neposlušnost, svobodu projevu, lidskou důstojnost, dobré ekonomické podmínky a politickou odpovědnost vládnoucích činitelů mají i občané v arabském světě, ať už jim k tomu poslouží jakékoli médium. Arabské revoluce jsou důkazem toho, že technologie posloužila nenásilnému demokratizačnímu úsilí o změnu vlády v rychlém časovém horizontu. Vlna protestů, která se přehnala arabskými zeměmi, byla poháněna digitálními technologiemi, díky kterým blogující mladá tuniská či egyptská generace dodala celému národu odvahu postavit se vládnoucí garnituře. Přikláním se tak k názoru Kateřiny Šafaříkové a Břetislava Turečka vyjádřeném v jejich rozhlasové reportáži Pan-arabskou revoluci šíří nová média, režimy na ně nemůžou, že „bez sociálních sítí by žádná revoluce nevznikla _ dokáže zorganizovat velké masy lidí a relativně anonymně.“

„My všichni jsme Chálid Saíd“

Spouštěcím motorem pro revoluce v Tunisku se stal akt sebeupálení tuniského prodavače zeleniny, který nebyl schopen uživit svou vlastní rodinu. Jak napsal Sofiane Sahraoui ve svém článku Arabské televize jsou svět sám pro sebe. A Facebook má mezi Araby obrovskou moc, „povstání zažehnuté sebeupálením Mohammeda Bouaziziho bylo přenášeno živě a bylo masivně šířeno na Facebooku.“ Následné protesty inspirovaly Egypťany, kteří za nedlouho poté také vyšli do ulic. Podle Al Oukly sehrálo v Egyptě velkou úlohu facebookové sociální hnutí „My všichni jsme Chálid Saíd“, nazvaný podle muže, který byl ubit k smrti policií a který se stal symbolem boje Egypťanů za práva a spravedlnost. Al Oukla dále píše, že „skutečným vůdcem egyptské ulice bylo Hnutí mládeže 6. dubna, které bylo založeno v roce 2008, aby vyjádřilo podporu dělníkům, kteří se chystali stávkovat proti nízkým mzdám a špatným pracovním podmínkám. Jejich cílem bylo oznámit prostřednictvím internetové sítě co nejširšímu počtu lidí výzvu k podpoře stávky. O rok později mělo hnutí na Facebooku sedmdesát tisíc členů.“ Podle Tomáše Lundina byli aktivisté tohoto hnutí vyškoleni svými kolegy ze srbského hnutí Otpor! (jehož emblémem je bílá pěst na černém podkladu), jež stálo za pádem jugoslávského režimu v roce 2000. To dokazuje, že arabská sociální hnutí jsou díky digitálním technologiím integrována do globální občanské společnosti, která je schopna mezi sebou komunikovat a vytvářet demokratizační tlaky na držitele moci, aby změnili politický status quo ve svých zemích.
Jak píší dopisovatelé Martin Dorazín a Veronika Sedláčková ve své reportáži Šíření revolučních nálad v arabském světě pomáhají elektronická média, „arabští diktátoři si význam médií a komunikace obecně velmi dobře uvědomují. Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí postupně lidem vypnul mobilní i pevné telefony a také odstřihl internet. I v Libyi se totiž mládež začala organizovat na sociálních sítích, které diktátor neměl pod kontrolou.“ Ačkoli vládní představitelé ve snaze zabrzdit vlny protestů několikrát opakovaně přerušily přístup k internetu, dařilo se šířit informace o dění v oblasti panarabským satelitním televizím. Milan Šmíd ve svém příspěvku Televize jako zbraň převratů a revolucí na www.mediar.cz dokonce tvrdí, že „hlavní silou, která přenášela požár nepokojů z jedné země do druhé, nebyl internet, ale arabské satelitní televizní programy, především Al-Džazíra a Al-Arabíja, které divákům poskytovaly jiné informace, než ty, které jim nabízely jejich oficiální a provládní stanice. Ačkoliv ne každý má doma internet, většina arabských domácností má na střeše satelitní talíř.“ Nicméně obě televizní stanice, ale i třeba CNN či BBC, v hojné míře využívaly amatérských záběrů pořízených z mobilních telefonů účastníků protestů, které byly dostupné například na YouTube. V této souvislosti se hovoří o tzv. občanech-novinářích, kteří se přímo podíleli na šíření objektivních informací, tvorbě zpráv na televizních obrazovkách a vytváření solidarity s protestujícími.

Podle Naomi Sakr, kterou zmiňuje Tomáš Urban ve zmiňovaném článku Jak soap opery a Al-Džazíra vychovaly z Arabů revolucionáře, panarabské televize jako Al-Arabíja a Al-Džazíra pomáhaly roznášet oheň vzpoury do okolních zemí. „Když lidé mohli vidět rozměr těch demonstrací, nebylo snadné je zastrašit, aby sami zůstali stranou. Právě proto se egyptská státní média snažila vyhnout pokrytí událostí a zveřejnění počtu protestujících na náměstí Tahrír, proto se snažila zabránit i vysílání Al-Džazíry,“ vysvětluje Sakr. Břetislav Tureček zase ve svém článku Al-Džazíra _ fenomén nejen arabského světa zmiňuje britského novináře Hugha Milese, který napsal o fenoménu Al-Džazíry celou knihu: „Než se objevila Al-Džazíra, arabská média ukazovala oficiality se šejchy a králi, prezidenty líbající děti a přestřihávání pásek, naprosto prázdné informace. Do toho přišla nová stanice s britským investigativním způsobem zpravodajství i ostrými diskusemi.“ S nástupem satelitních televizí tak dochází k tomu, že diváci si postupně zvykají na názorovou pluralitu, která podrývá oficiální diskurz provládních médií, a podlamuje tak tím jejich legitimitu.

Kronikář současného arabského světa

„Zpravodajský kanál Al-Džazíra se díky kvalitnímu pokrývání revolucí stala definitivně hlavním kronikářem současného arabského světa,“ píše Tomáš Lindner ve svém článku Hlas Arábie. Al-Džazíra mění muslimský svět v týdeníku Respekt. Lindner dále argumentuje, že obyvatelé regionu, které už dříve spojovala víra, jazyk a mělký sentiment vzájemnosti, k sobě díky zprávám Al-Džazíry a vysílání ostatních panarabských televizí mají blíže než kdykoli dříve, a to má politický dopad na celou severní Afriku a Blízký východ. Doufejme proto, že sociální sítě a panarabská média sehrála skutečně demokratizační úlohu a že nedávné incidenty sektářského násilí neudají směr dalšímu vývoji, ve kterém by místo vlády práva zavládl chaos, kterého by mohli využít například islámští radikálové.

O autorovi:

Gabriela Özel Volfová je doktorandka na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií na Metropolitní univerzitě Praha. Zabývá se zejména Tureckem a energetickou bezpečností EU.