Tři poznámky k divadlu světové politiky, či k politice světového divadla

Poznámka první (veselá)

Jan Vodňanský, nepřekonatelný autor štěpných veršů, má dva texty věnované klaunům. V jednom je sloka: Ať už je císařství / Anebo republika / Klaun ten mívá úspěch / Zejména u publika (Pokus o popis hopsajícího klauna), v druhém zase: Jsou chvíle kdy i klaun / Jsou chvíle kdy i klaun / Jsou chvíle kdy i klaun / je svým způsobem daun (Jsou chvíle kdy i klaun). Z obou textů je jasné, že klaun není vysmívanou postavou, naopak je to důležitá role mající respekt obecenstva, zvláště když se věnuje svému „řemeslu“ až do padnutí.

Nestálo by za to využít tuto figuru v mezinárodní politice pro všechny typy bilaterálních a multilaterálních jednání? Proč vést zbytečné a marné boje u kulatých stolů, přešlapovat ve slepých uličkách, do úmoru hájit svá stanoviska, plýtvat asertivitou, když klauni delegovaní za jednotlivé strany, organizace či státy by v určitých, jasně domluvených situacích převzali jednání do svých rukou a domlouvali by se po klaunsku? Politici by si mohli na chvíli odpočinout, rozmyslet si všechno pořádně, dát se dohromady, prostudovat si poznámky (sic!) a sejít se třeba se svými protějšky na neformálních schůzkách na tenise nebo v zoologické zahradě v pavilonu velemloků. Tiskové agentury by pouze uvedly, že v jednání pokračují červené nosy. Klaunský odbor by byl na každém resortu, studoval by se v magisterském a doktorandském programu a možná by se ukázalo, že spousta neschopných politiků je velmi schopnými klauny.

Poznámka druhá (historicko-žurnalistická)

V roce 1990 vznikl časopis Svět a divadlo, jehož snaha je sledovat divadelní události a myšlení v širších souvislostech. Časopis s takovým názvem je pro naše zkoumání vztahů mezi divadlem a mezinárodní politikou zcela ideální. Dovolil jsem si udělat pár výpisků z let těsně po jeho vzniku, a zároveň tedy i po roce 1989, kdy šlo jednu chvíli divadlo a politika (i mezinárodní) vedle sebe.

Když jsem před dvěma roky z pana Listopada v Lisabonu loudil moudra o portugalském divadle po pádu Salazara a vysvětloval mu, o co mi jde, jen chápavě mrkl a prohlásil: „Rozumím... jde vám o to, jak divadlo vyletělo z elektriky.“ (...) Když vypukla revoluce, byla v Paříži pouhá tři subvencovaná divadla, ale po dekretu Národního shromádění o divadlech ze 17. ledna 1791 jich bylo až pětatřicet. Svátek se stal „základní složkou výchovy veřejnosti, která prospívá národnímu obrození, probouzí ušlechtilé city, zapaluje pro svobodu, lásku k vlasti a respektování zákonů“. Revoluce prodloužila a rozšířila karneval, který se stal stálou složkou politiky národní jednoty. Množství divadelních a parateatrálních forem a tvarů, které přinesla revoluce, je dodnes nepřekonané.
(z rozhovoru s režisérem Petrem Scheurhauferem; 1/1991)

Divadlo není v krizi, svět už divadlo nepotřebuje. Ani umění. To se ocitlo na kraji světa, skutečnost překonala všechno. Svět se dočista změnil a lidé se snaží vtěstnat ho stále do starých her. Divadlo je passé, lituji, že jsem kdy napsal nějakou divadelní hru. Umělec je patrně tím nejreakčnějším člověkem, drží se svého štětce a plátna, přestože je všechno zetlelé. (...) Brecht odpověděl v jednom ze svých divadelních spisů, že svět lze na jevišti zobrazit jen jako změnitelný svět a těmi změnami myslel revoluci. Ale politická revoluce už svět nezmění, změní ho věda, technika, biologie. Dnes můžeš zobrazit jen bezmocného člověka, už nikoliv mocného...
(Friedrich Dürrenmatt a Charlotte Kerrová: Rollenspiele, 1986; 3/1991)

Sigmund Freud nás poučil, že řez kmenem, tak lákající ke hlazení, vábí nás jako skrytý symbol ženství, mateřství. Řekne-li se „je na prkně“, znamená to něco jiného, než řekne-li se „je na márách“. Kdo je na prkně, vrací se, odkud vzešel. Kdo je na márách, proměnil se v mrtvé břemeno, jež musí být vyneseno.
Snad proto se z prken stavívaly dvě věci: jeviště a popraviště. Nebylo tomu tak vždycky a všude. Zdá se, že jedno i druhé vstoupilo na prkna současně. Do té doby se komediantovalo i popravovalo na zemi. A v novější době, kdy divadlo již neaspiruje na zprostředkování sceleného obrazu světa a též poprava přestala být veřejným předvedením moci plynoucí ze sdíleného řádu, má obojí tendenci sestoupit z jeviště na zem.
Z tohoto hlediska se jeviště a popraviště liší pouze tím, co se na nich předvádělo. Proto klasické drama francouzské tak úzkostně lpělo na rozlišování toho, co se smí a co se nesmí na divadelních prknech ukazovat. Odtud ovšem i síla protiklasické inspirace shakespearovské, v níž se kulturně rozštěpené dere k původní jednotě svého zdroje i konce.
Přechází divadelní poslání do života?
(Jaroslav Střítecký: Goethova prkna; 5/1991)

Zažili jsme jedno velké dějinné divadlo. Totalitní parlament byl v minulých desítiletích v našich očích jevištěm zla a diváctvo, které se scházelo v divadlech, přihlíželo spolu s herci představení Velkých Loutkoherců. Všecko, co negovalo jejich hru, bylo dobré. Ano: Dobré s velkým D, třebaže negace sama ještě kladem nebyla, a mnohý antikomunismus jím zdaleka nebyl.
A potom se náhle jeviště začalo přiznávat k vině. Nebo to nebyl smysl roku 68? Jenom tak by se mohlo _ bývalo bylo mohlo _ na jeho jevišti něco smysluplného dál dít. Dnes vidíme, že to tak snadné nebylo.
Po dvaceti letech znovu všecko vzešlo z „přihlížejících“ divadel. Scéna se uprázdnila: ten tajemný, magický i nebezpečný prostor, na který je až strach vstoupit! Prostor, kde tě před zaprodáním se vlastnímu obrazu uchrání jenom pokora _ prosící o odpuštění vin!
(Vladimír Mikeš: Scéna nikdy není nevinná; 5/1992)

Z hlediska dramatu považuji za počátek, respektive prolog Sametové revoluce tzv. masakr na Národní třídě, za konec pak první volbu Václava Havla prezidentem. Právě prolog, který jediný obsahoval tragické prvky, a to jak skutečné, tak i fabulované (zcela evidentně byla toho druhu zpráva o smrti studenta), určil základní dramatický žánr, dokonce snad právě podílem inscenace na tomto prologu se události staly i divadlem. (…) Myslím, že i „sametový“ a velice spektakulární průběh převratu u nás způsobil, že se z revolucí stala na čas „světová divadelní móda“ a byly jako „divadlo“ také sledovány a teoreticky rozebírány. Přes jistou oprávněnost takového pohledu na probíhající dějiny jsem dnes, s odstupem tří let, toho názoru, že dějinné situace můžeme chápat jako dějství divadelního představení pouze ve smyslu metaforickém.
(Karel Král: Mezi revolucí a českou besedou; 7/1992 )

Je mezinárodní politika schopna takovéto cesty za svá zrcadla?

Poznámka třetí (hledačská)

Při zkoumání tématu je jaksi nabíledni, že hledat shodné rysy mezi divadlem a mezinárodní politikou se může stát jakousi sérií sportovních zápasů, při kterých si hráči, rozhodčí i diváci užijí. Nemělo by to však být opačně? Nemělo by smysl hledat naopak to zásadně rozdílné. Třeba scénář. Přestože většina politiků a delegací přichází s jasnými scénáři možných scénářů, ukazuje se, že se většinou se jenom improvizuje. Jako kdyby se scénáře připravovaly a dopisovaly až pak, z archivních důvodů a jako alibi. Kdežto v divadle... jenže kromě klasického divadla se i na jevišti někdy hraje bez scénáře.
Dovoluji si vyslovit tři odlišnosti, když už je tu tato číslovka tak preferována, zcela amatérského pozorovatele světové politiky a občasného návštěvníka divadla.

1) Návštěva divadelního představení je stále ještě očistným procesem (i v případě záporného přijetí), zážitkem, svátkem. Mezinárodní politika nic očistného nevyvolává, pouze občasný výdej emocí v minimálním čase.
2) Špatně zahraná hra se může příště zahrát lépe, je opakovatelná, hra špatně inscenovaná se může stáhnout z repertoáru, nenechává za sebou kolaterální škody. Výkony mezinárodní politiky jsou nevratné, jsou sice opakovatelné, ale s nenahraditelnými škodami. Ze špatné hry se mohou režiséři, dramaturgové a herci poučit, ze špatné politiky se ještě nikdy nikdo nepoučil, i když o ní všichni vědí.
3) Divadlo je schopno se ve chvíli zásadního historického zlomu vzdát samo sebe, nehrát, demonstrovat, popřít tak svou podstatu (viz Velká francouzská revoluce nebo stanné právo v Polsku v roce 1991). Dovedete si představit, že by se mezinárodní politika přestala dít?

O autorovi:

Jakub Šofar je publicista, editor a spisovatel.
sofar@atlas.cz