Spory o japonskou národní identitu: vynucený pacifismus a tradiční hodnoty pod tlakem globalizace

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 2/2022.

Westernizace Japonska a expanzivní politika

Přejímání západních hodnot se na začátku 20. století stalo Japonsku osudným. Kromě rapidního ekonomického, technologického a intelektuálního rozmachu přejalo i expanzivní politiku s cílem sjednotit Asii. Po úspěších ve válce s Ruskem a Čínou byla anexe Koreje a agresivní politika vůči Číně přirozeným postupem vlády sestavené z potomků samurajské elity. Veškeré demokratické tendence japonských intelektuálů a obdivovatelů Západu roztříštila idealizace rovné společnosti a obrana proletářské třídy. Protiváhou pak byl japonský nacionalismus a pocit nadřazenosti vůči ostatním asijským zemím, který vehnal císařství do boje o „osvobození Asie od západního jha“. 

Když se Japonsko po vyhlášení kapitulace v roce 1945 dostalo do područí americké okupační správy, došlo k další fázi westernizace, jejímž cílem bylo vštípit Japonsku principy moderní liberální demokracie a lidských práv. Přestože někteří vítali Američany s otevřenou náručí a velkým očekáváním pozitivní změny, převládal pocit ponížení a s ním spojená hierarchická situace, v níž byl Západ, resp. USA, opět vysoko nad Japonskem. Jedním z klíčových momentů transformace Japonska byla promulgace ústavy, jejímž sepsáním byl po několika nezdařilých pokusech japonské vlády pověřen americký tým. Pro Japonsko však text představoval kontroverzní dokument hned z několika důvodů, přičemž dva hlavní body – zřeknutí se práva na válku a základní lidská práva – jsou dosud součástí diskuse o tom, zda se Japonsko má měnit a zda k tomu skutečně dochází.

Co se zahraniční politiky týče, do značné míry ji definuje 9. článek ústavy, který zamezuje držení veškerého válečného potenciálu a upírá právo na válku. Spolu s důrazem na obnovu ekonomiky a na bezpečnostní politiku spočívající v úzké spolupráci s USA, se později stal základem rozvíjené „pacifistické“ identity a opatrné zahraniční politiky. Interpretace článku byla ale několikrát upravena tak, aby profesionální armáda pod oficiálním názvem Jednotky sebeobrany mohla existovat, podílet se později na mírových misích či zajišťovat kolektivní sebeobranu. Pacifistická klauzule, která ve světě nemá obdoby, rozvířila v padesátých letech diskusi o suverenitě Japonska, jež se vyostřila později na sklonku tisíciletí.

Pacifismus se v průběhu 20. století pomalu vrýval pod kůži japonské společnosti. Když došlo k prodloužení bezpečnostní smlouvy s USA v roce 1960, pro stovky tisíc lidí, kteří v protestu vyšli do ulic Tokia, tento postup znamenal vysoké nebezpečí zavlečení do války. Během války ve Vietnamu se pacifistická identita vzedmula ještě víc, přestože se Japonsko konfliktu přímo nezúčastnilo. Vědomí, že Japonské ostrovy poskytují základny americkým jednotkám, představovalo dostatečný důvod pro další protesty. Strach z nedávné historie a vidina, že by se Japonsko opět mohlo ocitnout ve válce, byly základem toho, proč vznikl tak silný odpor k bezpečnostním konfliktům.

Druhým bodem diskuse, trvající až do současné doby, jsou některé články týkající se lidských práv, které způsobily rozčarování, když dostatečně nereflektovaly občanské povinnosti, a navíc zcela ignorovaly japonské tradiční hodnoty, jako je harmonie a odpovědnost. Individuální přístup k lidem znamenal značné novum, které v Japonsku neznalo obdoby. Japonská společnost dosud čerpá z konfuciánských tradic harmonie a komunitního života, jenž je dle proreformních japonských politiků narušován současným zněním kapitoly o lidských právech.

Japonské tradice a zborcení iluzí

Diskuse o mírové politice a pasivní účasti na řešení globálních problémů dostala nový rozměr s pádem železné opony a válkou v Perském zálivu. Bipolární uspořádání, díky němuž se mohlo Japonsko skrývat za zády USA, bylo u konce. V průběhu devadesátých let se postupně začaly odkrývat hrozby týkající se bezprostředně Japonska. Současně se země ocitla pod nátlakem aliančních partnerů, jimž finanční podpora ve válce v Zálivu ze strany Japonska přestala stačit a začali vyžadovat aktivní zapojení v konfliktu.

Vláda tak na začátku devadesátých let umožnila jednotkám sebeobrany účast v mírových operacích, i přes značné pochybnosti ústavních odborníků a vyhraněnou společenskou náladu. Otázka suverenity a toho, zda je Japonsko „normální“, pokud si upírá možnost aktivně se podílet na řešení globálních problémů, tak opět rozvířila debatu o ústavní reformě. Jak může Japonsko aktivně usilovat o celosvětový mír – což je jedna z hlavních tezí celé japonské ústavy, pokud bude jen přihlížet se založenýma rukama? Pro většinu autorů návrhů ústavní reformy v poslední dekádě 20. století bylo vyškrtnutí 9. článku naprostou samozřejmostí.

Umožněním aktivní účasti v mírových operacích však japonská reakce na proměnu světového uspořádání zdaleka neskončila. Během vlády Šinzóa Abeho v letech 2012–2020 došlo k nejzásadnějšímu posunu směrem k „normalizaci“, která v očích bývalého premiéra měla spočívat nejen v proaktivní zahraniční a bezpečnostní politice, ale i v hodnotové změně ve společnosti.

Návrat silného Japonska, zdravý patriotismus a narovnání pochroumané národní hrdosti představovaly hlavní teze Abeho administrativy, jež však zároveň poukazovaly na nekonzistenci premiérových tvrzení. Přestože jeho záměrem bylo postupovat směrem do budoucnosti a nevěnovat zbytečně pozornost událostem, které se staly před sedmdesáti lety, současně věřil v návrat k respektu vůči tradičním japonským hodnotám.

Snahy o přerod národní identity jsou velmi dobře rozeznatelné v návrhu ústavní reformy z pera Liberálně demokratické strany z roku 2012, na kterém se Abe podílel. Odstranění zákazu válečného potenciálu nebylo nikterak překvapivé. Naproti tomu navrhované úpravy v preambuli a v kapitole o lidských právech a svobodách byly až pozoruhodně revizionistické.

Vedle vyžadovaného respektu k tradicím a hodnotám své místo v preambuli našlo také ustanovení o státní hymně a vlajce vycházejícího slunce, která je dosud neodmyslitelnou součástí diskurzu o období imperiálního Japonska. Podle návrhu strany by měl z ústavy zmizet článek o garanci základních lidských práv. Naopak z návrhu vyznívá, že svoboda projevu by mohla být omezena tehdy, pokud by se jednalo o aktivity spojené s „ohrožením veřejného zájmu“. Strana tento návrh komentovala slovy, že lidská práva by měla odrážet historii a tradice země.

Politika proaktivního míru

Ačkoli se návrh na ústavní revizi nesetkal s očekávaným nadšením, bývalému premiérovi se přesto podařilo prosadit změnu, díky níž došlo alespoň k částečné reinterpretaci 9. článku. Od roku 2016 se japonské jednotky sebeobrany mohou podílet na kolektivní sebeobraně. Jinými slovy – mohou jednat v případě, kdy dojde k napadení spojenecké země, a je přitom ohrožena japonská suverenita či občané Japonska. Celá tato „politika proaktivního míru“ se však potýkala s masovými protesty i s otázkami souvisejícími s ústavností nové legislativy. Statisíce lidí vyšly do ulic s transparenty nesoucí hesla jako „braňme ústavu“ a „nechceme válku“.

Abeho úsilí transformovat společnost a zahraniční politiku tak, aby „pacifistickou“ národní identitu nahradila opět hrdost, nepadlo tak docela na úrodnou půdu. Alespoň ne v takových intencích, jaké si Abe představoval. Jeho snaha přesvědčit národ, aby se přestal hrbit, spočívala mj. i v revizionistickém přístupu k historii. Abe silně podporoval používání nové učebnice dějepisu, která masakr v Nankingu označuje za „incident“ a podle níž druhou čínsko-japonskou válku vyprovokoval Čankajšek. Jen nepatrné procento základních a středních škol se ale skutečně rozhodlo podle nové učebnice vyučovat. Ani průzkumy veřejného mínění, jež každoročně v Den ústavy Japonska zajišťují hlavní zpravodajské kanály, neukazují žádné velké přesvědčení o tom, že by měl být odstraněn 9. článek z ústavy.

Pokud dochází ke změně japonské národní identity, pak je to změna zatím spíš marginální a velmi pozvolná. Japonská společnost dosud vykazuje znaky konfuciánských tradic, ať už jde o harmonii v rámci kolektivu, silný pocit hierarchie, pěstovaný již od školního věku, nebo o postoj ke genderové rovnosti. Tato skutečnost se s novou poválečnou ústavou, kladoucí důraz na respekt k jednotlivci, příliš nezměnila. Stále více Japonců sice v současnosti podporuje stejnopohlavní sňatky, ale genderová, rasová a menšinová diskriminace je dosud poměrně běžným jevem, který do velké míry souvisí s kolektivistickým charakterem společnosti. Abeho představa ideální společnosti nicméně přesahovala japonskou konzervativnost v apelu na rodinné tradice, a především na úctu ke státu, jeho historii a národním symbolům.

Většina obyvatel zároveň nepovažuje za prioritní ústavu jakkoli reformovat, a pokud, pak je důvodem převážně nejasný výklad a matoucí pravidla pro použití válečného potenciálu. Příčinou k vlažnému postoji vůči posilování pravomocí japonských ozbrojených sil v zahraničí se zdá být nedostatečné porozumění její skutečné role a jistá spokojenost v bezpečném stínu USA. Přestože mladší generace dnes začíná rozumět faktu, že Japonsko se dosud až příliš spoléhalo na svého západního partnera, velká část Japonců dosud věří v nekonečný ochranný štít. Pro většinu společnosti by však odstranění 9. článku ústavy znamenalo automaticky válečný stav. Zdá se, že běžní Japonci dosud zaměňovali bezpečnostní spolupráci za agresi.

Ruská invaze na Ukrajinu ale může poskytnout dobrý motiv pro výraznější změnu v úvahách o pacifismu a bezpečnosti. Současná vláda premiéra Fumia Kišidy zaujala překvapivě asertivní postoj vůči ruské agresi, a to bez delšího otálení. Situace na Ukrajině ukázala, že se Japonsko nemůže spoléhat na bezpečnostní záruky ze zahraničí, pokud se samo nezasadí o posílení vlastních obranných kapacit. To si uvědomuje stále větší počet obyvatel. Podle posledních průzkumů zhruba dvě třetiny z nich totiž souhlasí s navýšením rozpočtu na obranu. Desítky dobrovolníků se také připojily k mezinárodní legii na Ukrajině v boji proti Rusku. Současná válka na Ukrajině se tak stává v Japonsku důvodem pro změnu perspektivy boje za celosvětový mír.

Zdeňka P. Kyselová je doktorandkou Katedry asijských studií na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a zabývá se japonskou domácí a zahraniční politikou a mezinárodními vztahy ve východní Asii.