Soukromé vojenské společnosti v Angole a Sieře Leone

Politici často nejsou schopni nebo ochotni v případě, kdy propukne humanitární krize, zasáhnout včas. Po zkušenostech ze somálského Mogadiša v roce 1993, kdy bylo zabito 18 amerických vojáků, se USA dlouhodobě odmítají vojensky angažovat v Africe. Nejmocnější zemí světa otřásly záběry CNN, kdy byla těla mrtvých Američanů vláčena ulicemi a politická reprezentace Spojených států vzápětí rozhodla, že nasazování amerických životů je příliš velké riziko, které si Afrika nezasluhuje. Svět to pocítil o rok později ve Rwandě, kdy proběhla největší genocida od holocaustu ve druhé světové válce. Ani přes 800 000 mrtvých nedohnalo USA a ostatní velmoci k tomu, aby účinně zasáhly. Naproti tomu soukromé vojenské společnosti jsou v těchto situacích připraveny velmi rychle a účinně jednat. Jak se dále dočteme, v afrických podmínkách totiž mnohdy stačí i malé množství profesionálů, aby zastavili násilnosti a stabilizovali situaci.

Podíl Executive Outcomes na ukončení konfliktu v Angole

Přestože v afrických konfliktech působilo mnoho soukromých vojenských společností, Executive Outcomes (EO) jako jediná z nich v moderní historii poskytovala přímou podporu na bojišti a dokázala se samostatně zapojit do operací vysláním bojové jednotky o velikosti praporu. Vojenskou společnost EO založil v roce 1989 bývalý příslušník jihoafrických speciálních jednotek Eeben Barlow. Většinu tvořili Jihoafričané a 70 procent z nich bylo černé pleti. Velkou výhodu pro vojáky EO byl fakt, že naprostá většina z nich mluvila stejným jazykem, podstoupila tentýž druh výcviku a mnozí bojovali v pravidelných jednotkách jihoafrické armády. Výsledkem bylo, že zaměstnanci EO představovali profesionální, skvěle vycvičenou soukromou armádu, jejíž členové bojovali bok po boku dvacet let a jejichž znalosti, vzájemná důvěra a schopnosti zasahovat do válek v africkém prostředí byly na nejvyšší úrovni. Executive Outcomes v 90. letech představovala nejefektivnější soukromou vojenskou sílu, která na africkém kontinentu operovala.

Angolská vláda si najala služby EO v roce 1993. Válka v Angole probíhala již od roku 1961. Tento vleklý konflikt se po vyhlášení nezávislosti v roce 1975 mění na občanskou válku, v níž mezi sebou bojovala hnutí, z nichž nejvýznamnější bylo Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA) a Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Po krátkém příměří a volbách v roce 1992, které vyhrála MPLA a které neuznala UNITA, se rozpoutala nová vlna násilí. UNITA do roku 1993 ovládla velkou část Angoly, diamantové doly a ropná naleziště. Za této situace byla najata EO na svou první přímou vojenskou akci. Na hlavní město v tu dobu pochodovaly kolony povstalců UNITA a vláda MPLA tomuto ohrožení musela čelit. Výsledkem byla smlouva s EO na vycvičení 5000 vojáků FAA (Angolské ozbrojené síly), 30 pilotů a také na přímé zapojení EO do bojových akcí proti UNITA.

EO nasadila v průběhu svého působení v Angole kolem 500 operátorů, kteří zajišťovali výcvik a reorganizaci FAA. Vojáci EO bojovali bok po boku s FAA a za pomoci jejich letecké techniky těmto jednotkám veleli. EO také dodávala piloty, kteří podnikali bojové lety s technikou angolských vzdušných sil, a vytvořila komando speciálních sil, jež aktivně pátralo po vůdcích UNITA a likvidovalo velitelská centra. Za pomoci letectva EO útočila na místa, kde se koncentrovaly síly povstalců z UNITA a byla schopná rychle zasáhnout prakticky po celé zemi. Dobře vycvičené a reorganizované síly FAA spolu s EO tvořila údernou sílu, jejíž ofenziva zatlačila jednotky UNITA zpět. Vláda postupně získávala kontrolu jak nad velkými městy, tak nad důležitými surovinovými zdroji. Ofenziva pokračovala s velkým úspěchem a vytlačila povstalce z jejich základen na severu Angoly, čímž je odřízla od velké části dodávek zbraní i jídla. Nakonec se EO/FAA podařilo získat kontrolu nad většinou ropných oblastí a diamantových dolů, což bylo klíčové pro angolskou vládu, která mohla zaplatit dodávky zbraní a dokončit restrukturalizaci armády.

UNITA byla spojenými jednotkami EO/FAA donucena usednout k jednacímu stolu a výsledkem bylo příměří a mírové dohody podepsané v Lusace v listopadu 1994. Jelikož vůdci UNITA viděli, že úspěchy MPLA a angolské armády jsou jasným dopadem přítomnosti EO, podmínili podepsání dohod odchodem EO ze země.

Poté, co EO přestala poskytovat své služby, byly do Angoly vyslány mírové jednotky OSN na peacekeepingovou misi, ale tyto jednotky nebyly schopny udržet mír a Angola se znovu na několik let pohroužila do války. Přestože se mír nepodařil po odchodu EO zachovat, měla tato soukromá vojenská skupina rozhodující vliv na závěrečnou fázi války. Vláda kontrolovala většinu důležitých surovinových zdrojů, měla reformovanou a vycvičenou armádu a do nové vlny násilí vstupovala z pozice síly. Kombatantům EO se navíc podařilo podlomit morálku povstaleckých jednotek UNITA, přes den žili ve strachu z leteckých náletů a v noci na ně útočila komanda EO. Profesionalita vojáků EO a jejich rychlý úspěch silně kontrastuje s navazující misí OSN v Angole. Přestože OSN měla několikanásobně větší vojenskou sílu než EO (3 649 vojáků), vytyčených cílů nedokázala dosáhnout a konflikt se rozhořel znovu. Čtyři roky po příměří vypukla občanská válka v Angole opět naplno. Zvrat přineslo až zabití Savimbiho v roce 2002. Po této události se vládní síly dohodly s UNITA na příměří. Celkem mise UNAVEM III stála mezinárodní společenství 752 milionů USD. Ve srovnání mise EO přišla angolskou vládu na 40 milionů USD za rok.

Odchod Executive Outcomes ze Sierry Leone rozpoutal nové krveprolití

Sierra Leone se potýkala od 60. let s ekonomickými a politickými problémy. Opravdová krize vypukla v roce 1991, když ze sousední Libérie přešlo hranice asi 150 ozbrojenců z Revoluční národní fronty (RUF) pod vedením kapitána Fodaye Sankoha a začalo svou krvavou rebelii proti vládě. Konflikt se rychle rozrostl v brutální občanskou válku a OSN, Velká Británie i USA odmítly v zemi intervenovat. Ve stejné chvíli, jako se blížil konec mise EO v Angole, dostávala se vláda Sierry Leone pod stále větší tlak Revoluční národní fronty. Armáda byla naprosto neefektivní, a dokonce sama terorizovala obyvatelstvo. Občanská válka v Sieře Leone se změnila v krvavý chaos. Stát se zcela zhroutil a vláda měla pod kontrolou pouze hlavní město a blízké okolí. Za této situace byla najata EO, jako poslední naděje vlády dostat zemi opět pod kontrolu.

Do půl roku přiletělo 130 kontraktorů, většinou veteránů mise v Angole. Executive Outcomes si dala za cíl čtyři hlavní body: zajistit bezpečnost Freetownu, obnovit vládě její kontrolu nad diamantovými doly, zničit velitelská centra RUF a nakonec zajistit zbylá území okupovaná rebely. EO začala urychleně reorganizovat armádu Sierry Leone (RSMLF) do střeleckých rot. Tyto narychlo vycvičené jednotky lehké pěchoty byly v boji vedeny kombatanty EO, podporovány dělostřelectvem a vrtulníky, které rovněž zajistila SVS. Kombinovaný prapor EO/RSMLF zahájil protiútok podporovaný dvěma obrněnci a vrtulníky sovětské výroby. Za dva dny této ofenzivy se EO a armádě podařilo zabít 50 rebelů a za dalších osm dní tyto jednotky prolomily obležení Freetownu. Na 1000 rebelů uprchlo a více než 200 bylo během bitvy zabito.

Rebelové RUF a jejich velitelé nebyli schopni odolávat profesionálním útokům vedeným EO. Nepřekonatelným problémem pro rebely se staly vrtulníky, zejména pak bitevník Mi-24. Sankoh vypsal odměnu 75 000 USD komukoli, kdo by dokázal sestřelit vrtulník EO. Operativci EO byli sami překvapeni, jak snadno porážejí brutalitou proslulé rebely. Vojáci EO používali proti RUF účinnou taktiku _ nejdříve lokalizovali detailním průzkumem její postavení, na které vzápětí zaútočily vrtulníky a minomety. Po bombardování se mezi otřesené rebely snesly helikoptéry a dílo dokončila výsadková pěchota. Při těchto útocích EO/RSMLF neměla na rozdíl od rebelů velké ztráty. EO plánovala, že by mohla vyhrát válku do tří měsíců, ale již po osmi týdnech dosáhla hlavních cílů, které si stanovila, čímž donutila Sankoha vyjednávat poprvé za pět let od vypuknutí války.
Zbývá jen dodat, že po nuceném stáhnutí EO se opakoval scénář známý z Angoly. Misi EO tentokrát nahradily jednotky ECOMOG, především vojáků z Nigérie. Přestože jich bylo čtyřikrát více než operativců soukromé vojenské společnosti, nedokázali příměří udržet a konflikt se rozpoutal znovu. Uklidnit situaci trvalo více než rok a bylo k tomu třeba 15 000 nigerijských vojáků a 400 milionů USD. Navazující mise Organizace spojených národů UNAMSIL měla sílu 17 500 mužů a až tato intervence dokázala v zemi vytvořit mírové podmínky. Po odchodu EO ze Sierry Leone zemřelo více než 10 000 civilistů, k nimž je třeba přičíst i mnoho vojáků ECOMOG. Byli zabiti stejnou teroristickou organizací RUF, kterou 200 operativců EO téměř zlikvidovalo rok předtím.

Patří budoucnost soukromým vojenským společnostem?

Kritika využívání soukromých vojenských společností zaznívá prakticky v každém aspektu jejich činnosti. Mnoho expertů a politiků považuje za nepřijatelný již samotný fakt, že by jako společnosti orientující se na zisk měly zajišťovat veřejný pořádek a bezpečnost. Uvádějí, že použití SVS podkopává náležitý vztah mezi občanem a státem. Dále z řad kritiků zaznívají obavy nad honbou soukromých vojenských společností za ziskem, který mohou stavit nad ochranu zájmů klienta. Zdůrazňují možnou nespolehlivost a netransparentnost některých firem v jejich podnikání, napojení na těžební korporace a způsob najímání zaměstnanců. Někteří je vidí i jako novodobé aktéry neokolonialismu a ozbrojené skupiny, schopné pracovat pro jakéhokoli zákazníka.

I přes silnou kritiku zaznívající na adresu soukromých vojenských společností jsem přesvědčen, že tyto společnosti mohou poskytovat kvalitní služby, zejména v situacích, kdy ostatní aktéři mezinárodní bezpečnosti váhají nebo se nechtějí angažovat. Soukromý vojenský sektor je schopen rychle a účinně zasáhnout i ve vážných, několik let trvajících konfliktech. Služby poskytované SVS, jsou pak mnohdy až několikanásobně levnější a účinnější než velké mezinárodní operace OSN nebo ECOMOG. Genocida ve Rwandě v roce 1994 je dobrým příkladem možného využití soukromých vojenských společností, jež by mohly operovat pod hlavičkou OSN, která by jejich služby financovala. Škoda, že se západní státy, vlády a mezinárodní organizace tolik zabývají normativními otázkami nasazování soukromých vojenských společností v Africe.

Jsem přesvědčen, že statisíce obyvatel černého kontinentu by raději než smrt volily rychlou a účinnou intervenci ve své zemi, provedenou profesionálními zaměstnanci SVS. Pokud se totiž budou i nadále vyskytovat naléhavé případy, kdy volbou bude buď zásah soukromé vojenské společnosti, nebo nedělat nic, nelze využití SVS předem odmítat z ideologických nebo morálních důvodů.

O autorovi:

Jakub Horák vystudoval bakalářský obor politologie a pokračuje v magisterském programu oboru afrikanistika na Univerzitě Hradec Králové.
jakub.horak@uhk.cz