Smrt Klinghoffera

Po úspěchu své první opery se Adams pustil do práce na novém operním projektu se stejnou sestavou spolupracovníků: libretistkou Alice Goodmanovou a režisérem Peterem Sellarsem. Znovu se shodli se na volbě tématu z nedávné historie, které zejména americké publikum důvěrně zná z médií Smrt Klinghoffera. Obě opery, „Nixon“ i „Klinghoffer“ mají mnoho společného: jsou to novodobé mediální mýty a obě témata také vypovídají o kolizi dvou velkých kultur. V případě Nixona v Číně však šlo spíše o ironizaci formou komické opery založené na slovech pronesených během vrcholné politické schůzky, zatímco Smrt Klinghoffera má spíše všechny rysy klasické tragédie.

Premiéra „Klinghoffera“ se konala s velkým úspěchem 19. března 1991 v Theâtre de la Monnaie v Bruselu. Režisérem byl Peter Sellars, choreografem Mark Morris a dirigoval Kent Nagano. Sellarsova inscenace byla předvedena v tomtéž roce v Lyonu a v New Yorku a o rok později byla opera nastudována v San Francisku. Ve Spojených státech však přijetí nebylo stejně příznivé jako v Evropě. Část kritiky odsuzovala operu pro „politickou naivitu“ a objevily se i pokusy o skandalizaci ze strany židovských organizací. Snaha tvůrců o vyváženost pohledu mohla vést u některých kritiků k názoru, že se v Adamsově opeře příliš relativizuje, co má být bez výhrad odsouzeno. Výpověď o utrpení jak Židů, tak Palestinců zde totiž zaznívá ve stejné míře. Americká premiéra navíc spadla nešťastně do doby první války v Perském zálivu v roce 1991. Další nastudování plánované o rok později v Los Angeles bylo proto raději zrušeno. Od té doby se „Klinghoffer“ v USA dlouho nehrál, zatímco v Evropě se za tu dobu dočkal nejméně dvanácti nastudování včetně pražského v roce 2003 a v londýnských studiích Abbey Road vznikla i nahrávka pro filmovou verzi opery, kterou v roce 2002 dokončil režisér Penny Woolcock. Teprve v roce 2003 se prolomila tabuizace této opery v USA a uskutečnilo nové americké uvedení v newyorské Brooklyn Academy of Music, po čemž následovala další nastudování ve Philadelphiii, Julliard Opera Center a v Saint Louis.

Mnoha koncertních provedení se dočkaly také Sbory z opery Smrt Klinghoffera, které fungují jako samostatný sborový cyklus. I v případě těchto skladeb došlo několikrát k vynucenému zrušení provedení, naposledy krátce po 11. září 2001, kdy měly být na programu Boston Symphony Orchestra. Adamsovi bylo tehdy nabídnuto provedení jiného díla, což odmítl. Podle jeho vyjádření ani v této neklidné době nelze podceňovat publikum a domnívat se, že nechce být konfrontováno s uměním, které přináší ožehavé palestinsko-izraelské téma.

Inspirace skutečnou událostí

Libreto opery je napsáno podle skutečné události, která se stala 7. října 1985. Příběh se odvíjí na palubě výletní loď Achile Lauro plavící se ve Středomoří. Hned na počátku prvního dějství se dozvídáme, že loď byla unesena skupinou palestinských teroristů. Většina cestujících před tím vystoupila v Alexandrii a odjela na prohlídku pyramid. Na palubě zůstala kromě posádky jen část turistů _ většinou starší lidé a rodiny s malými dětmi. Teroristé, jak se později ukáže, jsou jen čtyři. Jejich požadavky jsou nejasné, ale jejich odhodlání je velké; hned na začátku postřelili jednoho muže do nohy. Všichni cestující i posádka se museli shromáždit v jídelně, únosci kontrolují jejich pasy a rozdělují je do tří skupin na Angloameričany, Židy a ostatní. Tento děj nám zprostředkuje vyprávění kapitána, který vzpomíná jakoby z velkého časového odstupu.

Další aktéři příběhu (švýcarská babička, první důstojník, rakouská turistka) vypovídají o svém osobním vztahu k příběhu. Dialogy se odehrávají během dlouhého čekání mezi kapitánem lodi a únosci. Dozvídáme se z nich něco o jejich dětství, prožitém v palestinských utečeneckých táborech. Loď je na širém moři a čeká na povolení vplout do syrského přístavu Tartus. V dohledu nejsou žádné lodě ani letadla. Únosci shromáždili všechny Američany, Brity a Židy v zimní zahradě. Je mezi nimi i Leon Klinghoffer, invalidní starší Američan židovského původu. Navázat rádiový kontakt se Sýrií se nedaří a teroristé začínají být nervózní. Sami neznají zatím rozkazy svých vůdců. Zdá se, že se chystají všechny rukojmí povraždit. Únosci Molqui a Mamoud se radí. Leon Klinghoffer jim zcela bez obalu řekne, co si o nich myslí, a je odvlečen kamsi pryč. Jeden z teroristů, přezdívaný cestujícími „Rambo“, již ztrácí nervy a uchyluje se k vyhrožování a bití. Svou vzpomínku přidá britská dívka, jež byla na lodi barovou tanečnicí. Omar se vyznává z odhodlání zemřít jako mučedník. Marylin Klinghofferová zahání strach planými řečmi, ještě netuší, že její muž byl zastřelen. Kapitán se to dozvídá od únosců. Nabízí svůj život místo cestujících. Neživé Klinghofferovo tělo padá do moře a čas se na chvíli zastaví (árie padajícího těla). Palestinci vyloďují. V závěru opery kapitán oznamuje Marylin Klinghofferové smrt manžela a její litanie uzavírá celou operu.

Vzor v antickém dramatu

Přestože na pozadí vyprávění je dramatický příběh, Adams nepostupuje jako v klasické opeře, kde se děj odvíjí v recitativech a dialozích, zatímco árie představují zastavení děje v nějaké situaci. V jeho opeře převládá reflexe a vzpomínání na danou událost a děj není většinou přímo předváděn. Například o klíčových událostech (vystoupení únosců, zavraždění Klinghoffera) se pouze vypovídá, jako o něčem, co už se stalo. Promluva v přítomném čase a dialogy probíhají většinou jen mezi únosci a manželi Klinghofferovými. Ostatní postavy, první důstojník a cestující, hovoří o své zkušenosti v minulém čase. Kapitán je vypravěčem celého příběhu a občas vstoupí do dialogů. Partitura opery se tím přibližuje spíše oratoriu a na režii ponechává rozhodnutí, v jak úzkém vztahu bude divadlo ke zpívanému textu. Sám autor vypovídá, že zatímco „Nixon“ je „veristická opera“, u „Klinghoffera“ jsou vzorem spíše Bachovy pašije a antické drama.

Podobně jako v antickém dramatu má specifickou roli sbor. Autoři opery jdou ještě dál a přisuzují mu více než roli glosátora děje. Sbor doplňuje téma o širokou historické i společenskou perspektivu a poskytuje tak nadčasový rozměr příběhu, který je jinak velmi současný. Hned úvod opery tvoří sborový prolog: Sbor palestinských vyhnanců a hned po něm Sbor židovských vyhnanců, které mrazivým způsobem zpřítomňují prapůvodní zdroj vší tragédie oboustranný pocit křivdy v palestinsko-izraelském konfliktu. „Sbor moře“ odkazuje dokonce až do prehistorie moře je kolébkou všeho života a nyní je i místem spočinutí Klinghofferova těla. Sbory rámují i jednotlivé scény a uvnitř formy díla tvoří páry: Sbor moře Sbor pouště, Sbor noci Sbor dne. Jediným nepárovým sborem je Hagar a anděl uprostřed opery.

Sbor „Hagar“ obsahuje nevyslovenou polaritu sám v sobě (synem Hagar je Ismael on a jeho bratr Izák jsou praotcové dvou znesvářených národů), ale také tvoří protějšek k dvojici sborů v úvodu opery (současnost a historie). Tato symetrie v rámování opery pomocí sborů je porušena až v závěru, který nechává působit tragičnost samotného příběhu. Postavy nejsou příliš hierarchizovány, spíše tvoří dvě skupiny, dva světy. Leon Klinghoffer vlastně není hlavní postavou, Alice Goodmanová mu vkládá do úst smělou řeč k únoscům, kterou se sám možná označil za oběť, ale spíše než klasickým hrdinou je Klinghoffer symbolem. Je to zámožný americký turista židovského původu pro teroristy je přímo ztělesněním čehosi, co se oni učí nenávidět a jakožto symbol byl vlastně obětován za celou skupinu lidí, kterou zastupuje. Jeho protějškem je palestinský mladík, jenž vyrůstal v beznadějných podmínkách utečeneckého tábora a nezná nic než boj, který je jediným smyslem jeho života. Je zde poodhaleno mnoho ze složité skutečnosti, jež je za motivací jeho jednání. Ve srovnání s jeho výpovědí jsou plané řeči, které vedou manželé Klinghofferovi, odrazem úplně jiné životní zkušenosti, vykreslují jiný svět, jiný životní styl. Konfrontace těchto postav obtížených množstvím symbolických významů tvoří ústřední dramatickou polaritu díla.

Fakta: 7. října 1985 čtyři ozbrojení palestinští teroristé unesli italskou loď Achille Lauro, vezoucí přes 400 turistů a posádku u egyptských břehů. Únosci požadovali, aby Izrael propustil 50 palestinských vězňů. Teroristé, kteří patřili k organizaci Fronta osvobození Palestiny, pak zavraždili amerického turistu, devětašedesátiletého invalidu Leona Klinghoffera, a jeho tělo hodili přes palubu údajně i s invalidním vozíkem. Po dvoudenním dramatu únosci propustili rukojmí v přístavu Port Said na základě příslibu prezidenta Mubaraka, že jim egyptské úřady umožní volný odchod. Egyptské letadlo, jež je mělo odvézt do Tunisu, však bylo americkými stíhačkami donuceno přistát na Sicílii.

Teroristé byli okamžitě zatčeni italskou policií a později i odsouzeni k vysokým trestům, které si odpykávají ve věznici se speciální ostrahou. K trestu 30 let vězení byl tehdy odsouzen i Jusif Magíd Molqi, velitel komanda, jenž nesl hlavní vinu za vraždu rukojmí. V roce 1996 byl z nevyjasněných důvodů propuštěn na vycházku za dobré chování z věznice Rebibbia v Římě a od té doby je nezvěstný. Spravedlnosti dosud unikal i Muhammad (Abú) Abbás, vůdce jedné z frakcí Fronty osvobození Palestiny, který byl hlavním osnovatelem únosu, a ačkoli na lodi nebyl sám přítomen, celé akci velel na dálku. Abbás byl rovněž na palubě letadla, které přistálo na Sicílii, byl však propuštěn na intervenci italského premiéra Craxiho. V Itálii byl později v nepřítomnosti odsouzen na doživotí a v USA byl na něho vydán zatykač. Tento muž se však z teroristy stal postupně politickým činitelem. Jeho frakce se připojila k Arafatově Organizaci pro osvobození Palestiny, v níž byl Abbás členem výkonného výboru, a projevoval se jako zastánce mírového procesu. Na základě mírových dohod z Osla pro něj palestinská politická reprezentace požaduje imunitu. Proto izraelské úřady dokonce tolerovaly jeho cesty na palestinská území. Světovým tiskem prošla i jeho oficiální omluva pozůstalým po Leonu Klinghofferovi a proklamativní zřeknutí se terorismu jako metody boje. Po útoku na loď Achile Lauro jeho organizace přesídlila do Iráku, kde se těšila ochraně tamní vlády. Po porážce Saddámova režimu byl Abbás na předměstí Bagdádu zadržen příslušníky americké armády.

Pulitzerova cena pro Adamse

John Adams se narodil se ve Worcesteru, Massachusetts, v roce 1947. Vystudoval na Harvardu (1971) a usadil se v Kalifornii, kde vyučoval a dirigoval na San Francisco Conservatory of Music. Řada jeho děl vznikla pro San Francsico Symphony (Harmonium, Harmonielehre, Grand Pianola Music a El Niño). V roce 1985 Adams zahájil spolupráci s básnířkou Alice Goodmanovou a režisérem Peterem Sellarsem, která vyústila ve vytvoření dvou oper na současné náměty: Nixon v Číně a Smrt Klinghofferova, které se dočkaly mnoha provedení po celém světě a patří k nehranějším současným operám. Následovala další scénická díla I Was Looking At The Ceiling And Then I Saw The Sky (1995) a vánoční oratorium El Niño uvedené rovněž ve spolupráci s režisérem Peterem Sellarsem. Adams vyšel ve své hudbě z podnětů zakladatelů hudebního minimalismu Steve Reicha a Philipa Glasse. Jeho styl však je již velkou syntézou, která spojuje rytmickou energii repetitivního minimalismu s harmoniemi a orchestrálními barvami klasiků symfonické hudby. Adamsova orchestrální díla jsou nejčastějšími soudobými skladbami na programech amerických orchestrů. Rovněž jeho CD nahrávky vládnou na trhu se současnou vážnou hudbou v USA. Jeho hudbě byly věnovány celé festivaly, například v Londýnském Barbican Centre (2002), Newyorském Lincoln Center (2003) a Roterdamu (2004). Mezi nejvýznamnější ocenění, kterých se Adamsovi dostalo, patří Pulitzerova cenu za skladbu On the Transmigration of Souls (2003), napsanou na zakázku New York Philharmonic Orchestra k uctění památky obětí útoku na WTC při příležitosti prvního výročí 11. září 2001.

O autorovi:

Miroslav Pudlák je český hudební skladatel, dirigent, muzikolog a hudební pedagog (HAMU), od roku 1996 pověřen řízením Hudebního informačního střediska v Praze.
p.pudlak@seznam.cz