Sbor volitelů - přežitek, nebo důležitá pojistka?

Na konci 18. století, když byla Americká konfederace (pár let po čerstvě nabyté nezávislosti) na prahu zhroucení, se v roce 1787 sešli delegáti ze všech tehdejších 13 států ve Filadelfii, aby tuto kritickou situaci vyřešili. Jejich úkolem bylo nahradit nevyhovující Články konfederace, desetiletí starý dokument z dob boje amerických osad za nezávislost na Velké Británii. Po čtyřech měsících vzrušených debat vznikl podepsáním 39 přítomných delegátů čtyřstránkový dokument, který byl předložen tehdejším státům k ratifikaci. Síla odpůrců byla značná a bylo nutné nově konstituované instituce obhájit v nelehké polemice.

Tohoto úkolu se ujali tzv. Federalisté (Alexander Hamilton, John Jay a James Madison), kteří na podporu nové Ústavy napsali pod pseudonymem Publius 85 esejí. Soubor těchto textů patří vedle Prohlášení nezávislosti a Ústavy k nejvýznamnějším dokumentům americké politiky a je považován za nejspolehlivější pramen pro chápání Ústavy. V několika esejích Publius obhajuje a vysvětluje i institut známý jako sbor (kolegium) volitelů, který byl konstituován ve spojení s volbou prezidenta.

Jde o proces, ne místo

Sbor volitelů je proces, není to místo, jako Senát, nebo Sněmovna Reprezentantů. Při jeho konstituování bylo nutné nalézt kompromis, či jakousi průsečnici (stejně tak jako u složení Kongresu) mezi národním a federálním pojetím toho, jak odvodit funkci prezidenta. Zároveň však bylo nutné, aby při volbě osoby, které má být svěřen tak významný úřad, působil obecný názor občanů. Proto nebylo toto právo svěřeno žádnému předem zřízenému orgánu (např. Kongresu), ale osobám, které občané pro tento mimořádný účel zvolí.

Sborem volitelů se ve své eseji č. 10 zabývá i James Madison, který o způsobu volby mluví jako o velmi složitém procesu, kdy samotnou volbu budou provádět jednotlivé státy jako politické celky, ale hlasy jim jsou přiděleny podle složeného poměru, při jehož výpočtu jsou považovány z části jako odlišná a zároveň rovná společenství (Senát – každý stát 2 hlasy), zčásti pak za nerovné členy téhož společenství (Sněmovna Reprezentantů – hlasy podle populace).

V současnosti má sbor Volitelů 538 členů, kteří ale nezasedají společně, nýbrž v jednotlivých státech samostatně podle místa volby. Výběr samotných volitelů je složen ze dvou částí. První probíhá před samotnými volbami, kdy politické strany v jednotlivých státech vyberou a předloží seznam svých volitelů. Každá strana si způsob volby/nominace určuje sama a může se lišit stát od státu. Podle článku II Ústavy se volitelem nesmí stát senátor, poslanec, ani osoba, která zastává pověření nebo placený úřad ve službách Spojených států. Druhá volba probíhá v samotný den voleb, kdy voliči hlasují pro svého kandidáta na prezidenta a viceprezidenta, tzn. pro volitele, kteří jsou v daném státě k nim politickou stranou přiřazeni. Ti opět mohou, ale nemusí (podle pravidel v daném státě) být zobrazeni na hlasovacím lístku pod jménem kandidáta na prezidenta a viceprezidenta. Ve většině států se volitelé vítězného kandidáta, podle volebního většinového systému „vítěz bere vše“, stávají oficiálními voliteli v daném státě. Výjimku tvoří státy Maine a Nebraska, kde se volí proporčně. V těchto případech vítěz na celostátní úrovni obdrží dva volitele a zbytek volitelů je rozdělen podle výsledků v jednotlivých volebních obvodech. Může se tedy stát, že jsou volitelé přiděleni více než jednomu kandidátovi.

Samotná volba, tj. akt kdy volitelé bezprostředně hlasují, ale není pouhá administrace před více než měsícem vyjádřené vůle občanů. Sboru volitelů byla dána do vínku významná pravomoc, kterou je volba, tj. možnost výběru dle vlastního uvážení. Jak tedy vypadá vlastní volba a jak je tato pravomoc legislativně regulována?

Mohou volitelé volit svobodně?

Ústava, ale ani žádný federální zákon nenařizuje, aby volitelé hlasovali pro v jejich státě vítězného kandidáta. Nicméně zákonné předpisy některých (29) států a D.C. toto vyžadují a zavádějí institut tzv. „nevěrného volitele“, který může být objektem sankcí, či může být diskvalifikován a nahrazen jiným „věrným“ volitelem. Pouze dva státy (Michigan a Minnesota) mohou dodatečně zrušit hlas jdoucí proti stranickému závazku, ostatní státy mající tyto zákony mohou pouze dodatečně trestat. Nikdy v historii se však nestalo, aby byl některý z volitelů obžalován při nedodržení svého závazku. Zbytek, tj. 21 států, od svých volitelů nic takového nevyžaduje. Pokud jsou tedy volitelé něčím vázání, tak buďto státním zákonem, anebo závazkem vůči své politické straně. Nejvyšší soud se v minulosti vyslovil, že volitelé ve své volbě nejsou úplně svobodní a politické strany proto od nich mohou vyžadovat loajální hlasování pro jejich kandidáta.

Volitel hlasující navzdory výsledku voleb v daném státě, tzn. hlasující pro někoho jiného než pro své stranické kandidáty, je spíše výjimečnou událostí (a i poslední volby to jen potvrzují). Přes dvě století existence tohoto sboru více než 99 procent volitelů vždy hlasovalo v souladu se svými stranickými závazky. Pouze jednou (a to v roce 1836) došlo k větší rebelii, kdy se celý virginijský sbor volitelů zdržel hlasování pro svého kandidáta na viceprezidenta. Volba tak musela být postoupena Senátu, který ho však stejně do své funkce nakonec zvolil. To znamená, že ono necelé procento „nevěrných volitelů“ nikdy nezměnilo konečný výstup výsledků voleb. I když se volitelé, až na vzácné výjimky, chovají stranicky disciplinovaně, v současnosti neexistují žádné normy (kromě dvou zmíněných států), které by jim při odklonění od této tradice mohly v jejich „vzpouře“ zabránit.

Proč má tedy toto kolegium možnost přehodnotit vůli občanů? Při odpovědi na tuto otázku se dostáváme k pravé podstatě vzniku tohoto sboru. Při čtení Federalisty č. 68 se Publius velmi jasně vyjadřuje, co od něj očekává a jaká bude hlavní úloha této instituce, pokud bude nově vzniklá ústava přijata všemi státy Unie.

Hlavní funkce – ochrana ústavního zřízení

"Nic nebylo více žádoucí, než aby se všemožně zabránilo klikaření, intrikám a korupci. Můžeme přirozeně očekávat, že tito nejhorší nepřátelé republikánské vlády budou přicházet z více stran, avšak jejich hlavním zdrojem bude přání cizích mocností získat nepatřičnou převahu v našich vládních orgánech." Toto není citace z preambule nedávno zveřejněné veřejné části zprávy tajných služeb informující o ruských ambicích ovlivnit výsledky amerických prezidentských voleb. Toto je jeden z argumentů Alexandera Hamiltona, kterým v březnu 1788 obhajoval tento nástroj, který explicitně volí, na základě vůle občanů, nejvyššího představitele výkonné moci. Co více by si tedy mohla cizí mocnost přát, než dostat někoho sobě podobného do tohoto nejvyššího výkonného úřadu Unie? Právě proto byl zřízen tento sbor, který má bezprostřední volbu provést. Jsou to právě „zvolení“ volitelé, kteří nejlépe umějí rozpoznat vlastnosti vhodné pro toto postavení a kteří budou zasedat v podmínkách přejících uvážlivosti (shromáždí se v tom státě, ve kterém byli zvoleni, tzn. odděleně) a rozumné kombinaci všech důvodů a pohnutek, jimiž by se měla jejich volba řídit.

Dle Publiova výkladu je žádoucí, aby při volbě tak důležité osoby působil obecný názor občanů, a tudíž není volen žádným předem voleným orgánem jako např. Kongresem, ale je svěřen osobám (volitelům), které občané pro tento účel zvolí. Konečně se tedy blížíme k odpovědi na otázku, proč byl konstituován tento mezistupeň, proč občané nevolí svého prezidenta přímo, když jedním z důležitých požadavků bylo, aby nejvyšší představitel výkonné moci byl závislý pouze na samotných občanech? Než se však dostanu k odpovědi, přidám ještě další argument, který mluví o tom, že tento volební proces poskytuje morální jistotu, že úřad prezidenta nikdy nepřipadne nikomu, kdo by nebyl ve vysoké míře nadán potřebnými vlastnostmi.

Z uvedené argumentace je odpověď více než jasná. Jedním z důvodů zřízení sboru volitelů byla obava z lidových hlasování, která mohou (a následující události jsou toho zářným důkazem) podlehnout extremistům či demagogům, tj. osobám s nevhodnými pohnutkami právě na úkor osob s vlastnostmi vhodnými pro tuto funkci. Sbor volitelů se stal prvkem volebního procesu, jehož ustavením se volba ve vertikální rovině rozdělila na dva stupně (lid a volitelé), čímž minimalizuje obavy z výše zmíněných rizik.

Proces volby má zároveň i horizontální dimenzi, která také napomáhá rozptýlit tyto pochybnosti a to tím, že hlasování probíhá v jednotlivých státech samostatně. Publius tento způsob volby vítá a dodává, že k tomu, aby se člověk povznesl k nejvyšším poctám v jediném státě, může postačit pouhé nadání pro nízké intriky a drobné lsti získávající si oblibu. Aby však vydobyl úctu a důvěru celé Unie nebo alespoň její rozhodující části, bude už třeba jiného nadání a odlišného druhu zásluh.

Vývoj technologií, především v oblasti digitální komunikace, dnes umožňuje prostřednictvím sociálních sítí či dalších internetových nástrojů šířit jakékoliv informace téměř v reálném čase. Veřejné mínění tak může být mnohem snadněji než v minulosti ovlivňováno. Např. lidský strach a frustrace v sobě skrývají velký politický potenciál, který šikovně formulovaným verbálním aktem vůči svému publiku dokáže přinést reálné mocenské úspěchy.

Sekuritizace témat, která nejsou objektivní hrozbou, ale jsou pouze jako hrozby prezentovány, už mnohokráte v historii vynesly do exekutivní funkce mnohé extremisty. Sbor volitelů se tak více než kdy jindy stává hrází proti těmto rizikům. Neměl by proto být pouhou mašinou, která bezmyšlenkovitě „zprocesuje“ vůli občanů, ale naopak nástroj, který v klidu a v dostatečném časovém intervalu vše uváží před tím, než provede bezprostřední volbu.

Hlavní úkolem kolegia volitelů, plynoucí z Publiova výkladu Ústavy, je tedy ochrana ústavního zřízení, především před vlivem cizích mocností snažících se oslabit, narušit, či ovlivnit domácí politiku ve svůj prospěch. Jelikož byla ústava psána v 18. století, kdy Evropou hýbalo neustálé mocenské soupeření a to nejen v podobě válek, ale i v podobě neutuchající tajné kabinetní diplomacie, je obava z ovlivňování vnitřní politiky cizím státem pochopitelná. Některé hrozby přetrvávají, a i když se mezinárodní prostředí od té doby značně proměnilo, stále platí, že některé entity se i nadále řídí pravidly „hry s nulovým součtem“ a ovlivňování vnitřní politiky cizího státu je jedním z jejich často používaných nástrojů vedoucí k maximalizaci vlastního zisku.

Větší důležitost než v minulosti?

Zatím byla vždy vůle občanů voliteli respektována, což mohlo způsobit, jak je tento orgán veřejností vnímán a pravé důvody jeho vzniku tak mohly ustoupit do pozadí. Dokonce i v poslední volbě, přes všechny pochybnosti a podezření, kolegium volitelů hlasovalo v souladu se svými stranickými závazky. To ale neznamená, že suverénní volbě, která proběhla první pondělí po druhé středě v prosinci, nepředcházelo využití onoho práva na bystrozraké posouzení všech vhodných, ale především i těch nevhodných pohnutek zvoleného kandidáta.

Nezbývá tedy než doufat, že navzdory veškeré skepsi americký ústavní systém následující prezidentské volební období ustojí a status quo postudenoválečného mezinárodního systému, včetně pro nás tak důležitých euro-atlantických bezpečnostních struktur, zůstane zachováno.

O autorovi:

Jan Mazač je student politologie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole Cevro Institut a stážista ÚMV.

Zdroje:

NARA U.S. Electoral College. NARA. [online]. 13.1.2017 [cit. 2017-01-13]. Dostupné z: https://www.archives.gov/federal-register/electoral-college/index.html

HAMILTON, Alexander. Listy federalistů: soubor esejí psaných na podporu nové Ústavy předložené federálním Shromážděním 17. září 1787. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1994. ISBN 80-7067-390-7.

The Constitution of the United States: A Transcription. NATIONAL ARCHIVES. [online]. 13.1.2017 [cit. 2017-01-13]. Dostupné z: https://www.archives.gov/founding-docs/constitution-transcript

The Constitution: Amendments 11-27. NATIONAL ARCHIVES. [online]. 13.1.2017 [cit. 2017-01-13]. Dostupné z: https://www.archives.gov/founding-docs/amendments-11-27