Rusko a Evropa. Úvaha o sousedství

Situace se, jak dobře známo, změnila za Petra Velikého, kdy se ruské carství – na úkor Švédska, vynořilo jako mocnost na severu Evropy a za Kateřiny Veliké, kdy se ruské impérium – na úkor Polska a Osmanské říše, stalo evropským synonymem pro Východ. Během Napoleonských válek bylo Rusko potvrzeno v pozici hegemona východu a zároveň – poprvé ve své historii, dostalo mimořádně přitažlivou nálepku osvoboditele. Jeho náhlá přítomnost v Evropě – a ne jen kdesi na jejím okraji, vzbudila přirozený zájem a pozornost.

A v tom se skrýval kámen úrazu. Pozitivní dojem byl záhy – tváří v tvář ruské domácí i zahraničně-politické praxi, fuč a na dlouhá desetiletí se Rusko stalo symbolem sice mohutného, ale stále slábnoucího a skrznaskrz reakčního, zkorumpovaného a zaostalého molocha. Když se po I. světové a občanské válce na troskách někdejšího východního hegemona vynořil Sovětský svaz Evropa mu nejprve věnovala jen nepatrnou pozornost – byl sice mohutný, ale ležel daleko a s výjimkou násilnické revoluční ideologie toho neměl mnoho co nabídnout. Jeho pozice se zásadně změnila v souvislosti s II. světovou válkou, k jejímuž rozpoutání sice paktem s Hitlerem rovněž přispěl, ale nakonec se stal jak největší obětí, tak i největším vítězem a – již podruhé, velkým osvoboditelem.

Evropa opět zahořela zájmem a tentokrát bylo zklamání ještě rychlejší a hlubší. Navzdory mimořádnému úsilí se země, jež sama sebe vnímala jako maják zářné budoucnosti, ničím takovým nestala, ale po čtyři desetiletí byla – zcela oprávněně, vnímána jako bezprostřední a zásadní hrozba.

Když se Sovětský svaz rozpadl, tak se na jeho místě opět objevilo Rusko. Zas bylo mohutné, ale posunulo se o nutný kus dál na sever a východ. V tuto dobu však již vzdálenost nehraje skoro žádnou roli, takže tím, že sešlo z očí, nesešlo Rusko z mysli. Nejenom Evropa se zájmem sledovala, jak se (ne)daří politické a ekonomické transformaci, jak se (ne)daří zvládat nahromaděné a vlastně nikdy neřešené etnické, sociální, kulturní či bezpečnostní problémy v prostoru tak mohutném a jedinečném, jakým je Rusko.

Co bylo k vidění? Došel nového potvrzení Churchillův výrok, že „Rusko je hádanka v nitru záhady zabalená do tajemství“? Kdo chtěl, tak viděl úspěch „demokrata“ Jelcina, razantního Putina či otevřeného Medveděva. Kdo chtěl, tak viděl neúspěch zkorumpovaného a opilého Jelcina, střízlivého a ledově chladného Putina či slabého a řízeného Medveděva.

Naprostá různost pohledů není typická jen pro Rusko a nejedná se o žádné tajemství. Libovolnou zemi můžeme podle svých osobních, kulturních či obchodních preferencí vnímat buď v pozitivním či v negativním světle, ale pro Rusko – bohužel a naneštěstí pro jeho obyvatele, zatím vždy platilo, že kdykoli mu Evropa začala věnovat pozornost, tak mnoho pozitivního a následováníhodného nenašla.

To bezezbytku platí i pro dobu, kdy se Evropa Ruska naučila bát, neboť strach je sice emocí silnou, ale rozhodně není emocí pozitivní. Současné Rusko – prvně ve svých dějinách, má Evropě/světu co nabídnout. Jeho nesmírný potenciál začíná být – opět poprvé – plnohodnotně integrován do světové ekonomiky. Rusko zůstává mohutné, je silné, ale přestává být strašné a začíná být (ekonomicky) nesmírně přitažlivé. To by nám však nemělo zakrývat, že i nadále obsahuje mnoho nesmírně odpudivých rysů. Ty se dříve daly vhodně použít k tomu, aby se zintenzívnil pocit hrozby, dnes by neměly být – ať již v Česku, Evropě či ve světě, opomíjeny a ignorovány jen proto, že Rusko konečně nabízí něco, o co svět stojí. Protože pokud si vás někdo koupí, je to stejně špatné, jako když vás straší.

O aurorovi:

Michael Romancov, působí na Institutu politologických studií UK FSV a na katedře Mezinárodních vztahů a evropských studií Metropolitní university v Praze. Zabývá se geopolitikou a Ruskem.