Rozpad státu jako Push-faktor migrace: Vliv změny klimatu V Džibutsku a Burkině Faso

ÚVOD

V rámci implementace EGS se EU kromě revize odvětvových strategií zaměřuje i na geografické strategie (včetně Strategie pro Sahel a Roh Afriky), přičemž oblast Sahelu představuje strategickou prioritu pro EU a mnohé členské státy, což bylo potvrzeno přijetím Závěrů Rady odkazujících na bezpečnostní výzvy spojené s hrozbou terorismu, extrémního násilí, organizovaným zločinem, obchodem s lidmi a lokálními konflikty, které v kombinaci s neuspokojivou socio-ekonomickou situací, endemickou chudobou, demografickým tlakem zhoršují dostupnost potravin v oblasti a vytvářejí migrační tlaky, zhoršují humanitární situaci a vedou ke vzniku inter-komunálních konfliktů. Stejné výzvy diskutovali na společném zasedání i ministři zahraničních věci a obrany států Evropské unie a G5 14. 5. 2019.

Obdobně Implementation Plan on Security and Defence (Prováděcí plán Společné bezpečnostní a obranné politiky) z roku 2016 vymezuje okruhy priorit s cílem posílit schopnost Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie odolávat hrozbě konfliktů a nestability . To probíhá v reakci na vnější konflikty a krize skrze budování kapacit partnerů a s cílem chránit EU a její občany. Probíhající zpracování Strategického kompasu, jehož východiskem je analýza hrozeb, má ambici definovat strategické cíle EU v oblasti bezpečnosti a obrany a konkretizovat její ambice, a to i v regionu Sahelu a v oblasti nelegální migrace.

Podobně definují strategické dokumenty ČR, jako Bezpečnostní strategie z roku 2015, fenomény spojené s difuzí státní moci, např. vnitropolitické konflikty, degradace životního prostředí, demografické tlaky, činnost násilných nestátních aktérů, humanitární krize, porušování lidských práv nebo nelegální migrace, jako faktory přispívající ke zhoršování globálního bezpečnostního prostředí a negativně ovlivňující bezpečnost ČR. Stejným způsobem definuje východiska obranné politiky ČR Obranná strategie z roku 2017 poukazující na prolínání působení násilných nestátních aktérů se zhroucenými státy, které vedou k širší regionální destabilizaci, jako se tomu stalo ve státech G5 Sahel (Mauritánie, Mali, Niger, Čad a Burkina Faso). Rovněž Koncepce zahraniční politiky z roku 2015 vymezuje jako prioritní oblasti severní Afriku, Sahel a region subsaharské Afriky, a to z důvodu nestability, probíhajících konfliktů, nelegální migrace a aktivit extremistických islamistických hnutí.

Oblast Sahelu představuje dynamicky se formující zónu transnacionální nestability, do které penetrují externí vlivy z oblasti Čadského jezera (útoky Boko Haram na území v Čadu a Kamerunu) nebo severní Afriky (historické propojení extrémistů v Mali s alžírskými džihádisty, proliferace bojovníků a vojenského materiálu z Libye). Zatímco degradace stability v Mali je přímým důsledkem rozpadu státní moci v Maghrebu, konkrétně Libyi, spill-over efekt působení násilných nestátních aktérů ze Sahelu na jih ohrožuje křehkou stabilitu v oblasti Guinejského zálivu. Právě oblast západního Sahelu tak představuje z hlediska krátkodobých i střednědobých zájmů ČR klíčový subregion, což se přetavuje do bilaterálních i multilaterálních aktivit několika resortů.

V oblasti Sahelu je významným faktorem ovlivňujícím schopnost státu udržet se jako relevantní teritoriální instituce ve velké míře i klima. Klimatická změna je pak často citována jako jedna z hlavních příčin současné nestability v regionu. V následujícím textu proto prozkoumáme, jak se na stabilitě států v regionu projevuje klimatická změna a jestli má potenciál spustit z regionu Sahelu masivnější migrační vlnu. Text porovnává data z dosavadního vlivu klimatických změn na stabilitu států a projektovaný vývoj a vztahuje ho k problematice dálkové nelegální migrace. Pro porovnání jsme zvolili dva státy lokalizované na opačných stranách pásma Sahelu, avšak zatížených stejnými klimatickými problémy a v současnosti sloužící jako tranzitní či dokonce cílové spíše než zdrojové státy migrace – pro Burkinu Faso jde primárně o tranzitní migraci z oblasti Guinejského zálivu, pro Džibutsko o migraci z válkou postiženého Somálska (jih země) a Jemenu (sever), včetně přítomnosti uprchlických táborů Ali-Addeh, Holl-Holl a Markazi.

SAHEL, MIGRACE A ZMĚNA KLIMATU

Území Sahelu, rozprostírající se od Atlantského pobřeží Mauritánie po Indické pobřeží Somálska, je jedním z regionů nejvíce postižených klimatickou změnou, primárně spojenou s nedostatkem srážek a dezertifikací, ale také přívalovými dešti. Prudký nárůst průměrných teplot vede nejen k rozsáhlým obdobím sucha, ale i vzniku bleskových povodní spojených s neschopností vysušené půdy absorbovat vláhu z přívalových dešťů. Tyto procesy, v již tak velmi chudé oblasti, snižují zemědělskou produkci a dále limitují schopnost místních obyvatel najít si alespoň základní živobytí, což vede ke zvýšené vnitrostátní migraci za obživou. Tento fakt je často ve veřejném prostoru spojován se vznikem vnitropolitických konfliktů a rozšiřování aktivit povstaleckých a teroristických skupin v oblasti. I když dochází ke zvýšené míře konfliktů o vodní zdroje mezi usedlou a pasteveckou populací, pro propojení vlivu klimatických změn se vznikem a rozmachem povstaleckých a teroristických skupin neexistuje dostatek empirických důkazů. Stejně tak je nejednoznačný i vliv klimatických změn na dálkovou migraci.

Konkrétně v oblasti Sahelu pozorujeme proces lokalizace migrace dovnitř jednotlivých států či v rámci subregionu. K tomuto vede právě snižující se schopnost obyvatel regionu získat obživu a prostředky nutné pro přesun na větší vzdálenosti, která by mu následně umožnila znevýhodněné oblasti opustit. Sahel se tak stal pro potřeby dálkové migrace primárně tranzitním regionem, kdy místní obyvatelstvo migruje především z důvodu zisku obživy po regionu a do měst a skrze region vedou stezky umožňující dálkovou migraci pro obyvatele bohatších států subsaharské Afriky a z oblastí postižených rozsáhlými konflikty nebo autoritářskou vládou jako v případě Eritrey. Dále jsou státy východní části Sahelu cílem migrace z nestabilních oblastí, jako je Somálsko a Jemen. Zde je však primárním důvodem vysoká míra násilí spojená s vnitrostátním či internacionalizovaným konfliktem. Přímý vliv snižující se dostupnosti vody vede spíše k chudnutí místního obyvatelstva, které je následně neschopné dálkové migrace. Je však důležité vzít v potaz i vliv klimatických změn na stabilitu států v regionu jako možného dalšího faktoru vyvolávajícího pohyby obyvatelstva či usnadňujícího migraci skrze jeho území.

VLIV KLIMATICKÝCH ZMĚN NA STABILITU STÁTŮ

Pro případ výzkumu souvislosti mezi klimatickou změnou a vybranými push-faktory migrace byly zvoleny případy Burkiny Faso a Džibutska jako dvou států s podobnými charakteristikami ležících na opačných geografických koncích pásu Sahelu. Stabilita států byla poměřována užitím dat z Fragile State Index (FSI) . I přes mnohé konceptuální a metodologické slabiny tento index nabízí široké spektrum údajů, které jsou navzájem poměřitelné a umožňují porovnat vliv klimatické změny na stabilitu zvolených států. V analýze došlo k rozdělení jednotlivých indikátorů (celkově jich FSI používá 12 a následně je dělí na sub-indikátory) a zkoumání těch, které jsou spojeny s projevy klimatické změny. Tato data spolu s údaji o projevech klimatických změn a konfliktech v regionu byly základem pro regresní analýzu, jež zkoumala, jestli existuje vztah mezi klimatickou změnou a nárůstem násilí a snižující se stabilitou států ve dvou uvedených zemích v období mezi lety 2013 a 2019 v případě Burkiny Faso a 2012 a 2018 u Džibutska. Rozdíl je dán dostupností dalších dat nutných pro analýzu.

Oba zmíněné státy se potýkají s negativním vlivem klimatických změn. Primárně se jedná o sucho, vlny veder či bleskové povodně. Výsledný vliv na samotnou měřitelnou stabilitu státu je však zatím spíše omezený. Ve zkoumaném období sice měly projevy klimatické změny vliv na zhoršení závěrečného skóre FSI pro oba státy, avšak tato změna byla pouze mezi 0‚62–0‚84 % pro Burkinu Faso a 1‚01–1‚2 % pro Džibutsko. Je třeba brát v potaz limitovaný přístup k datům a nedostatky měření stability státu skrze FSI, avšak získaná data nám poskytují jasný obrázek ohledně limitovaného přímého vlivu klimatické změny na stabilitu státu, a tedy i na posilování tohoto push-faktoru migrace. Analýza nám na jednu stranu ukazuje, že v uplynulých letech byl vliv klimatických změn na stabilitu států i v tomto postiženém regionu malý, ale také poukazuje na fakt, že vzhledem ke stále se zhoršující situaci ohledně sucha a dalších klimatických projevů můžeme očekávat jen horší varianty vývoje.

DOPAD NA MIGRACI

Vzhledem k trendům a dosavadnímu nižšímu dopadu klimatických změn na stabilitu státu ve vybraných státech pásu Sahelu se dá očekávat, že se situace ve vztahu k bezpečnosti a schopnosti států kontrolovat území bude dále zhoršovat. Povaha migrace spojené se suchem sice nepředpokládá masivní dálkovou migraci zasaženého obyvatelstva, avšak regionální dopady mohou mít sekundární dopady i na evropský kontinent. Tento dopad však bude kontextuální. Pro Burkinu Faso jsme dopady popsali v policy paperu v roce 2019 . Jedná se primárně o riziko destabilizace bohatších a populačně významnějších států Guinejského zálivu. Oblast západního Sahelu by tak sloužila nejen jako tranzitní region pro pohyb obyvatelstva směrem na sever, ale také jako spouštěč konfliktů v těchto státech. K tomuto může dojít kombinací rozšiřování aktivit islamistických povstaleckých a teroristických skupin v současnosti nejvíce aktivních ve středním a severním Mali a na hranicích Mali, Burkiny Faso a Nigeru a migrace z oblasti Sahelu do oblasti Guinejského zálivu ve spojitosti se zvyšujícím se nedostatkem vodních zdrojů.

Džibutsko je naopak v současnosti mimo oblast přímého dopadu konfliktních zón ať už v Jemenu, či jižním Somálsku/severní Keni. Země má navíc relativně nízký počet obyvatel (okolo jednoho milionu) a je vysoce sekuritizována, jelikož hostí velké množství vojenských posádek a základen externích aktérů, jako jsou USA, Čína, Francie nebo Japonsko. Z poskytování území pro potřeby těchto vojenských základen v Džibuti si Džibutsko v současnosti udělalo významný ekonomický a strategický cíl, což se projevuje i v přístupu k okolním potenciálním konkurenčním přístavům – např. skrze odpor k uznání Somalilandu. V případě rozpadu státu by však Džibutsko přestalo sloužit jako stabilizující element v regionu, kde mimo zmíněné konflikty v Somálsku či Jemenu, odkud proudí uprchlíci právě i do Džibutska, sledujeme např. i velmi aktivní konflikt mezi etiopskou vládou podporovanou z Eritrey a povstalci v severním regionu Tigraj či dalšími povstaleckými skupinami. Je velmi nepravděpodobné, že v krátkodobé perspektivě dojde, hlavně z důvodu přítomnosti externích vojsk, k rozpadu státních struktur v Džibutsku. Avšak v případě snížení strategického významu přístavu v Džibuti např. skrze mezinárodní uznání sousedního Somalilandu (přístav Berbera) či změně režimu v Eritrey (přístavy Massawa a Assab) by vliv klimatických změn mohl vést k vnitřním nepokojům, jaké stát v menší míře zažil už v devadesátých letech. Nestabilita v Džibutsku by měla negativní vliv na jeho okolí a vedla by k dalšímu posunu již usídlených uprchlíků z v současnosti aktivních konfliktních zón.

Jak můžeme pozorovat, pro oba státy tak platí, že zatímco přímý vliv klimatických změn na jejich stabilitu je v současnosti spíše nízký a samotný dopad klimatických změn na dálkovou migraci je negativní, Evropa by neměla situaci ignorovat, i pokud redukuje své zahraničněpolitické zájmy na pouhé zajištění vlastní bezpečnosti dle bezpečnostních dokumentů zmiňovaných v úvodu tohoto textu. Naše analýza musí být dále doplněna o humanitární prvek, který záměrně upozaďujeme. Destabilizace států Sahelu v návaznosti na klimatické změny bude pokračovat a nejspíše se i zvyšovat – současný vliv je relativně nízký a projekce ohledně zvyšování teploty a dezertifikace předvídají další zhoršení přístupu k vodním zdrojům. Sahel se sice nestane zdrojovým regionem migrace do Evropy, avšak další destabilizace regionu povede nejen k posílení jeho role jako tranzitního regionu, ale i jeho destabilizačního potenciálu vůči okolním státům. Přeliv nestability ze zasaženého území skrze rozšiřování intraregionálních konfliktů a regionální migraci tak může sekundárně ovlivnit právě migrační toky do Evropy.

ZÁVĚR A DOPORUČENÍ PRO ČESKOU REPULIKU

I přes nesporný dopad klimatických změn na stabilitu v oblasti Sahelu je jejich dosavadní měřitelný vliv na rozpad států minimální. To však znamená, že můžeme očekávat další zhoršování situace a zvyšování tlaků na přesun obyvatel z nejvíce zasažených regionů. I přesto, že Sahel nemá potenciál stát se zdrojovým regionem migrace do Evropy, může sekundárně ovlivnit migraci ze sousedních regionů, které mohou být nepříznivým vývojem v Sahelu zasaženy. Měření současného vlivu klimatických změn by tak nemělo zahraniční partnery uspokojit, ale naopak je varovat, že můžeme očekávat další zhoršení situace.

Konkrétní návrhy jsou následující:

• Česká republika by se měla nadále zapojovat do snah o stabilizaci bezpečnostní situace v regionu skrze vojenské mise a operace. V tomto ohledu je vhodné zachovat české zapojení v misích jako EUTM Mali, v úkolovém uskupení Takuba nebo rámci mise OSN MINUSMA.
• Potenciál představuje podpora projektů snižujících dopady sucha na místní obyvatelstvo v Sahelu. Zlepšením přístupu k vodě se sníží destabilizační potenciál lokálních migračních toků. Tyto mohou konkrétně zahrnovat zajištění retenčních systémů pro zadržování vláhy z přívalových dešťů, nebo vyhledávání nových zdrojů podzemní vody. Významné je připravovat tyto projekty i s ohledem na řešení sporů o vodu mezi usedlou a pasteveckou populací.
• V souvislosti se zkušeností z velení misi EUTM Mali by ČR měla klást větší důraz na strategickou komunikaci evropského zapojení v Sahelu. Je třeba nejen provádět aktivity v oblasti vojenské připravenosti a bezpečnosti, ale i komunikace tak, aby evropské působení nebylo dezinterpretováno potenciálními protivníky jak zevnitř, tak i z vnější regionu.
• Podpora projektů snižujících napětí ve státech sousedících s pásem Sahelu může přispět k minimalizaci sekundárního dopadu nestability v oblasti na masivní nelegální migraci do Evropy. Konkrétně jde o podporu států Guinejského zálivu v jejich snaze zajistit bezpečnost v severních oblastech, nebo diplomaticky působit při řešení konfliktu v Etiopii. Projekty by také měly směřovat k rozvoji ekonomické aktivity v těchto regionech. Vhodná je tak např. ekonomická diplomacie směrem k dynamicky se rozvíjejícímu regionu západní Afriky, nebo rozvojová pomoc v Rohu Afriky, kde se však musí vyhnout „zácpě“ při poskytování pomoci ve stejné oblasti jako většina donorů.
• Česká republika musí dále participovat na globálních a evropských projektech směřujících ke snížení dopadu klimatických změn a zmírnění zvyšování teploty. Primárními iniciativami jsou v této oblasti závazky vyplývající z Pařížské dohody o změně klimatu nebo vznikající Zelená dohoda pro Evropu.
• Česká republika by měla i ve spolupráci s relevantními partnery a institucemi EU získat větší situační povědomí a znalost ohledně východního Sahelu. To nejen z důvodu naplňování cílů ohledně nelegální migrace, ale i v kontextu zvyšujícího se geostrategického vývoje Rohu Afriky, který se stává novým pivotem světové geopolitiky.