První dekáda české zahraniční politiky z pohledu Otto Picka

Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 3, 2023 - 30 let samostatné české diplomacie.

Univerzitní Kissinger

Otto Pick byl široce uznávaným představitelem české diplomatické, akademické a expertní obce, zeprezentantem státu i organizátorem výzkumu, účastníkem veřejných debat o klíčových tématech české
a mezinárodní politiky, učitelem a inspirací stovkám studentů. V mládí unikl nacistickým okupantům i komunistické moci nejen, aby přežil, ale také aby jim vzdoroval. V červnu 1944 se zúčastnil vylodění v Normandii a následně mj. obléhání Dunkerque, kde byl raněn do hlavy. Spolu s manželkou Zdenkou se jako jeden z nemnoha profilovaných „osmačtyřicátníků“ vrátil do vlasti po roce 1989. V průběhu polistopadového vývoje se zásadním způsobem podílel na vývoji významných institucí v akademické i státní sféře. Jako ředitel Ústavu mezinárodních vztahů přetvořil toto pracoviště ve vyhledávaného partnera pro mezinárodní spolupráci. Jako první náměstek Ministerstva zahraničních věcí ČR se významně podílel na integraci ČR do NATO. V neposlední řadě pak ve funkci předsedy Česko-německého diskusního fóra přispěl k překonání historické zátěže ve vzájemných vztazích.

Ve svých pohledech na mezinárodní vztahy a zahraniční politiku se většinou inspiroval realistickou teorií mezinárodních vztahů, kterou také během svého exilu ve Velké Británii vyučoval např. na Univerzitě v Surrey; kolegové mu tehdy přezdívali „univerzitní Kissinger“. Při úvahách o možnostech České republiky v mezinárodních vztazích vycházel z toho, že země nemá pro aktivní zahraniční politiku špatné předpoklady. Oceňoval velký alianční potenciál, vzdělané obyvatelstvo nebo vyspělý a exportně orientovaný průmysl. Pick tak za správné považoval zaměření české zahraniční politiky – snahu o vstup do NATO a EU a rovněž rozvoj dobrých vztahů se sousedními státy a dalšími blízkými partnery. Schvaloval také, že Česká republika formovala svoje místo v mezinárodních vztazích prostřednictvím podílu na multilaterálních akcích pro
zajištění a udržení míru, vrůstala postupně do role „exportéra“ bezpečnosti a stability, stala se poskytovatelem rozvojové a humanitární pomoci, hlásila se k potřebě prosazovat dodržování lidských práv ve světě.

Klíčové agendy české zahraniční politiky

Profesor Pick se pozorně ohlížel za činností jednotlivých ministrů zahraničních věcí ČSFR a ČR, které ve své době doprovázel jako akademik i praktik české diplomacie, a nebál se je hodnotit. Při svém hodnocení jednotlivých klíčových agend české zahraniční politiky poukazoval (bez nároku na úplnost) na některé posuny a kontroverze spojené s jednotlivými ministry.

Bezpečnost

S ohledem na široký konsenzus ohledně směřování na Západ („návrat do Evropy“) byla bezpečnostní témata české politiky kontroverzně diskutována jen v některých konkrétních otázkách. Skutečnou koncepční alternativu do zahraniční politiky vnesl dle Picka zřejmě jen Jiří Dienstbier. I ten ovšem musel svou vstupní představou postupně korigovat. Nebyl příznivcem systému mocenských bloků, ať už měly být vedeny jakoukoli mocností. Podílel se na rozpuštění Varšavské smlouvy a osobně nebyl příliš nakloněný NATO. Prosazoval svou představu o novém bezpečnostním uspořádání postaveném na (celo)evropském půdorysu a navrhoval vytvoření Evropské bezpečnostní komise po vzoru RB OSN. Tuto myšlenku v tehdejší české politice ovšem neprosadil.

Ministr Josef Zieleniec byl více atlantista než premiér Václav Klaus, který si od americké politiky udržoval jistý odstup. Zieleniec došel k názoru, že v zajištění bezpečnosti v Evropě je úloha NATO nezastupitelná. Rovněž ministr Jaroslav Šedivý byl – tak jako Václav Havel, a na rozdíl od Jiřího Dienstbiera – jednoznačně pro vstup do NATO. Musel přesvědčit zahraniční partnery, že Česká republika do NATO patří, a v této roli jednoznačně obstál. Podařilo se mu aktivizovat přípravy na vstup do NATO, a to jak pomocí usilovných jednání, tak díky podpoře klíčových zahraničních partnerů, především Německa. Byl to pak Jan Kavan, kdo, ač skeptický vůči atlantické vazbě, nakonec vstup ČR do NATO dokončil. Usiloval o tzv. norský statut ČR v rámci NATO (tedy výjimky týkající se rozmístění jaderných zbraní a stálých spojeneckých jednotek v době míru), Aliance se k tomu ale nestavěla příznivě. Kavan měl silné vazby na Velkou Británii, a právě zde, jak Pick připomínal, sehrál nejpodstatnější úlohu. Londýn měl tehdy vůči rozšiřování NATO na východ rezervovaný postoj a Kavan sám vedl rozhovory, které napomohly tomu, že jsme nakonec do Aliance byli přijati. Mezi Kavanovy výrazné zahraničněpolitické kroky ovšem patřila také česko-řecká iniciativa z 23. 5. 1999. Ta představovala neúspěšný pokus změnit politiku NATO v kosovské krizi. Pick považoval iniciativu za diplomatickou chybu: nebyla z jeho hlediska dostatečně připravená a projednaná ani doma, ani s dalšími spojenci; navíc byla zveřejněna trochu bizarně v Pekingu, údajně jediném místě, kde se cesty ministrů Kavana a Papandrea v té době protnuly.

Německo

Nastavení vztahů s Německem představovalo zásadní úkol pro českou diplomacii v první dekádě její samostatné existence. Dienstbier se vyrovnal s úkolem přijmout Německo jako novou vůdčí sílu v Evropě. Na rozdíl od celé řady tehdejších politiků se jej nebál a nezveličoval riziko majetkových nároků bývalých
sudetských Němců. Jednoznačně podpořil znovusjednocení, aniž by požadoval nějaké předběžné podmínky. Pick toto rozhodnutí považuje za vůbec nejdůležitější krok v jeho ministerské kariéře. J. Zieleniec šel v otázce vyrovnání se s minulostí ve vztahu k Německu za rámec klausovského ekonomického pragmatismu, který byl k Německu skeptický i díky sociálně-tržnímu modelu hospodářství. Zieleniec chápal Německo jako klíčového ekonomického i bezpečnostního partnera ČR a stál o přátelské vztahy. Byl spolu s Alexandrem Vondrou, tedy Zielencovým prvním náměstkem, a Havlem součástí „deklarační koalice“, usilující o přijetí česko-německé deklarace o usmíření. Díky jeho roli při jednání považoval Pick přijetí tohoto dokumentu za Vondrův největší diplomatický úspěch vůbec.

Evropská integrace

Jestliže byl vstup do EU sjednocujícím tématem české politiky, vyvolávaly otázky posilování nadnárodních prvků kontroverze. J. Dienstbier vedl ministerstvo v době vyjednání asociační dohody ČSFR a ES, která jasně vyjádřila politický záměr země, stát se součástí ES/EU. J. Zieleniec se jako první ministr zahraničních věcí samostatné České republiky ocitl v pozici mezi atlantistickým idealistou, přesvědčeným multilateralistou a příznivcem evropské integrace Havlem na jedné straně a euroskeptickým realistou Klausem na straně druhé. Sám byl zpočátku k evropské integraci poměrně skeptický, pochopil nicméně, že je evropská integrace novou realitou evropského uspořádání, a země by se tak měla stát její součástí.

Cyril Svoboda v roli ministra usiloval především o dokončení příprav českého členství v Evropské unii. Za jeho působení probíhal také konvent EU o Ústavní smlouvě EU a Svoboda s jejím konceptem souhlasil; byl zastáncem hlubší integrace. Naopak pro A. Vondru bylo téma EU z podstaty okrajové, a i když se věnoval přípravě českého předsednictví 2009, bylo znát, že celému evropskému projektu příliš nevěřil. Karel Schwarzenberg jako evropský federalista zase stál za Evropskou ústavní smlouvou v jejím původním znění, tedy ještě před tím, než byla přepracována v dnes platnou Lisabonskou smlouvu. Sám Pick jako realista, vyhodnocující možnosti a náklady jednotlivých kroků evropské integrace, dávno překlenul svůj původně skeptický pohled na Maastrichtskou smlouvu (1993) a Lisabonskou smlouvu vnímal jak užitečný instrument, který má šanci posílit akceschopnost a soudržnost EU.

USA

Spojené státy se po roce 1990 staly hlavním strategickým partnerem České republiky, míra blízkosti k USA byla nicméně diskutována kontroverzně. Vztah Dienstbiera k USA byl problematický – Pick uvádí, že spíše než k Ronaldu Reaganovi měl blízko k Willy Brandtovi. Nesdílel silový, idealisticky a moralistně založený postoj k mezinárodnímu uspořádání, z principu mu byl protivný vznik amerického mocenského bloku. Nesouzněl tedy s dominantním postavením USA v Evropě, nicméně mu nebránil, jelikož dokázal realisticky vyhodnotit tehdejší stav věcí.

Zajímavá byla dle Picka role J. Kavana, který studoval a socializoval se na Západě, ale nikoli ve Spojených státech, pohyboval se především v levicově-idealistických kruzích. Kavana s Havlem sice pojil zájem o prohlubování česko-německých vztahů, ale „nesdílel (s ním) nadšení pro americkou politiku“. Vondra se jako resortní ministr naopak orientoval právě především na USA, např. silně prosazoval uvedený americký program protiraketové obrany, jehož součástí měla být radarová základna v Brdech. Vycházel z hluboké víry v USA, v jejich dobré úmysly a do jisté míry ze snahy o oživení spolupráce v rámci NATO. Pick byl ve vztahu k myšlence protiraketové obrany opatrný, i když byl přesvědčen, že není zaměřená proti Rusku. Vyjadřoval tradičně určité pochopení pro nespokojenost Ruska s rozšiřováním vlivu NATO, EU a vůbec Západu do oblastí, které považovalo za vlastní sféru vlivu. Odmítal ale zároveň ruské pohrůžky na adresu zemí, jež se do projektu chtěly zapojit, a trval na nutnosti odstrašení Ruska.

Na závěr je třeba uvést, že Otto Pick byl nejen bystrý pozorovatel, ale také spolutvůrce české zahraniční politiky a debaty o ní. Uměl se k české politice vyjádřit i velmi otevřeně kriticky. Za její hlavní nedostatky považoval omezenost společenského konsenzu, pokud jde o priority po vstupu do NATO a EU, pomalý růst institucionální kapacity, nedostatečné koncepční ukotvení a chyby v koordinaci. Při zpětném pohledu můžeme konstatovat, že nám tyto problémy, a tedy i úkoly, zůstaly do značné míry zachovány. 

→ Vladimír Handl je docentem Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (text vychází z knihy Otto Pick: Pozorovatel a aktér české diplomacie.
ÚMV, 2020).