PROSUR: Další marný pokus o integraci Jižní Ameriky?

Představitelé sedmi jihoamerických států podepsali 22. března Deklaraci ze Santiaga, která položila základ novému integračnímu uskupení PROSUR (Fórum pro pokrok a rozvoj Jižní Ameriky). Iniciativa přišla od chilského prezidenta Sebastiána Piñery a jeho kolumbijského protějšku Ivána Duqueho. Dále zakládající deklaraci podepsali prezidenti Argentiny, Brazílie, Peru, Paraguaye, Ekvádoru a velvyslanec Guyany v Chile. Zástupci Bolívie, Uruguaye a Surinamu se zúčastnili setkání, ale jejich země budou mít pouze status pozorovatele. Možnost podílet se na novém integračním procesu byla nabídnuta všem zemím Jižní Ameriky s výjimkou Venezuely, která dle iniciátorů nesplňuje kritéria spojená s demokracií.

Hlavní cíl organizace má být posílení regionální kooperace a rozvoj v Jižní Americe. Spolupráce členských zemí by měla probíhat v mnoha oblastech jako jsou bezpečnost, obrana, ekonomika, ekologie a další. Hlavní propagátor projektu, neoliberál Piñera, zřetelně zdůraznil, že nová organizace je otevřená všem jihoamerickým zemím a nebude vycházet z ideologických základů. Pokud PROSUR usiluje o dlouhodobě nedosažitelný cíl úspěšné integrace kontinentu, pak je nutno mít na paměti, že již v počátcích lze vidět neustále se opakující strukturální chyby, které znemožňují tohoto cíle dosáhnout. Pochyby o úspěšnosti a přínosu tohoto procesu jsou tak obecně velmi vysoké.

O čem vypovídá založení organizace a její složení

Vznik seskupení PROSUR přichází v momentě, kdy je nutnost sjednotit kontinent nanejvýš akutní. Při pohledu na politickou příslušnost prezidentů zakládajících států a fakt, že Venezuela byla z tohoto integračního procesu automaticky vyloučena, lze konstatovat, že předpoklady pro úspěšné sjednocení kontinentu PROSUR značně postrádá. Většina signatářských zemí patří mezi státy, které uznaly Juana Guaidóa jako prezidenta Venezuely. Prohlubující se štěpení kontinentu PROSUR posiluje rovněž tím, že státy jako Bolívie a Uruguay se aktivní participace v této integraci zdržely. Bolívie podporuje venezuelského prezidenta Madura, pro jehož režim je také největším kontinentálním spojencem. Uruguay Madurovu režimu nevyslovuje otevřenou podporu, nicméně společně s Mexikem se snaží zprostředkovat dialog obou stran venezuelského konfliktu a dosáhnout tak uspořádání nových, svobodných voleb. Z výše uvedeného lze předpokládat, že založení této organizace znamená spíše stvrzení současného venezuelskou krizí politicky rozděleného kontinentu než položení kvalitních základů pro úspěšnou integraci. Tato skutečnost je podstatná především proto, že to byla právě neshoda ohledně venezuelské krize, která výrazně přispěla ztroskotání jiného integračního seskupení – UNASURU.

Vznik nové organizace odráží několik skutečností. V první řadě lze tento akt interpretovat jako další stvrzení současného politického směřování v Jižní Americe, které se v posledních několika letech posunulo výrazně doprava. Při pohledu na členské státy této organizace si nelze nevšimnout toho, že drtivá většina z nich jsou v současné době pod pravicovou vládou. Patří mezi ně i ty největší ekonomiky kontinentu Brazílie, Argentina, Kolumbie či Chile

Neoddiskutovatelným důsledkem této integrační iniciativy je snaha nahradit jinou jihoamerickou organizaci – UNASUR, kterou je možno vnímat jako skomírající pozůstatek předešlé dekády, jež v jihoamerickém kontextu měla značně progresivistický či levicový duch. UNASUR byl založen v roce 2008 v tehdy naprosto opačné politické situaci v regionu a jeho hlavními propagátory byli Hugo Chávez a Lula da Silva. Iván Duque se Sebastiánem Piñerou se nicméně opakovaně proti UNASURU vymezoval, zejména kvůli jeho údajné ideologizaci či pasivitě v řešení venezuelského konfliktu, což rovněž vedlo k postupnému rozkladu této organizaci a její značné marginalizaci.

Nejradikálnější a často prochavistická média pak v souvislosti se vznikem PROSUR často akcentovala návaznost na současnou krizi ve Venezuele. Organizace má být údajně hlavním mechanismem, který umožní zvýšený tlak na Madurův režim a usnadní prosazování zájmů USA nejen ve Venezuele, ale i v ostatních zemích kontinentu.

Co brzdí integraci v Jižní Americe

Při pohledu na existující či již zaniklé organizace a jejich reálný přínos lze integrační tendence v této oblasti nejlépe vystihnout slovy „kvantita na úkor kvality“. Stejně tak naprostá většina nedávno vytvořených organizací postrádala efektivitu a předpoklady k dosažení skutečných výsledků. Jen v tomto století vznikly organizace jako je ALBA, UNASUR, CELAC a další.

Velmi častým a společným problémem integračních struktur v regionu je vágní formulace velkolepých cílů, a především absence skutečné institucionální struktury a dispozice mechanismů, které by zajistily, aby dané organizace přinesly znatelnější výsledky, než pouhé volání po společné koordinaci či solidaritě. Žádná z existujících organizací nefunguje na takové bázi, kdy by se členský stát musel vzdát části své suverenity, čímž by pro danou organizaci vznikly účinné páky, kterými by mohla dosahovat stanovených cílů.

PROSUR není řešením

Uvedené nedostatky v integračním úsilí doprovázejí i PROSUR. Veřejnosti dosud nebylo oznámeno, na jaké institucionální bázi bude organizace fungovat a deklarované cíle „posílit regionální kooperaci a rozvoj“ nevyvolávají příliš optimistický dojem. Ač Piñera zřetelně zdůraznil, že organizace je budována na neideologickém základě, ideologických prvků si nelze nevšimnout. PROSUR vzniká za podmínek, kdy velká část zemí kontinentu má pravicovou vládu a takto orientovaní jsou téměř i všichni členové organizace. Udržitelnost takové politické situace na kontinentu nicméně není dlouhodobá, a tudíž lze očekávat, že v momentě, kdy se pravicová dominance v Jižní Americe začne otřásat, čeká organizaci stejná marginalizace, která postihla například Chávezovu bolívarovskou antiamerickou alianci ALBA. Vyloučení Venezuely jako země, která se nachází v nejkritičtější situaci, kontinentální divizi naopak zvětšuje, stejně jako neúčast Bolívie a Uruguaye, jejichž snaha směřuje primárně k nalezení dialogu ve venezuelské krizi, jež se stala jednou z hlavních příčin, která jihoamerický kontinent štěpí.

Po podepsání dohody zakládající PROSUR, ale ještě i v době před tímto datem, se mnoho latinskoamerických současných i bývalých politiků vyjádřilo k myšlence vzniku nové organizace a zejména pak k jejím četným nedostatkům. Tabaré Vázquez, současný prezident Uruguaye, předpověděl novému sdružení stejně neblahý osud, který potkal zmíněný UNASUR, a to zejména pro identické strukturální chyby.

Velmi podobně se vyjádřil i Vázquezův krajan, uruguayský státník Ariel Bergamino, podle kterého cesta k úspěšné integraci v regionu nespočívá v zakládání stále nových organizací a už vůbec ne, pokud jsou tyto založeny s cílem nahradit či popřít jiné. Své pochyby o přínosu organizace vyjádřili i bývalí prezidenti Chile a Kolumbie, Ricardo Lagos a José Manuel Santos.

O autorovi

Eugenio Sánchez je student Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a specializuje se na historický vývoj a současná politická témata Latinské Ameriky.

V knihovně ÚMV najdete k tématu např.:

LAUER, Maroš - Aliančné správanie štátov v teórii rovnováhy moci. - http://bit.ly/2J4rzq6

DABENE, Olivier - The The Politics of regional integration in Latin America - http://bit.ly/2J6hVDx

http://bit.ly/2J5ri6c

BLOUGH, Roy, Jack N. BEHRMAN a Rómulo A. FERRERO - Problems of regional integration in Latin America - http://bit.ly/2J19N70