Proč OSN nezabránila genocidě ve Rwandě?

Rwandská genocida, která vypukla 6. dubna 1994, byla symbolickým vyvrcholením po léta trvajícího napětí mezi dvěma etnickými skupinami - většinovými Hutu a minoritními Tutsi. V bližším kontextu pak byla především výsledkem občanské války mezi rwandskou vládou ovládanou Huty a tutsijskou povstaleckou armádou - tzv. Rwandskou vlasteneckou frontou (RPF) pod vedením Paula Kagame, nynějšího prezidenta Rwandy. V době před začátkem genocidy zažívala Rwanda zlepšení poměru díky příměří uzavřenému mezi oběma stranami vedoucímu k podepsání mírové smlouvy Arusha v srpnu 1993. Smlouva měla zajistit novou demokraticky zvolenou vládu sestávající ze členů obou etnik. Problém však představovala radikální Hutu frakce, hnutí Interhamwe. Nejenže považovali mírovou smlouvu Arusha za nelegitimní, hnutí Interhamwe veřejně volalo po vyhlazení všech „švábů“, jinými slovy všech Tutsi a umírněných Hutu, kteří se podíleli na vzniku této smlouvy.

Křehké příměří vydrželo do 6. dubna 1994, kdy bylo v ranních hodinách poblíž letiště v Kigali sestřeleno armádní letadlo s prezidenty Rwandy a Burundi na palubě. Tato událost byla použita jako záminka pro již předem naplánovanou genocidu. Systematický masakr trval až do 4. července, kdy se tutsijské RPF podařilo obsadit hlavní město Kigali.

Mírová mise OSN UNAMIR

Již při vyjednávání mírové smlouvy Arusha v roce 1993 byla vytvořena na základě žádosti obou stran mírová mise UNAMIR (UN Assistance mission for Rwanda) pod záštitou OSN. Hlavní úkol mise vedené kanadským major-generálem Roméo A. Dallairem spočíval v jejich účasti a asistenci při zavádění mírové smlouvy v praxi. Mandát mise byl však velmi omezený, jeho rozsah byl limitován na monitorovací funkci v průběhu demilitarizace a demobilizace a na zajištění bezpečnosti po dobu před řádnými demokratickými volbami. Generál Dallaire tak neměl žádnou faktickou moc, jelikož použití síly bylo z mandátu UNAMIR striktně vyloučeno.

Poté, co vraždění v dubnu 1994 začalo, požádal generál Dallaire okamžitě o rozšíření mandátu. To mu však bylo zamítnuto. Celá mise OSN tak zůstala paralyzována a neschopna jakkoliv reagovat na okolní dění. Použití zbraní bylo povoleno jen jako odpověď na přímou palbu. Místo rozšířeného mandátu odhlasovala Rada bezpečnosti OSN jednohlasně 21. dubna stažení většiny vojáků mise. Z celkového počtu 2,500 vojáků schopných akce tak zbylo na místě činu pouhých 270.

Neochota USA a Francie vedoucí k selhání OSN

Svět zareagoval přesně naopak, než by se v podobné situaci dalo čekat. Místo posílení jednotek již umístěných v místě konfliktu, státy jeden po druhém stáhly své vojáky z Rwandy. Hlavními aktéry, kteří svou nečinností přispěli nejvíce k tragickým následkům celé události a kteří jsou po právu obviňováni za fatální selhání OSN, byla Francie a USA.

V případě Spojených států rwandská genocida bezprostředně následovala fiasko mírových sborů OSN v Somálsku, kde byla americká armáda nucena stáhnout své jednotky poté, co bylo několik amerických vojáků zabito. To bylo bezpochyby jedním z hlavních důvodů nedostatku politické vůle ze strany Spojených států jakkoliv reagovat na krizi ve Rwandě. Pokud si USA ze Somálska něco odnesly, pak to bylo prosté ponaučení: „Nemíchat se do afrických občanských válek.“ Nedlouho poté, co byly boje ve Rwandě obnoveny, byla příslušníky hnutí Interhamwe 7. dubna zavražděna umírněná Hutu premiérka Agathe Uwilingiyimana spolu s deseti belgickými vojáky, kteří ji měli chránit. V reakci na tuto událost stáhla Belgie týden na to své vojáky ze Rwandy následována dalšími státy. Radikální Hutu milice si tak také vzaly své ponaučení z fiaska v Somálsku: „Pokud jich několik zabiješ, odejdou.“

Dalším velkým problémem rwandského konfliktu byla jeho samotná klasifikace. Zatímco dnes je konflikt jednoznačně považován za genocidu spadající pod definici „Úmluvy o prevenci a trestání zločinu genocidy“ z roku 1948, OSN se v dobách konfliktu tomuto označení snažila cíleně vyhnout. Na konflikt tak bylo nahlíženo jako na občanskou válku. Tato hra se slovy může působit bezvýznamně. Ve skutečnosti právě neochota nazývat věci pravými jmény, byla přímým důvodem nebo lépe výmluvou pro nečinnost OSN. Při použití termínu genocida, by OSN musela na základě mezinárodního práva zakročit. Naopak „občanská válka“ nezavazovala mezinárodní společenství k žádné reakci. Co však bylo opomenuto, je fakt, že tyto dva termíny se v žádném případě nevylučují. Genocida a zločiny jí podobné se totiž dějí především v dobách válek.

V případě Francie byl důvod její nečinnosti mnohem prostší a více materialisticky orientovaný. Francie měla dlouholeté obchodní styky s vládou Rwandy, tedy příslušníky Hutu, kteří vyvražďování iniciovali. V rámci partnerských dohod zásobovali Hutu zbraněmi a personálem pro výcvik vojenských milic. Na výcviku se mimo jiné podílel i syn tehdejšího prezidenta Francie, Jean-Christophe Mitterand, který byl blízkým přítelem rwandského prezidenta Habyarimany. Jako jeden z pěti stálých členů Rady bezpečnosti tak Francie svými obchodními zájmy nutně zpomalila akceschopnost OSN. Ironické je, že to byla právě Francie, která nakonec zakročila jako první spuštěním operace Turquoise 17. června 1994. Panuje všeobecná domněnka, že tato operace měla především zajistit bezpečný únik vůdců Hutu, zodpovědných za genocidu, ze země.

Přehlížení varovných signálů

Je nutné podotknout, že celé události se mohlo zabránit již v lednu 1994, nebýt nedbalosti vedoucích představitelů OSN přehlížejících fakta a varovné signály od zasvěcených pozorovatelů. V lednu 1994, obdržel gen. Rómeo Dallaire důvěryhodnou informaci ohledně zásilek zbraní pro milice radikálních Hutu připravovaných na masové vraždění. Po osobním ověření byla tato informace okamžitě předána Kofi Annanovi, zástupci generálního tajemníka pro mírové operace, spolu s žádostí o pravomoc k prohledání a zabavení krabic s mačetami, které byly do Rwandy dováženy. Jeho žádost byla zamítnuta, aniž by se Annan vůbec obtěžoval tuto informaci prezentovat generálnímu tajemníkovi Butrus Butrus-Ghálímu. Jiný varovný signál, který výslovně upozorňoval generálního tajemníka OSN na bezprostřední hrozbu genocidy ve Rwandě, přišel z Belgie v únoru 1994. Opět bez jakékoliv reakce. Ve světle těchto fakt je jasné, že jak generální tajemník Butrus-Ghálí, tak jeho zástupce pro mírové operace Annan, o skutečnosti hrozící genocidy věděli, a přesto nezakročili.

Další opatření, které mohlo přinejmenším zmírnit dopad genocidy, by bylo zabránit vysílání rozhlasové stanice RTLMC (Radio Télèvision Libre Des Milles Collines), která sehrála významnou úlohu při nenávistné kampani a při organizaci Hutu milic a civilních bojovníků před i po vypuknutí konfliktu. Neméně důležitý problém pak představoval systém identifikačních průkazů, který zřetelně odděloval příslušníky jednoho etnika od druhého, a představoval tak velmi tenkou linii mezi životem a smrtí.

Všechny tyto faktory však mají jednoho společného jmenovatele: absenci politické vůle. Světu zkrátka nestály rwandské životy za riziko jejich vlastních vojáků. Po pravdě, mezinárodní společenství se v té době mnohem více soustředilo na dění na Balkáně, které bylo jak strategicky, tak rasově, mnohem bližší zájmům západního světa. Tímto nabývá rwandská genocida úplně nový, rasově orientovaný, rozsah. Konflikt ve Rwandě, "vzdálené zemi mezi lidmi, o kterých nic nevíme" (slovy britského předválečného premiéra Nevilla Chamberlaina), zkrátka nebyl pro Západ důležitý.

Je OSN stále důvěryhodná?

Problém, na který tato událost poukázala, je mnohem obsáhlejší. Nejen, že Rwanda znamenala selhání jedné mírové mise, ale znamenala především fatální selhání OSN jako takové. Úspěch či neúspěch chránit prosté občany přímo ovlivňuje důvěryhodnost a legitimnost celé organizace. Genocida ve Rwandě tak poukázala na rostoucí nutnost reformy OSN. Jedním z problémů, který přetrvává dodnes, jsou mírové operace samotné. V případě Rwandy i v případě pozdějšího konfliktu v Dárfúru (Súdán) byly mírové milice tvořeny především jednotkami z rozvojových zemí, ani jedna z klíčových světových mocností se však výrazně nepodílela, jak by se dalo očekávat. Tento problém samozřejmě vede k situaci, kdy jednotky sestávají ze špatně vycvičených a špatně vyzbrojených vojáků, čímž celá operace ztrácí na efektivitě.

Ve světle konfliktu v Dárfúru, který trvá od roku 2003 prakticky dodnes a který postupem času přerostl do rozměrů genocidy, se lze pouze dohadovat, zda si OSN ze svého selhání ve Rwandě skutečně něco vzala. V Dárfúru OSN vskutku zapojila své jednotky spuštěním mise UNAMID ve spolupráci s Africkou unií a snažila se tak adresovat problémy porušování lidských práv a stabilizovat situaci v regionu. Avšak i v tomto případě se ukázala být bariérou k efektivnímu zásahu organizace samotná, především pak její rozdělení moci v rámci Rady bezpečnosti. Podobně jako Francie v případě Rwandy, v Dárfúru byla překážkou Čína obávající se o své ekonomické vztahy se Súdánem, čímž jen zvýraznila neschopnost organizace řešit problémy přímo či nepřímo se dotýkající jedné z klíčových mocností. Rada bezpečnosti je schopna adresovat jen ty konflikty, které se zásadním způsobem nedotýkají zájmů jejích členů, avšak množství takových případů je v dnešním globalizovaném světě mizivé.

Vše v součtu jen poukazuje na nesmírné pokrytectví jednotlivých národů včetně OSN, která se svým zaměřením vždy stavěla do pozice ochránce světového míru, avšak jak je vidět, tento závazek je čistě symbolický. V případě Rwandy svět selhal především svou lhostejností vůči varovným signálům a neochotou národů nasazovat životy svých vojáků na cizí půdě pro lidi, kteří pro ně pramálo znamenají. Ač si organizace vzala ze svého selhání jisté ponaučení, zásadní problém přetrvává. Tento problém pochází z vnitřku organizace a její struktury, jež se ukázala být příliš zkostnatělou pro moderní svět. Dokud se v tomto ohledu něco nezmění, nelze ani s jistotou říci, že událost podobná té před dvaceti lety se nemůže opakovat. Zkušenost bohužel praví, že historie má tendenci se opakovat…

O autorovi:

Tomáš Jelínek, student oboru International relations and European studies na Metropolitní univerzitě Praha.

Seznam použité literatury:

Bildt, Carl, “Dag Hammarskjöld and the United Nations Peacekeeping,” UN Chronicle, Vol.48, No.2 (7/2011)

Clapham, Christopher “Rwanda: The Perils of Peacemaking,” Journal of Peace Research, Vol. 35, No. 2 (3/1998)

Martin, Guy, “Readings of the Rwandan Genocide,” African Studies Review, Vol. 45, No. 3 (12/2002)

Stanton, Gregory H., “The Rwandan Genocide: Why Early Warning Failed,” Journal of African Conflicts and Peace Studies, Vol. 1, No. 2, (9/2009)

“Shake hand with the devil,” DVD, 2007 (Kanada), podle stejnojmenné knižní předlohy Gen. Rómeo A. Dallaira

O’Clery, Neave, “The Failure of Humanity in Rwanda: Peacekeeping Operations in the 21st Century” (1/2010), A Global Village [online], http://aglobalvillage.org/journal/issue1/o-clery

“The Triumph of Evil- 100 Days of Slaughter” (1/1999), PBS Frontline [online], http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/evil/etc/slaughter.html

Oficiální webevé stránky mírových misí OSN [online],

http://www.un.org/en/peacekeeping

Annan, Kofi A., “Memorial Conference on the Rwanda Genocide” speech, New York (26/3/2004) United Nations [online], http://www.un.org/events/rwanda/backgrounder.html

Annan, Kofi A., “Mission of Healing” speech, Rwanda (6/5/1998), United Nations Press [online], http://www.un.org/News/Press/docs/1998/19980506.SGSM6552.html