Migrace z Afrického rohu: Nestabilita, brutalita, beznaděj

Pozornost mezinárodního společenství a veřejnosti se obrátila k problematice migrace z Afrického rohu především na počátku roku 2015, v reakci na několik případů utonutí migrantů z této oblasti, kteří se snažili na různých plavidlech dostat z Libye k italskému pobřeží.

Podle UNHCR se jen za první polovinu roku 2015 přeplavilo z oblasti severní Afriky do Itálie 137 tisíc uprchlíků, z nichž většina pochází z Eritreje a Somálska. Ve druhém čtvrtletí roku 2015 požádalo ve státech Evropské unie o azyl 9 185 Eritrejců, 5 365 Somálců a 1 345 Etiopanů. Počet žadatelů o azyl z těchto zemí neustále narůstá, například z Eritreje prchá ze země podle UNHCR každý měsíc přibližně čtyři tisíce lidí.

Žádosti o azyl bývají občanům těchto zemí často vyřizovány kladně, evropské země poskytly 84 % eritrejských žadatelů mezinárodní ochranu. Přesto se o emigrantech ze subsaharské Afriky často hovoří jako o ekonomických migrantech. Důvody jejich migrace jsou však složitější.

Hlavním důvodem, proč lidé z oblasti Afrického rohu přicházejí do Evropy, je dlouhotrvající a vážné porušování lidských práv v zemích jejich původu. V případě Somálska je příčinou pokračující občanská válka, v Eritreji represivní režim, a Etiopie, přestože na první pohled nejstabilnější, je stále ze strany lidskoprávních organizací kritizována a označována za nedemokratickou.

Někdy jsou samozřejmě důvody také ekonomické, protože všechny země regionu patří k nejchudším státům planety, HDP na obyvatele se zde pohybuje pod hranicí 1 000 amerických dolarů. Navíc se jedná o region, který se potýká se suchy, které v některých obdobích mohou vést až k vypuknutí hladomoru a nucenému pohybu obyvatel v oblasti.

Eritrea: porušování lidských práv

Eritrea je malou zemí v oblasti Afrického rohu, která v roce 1993 získala nezávislost na Etiopii po dlouhotrvajícím boji za nezávislost. Svoboda však netrvala dlouho a v současnosti bývá Eritrea často nazývána „africkou KLDR“. Do jisté míry je toto přirovnání pravdivé, neboť značnou moc v obou zemích má v rukou armáda a obě země jsou poměrně uzavřené vůči cizincům. V zemi existuje jediná povolená, vládnoucí strana – Lidová fronta za demokracii a spravedlnost (PFDJ), v jejímž čele stojí prezident Isaias Afeworki, který v boji za nezávislost vedl eritrejské nacionalistické hnutí.

V roce 1997 byla navržena ústava, která znamenala jistý příslib demokracie, avšak nikdy nebyla implementována, především z toho důvodu, že následující rok vypukla válka s Etiopií o pohraniční oblasti a hlavním zájmem vlády se stala obrana státní bezpečnosti. V zemi doposud neproběhly ani jediné volby, neexistuje zde politická opozice ani občanská společnost a vládnoucí strana si udržuje absolutní moc.

Důvodem, proč většinu uprchlíků z Eritreje tvoří mladí muži, je především ten, že každý občan ve věku 18 až 50 let včetně žen je povinen sloužit 18 měsíců v armádě nebo vykonávat civilní službu. Podle Human Rights Watch však tato služba bývá často prodlužována až na neurčito a proměňuje se v nucené práce, v případě žen rovněž dochází k sexuálnímu zneužívání ze strany armádních důstojníků. Případy nenastoupení na vojenskou službu jsou považovány za vlastizradu a jsou velice tvrdě trestány. Militarizace společnosti začíná již v útlém věku, každý žák v posledním ročníku školní docházky je nucen absolvovat výcvik ve vojenském táboře Sawa, kde je vystaven obtížným podmínkám a trestán za jakékoli neuposlechnutí rozkazu.

Omezována je svoboda slova, pohybu, ale rovněž náboženského vyznání. Vláda si vytvořila účinný represivní systém kontroly a sledování občanů, kteří k mnoha běžným aktivitám potřebují zvláštní souhlas ze strany státu. V zemi je povolena pouze eritrejská ortodoxní církev, katolická a luteránská církev a z nekřesťanských náboženství je připuštěno praktikovat pouze islám. Vyznavači ostatních náboženských směrů se tak vystavují perzekuci ze strany státních složek, která nezřídka vede až k uvěznění a mučení vyznavačů „nepovolených“ náboženství. Human Rights Watch například informuje ve své zprávě o zvláštní perzekuci Svědků Jehovových, kterých je v zemi vězněno několik desítek a někteří z nich dokonce více než dvacet let.

V zemi je až deset tisíc politických vězňů. Důvodem uvěznění, často bez jakéhokoliv sděleného obvinění nebo naděje na spravedlivý soudní proces, je podezření z opozičních aktivit, vyhýbání se nebo dezerce z vojenské služby, praktikování nepovoleného náboženství nebo pokus o uprchnutí ze země bez povolení. Běžnými praktikami ve věznicích je mučení, vězni často bývají svazováni do bolestivých pozic nebo zavíráni na samotku. Podle zprávy OSN existují v Eritreji věznice na poušti, vyrobené z kovových přepravních kontejnerů. Z důvodu velkých teplotních výkyvů tak ve dne vězni trpí nesnesitelným horkem a v noci zase zimou.

Vzhledem k tomu, že legální cesty k opuštění země jsou velice obtížné kvůli nutnosti prokázat se různými povoleními a výstupním vízem, mnoho lidí musí k útěku ze země volit nelegální cesty, které jsou však velice nebezpečné. Svůj život tak svěřují do rukou pašerákům a nezřídka jim hrozí zatčení ze strany armádních složek anebo smrt na hranicích. Země se tak stala pro své vlastní občany věznicí, odkud není možnost svobodně odejít. Vláda si těmito opatřeními snaží zajistit dostatek obyvatel, kteří by mohli sloužit v armádě nebo v rámci veřejné služby.

Kvůli dlouhodobému a vážnému porušování lidských práv je Eritrea kritizována ze strany lidskoprávních organizací, ale také mezinárodního společenství. V září 2014 byla do země vyslána vyšetřovací komise OSN pro lidská práva, která ve zprávě ze 4. června 2015 shledala, že v zemi jsou „ze strany vládní moci páchána systematická, rozšířená a hrubá porušení lidských práv, z nichž není vyvozována žádná odpovědnost“. V reakci na tuto zprávu vydala 30. června 2015 Komise pro lidská práva OSN rezoluci A/HRC/29/L.23, ve které vyzvala eritrejskou vládu, aby „okamžitě podnikla konkrétní kroky k uplatnění doporučení“, podané vyšetřovací komisí dříve. Dokud však bude u moci prezident Isaias Afeworki, není příliš pravděpodobné, že se režim v této zemi uvolní a nebude dále docházet k porušování lidských práv.

Somálsko: dlouhotrvající občanská válka

Somálsko se již téměř 25 let potýká s občanskou válkou, kterou se doposud nepodařilo vyřešit i přes početné pokusy ze strany mezinárodního společenství. Přestože v Mogadišu byla v roce 2012 ustanovena Somálská federální vláda, nemá příliš autority v zemi a u moci se drží především díky vojenské podpoře ze strany mise Africké unie v Somálsku (AMISOM).

Vládní jednotky společně s jednotkami AMISOM se navíc podílejí na porušování lidských práv v zemi, útocích proti civilistům a sexuálním násilí na ženách. Vláda není schopná zajistit bezpečnost a mír na územích, které ovládá, a ani v samotném hlavním městě Mogadišu. Často dochází ke střetům mezi vládními jednotkami a klanovými milicemi, jejichž oběťmi jsou především civilisté. Navíc na jihu a v centrální části země nadále operují militantní islamistické jednotky al-Šabáb, které terorizují místní obyvatelstvo. Na územích, která ovládá, zavedl al-Šabáb islámské práva šaría a veškeré činy, které nejsou v souladu s jejich extrémním výkladem islámu, jsou trestány velmi přísně, nezřídka smrtí. K dalším praktikám na jihu Somálska patří rekrutování dětských vojáků do milicí, nucené dětské sňatky, nebo útoky na vzdělávací zařízení. Islamistické ozbrojené skupiny také omezují distribuci humanitární pomoci, čímž nepřímo přispívají k růstu cen potravin na jihu Somálska, který dále zapříčiňuje potravinovou nestabilitu a humanitární krize, jež mohou dosáhnout až rozměrů hladomoru.

V důsledku bojů muselo své domovy opustit v roce 2014 asi 120 tisíc Somálců a podle odhadů OSN se v zemi nachází přes milion vnitřně vysídlených osob (IDPs). Navíc téměř milion Somálců muselo uprchnout do zahraničí v důsledku občanské války a humanitárních krizí. Asi půl milionu z nich žije v Keni, kde existuje největší uprchlický tábor na světě Dadaab. V samotném Somálsku jsou přibližně dva miliony lidí ohroženy nedostatkem potravin a téměř polovina z nich potřebuje dodávky potravinové humanitární pomoci. Přesto země jako například Keňa, Saúdská Arábie a některé evropské státy využily zlepšení bezpečnostní situace v Somálsku po ustanovení Somálské federální vlády k tomu, aby začaly navracet Somálce včetně žadatelů o azyl a uprchlíků do země jejich původu, přestože zde stále pokračuje ozbrojený konflikt.

Etiopie: vláda jedné strany a umlčování opozice

Přestože je Etiopie relativně stabilní zemí a je zde patrný ekonomický růst, který se projevuje především ve městech, jedná se stále o jednu z nejchudších zemí světa. Z toho důvodu a také kvůli pokračující nedemokratičnosti etiopského režimu značné množství obyvatel Etiopie migruje za lepšími podmínkami pro život do států Perského zálivu a dalších arabských zemí, odkud se nezřídka snaží dostat dále do Evropy.

Politická nesvoboda v Etiopii se v současnosti projevila především v souvislosti s parlamentními volbami, které proběhly v květnu 2015 a ve kterých dosáhla vládnoucí strana Etiopská lidová revoluční demokratická fronta (EPRDF) a její spojenci drtivého vítězství, když získali 546 z 547 křesel v parlamentu. Přestože oproti volbám z roku 2005 nenásledovaly násilnosti, i květnové volby předcházelo umlčování opozice, když byli zatýkáni vůdci některých politických stran.

Vláda postupuje poměrně tvrdě rovněž proti protestům a emancipačním snahám ze strany národa Oromů. Například v dubnu a květnu 2014 byly násilně potlačeny demonstrace proti záměru rozšířit území hlavního města Addis Abeby na úkor oromského regionu. V důsledku zásahu bezpečnostních složek nejméně 17 lidí zemřelo a stovky protestujících byly zatčeny a uvězněny. Na policejních stranicích a ve vězeních jsou zatčení často vystavováni mučení za účelem vynucení jejich přiznání.

V roce 2009 byl přijat protiteroristický zákon, na základě kterého je možné kohokoli uvěznit až na čtyři měsíce bez sdělení obvinění. Tento zákon je tak často zneužíván v zájmu potírání opozice, což je hlasitě kritizováno ze strany mezinárodního společenství. Například v roce 2014 bylo zatčeno devět blogerů, kteří pod jménem Zone 9 komentovali aktuální dění v zemi.

Obecně média v zemi nejsou svobodná, jen v roce 2014 muselo více než 30 žurnalistů opustit zemi a nejméně šest vydavatelství bylo uzavřeno. Novináři si tak musejí zvolit mezi exilem, uvězněním nebo autocenzurou. V roce 2014 byl rovněž vydán zákon o charitách a společnostech, na základě kterého jsou zakázány veškeré aktivity zahraničních nevládních organizací v oblasti politických a lidských práv v zemi. V důsledku toho je v zemi téměř neexistující občanská společnost a veřejný život je do značné míry kontrolovaný vládnoucí stranou.

Co živí emigraci? Nestabilita, sucha, brutalita, beznaděj

Situace v Africkém rohu je nadále velice nestabilní, a proto se z této oblasti snaží stále více, především mladých lidí, uprchnout. Jejich motivací je nejenom zlepšení ekonomické situace, ale rovněž útěk před nesvobodou, perzekucí a porušováním lidských práv. Somálsko se nadále potýká s více než dvacet let trvající občanskou válkou, která má za následek vysídlení jeho obyvatel nejen v rámci jeho území, ale také do okolních zemí, odkud dále pokračují do Evropy.

Dalším důvodem migrace z oblasti Afrického rohu je rozsáhlé porušování lidských práv především ze strany eritrejského režimu, což dokládá především zpráva Vyšetřovací komise OSN pro lidská práva v Eritreji. Rada OSN pro lidská práva však nemá pravomoci jakkoliv proti porušování lidských práv v této zemi zasáhnout, zpráva však může napomoci v rozhodování o tom, zda uprchlíkům z Eritreje poskytnou azyl v evropských zemích. Dalším problémem je pokračující potravinová nestabilita v regionu, především v důsledku opakujících se období sucha. Humanitární pomoc však nemůže být efektivní, dokud se nepodaří zajistit její bezpečné dodávky a správné přerozdělováni.

O autorce

Mgr. Kateřina Rudincová je externí spolupracovnicí Ústavu mezinárodních vztahů a mimo jiné zaměřuje na oblast subsaharské Afriky.

Zdroje a literatura:

• Amnesty International (2015): The State of the World’s Human Rights. Amnesty International Report 2014/2015. Online: https://www.amnesty.org/en/documents/pol10/0001/2015/en/ (cit. 7. 11. 2015).
• EUROSTAT (2015): Asylum Quarterly Report. Online: http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/Asylum_quarterly_report#Further_Eurostat_information (cit. 7. 11. 2015).
• Human Rights Watch (2015): Why do People Risk Their Lives to Cross the Mediterranean? Online: https://www.hrw.org/news/2015/07/28/why-do-people-risk-their-lives-cross-mediterranean (cit. 7. 11. 2015).
• UNHCR (2015): The Sea Route to Europe: The Mediterranean Passage in the Age of Refugees. Online: http://www.unhcr.org/5592bd059.pdf (cit. 7. 11. 2015).
• UN Human Rights Council (2015): Report of the Commission of Inquiry on Human Rights in Eritrea. 4. června 2015. A/HRC/29/CRP.1. Online: http://www.ohchr.org/EN/HRBodies/HRC/CoIEritrea/Pages/ReportCoIEritrea.aspx (cit. 7. 11. 2015).