Prezident, který v Praze nevyhrál
Kdyby si právě zvolený americký prezident Barack Obama přečetl několik článků českých novinářů a komentátorů a zajímaly ho názory některých českých politiků, kteří mají politické dění vymezeno orientačními metaforami pravice-levice, mohl by si myslet, že sice své druhé volby vyhrál, ale vlastně je také prohrál.
A to přesto, že jeho vítězství vyjádřené v počtu volitelů poměrem 332:206 se dokonce nedá zpochybnit ani Nečasovým a Němcové trikem, použitým při interpretaci voleb do krajských zastupitelstev v České republice v roce 2012, protože Barack Obama absolutně vyhrál i po sečtení hlasů v celých Spojených státech jako v jediném neexistujícím volebním okrsku, když pro něho hlasovalo o tři miliony voličů více než pro Mitta Romneyho.
Středoevropský šok, který zasáhl nejen Prahu, ale i některé další východoevropské země, sice už není tak silný, aby musel vedoucí zahraničněpolitické rubriky Lidových novin nazývat Baracka Obamu žvanilem, jak se stalo ještě před čtyřmi lety, ale přece jenom rozčarování z toho, že americký prezident nechce bojovat s komunismem jako Ronald Reagan a nevidí komunistické nebezpečí tam, kde by je chtěli vidět někteří východoevropští politici, je dost běžné.
Kontrastuje to s téměř všeobecným pozitivním hodnocením Obamova vítězství ve většině západoevropských států. To si někteří lidé ve střední a východní Evropě vysvětlují tím, že západní Evropa má jiné zkušenosti se sovětským komunismem, a proto se domnívají, že jsou prozíravější než většina sjednocené Evropy pod ochranou NATO. A také, že čínská komunistická strana vládnoucí bohatnoucí ČLR je daleko a nezdá se být takovým nebezpečím, jako byl v letech studené války Sovětský svaz. V tomto ohledu přenechávají starosti s čínským komunismem právě novému americkému prezidentovi jako hlavě administrativy a nejvyššímu veliteli amerických ozbrojených sil.
A protože v České republice je skoro každý geopolitikem, nebo alespoň amatérským vykladačem Samuela Huntingtona, skoro každý také ví, kde a jak by se Spojené státy měly starat o evropskou bezpečnost, a hlavně, kolik peněz na její zajištění by měly ze svého obětovat.
Jinou infekční chorobou evropských, a zejména českých znalců amerických poměrů je, že si své popisy a analýzy usnadňují používáním slov indikativních, až difamačních, levice _ pravice. Umožňuje jim to pojmenovat americké republikány pravičáky, demokraty levičáky, a když se sestoupí do nižšího patra politického diskurzu, jedná se také o liberální demokraty či liberální konzervativce na jedné straně a sociální demokraty, socialisty až komunisty na straně druhé.
Je ale třeba v zájmu objektivity přiznat, že tato značkovací choroba pronikla do Spojených států prostřednictvím francouzsko-německé pseudomarxistické politické hantýrky, šířené tam importovanými evropskými akademiky a objevuje se v tamějších komentářích zatím jen vnitřní politiky. Ale dosud žádný z kandidátů na amerického prezidenta, ani ten, který by chtěl bojovat proti komunismu v Rusku, nebo ideologii třídního boje ve vesmíru, si během letošní prezidentské volební kampaně nedovolil sám sebe nebo svého oponenta nazvat pravičákem či levičákem, i když Romney si tato pojmenování ponechal do svých evropských, více než neúspěšných interview.
S ohledem na americkou tradici politického myšlení, ve které jsou relativně přesně vymezena individuální práva a svobody, je každému občanu Spojených států bližší než pravicová nebo levicová kolektivní identita to, zda bude vydělávat (prosperovat) a jak velkou část svého příjmu bude muset odevzdávat státu nebo kolik bude platit za opravu svého chrupu. Zda může nosit zbraň a chránit s její pomocí svůj soukromý majetek, zda kromě volby prezidenta bude mít vliv na to, aby mu pomáhal neúplatný policista nebo spravedlivý soudce, zda bude moci kouřit marihuanu nebo se přiznat k homosexuální orientaci.
Možná, že je pro současného Američana a jeho příbuzné také důležité, zda se k němu budou chovat ohleduplně nebo neurvale na Imigration office a zda náhodou nový prezident, vzhledem ke své _ z evropského hlediska _ nejasné etnicitě, a díky indonéským zkušenostem z dětství, není větším garantem individuální svobody než jiní mocní, kteří jsou mocní jen proto, že jsou bohatí.
Zvláštní je, že ti, kteří se v Evropě obávají nadcházejícího druhého čtyřletého termínu amerického prezidenta, si většinou kladou otázky téměř výlučně geopolitické, tedy už ze své podstaty ideologické. Když Mitt Romney prohlásil, že největším nepřítelem Spojených států je Rusko (asi tím myslel Ruskou federaci), a jiní si myslí, že Barack Obama se chce ve své zahraniční politice více zabývat Čínskou lidovou republikou než chaotickou Evropskou unií, hned několik evropských politiků na to reagovalo skoro stejně, jako jejich předchůdci v letech studené války. Přitom oba soutěžící kandidáti ve svých kampaních neměli na mysli překreslování mapy světa, ale obavy o americkou národní bezpečnost.
Útěkem k evropské politické demagogii, dnes s odkazem na ekonomickou krizi, která je mj. i krizí evropských bankovních domů, zakrývají představitelé téměř všech evropských v EU spojených zemí skutečnost, že se jim nechce za svou, tedy evropskou bezpečnost platit. To, že se podílely na americkém boji proti terorismu, případně na dobrodružnějších akcích, jako byla kampaň na Balkáně, válka v Iráku a dnes stále ještě v Afghánistánu, a konečně na arabském jaru a možná i na novém izraelsko-arabském a izraelsko-íránském konfliktu, kterému evropské země po léta jen přihlížejí, používají jen jako výmluvu, aby na svou bezpečnost a smluvně definovanou spolupráci nemusely finančně přispívat.
Poslední tištěné číslo Mezinárodní politiky věnujeme americké politice a její české interpretaci. Předpokládáme, že se nám nepodařilo zbavit se dlouholetých předsudků nikoli vůči americkým prezidentům, ale především vůči své snáze porozumět americké politické realitě. Ale snad jsme alespoň ukázali, jak si někteří čeští komentátoři představují současnou Ameriku, jejího prezidenta, a doufáme, že jsme svým čtenářům mj. přiznali, jak si vážíme občanů Spojených států a umíme respektovat jejich rozhodnutí zvolit si svého prezidenta. Možná, že je to víc, než jsme původně předpokládali.
O autorovi:
Zdeněk Zbořil je spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů
