Postavení žen v Demokratické republice Kongo

Na tzv. summitu tisíciletí se všechny členské státy Organizace spojených národů zavázaly k tomu, že do roku 2015 splní osm konkrétních rozvojových cílů. Mezi nimi jsou i cíle, genderově podmíněné, tedy zaměřené na ženy. Jedná se konkrétně o zpřístupnění základního vzdělání pro všechny (je třeba zajistit, aby všechny děti, chlapci i dívky, absolvovaly plné základní vzdělání), prosazení rovnosti pohlaví a posílení postavení žen (do roku 2005 odstranit rozdíly v přístupu mužů a žen k základnímu a vyššímu vzdělání a do roku 2015 dosáhnout téhož na všech úrovních vzdělání) a zlepšení zdraví matek (cílem je snížit o tři čtvrtiny míru jejich úmrtnosti).

S ohledem na tyto cíle je zřejmé, že v současné rozvojové pomoci hraje genderová perspektiva velmi významnou roli, jelikož je zapotřebí zaměřit se na specifické potřeby nejen kulturně a místně podmíněné, ale rovněž právě na genderově podmíněné. Ženy mají specifické potřeby, které je třeba v rozvojové pomoci brát v potaz, nejčastěji se odrážejí v oblasti zdraví a hygieny. Také je nutné vzít v úvahu negramotnost žen a nezaměstnanost, která se v rozvojových zemích vyskytuje mezi ženami více než mezi muži. Postavení žen v těchto společnostech se proto musí nejen brát v potaz, ale přistoupit také k jejich řešení.

Politická situace v Demokratické republice Kongo

Rozloha země činí 2 345 000 km², je tedy srovnatelná s rozlohou teritorií států západní Evropy. Demokratická republika Kongo (dále DRK) sousedí s devíti zeměmi, Rwandou, Burundi, Angolou, Kongem, Středoafrickou republikou, Súdánem, Tanzánií, Ugandou a Zambií. Země má strategickou polohu a je bohatá na rozmanité přírodní zdroje poloha této (diamanty, kobalt, měď, zlato, uran a zejména coltan surovina, ze které se vyrábějí čipy do notebooků atd.). Díky tomuto faktoru je ze strany ostatních států o DRK značný obchodní zájem, avšak je to i jeden z důvodů pro konflikty, které se zde odehrávají. Dlouhodobá rozsáhlá korupce, špatná správa a probíhající konflikty nedovolují zemi, aby využila těchto zdrojů ve prospěch svého obyvatelstva. Demokratická republika Kongo patří k nejchudším zemím světa a v roce 2011 obsadila v žebříčku Failed States Indexu nelichotivé čtvrté místo. Uvádí se, že se v této zemi nachází přes 200 etnických skupin, mezi kterými probíhají třenice, nejčastěji založené na ekonomickém základě, což je jedním z dalších klíčových důvodů konfliktu.

Od roku 1996 se země potýká s rozsáhlými vnitřními nepokoji. Na konfliktu se podílí vojensky či diplomaticky většina afrických států. Mnoho z nich se díky tomu dostalo do situace, kdy byly nuceny vybrat si „správnou“ stranu. Africkým řešením tohoto problému se stalo sousloví: „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.“ Motivací pro některé státy se stalo konžské nerostné bohatství v podobě zlata, diamantů, a zejména již uvedeného coltanu. Výsledkem tohoto konfliktu bylo masové násilí na konžské půdě. Herbert Weiss hovoří o dvou válkách, které zemi postihly. První proběhla v letech 1996 a 1997 v souvislosti s odstraněním diktátora Mobutua Sese Seko a nástupem Laurent-Désiré Kabily.

Mobutu držel režim až do roku 1997, kdy byl svržen vojenskými jednotkami Aliance demokratických sil pro osvobození Konga-Zaire (AFDL-Aliance des Forces Démocratique pour la Liberátion du Congo-Zaire) za vydatné pomoci Rwandy, Ugandy, Angoly a Burundi. 29. května 1997 se vůdce těchto jednotek Laurent Désiré Kabila prohlásil prezidentem a Zair byl přejmenován na Demokratickou republiku Kongo. Následující válka volně navázala na předchozí konflikt a probíhá v podstatě až dodnes. Zahraniční spojenci (Rwanda a Uganda) se již v roce 1998 obrátili proti bývalému spojenci L.-D. Kabilovi a rozpoutali v DRK občanskou válku. Země se ocitla v nejkrutějším ozbrojeném konfliktu od druhé světové války, když se do vojenských operací zapojilo sedm armád a několik militantních skupin. Někteří odborníci dokonce hovoří o první africké světové válce, ve které zemřelo odhadem 5,4 milionu lidí. V současnosti se hovoří o třetí konžské válce, která probíhá na území Severního Kivu, Jižního Kivu a Ituri. Operují zde převážně rwandské hutuské jednotky Interhamwe, ozbrojené hnutí Mai-Mai a rwandská jednotka Gama. Hlavní příčinou ozbrojených střetů jsou jak etnické, tak ekonomické důvody.

Žena v Demokratické republice Kongo

V Demokratické republice Kongo se v oblasti politické kultury i života ve společnosti obecně setkáme s velmi silným maskulinním trendem, kdy muž je v praktickém ohledu vždy nadřazen ženě. Tato historicky zakotvená nadřazenost k ženám je možná i důvodem, že všechny ozbrojené konflikty v zemi doprovází masivní znásilňování. Na sexuálním násilí se podílejí jak vládní ozbrojené složky, tak rebelské skupiny. I přesto, že mírová smlouva byla mezi oběma skupinami podepsána již v roce 2003, od roku 2007 byl zaznamenán nárůst sexuálního násilí a nebezpečí obecně. Populační fond OSN uvádí, že v roce 2008 přibylo téměř 16 000 znásilněných žen. Z toho bylo více než 65 procent dětí, zejména dívek od 12 do 18 let. Od roku 2007 se hovoří až o 25 znásilněných žen denně. Bezpečným místem nejsou ani domov, ani veřejná místa. Znásilnění je v Kongu tak běžné, že se jedná již o charakteristický rys tohoto konfliktu. Je však těžké hovořit o konkrétních číslech, neboť mnoho obětí sexuálního násilí zemřelo, přestěhovalo se či odmítlo tento hrůzný zážitek přiznat. Tyto ženy přišly o domov, rodiny, prostředky k přežití, důstojnost a zdraví. Fyzická a psychická poškození, která utrpěly, jsou trvalá.

Velmi zjednodušeně bychom mohli říci, že sexuální násilí je v této oblasti charakteristické absolutním despektem vůči ženám jako takovým. Zdůvodnění tohoto násilí spočívá v myšlení zakořeněném v patriarchálních společnostech, podle kterého je ženská sexualita mužským vlastnictvím. Tyto společnosti mají rovněž zakořeněné genderově nerovné vztahy, s nimiž je spjato nahlížení na ženské tělo. Sexuální násilí páchané na ženách je v DRK evidováno ve třech formách. První tvoří skupinové znásilňování tvořené třemi a více muži. Tato forma je zdravotně pro oběti velmi riskantní. Druhou formu představuje zohavování oblasti genitálií. Třetí forma je charakteristická přenosem pohlavně nakažlivých chorob, jedná se zejména o HIV/AIDS. Většina žen, které tento druh násilí přežily, shodně vypovídala, že cílem mělo být rozbití a narušení života v komunitě. Strategie narušení ženské identity jako aktu etnických čistek byla obdobná ve Rwandě v devadesátých letech 20. století. Tento druh sexuálního násilí má devastující dopady nejen na fyzickou stránku obětí, nýbrž i na pospolitost komunity, která je zatížena kolektivním traumatem. Podkopána je také národní, politická a kulturní solidarita. Důležitým faktem však zůstává, že se jedná o společnosti, kde jsou zakořeněné genderové nerovnosti a kde se sexuální násilí objevuje jako součást eskalace konfliktu.

To je zřejmě určitým způsobem navázáno i na situaci, ve které se zde ženy nacházejí. Přestože podle zákona mají v Demokratické republice Kongo ženy stejná práva jako muži, praxe ukazuje zcela jiné skutečnosti. Místní ženy mohou být vlastním mužem vyloučeny z komunity. Důvodem k vyloučení je například znásilnění, jelikož žena měla pohlavní styk s jiným mužem, než je její vlastní manžel. Ženy mají povinnost poslouchat manžela, a pokud chtějí udělat cokoli mimo domácnost, musejí požádat o svolení. Nemají žádnou autoritu, nerespektují je ani děti, pokud je přítomen muž (z komunity či rodiny), který je ženě automaticky nadřazen. Konžské ženy nemají šanci uplatnit se v ekonomice, politice či jiné vyšší funkci, zkrátka jakkoliv se podílet na moci. Ženy se nesmějí účastnit ani vesnických schůzí či formálních setkání komunity. Místní ženy nejsou ani homogenní skupinou, tedy liší se etnickou příslušností, stupněm vzdělanosti, sociálními podmínkami a také zemědělským či městským původem. Obecně tudíž můžeme vycházet z toho, že v Demokratické republice Kongo je silně zakořeněný patriarchální model společnosti, ve kterém je patrná genderová stereotypizace rolí. Muž a žena nemají rovné postavení, ženy mají de facto i de iure nižší statut ve společnosti.

V současnosti danou problematiku řeší Organizace spojených národů a celá řada neziskových organizací (lokálních i zahraničních), zejména těch, které se zabývají ženskými právy. Samozřejmě, že v dlouhodobé perspektivě musí mezinárodní společenství a konžská vláda přijmout celou řadu opatření, která by vedla k eliminaci sexuálního násilí. Kromě úprav trestního práva se jedná o obnovení míru, úpravu práva zahrnující diskriminaci žen a o narušení historické tradice sexuálního násilí v zemi. Diskriminace žen musí být vyloučena i v oblastech, jako je škola, zaměstnání či rodina, tedy z povědomí lidu. Stejně tak by se měly ženy stát součástí místních či národních institucí. Měly by rovněž být přibrány do diskusí týkajících se míru, jelikož samy jsou součástí této války a esenciální složkou společnosti. Sexuální násilí by se mělo stát součástí národní historie jako součást prevence, je nutné převzít odpovědnost za činy spáchané během války stejně tak jako mít na paměti hrůzné činy a oběti těchto činů. Ženy se tak musejí stát rovnocennými bytostmi ve společnosti, musejí mít tedy rovné postavení s muži. Je třeba, aby byla prolomena bariéra genderové stereotypizace.

O autorce:

Iveta Ptáčníková je interní doktorandkou Katedry politologie na FF Univerzity Hradec Králové, obor Africká studia. Problematiku Afriky zkoumá zejména z genderové perspektivy.
iveta.ptacnikova@uhk.cz