Politická krize v Rumunsku

Od října 2009 navíc Demokratická liberální strana (Partidul democrat-liberal PD-L) premiéra Boka vládla menšinově spolu se stranou maďarské menšiny UDMR poté, co Sociálně demokratická strana (Partidul social democrat PSD) opustila od posledních parlamentních voleb existující velkou koalici a iniciovala hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Od té doby soustavně blokovala přijetí vládou navržených zákonů. Šéf kabinetu Emil Boc proto řadu důležitých reforem prosadil bez souhlasu parlamentu způsobem tzv. „převzetí odpovědnosti“ (asumarea răspunderii), které v některých případechústava povoluje. Bokovu vládu od počátku její existence fakticky řídil prezident Traian Băsescu, neboť premiér byl slabou osobností a často nechával hlavu státu rozhodovat za sebe.

V prosinci 2011 přišla rumunská vláda s návrhem reformy zdravotnického systému, jenž měl přinést vylepšení a zefektivnění jeho funkce. Obsahoval však kontroverzní opatření v podobě plánovaného vytvoření „nemocnic národního zájmu“, které by byly zřízeny rozhodnutím vlády a financovány přímo ze státního rozpočtu. Tento krok si vysloužil kritiku ze strany Mezinárodního měnového fondu, neboť by podle vyjádření jeho představitelů nahrával politickému klientelismu. Proti návrhu reformy se postavil také náměstek ministra zdravotnictví Raed Arafat, Rumun se syrskými kořeny a zakladatel moderní rumunské zdravotnické záchranné služby SMURD (Serviciul mobil de urgenţă, reanimare şi descarcerare).

Arafat nesouhlasil především s privatizací středisek lékařské pohotovosti, která by podle něho vážným způsobem narušila dosavadní fungování služby první pomoci a dala by prostor podezřelým finančním aktivitám. Prezident Traian Băsescu kritizoval Arafatův postoj a vyzval jej k rezignaci. Náměstek ministra zdravotnictví se 10. ledna 2012 pod nátlakem vzdal funkce s odůvodněním, že nechce přihlížet rozkladu systému, který sám vytvořil.

V lednu byly v mnoha rumunských městech svolány velké demonstrace. Protestující vyjadřovali podporu Raedu Arafatovi, vyslovovali se pro jeho návrat do funkce a současně vyzývali prezidenta Băseska k demisi. Hlava státu pod tlakem protestních akcí radikálně změnila svůj postoj k zákonu o reformě zdravotnictví a vyzvala ministra zdravotnictví Ladislau Ritliho k jeho nepřijetí. Přestože ministr žádosti prezidenta vyhověl, demonstrace proti Băseskovi pokračovaly ještě několik následujících dní. Populární Raed Arafat se 17. ledna vrátil do úřadu náměstka ministra zdravotnictví.

Další úder pro vládu znamenal odchod ministra zahraničí Theodora Baconschiho, jehož předseda vlády odvolal poté, co se šéf diplomacie urážlivě vyjádřil o demonstrantech. V celkově vyhrocené situaci v zemi a za ostrých protestů rumunských občanů proti úsporným opatřením podal kabinet premiéra Emila Boka 6. února 2012 demisi. Novým předsedou vlády jmenoval prezident Băsescu někdejšího ministra zahraničí Mihaie Răzvana Ungureana, který se zavázal k pokračování reforem a slíbil obnovení politické a hospodářské stability. Již na konci dubna však sílící parlamentní opozice iniciovala hlasování o nedůvěře vládě, během něhož se drtivá většina zákonodárců vyslovila pro odstoupení Ungureanova kabinetu (řada poslanců doposud podporujících koalici se během hlasování přidala k opozici).

Autoritářský premiér

Prezident Băsescu pověřil 7. května 2012 sestavením nové vlády předsedu PSD Victora Pontu, jenž je zároveň vůdcem aliance nazvané Sociálně liberální unie (Uniunea social liberală _ USL). Toto uskupení bylo účelově vytvořeno počátkem února 2011 spojenectvím PSD, středopravé Národně liberální strany (Partidul naţional liberal _ PNL) a politicky nejednoznačně orientované Konzervativní strany (Partidul conservator _ PC) s cílem sjednocení opozice proti tandemu Băsescu_Boc. Jedině vláda sestávající ze stran USL měla v dané chvíli šanci získat důvěru parlamentu, proto Traianu Băseskovi i přes značné osobní antipatie vůči Pontovi nezbývalo nic jiného než jmenovat premiérem právě jeho. To byl však počátek roztržky mezi hlavou státu a předsedou vlády, jež v následujících měsících přinesla pouze prohloubení již takto vyostřené politické situace v Rumunsku.

První velký kompetenční spor mezi dvěma nejvyššími představiteli země vypukl již v červnu a týkal se otázky, kdo bude reprezentovat Rumunsko na summitu Evropské rady v Bruselu 28. června 2012. Touto pravomocí disponuje podle ústavy prezident republiky. Ponta však cítil potřebu zastupovat zemi sám a nemínil se s danou skutečností smířit. Nechal si proto svou cestu do Bruselu schválit parlamentem, který mu k tomu udělil mandát poměrem 249 hlasů ku 30. Băsescu reagoval tím, že předložil stížnost Ústavnímu soudu proti chování premiéra. Ústavní soud den před zasedáním Evropské rady rozhodl, že z titulu své funkce je oprávněn reprezentovat Rumunsko na jednání prezident. Ponta však verdikt ignoroval a zařídil zpoždění jeho publikace v úředním věstníku Monitorul oficial, což mu umožnilo právoplatně odcestovat do Bruselu ještě předtím, než rozhodnutí nabylo platnosti. Spor se nakonec poněkud komicky vyřešil způsobem, že si prezident s premiérem rozdělili kompetence a přesně si určili, kdo se bude účastnit jaké části summitu.

V červnu vyšlo dále najevo, že premiér Victor Ponta opsal část své dizertační práce na téma „Mezinárodní trestní tribunál“, již obhájil v červenci 2003 na Právnické fakultě bukurešťské univerzity. Národní komise pro ověřování pravosti akademických titulů, diplomů a certifikátů (CNATDCU) šetřením prokázala, že Ponta z celkových 297 stran textu práce 115 stran zkopíroval z vybraných zdrojů bez řádného uvedení citace, dokonce včetně stejných gramatických chyb. K podobným závěrům došli i členové etického výboru bukurešťské univerzity a novináři deníku România liberă. Naproti tomu Národní etická rada, podřízená ministerstvu školství, do jehož čela krátce předtím Ponta jmenoval loajální ministryni Ecaterinu Andronescu, prohlásila, že premiérova dizertace není plagiát. Přes všechny důkazy nebyl Pontovi doktorský titul odebrán. Premiér následně pověřil ministryni školství rozpuštěním CNATDCU, a dokonce nařkl prezidenta Băseska, že obvinění z plagiátorství vznesl on s cílem zdiskreditovat jeho osobu.

Ponta se po svém nástupu do funkce uchýlil ke svévolným autoritářským krokům, které flagrantněporušovaly zásady demokratického právního státu a vysloužily Rumunsku ohromnou kritiku ze strany Evropské unie i z úst představitelů některých členských států. Zajistil si pravomoc vydávat dekrety s platností zákona a zahájil rozsáhlé čistky ve státním aparátu a justici. Nejprve byli 3. července 2012 pochybným způsobem zbaveni funkcí dosavadní předsedové obou komor parlamentu, Roberta Anastase (Poslanecká sněmovna) a Vasile Blaga (Senát), oba členové PD-L, a následně nahrazeni zástupci PSD, resp. PNL. Ze svého postu byl odvolán ředitel Národních archivů Dorin Dobrincu, historik zabývající se především holocaustem v Rumunsku, jenž v předchozích letech zařídil zpřístupnění fondů Archivu Komunistické strany Rumunska badatelům i veřejnosti. Propuštěni byli také vedoucí pracovníci veřejnoprávní televize TVR. Rumunský kulturní institut, doposud formálně podřízený prezidentovi, přešel rozhodnutím vlády pod kuratelu levicí ovládaného Senátu.

Dne 10. června 2012 se v Rumunsku konaly krajské a komunální volby. Jejich jednoznačným vítězem se stala středolevá koalice USL, jež ovládla prefektury 36 z celkových 41 rumunských žup a většinu úřadů primátorů a starostů měst i vesnic. Naproti tomu konzervativní PD-L citelně oslabila, oproti posledním volbám z roku 2008 získala pouhou polovinu hlasů. Voliči tak vyslali jasný signál nesouhlasu s radikálními úspornými opatřeními, která prováděla pravicová vláda Emila Boka. Výsledky voleb v zásadě nepřímo vyjádřily i nízký stupeň oblíbenosti prezidenta Băseska mezi obyvatelstvem. Tento fakt významně nahrál do karet jeho hlavnímu rivalovi Victoru Pontovi, jenž vycítil jedinečnou šanci se prezidenta zbavit.

Pokus o odvolání prezidenta

Vyostřené vztahy mezi prezidentem a předsedou vlády vyvrcholily pokusem o odvolání hlavy státu z funkce. Jednalo se již o druhou proceduru impeachmentu vůči prezidentovi Traianu Băseskovi. Jeho popularita byla v létě 2012 nejnižší od doby jeho zvolení do úřadu na podzim 2004. Příčinou drastického poklesu jeho obliby mezi obyvatelstvem byly především nepopulární reformy, které podporoval a prosazoval, ale rovněž prezidentovy časté nevhodné, někdy až urážlivé výroky vůči jeho kritikům. Premiér Victor Ponta spatřil vhodnou příležitost zbavit se svého soka, s nímž se od počátku neshodoval prakticky v ničem. Neustále na sebe vzájemně útočili a předhazovali si jedno obvinění za druhým. Vláda vinila hlavu státu z překračování pravomocí, neoprávněného zasahování do chodu státních institucí a závažného porušování ústavy, když si přivlastnil pravomoci vyhrazené premiérovi a zavedl úsporná opatření mající za následek pokles životní úrovně obyvatel Rumunska. Băsescu zase tvrdě kritizoval Pontu za pokus o státní převrat a autoritářské praktiky srovnatelné s obdobím komunismu.

Na konci června 2012 vydal Pontův kabinet dekret o Ústavním soudu, který měl odebrat soudcům pravomoc posuzovat soulad parlamentem vydaných právních předpisů s ústavou. Tato změna měla soudu znemožnit, aby vydal rozhodnutí o protiústavnosti procesu odvolání prezidenta, a výrazně tak napomoci premiérovi k realizaci tohoto záměru. Další dekret měl ještě více usnadnit proceduru odvolání hlavy státu. V rumunské ústavě je zakotveno pravidlo, že pokud parlament zprostí prezidenta funkce, musí jeho rozhodnutí potvrdit všelidové hlasování, které se koná nejpozději měsíc po sesazení hlavy státu. Pro platnost referenda je zapotřebí, aby pro odvolání prezidenta hlasovalo minimálně 50 procent všech registrovaných oprávněných voličů. Dekret vydaný Pontovou vládou nově stanovoval, že k platnosti referenda stačí, když se pro prezidentovo suspendování vysloví aspoň polovina občanů, kteří přišli k urnám, tj. nezávisle na procentu účasti voličů. Ústavní soud označil změnu zákona o referendu za protiústavní, ale Ponta jej přesto ponechal v platnosti. Teprve pod palbou ostré kritiky ze strany Evropské unie a obvinění z porušování principů demokracie a právního státu nakonec Ponta ustoupil a vláda byla nucena zrušit platnost obou dekretů.

Dne 29. června 2012 rozhodl rumunský parlament během hlasování obou komor poměrem 256 hlasů proti 114 o odvolání Băseska z funkce. Týden nato potvrdil sesazení hlavy státu ústavní soud. Prozatímním prezidentem byl jmenován předseda Senátu Crin Antonescu, vůdce vládní PNL. O měsíc později, 29. července, se konalo referendum, které mělo rozhodnout o dalším osudu Traiana Băseska. Pro odvolání prezidenta z úřadu se vyslovilo 87,52 procenta voličů, kteří přišli k urnám, jeho další setrvání ve funkci si přálo pouhých 11,15 procenta občanů (1,32 procenta hlasů bylo shledáno neplatnými). Účast ve všelidovém hlasování však činila pouhých 46,24 procenta oprávněných voličů, což nestačilo k uznání platnosti referenda.

„Plamen demokracie zůstal hořet. Rumuni odmítli státní převrat“, prohlásil Băsescu v první reakci na výsledky hlasování. Premiér Ponta reagoval spíše zdrženlivě, když oznámil, že „rumunská vláda bude respektovat všechna rozhodnutí Ústavního soudu a bude vystupovat jako faktor stability v dalším období, bez ohledu na platnost či neplatnost referenda“. Pokračoval slovy, že nebude vyhledávat konfrontace s prezidentem a nijak zasahovat do jeho pravomocí, avšak vyloučil další spolupráci s ním, neboť „již není nadále o čem se bavit s mužem, jehož odmítají občané této země“.

Pro odvolání Traiana Băseska se z pochopitelných důvodů vyslovili především sympatizanti koalice USL, tedy voliči sociálních demokratů a národních liberálů. Předsednictvo proprezidentské PD-L rozhodlo, že členové strany budou referendum bojkotovat, a ke stejnému kroku vyzvalo také voliče. Objevilo se rovněž několik případů, kdy si PD-L „kupovala“ neúčast rumunských občanů při hlasování částkou mezi 50 a 100 lei (cca 280-560 Kč).

Za nemístný zásah do vnitřní politiky Rumunska označil Victor Ponta prohlášení maďarského předsedy vlády Viktora Orbána, který vyzval příslušníky maďarské menšiny v Sedmihradsku, aby rovněž referendum bojkotovali. Orbán projevil solidaritu s prezidentem Băseskem nejen kvůli své pravicové politické orientaci, ale především kvůli některým opatřením provedeným vládou USL, jež byla otevřeně namířena proti maďarské menšině. Slova maďarského premiéra se skutečně setkala s odezvou mezi příslušníky rumunských Maďarů. Nejnižší účast voličů ve všelidovém hlasování byla zaznamenána v sedmihradských župách Harghita (13,59 procenta) a Covasna (18,56 procenta), kde tvoří etničtí Maďaři a Sikulové 85 procent, resp. 74 procenta obyvatelstva. Naproti tomu nejvíce lidí se dostavilo k referendu ve Valašsku, konkrétně v župách Olt (73,89 procenta), Teleorman (70,23 procenta) a Mehedinţi (69,24 procenta).

Ústavní soud 21. srpna 2012 rozhodl o neplatnosti referenda v poměru 6:3 hlasů soudců, čímž umožnil návrat prezidenta Băseska zpět do paláce Cotroceni. Po zveřejnění verdiktu ústavního soudu vypukly v ulicích Bukurešti a dalších rumunských měst demonstrace namířené proti prezidentovi. Shromáždili se však také jeho příznivci. Na některých místech došlo ke střetům obou táborů, ale policie a četnictvo udržely situaci pod kontrolou. Demonstrace ve větším rozsahu se opakovaly ještě několikrát, poslední se zatím konala 18. září 2012.

Prezident Traian Băsescu tak ustál i druhý pokus o odvolání. Napjatá situace na rumunské politické scéně však potrvá minimálně do parlamentních voleb, vyhlášených na 9. prosince 2012. V předvolebních průzkumech je zatím jednoznačným favoritem středolevá koalice USL. Pravicové strany vytvořily koncem srpna volební koalici s názvem Aliance pravicové Rumunsko (Alianţa România Dreaptă _ ARD), sestávající z PD-L, Národně rolnické strany křesťansko-demokratické (Partidul Naţional Ţărănesc Creştin Democrat _ PNŢCD) a menší pravicové strany Občanská síla (Forţa Civică _ FC). Faktickými lídry koalice ARD jsou předsedové tří sdružených stran _ za PD-L Vasile Blaga, vůdcem PNŢCD je Victor Ciorbea, někdejší předseda vlády z let 1996_1998, a v čele FC stojí rovněž bývalý premiér Mihai Răzvan Ungureanu. Koalice se prozatím jeví jako vcelku homogenní uskupení, tudíž zde existuje určitá šance na postupné překonání bariér mezi doposud roztříštěnou rumunskou pravicí. Otázkou však zůstává, nakolik bude ARD schopna stáhnout obrovský náskok USL v současném období přetrvávající politické a hospodářské krize a za stavu rozčarování rumunských občanů nad nepopulárními reformami zavedenými poslední pravicovou vládou.

O autorovi:

Filip Šisler je doktorandem Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK. Zabývá se moderními dějinami a současností balkánských zemí se zaměřením na Rumunsko a Bulharsko.