Německá vina a imigrace Romů z Balkánu

Není to poprvé, co jsou Němci konfrontováni s vlnou přistěhovalectví Romů z Balkánu. Sintové, jak jsou v německy mluvících zemích nazýváni příslušníci tohoto etnika, kteří se v západní Evropě usadili před zhruba šesti sty lety, sice přišli z Asie, ale další velká migrační vlna v druhé polovině devatenáctého století už měla kořeny na Balkáně. Impulzem bylo zrušení romského otroctví v Rumunsku. O vlně přistěhovalectví Romů se mluvilo také v první polovině devadesátých let minulého století, a to nejen v souvislosti s uprchlictvím během válek na Balkáně, ale především v důsledku změn režimů v zemích na východ a jihovýchod od německých hranic, ze kterých vyšlo romské obyvatelstvo v podstatě nejhůře. Rovněž počet bulharských a rumunských imigrantů dosáhl kolem roku 1992 svého prozatímního maxima.

Pozice Sintů a Romů nebyla nikdy záviděníhodná. V očích německého obyvatelstva sice v některých obdobích sílil obdiv k jejich romantickému způsobu života, volnosti, avšak ve většině případů nedokázal přehlušit pociťovanou jinakost a strach z nespoutanosti. Obraz „cikána“ byl mnohdy stereotypní; do již vytvořené šablony byli zakomponováni i ti, kteří žili nebo se snažili žít v souladu s normami diktovanými většinovou společností. Tím, že údajně nezapadali mezi spořádaně žijící německé občany, se Sintové a Romové nutně museli stát oběťmi perzekuce během nacionálně-socialistické vlády v Německu. Čísla o počtech obětí se pohybují v rozmezí od zhruba 50 tisíc evropských (mezi nimi asi 15 tisíc německých) Sintů a Romů zabitých přímo nacistickým Německem až po více než půl milionu včetně těch zabitých ostatními fašistickými režimy. Důležitější je však fakt, že i po roce 1945, poté, co byly odhaleny i násilné sterilizace sintských a romských žen během války a věznění Sintů a Romů v koncentračních táborech, ne celá německá společnost byla ochotna uznat, že šlo o nevinné oběti, jako tomu bylo v případě Židů. Velká část Němců, a to především v prvních poválečných desetiletích, poukazovala na „asociální charakter cikánského živlu“, před kterým ji jeho věznění během nacistického období údajně mělo chránit. Existovala i méně vyhraněná pozice, která viděla nacistickou perzekuci jako neoprávněnou, avšak uznávala, že způsob, jakým Sintové a Romové žili, přispěl do jisté míry k jejímu ospravedlnění. Až zhruba od konce 70. let začal díky aktivitám občanské společnosti v západním Německu nabírat na síle třetí hlas, který se snažil nastolit v otázce perzekuce Sintů a Romů podobný diskurz, jaký panoval již delší dobu v otázce pronásledování Židů. Podobně obtížné bylo pro německé Sinty a Romy domoci se odškodnění.

Romové (ilustrační foto - Wikimedia Commons)

Hledání určitého privilegovaného statusu Sintů a Romů v současné německé společnosti, který teoreticky mohl vzniknout následkem tohoto vývoje, je však obtížné. Minimálně konfrontace s průzkumy veřejného mínění existenci takového fenoménu nedokládá. Podle Eurobarometru z roku 2012 čtvrtina Němců není vůbec schopna posuzovat efektivnost politiky sintské a romské integrace ve společnosti, což je podíl nejvyšší hned po Maltě, kde se ale romská populace víceméně nevyskytuje. To dokládá neaktuálnost tohoto tématu pro průměrného Němce. Nezájem může souviset i s poměrně nízkým podílem sintského a romského etnika na německé populaci; uvádí se, že dnes na německém území žije asi 60 tisíc německých Sintů a 10 tisíc německých Romů, což není ani jedna promile z více než 80 milionů německých obyvatel. Statistiky Rady Evropy odhadují celkový počet obyvatel sintského a romského etnika, tzn. včetně imigrantů, na zhruba 105 tisíc, což je necelých 0,13 % populace. V otázkách, které se týkají osobního pohledu na Sinty a Romy, Němci nevybočují z evropského průměru. Nelze tak identifikovat ani oproti jiným národům pozitivnější postoj.

Převažující netečnost ale neznamená, že by mezi některými Němci neexistovaly protiromské nálady. Už během přistěhovalecké vlny 90. let, když Romové utíkali před často neúnosnou situací ve svých vlastech, nebyli nahlíženi jako osoby diskriminované, ale spíše jako ti, kteří chtěli participovat na západním bohatství. Nedal se pozorovat žádný speciální status, kterého by oproti jiným skupinám imigrantů požívali v souvislosti s německým historickým dědictvím, a to i navzdory opakovaným snahám nejen německé občanské společnosti na tuto strunu hrát. Například během první poloviny 90. let, kdy bylo velkým tématem právo balkánských Romů na trvalé usazení v Německu a docházelo k protestním akcím proti jejich vyhošťování, na připomínky německého dluhu z nacionálně-socialistického období nechyběly reakce, které kritizovaly takovou argumentaci jako vydírání.

Jak potvrzují stanoviska poradního výboru Rady Evropy, hodnotící naplňování Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin, k níž Německo přistoupilo v roce 1995 a po jejímž podpisu došlo k oficiálnímu uznání Sintů a Romů za německou národnostní menšinu, jsou osoby sintského a romského etnika v Německu vystaveny diskriminačnímu či nepřátelskému přístupu. Problémy mají především při hledání bydlení, zaměstnání a ve školách, kde přetrvávají negativní klišé, a tento obraz dále umocňují média a policie. Romští imigranti jsou navíc znevýhodněni tím, že mají pouze status uprchlíků nebo žadatelů o azyl, případně jen tzv. Duldungsstatus (dočasný odklad repatriace), nevztahuje se na ně jako na cizince Rámcová úmluva ani nemají nárok na finanční příspěvky spolkové vlády, které čerpají němečtí Sintové a Romové. I přesto ale nacházejí určité zastání u německých romských nevládních organizací, především Ústřední rady německých Sintů a Romů (Der Zentralrat der deutschen Sinti und Roma; od roku 1982 se zasazuje o vytvoření rovných podmínek pro menšinu v nejrůznějších oblastech veřejného života a dodnes připomíná její nacistickou perzekuci).

Obavy, které vypluly v řadě členských států na povrch před vstupem Rumunska a Bulharska do Evropské unie, měly svůj původ mimo jiné i v myšlence, že se tyto země s nižší mírou blahobytu stanou zdrojem migrace osob cestujících za vyššími sociálními dávkami. Je pravda, že minimálně v případě Německa se počet rumunských a bulharských občanů v zemi od roku 2007 permanentně zvyšoval. Pro podíl Romů mezi nimi ale statistiky neexistují. Nicméně vzhledem k tomu, že v Rumunsku a Bulharsku tvoří velké procento obyvatelstva právě Romové (dle Rady Evropy asi 1,85 mil. v Rumunsku, tj. necelých 9 % populace, a 750 tisíc v Bulharsku, necelých 10 %), kteří často žijí v podmínkách horších než zbytek společnosti, dá se předpokládat, že jejich motivace pro emigraci bude o něco větší a jejich podíl mezi imigranty tedy vyšší než podíl na rumunské a bulharské populaci. Přitom vstup Rumunů a Bulharů na německé území stále podléhá omezením – země se ještě nestaly součástí Schengenského prostoru a navíc se na jejich občany v Německu vztahují přechodná ustanovení pro pohyb pracovních sil, podle kterých je pro vstup na německý pracovní trh ve většině případů vyžadováno pracovní povolení.

Koncem roku 2013 vyprší přechodná ustanovení a už nyní v Německu opět sílí obavy z „turizmu za sociálními dávkami“. Změna by se měla týkat především snadnějšího přístupu méně kvalifikovaných zaměstnanců na německý trh práce, který je už nyní díky výjimkám částečně otevřen. Obavy, a jsou to často implicitní obavy z přílivu Romů, ukazuje rovněž německá hrozba vetem (podpořená z Finska) v březnu 2013, která po nizozemském a finském vetu v roce 2011 opět odsunula hlasování členských států EU o vstupu obou zemí do Schengenu až na konec roku 2013. Zdůvodnění spolkového ministra vnitra Hans-Petera Friedricha zní „nedostatečně fungující justice, korupce, imigrace chudých a zneužívání německého sociálního systému“. Na okraji bruselského setkání ministrů vnitra před plánovaným hlasováním se pak ještě uskutečnila schůzka mezi zástupci Rakouska, Německa, Nizozemska a Velké Británie, která se věnovala výhradně tématu transferu sociálních problémů na západ (v Německu bývá používán pojem Armutseinwanderung).

Na poznámky o přistěhovalcích z Rumunska a Bulharska zareagoval také Romani Rose, předseda Ústřední rady německých Sintů a Romů. Kritizoval, že se sice mluví o migraci chudých, ale ve skutečnosti je tímto pojmem myšlena výhradně migrace Romů, kteří jsou paušálně obviňováni ze zneužívání sociálního systému. Počet Rumunů a Bulharů po roce 2007 sice vzrostl, ale statistiky ukazují, že tím automaticky nedochází k nadměrnému čerpání dávek. Například pro Bulharsko dokládají jako hlavní motiv imigrace u 73 % Bulharů (84% u bulharských Romů) snahu o získání zaměstnání, a fenomén sociálního turizmu tak spíše popírají. Podle průzkumu provedeného Rýnsko-vestfálským institutem pro hospodářský výzkum (Rheinisch-Westfälisches Institut für Wirtschaftsforschung) má práci 80 % Bulharů a Rumunů, kteří přišli do Německa po roce 2007. Z nich je pak celých 46 % kvalifikovaných a 22 % vysoce kvalifikovaných, i když to samozřejmě neznamená, že by se mezi nimi nevyskytovali i tací, kteří nakonec i v Německu žijí ve špatných podmínkách, odkázáni na sociální dávky.

Na druhou stranu ale zaznívají stížnosti obcí, kterým se zvyšují náklady plynoucí z přistěhovalectví rumunských a bulharských Romů. Upozorňují, že musí vydávat stále vyšší částky na zřizování nouzových ubytování, lékařskou péči, vytváření poraden, na jazykové kurzy a opatrovnictví dětí, které jsou odebrány z rodin žijících v nejhorších podmínkách; že se začíná objevovat prostituce, žebrání a práce načerno nebo za dumpingový plat. V létě 2012 Německý svaz měst (Deutscher Städtetag; spolek německých měst a obcí, který chrání komunální zájmy vůči zemským, spolkovým a evropským institucím) ustanovil ze zástupců obcí nejvíce zatížených imigrací po roce 2007 pracovní skupinu, která začátkem roku 2013 zveřejnila oficiální dokument, v němž se obrací jak na spolkové země a německou vládu, tak i na Evropskou unii, aby se více zabývaly situací, která panuje v Rumunsku a Bulharsku a nutí především romské obyvatelstvo k emigraci. Poukazuje na nutnost vytvoření finanční základny pro imigranty a změnu německé právní úpravy, aby se náklady přenesly i na vyšší úrovně.

Svaz identifikuje slabiny rovněž u evropské legislativy, která sice po třetím měsíci pobytu požaduje potvrzení o zdravotním pojištění a prokázání dostatečných prostředků pro obživu u studentů, důchodců a jiných nepracujících osob s výjimkou rodinných příslušníků, ale u těch přicházejících za prací nebo jen hledáním práce taková podmínka chybí a ukončení jejich pobytu se děje jen při spáchání nejtěžších zločinů. Dokument upozorňuje i na napjatou atmosféru, která se začíná objevovat v městských částech nejvíce zatížených imigrací a která slouží jako živná půda pro extrémně pravicové a xenofobní výlevy.

Z komunální úrovně dlouhodobě vychází nejvýznamnější aktivity. V různých německých městech, ale i spolkových státech, vznikla řada projektů na zlepšení podmínek pro nově příchozí a fungují i tzv. reintegrační programy, které podporují začlenění z Německa vyhoštěných Romů v jejich původní vlasti, aby se jejich emigrace neopakovala.
Současné debaty týkající se příslušníků sintského i romského etnika jak s německým občanstvím, tak i přistěhovalých z Rumunska a Bulharska, mají však jen pramálo společného s tím, co se dělo ve 30. a 40. letech 20. století. Pokud v 90. letech ještě tu a tam zaznívaly hlasy, které toto období připomínaly, jsou už dnes téměř úplně umlčeny. V říjnu 2012 sice byl po zhruba deseti letech úvah v Berlíně mezi Brandenburskou branou a budovou Říšského sněmu zřízen památník Sintů a Romů zavražděných nacisty, ale zmínky o nich nevyvolávají takové resentimenty a nestali se symbolem válečného utrpení jako Židé. A dvojnásob to platí pro romskou imigraci. Spíše než do minulosti Němci s obavami hledí do budoucna, a pokud už mají důvod se romskou otázkou zabývat, pak vychází na povrch opět spíše onen tradiční obraz „cikána“, který se utvářel po generace společného soužití. Stále jej tvoří směsice romantizmu a obav z odlišného způsobu života, přičemž prvý zmíněný aspekt se postupně vytrácí.

O autorce:

Eva Macálková, doktorantka ve Středisku mezinárodních studií Jana Masaryka, Vysoká škola ekonomická (VŠE)

Použitá literatura:

MARGALIT G. (2002): Germany and its Gypsies: A Post-Auschwitz Ordeal. 1. vyd. Madison, Wisconsin: University of Wisconsin Press. ISBN: 0299176746.

WINCKEL Ä. (2002): Antiziganismus: Rassismus gegen Roma und Sinti im vereinigten Deutschland. 1. vyd. Münster: Unrast. ISBN: 3-89771-411-6.

MATTER M. (eds.) (2005): Die Situation der Roma und Sinti nach der EU-Osterweiterung. 1. vyd. Göttingen: V&R unipress GmbH. ISBN: 3-89971-252-8.

MILTON S. (2000): Sinti and Roma in Twentieth-Century Austria and Germany. German Studies Review, 23 (2), s. 317-331. Dostupné také na http://www.jstor.org/stable/1432677 [29.7.2013]

Rada Evropy (5/2009): ECRI-Bericht über Deutschland (vierte Prüfungsrunde). Dostupné také na http://www.coe.int/t/dghl/monitoring/ecri/Country-by-country/Germany/DEU-CbC-IV-2009-019-DEU.pdf [29.7.2013].

Evropská unie (11/2013): Discrimination in the EU in 2012. Special Eurobarometer 393. Dostupné na http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_393_en.pdf [29.7.2013].

Deutscher Städtetag (1/2013): Positionspapier des Deutschen Städtetages zu den Fragen der Zuwanderung aus Rumänien und Bulgarien. Dostupné také na http://www.staedtetag.de/imperia/md/content/dst/positionspapier_dst_zuwanderung.pdf [29.7.2013].