Naše budoucnost, o kterou je třeba bojovat: euro očima dnešního Polska

Polsko vstoupilo do Evropské unie jako ekonomika s velkým potenciálem, ale také několika vážnými problémy. Na rozdíl od většiny členských států se mohlo chlubit stabilním růstem HDP a snesitelnou mírou inflace. Pro evropské země představovalo slibného obchodního partnera díky velkému nově otevřenému trhu. Problém na druhé straně spočíval ve vysokém podílu zemědělství na struktuře ekonomiky. Děsivým faktorem byla pro starou Evropu vysoká míra nezaměstnanosti. Polsko se také potýkalo s rostoucím deficitem státního rozpočtu.

Jako ostatní státy, které vstoupily do EU v roce 2004, se Polsko zavázalo přistoupit ke společné měně, jakmile bude splňovat konvergenční kritéria. Taková situace zatím nenastala. Polsko v současné době nemá stanoveno datum přijetí eura a polský zlotý se zatím neúčastní Evropského mechanismu směnných kurzů II, do kterého by se měl zapojit každý kandidát na členství eurozóny. S plněním kritéria konvergence dlouhodobých úrokových sazeb nemělo Polsko výrazné potíže. Udržení poměru veřejného dluhu k HDP pod referenční hodnotou 60 procent zajišťuje ústavně zakotvená dluhová brzda, která již při překročení hranice 55 procent vyžaduje zásadní fiskální opatření. Problémem je ale podíl deficitu státního rozpočtu na HDP.

Na rozdíl od let 2003 a 2004 se sice schodek v období 2005-2007 pohyboval pod referenční hodnotou tří procent HDP, ale pouze díky započítání povinného fondového penzijního systému jako součásti vládního sektoru. Tento způsob výpočtu byl opuštěn v dubnu 2007 a podle poslední konvergenční zprávy z roku 2010 představoval deficit polského rozpočtu v roce 2009 7,1 procenta HDP. Ani výše inflace se v posledních letech nevyvíjí příznivě, i když Polsko v předchozích obdobích kritérium cenové stability splňovalo. Podle poslední zprávy již inflace dosahovala 3,9 procenta, což je výrazně nad referenční hodnotou. Polsko také neplní podmínky týkající se právního postavení Národní banky a jeho kompatibility se statutem Evropského systému centrálních bank.

Vedle plnění ekonomických kritérií jsou rozhodujícími faktory politická vůle k přijetí společné měny a společenská podpora tohoto kroku. V případě Polska přistoupení k euru dlouhodobě podporuje podnikatelský sektor a také experti Národní banky se domnívají, že by přineslo pozitivní vývoj.

Veřejná podpora přijetí eura dosahovala nejvyšších hodnot před vstupem do EU; v roce 2002 se pro euro vyslovilo 64 procent Poláků. Poté tato podpora ochabla přibližně o 20 procent a stoupla znovu až v roce 2009, v době, kdy do eurozóny vstoupilo Slovensko a kdy se zdálo, že v době globální ekonomické krize je euro stabilnější měnou než zlotý. S rozvojem dluhové krize v Evropě však veřejná podpora opět ochladla a na začátku minulého roku činila 32 procenta. Podle průzkumů je stále více Poláků přesvědčeno, že vstup do eurozóny by jejich ekonomiku poškodil.

Veřejná podpora k přijetí společné měny do značné míry kopírovala přístup vládnoucích politických elit. V období před vstupem do EU a těsně po něm plánovala levicová vláda rychlé přijetí eura, nicméně konvergenční kritéria sama neplnila. V letech 2005_2007 stála v čele polských vlád národně-konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS), která se vyznačovala silným euroskpetickým postojem, který zasahoval i do ekonomického rozměru integrace. Přistoupení k euru PiS odmítalo, přičemž jeho argumenty byly jak politické (dominance Německa v eurozóně, ztráta suverenity), tak ekonomické. Ty vycházely z teorie optimální měnové oblasti a z potřeby dodržovat Pakt stability a růstu, což by podle PiS brzdilo potřebné investice ze státního rozpočtu. Vstup do eurozóny by měl podle PiS přijít teprve poté, kdy HDP na obyvatele v Polsku dosáhne 80 procent evropského průměru. Během své vlády PiS prosazovalo, aby případné přijetí eura bylo potvrzeno referendem, proti čemuž se ohradila i Evropská komise.

Změna kurzu pod vedením Tuska

Právě v době, kdy se vyhlídky Polska na plnění konvergenčních kritérií začaly kalit, nastoupila vláda, která přinesla do zahraniční politiky nový směr a začala se profilovat jako proevropský hráč. Po předčasných volbách v roce 2007 nastoupila liberálně-konzervativní vláda Občanské platformy (PO) a Polské lidové strany (PSL) v čele s premiérem Donaldem Tuskem, jež si jako svůj dlouhodobý cíl vytyčila také přijetí eura.

Ministr financí Jacek Rostowski po svém nástupu oznámil, že Polsko hodlá euro přijmout v roce 2015. V září 2008 premiér Tusk tento program aktualizoval, když poněkud neočekávaně (a bez vědomí Rostowského) za datum přístupu označil rok 2011, což experti oprávněně považovali za nereálné. Zájem o brzké přistoupení ke společné měně hodlala vláda podpořit i vlnou nezbytných reforem.

K jejich realizaci však během prvního čtyřletého mandátu vlády PO-PSL prakticky nedošlo. Nejdříve reformy brzdil svým vetem, které vyžaduje k přehlasování více než tři pětiny poslanců, prezident Kaczyński. Později měla vláda obavu, že nálada veřejnosti po bolestných reformách se odrazí na její popularitě před prezidentskými i parlamentními volbami. Ačkoli v poslední předvolební kampani reformní tón u Platformy chyběl, premiér se po volbách přihlásil k poměrně slibnému programu, který by měl ozdravit veřejné finance. Razance těchto kroků však bude záležet i na koaličním partnerovi, kterým je znovu PSL, jež se obává výrazných zásahů do zdravotního a sociálního systému. Zda se Polsko konvergenčním kritériím přiblíží, tedy bude záležet především na tom, jakou společnou řeč najdou koaliční strany.

Také odhodlání přijmout euro kvůli rozvíjející se krizi ochablo. Kromě toho, že v ekonomicky složité době dělá Polsku větší problém plnit kritéria, samotná eurozóna již není tak atraktivní. Řekl to ostatně premiér Tusk po říjnovém setkání premiérů Visegrádské skupiny v Praze. Z visegrádských zemí neplatících eurem je to zatím jen Polsko, které vystupuje jako stát, kterému na budoucnosti společné měny záleží a chce se zapojit do jeho záchrany. Základem pro tento kurs je přesvědčení, že Polsko jedná ve svém budoucím zájmu, protože přijetí eura stále patří mezi jeho priority.

Cílevědomý přístup

Příkladem toho byl i zmíněný listopadový projev polského ministra zahraniční Radosława Sikorského na fóru Německé společnosti pro zahraniční politiku v Berlíně. Ministr připomněl pozitivní přínos společné měny, pojmenoval slabé stránky evropské ekonomiky a vyzval k rozhodnému řešení krize prostřednictvím přísnějších fiskálních pravidel nebo efektivnějšího fungování evropských institucí, přičemž hlavní slovo a zodpovědnost by podle něj mělo mít Německo. Celý proslov byl ostatně směřován především západnímu sousedovi a Sikorski diplomaticky zdařile akcentoval i témata pro Německo citlivá, jako například když vyzval k intervencím ze strany Evropské centrální banky navzdory německé obavě z inflace.

Důležitým prvkem Sikorského projevu byla i obrana správnosti rozšíření a jednolitosti Unie jako společenství dvaceti sedmi zemí. Od počátku krize eurozóny se Polsko aktivně stavělo k jejímu řešení s přesvědčením, že je zapotřebí hlubší integrace. Zdůrazňovalo také tradiční polské téma _ solidaritu. Již v roce 2010 tak bylo připraveno podílet se na záchraně států ohrožených krizí a podporovalo vytvoření trvalého záchranného mechanismu. V logice polského přístupu je důležité vidět dlouhodobější kalkul. Polsko se snaží být stále „při tom“, aby dominantní osa sever_jih neopanovala i další důležité debaty EU. Klíčovou otázkou pro Polsko jsou jednání o příštím víceletém finančním rámci Evropské unie, ve kterém má být náš severní soused opět největším příjemcem v absolutních číslech. Obava z přesunu těchto peněz na jih Evropy nebo ze zamlžení rozdílu mezi transfery na rozvoj zaostalejších oblastí EU a na záchranu krachujících ekonomik vede Varšavu k názoru, že v debatě o krizi eurozóny musí být slyšet.

Přestože v minulosti Polsko kritizovalo návrhy, aby byly ekonomicky neposlušné státy trestány škrty v evropských dotacích, staví se nyní pozitivně k myšlence evropského dohledu nad národními rozpočty. V březnu 2011 se také jako jedna ze šesti nečlenských zemí eurozóny připojilo k Paktu euro plus, který zúčastněné státy zavazuje k přijetí reforem, jež mají zvýšit konkurenceschopnost EU a vést ke koordinaci hospodářských politik. Na prosincovém summitu EU patřilo Polsko k těm nečlenským zemím eurozóny, které vyjádřily ochotu připojit se k vytváření fiskální dohody zavádějící přísnější pravidla pro fungování eurozóny.

Budoucnost je v jednotné Evropě

Ačkoli rozhodnutí připojit se k fiskálnímu paktu narazilo na silný odpor opozice a stejně jako Sikorského berlínský projev bylo doprovázeno exaltovanými komentáři o ztrátě suverenity v konzervativním tisku, vláda Donalda Tuska jasně ukázala, kde vidí místo Polska v Evropské unii. Snaha být v rychlejším pruhu dvourychlostní Evropy (pokud tu už dva pruhy být musejí) vede Polsko i k přijetí společné měny. Termín záleží především na dynamice, razanci a úspěšnosti domácích reforem, které mají zastavit vysoký deficit veřejných financí. Kvůli odmítavému postoji konzervativní opozice však společnou měnu nemůžeme v Polsku čekat dříve než v roce 2016. V dnešním Sejmu mají odpůrci přijetí eura více než třetinu poslanců, a nelze tedy čekat, že by se podařilo prosadit nezbytnou změnu ústavy. Vláda má ale jasno a i na ekonomický aspekt integrace se vztahují slova, která Tusk pronesl v Evropském parlamentu na začátku polského předsednictví: „Evropa je to nejlepší místo na zemi. Nic lepšího ještě nikdo nevymyslel.“

O autorce:

Adéla Denková je magisterskou studentkou FSV UK. Působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.
adela.denkova@amo.cz