Nárůst čínského vlivu na Blízkém východě - odmítání západu, nebo politický a ekonomický pragmatismus?

Blízkovýchodní státy nutně nesdílejí pohled na Čínu jako na systémového rivala a nesdílejí potřebu vybrat si strany v soupeření mezi jednotlivými bloky. Zapojení Pekingu se výrazně liší podle jednotlivých zemí a liší se i motivace, proč s Čínou jednotlivé státy spolupracují.
Evropská unie a Česká republika mohou být schopny využít snah blízkovýchodních států o diverzifikaci jejich zahraničněpolitických partnerství, ale musí být schopny pochopit zájmy regionálních států a musí disponovat dostatečnými kapacitami pro působení v regionu.

Když Čína ohlásila v březnu 2023 zprostředkování rozhovorů a normalizování vztahů mezi Saúdskou Arábii a Íránem, zapůsobilo to na mnoho vnějších pozorovatelů jako šok. Peking dlouhodobě udržoval vztahy s oběma státy v ekonomické i politické oblasti a analytici upozorňovali na rozšiřování čínského vlivu v regionu, nicméně jeho role na diplomatickém poli byla do té doby spíše marginální. Zároveň nárůst čínské diplomatické aktivity otevřel v kontextu globálního soupeření Spojených států a Číny debatu ohledně vytlačování Spojených států z Blízkého východu a jejich možného nahrazení Pekingem. Tyto obavy byly podpořeny i ekonomickými daty, které ukazují rapidní nárůst obchodní výměny mezi Čínou a řadou blízkovýchodních států, a také mnoha infrastrukturními megaprojekty realizovanými s pomocí čínských firem a investic a půjček. Ty se zároveň propojily s poptávkou blízkovýchodních elit po rozvoji technologií a symbolicky výrazných projektech a ukotvily čínské společnosti v regionu.

Tato studie si klade za cíl zhodnotit hlavní východiska čínské politiky vůči Blízkému východu a zároveň zmapovat čínské angažmá v různých státech regionu. Ukazuje tak variabilitu různých motivací pro spolupráci s Čínou v jejich rozptylu od ideových a geopolitických v případě zemí, jako je Írán či Alžírsko, až po výsostně pragmatické v zemích, jako jsou Spojené arabské emiráty (SAE) či Saúdská Arábie, pro které je Čína vítaným investorem a politickým partnerem, ale rozhodně ne výlučným spojencem. Studie zároveň zdůrazňuje různorodé zkušenosti s čínskými aktivitami od těch relativně pozitivních až po smíšené a negativní. Závěrem tak doporučuje brát v potaz rozdílné motivace a očekávání blízkovýchodních států pro spolupráci s Čínou a z toho plynoucí výhled do budoucna jak pro budoucí čínské angažmá v regionu, tak i pro evropskou a českou zahraniční politiku. Evropská unie a Česká republika by tak měly, pokud chtějí být schopny zůstat v regionu relevantním aktérem, investovat do kapacit, jež jim umožní diplomaticky a politicky na Blízkém východě působit.

Východiska čínské politiky vůči Blízkému Východu

Čína si začala budovat významnější pozici na Blízkém východě až během posledních dvou dekád. Zatímco během druhé poloviny 20. století věnovala v regionu pouze omezenou podporu socialisticky a národně osvobozenecky orientovaným arabským politickým hnutím, od devadesátých let 20. století byl čínský zájem definován primárně snahou o zajištění energetických surovin nutných pro růst čínské ekonomiky. Dodávky z regionu tak během minulých třiceti let zajišťovaly mezi 40–55 % roční čínské spotřeby ropy. Pozici hlavního dodavatele zastávala primárně Saúdská Arábie, následovaná Irákem, SAE a Íránem. Právě Čína se stala pro arabské zálivové státy důležitým partnerem v kontextu slábnoucího amerického zájmu o blízkovýchodní ropu během druhé dekády 21. století a pociťovaného úpadku politického zájmu USA o region. Postupné posilování ekonomických vztahů bylo doplněno snahou o zajištění politické stability místních režimů a statusu quo za podmínky čínské diplomatické flexibility a otevřenosti vůči všem státům regionu. Peking se tak během protestů Arabského jara postavil na stranu autoritářských režimů, nicméně s výjimkou evakuace svých občanů z Libye a podpory Ruska při diplomatickém krytí syrského režimu na půdě OSN se přímo do rozvíjejících se konfliktů nezapojil.

Výrazné rozšíření čínského zapojení v regionu nastalo po roce 2013 v rámci ohlášení iniciativy Pásu a cesty, někdy označované též jako Pás a stezka (Belt and Road, BRI, dříve též One Belt One Road). BRI představuje ambiciózní rámec pro čínské půjčky a investice podporující rozvoj dopravní infrastruktury a místních trhů ve strategicky důležitých regionech ležících na námořních a pozemních trasách propojujících východní Asii, Afriku a Evropu. Účelem finančního angažmá v rámci BRI nicméně bylo jak posílení propojenosti Číny a trhů v Evropě a západní Asii, tak i vytvoření nových odbytišť pro čínské výrobky a podpora geopolitického vlivu. Blízký východ představuje pro BRI klíčový region, kde se potkávají jak námořní, tak pozemní trasy (tedy „cesta“ i „pás“) a jehož západní části zároveň představují propojení mezi Evropou a Afrikou. Jedním dechem je zároveň nutné dodat, že BRI představuje spíše vágní nálepku, kterou čínská vláda používá podle potřeby pro různé druhy svých ekonomických, politických a kulturních aktivit.

Čína mezi roky 2013 a 2016 investovala1 do více než 130 infrastrukturních projektů, zaměřených z velké části na energetiku (včetně obnovitelných zdrojů) a stavební sektor a realizovaných především v Perském zálivu (Saúdská Arábie, SAE a později i Irák), Egyptě a Alžírsku. Tyto projekty byly následně doplněny také omezenými investicemi do společných průmyslových podniků a továren, ale také do turismu nebo realit. Byť se tempo nových ohlášených projektů po roce 2016 zpomalilo, objem investic a vzájemné obchodní výměny především s klíčovými čínskými partnery v Perském zálivu a Maghrebu si udržel setrvalý růst. Čínské investice v rámci projektů BRI v regionu Blízkého východu a severní Afriky dosáhly mezi roky 2014 a 2019 34,9 mld. USD, což představovalo více než dvacetinásobný nárůst oproti předchozímu pětiletému období. To ilustruje strmý růst čínského zájmu o region, který byl ještě posílen silnějším obratem investic BRI blízkovýchodním směrem po roce 2019 a postupným přesunem od budování  infrastruktury ke společným rozvojovým ekonomickým projektům.

Čínské investice tak dokázaly během minulé dekády z Pekingu vytvořit důležitého regionálního ekonomického aktéra. Čína v roce 2020 předstihla v objemu obchodu se zeměmi Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu (Gulf Cooperation Council, GCC) Evropskou unii a vyšvihla se do pozice největšího obchodního partnera nejen většiny států GCC, ale také Íránu. Pro řadu dalších států, např. pro Alžírsko, Egypt, Jordánsko nebo SAE, se jedná o největší zdroj importů, zatímco pro Irák jde o největšího exportního partnera. Za exportními výsledky blízkovýchodních států často stojí především energetické suroviny, nicméně v první polovině 2022 se Blízký východ stal v celosvětovém srovnání regionem s nejvyšším podílem investicí realizovaných v rámci BRI a blízkovýchodní projekty stály za zhruba třetinou celkové aktivity BRI. Blízkovýchodní státy se nedostávají (prozatím) do pozice dluhové závislosti na Číně, jak byla diskutována v jiných případech. Investice nicméně pomáhají Pekingu budovat si v regionu politické a ekonomické vztahy a zajistit si odbytiště pro své výrobky a služby. Mnohé z čínských investic ale nejsou nutně schopné vytvářet větší počet pracovních míst, a nepomáhají proto blízkovýchodním státům s hospodářským rozvojem reagujícícm na demografické problémy, kterým tyto státy čelí.

Rozšíření čínského angažmá v regionu se ale zároveň propojilo s ambiciózními reformními a rozvojovými plány blízkovýchodních zemí (typu saúdské, emirátské či egyptské Vize 2030, alžírské Vize 2035 ad.,) a poskytlo jim jak finance, tak i technologické knowhow. V zemích jako Saúdská Arábie, SAE, ale do jisté míry také Izrael, podpořila Čína finančně a v některých případech také expertizou či specifickými technologiemi rozvoj místních technologických firem. Spolu s tím se angažovala v investicích do pokročilých digitálních technologií, 5G sítí a rozvoje optických kabelů realizovaných v rámci tzv. Digitální hedvábné stezky. Další spolupráce se rozvinula po roce 2019 v kontextu protipandemických opatření v oblasti zdravotnictví a tzv. Zdravotní hedvábné stezky, např. v rámci společné produkce vakcín nebo dodávek zdravotnického materiálu a zařízení. Řada soukromých firem úzce provázaných s blízkovýchodními autoritářskými režimy (např. G42 v SAE či SCAI-SenseTime v Saúdské Arábii) navázala úzké vztahy s čínskými firmami zajišťujícími digitální sledovací programy v rámci boje proti pandemii. Zároveň saúdské a emirátské firmy v posledních letech rozšířily své investice v Číně a samy nastavují parametry této spolupráce, spíše než že by se dostávaly do čínského vleku.

Rozšíření ekonomických vztahů s sebou přineslo také rozšíření politického a diplomatického zapojení Číny v regionu. Peking navázal s regionálními aktéry významnější oficiální styky již během první dekády 21. století, kdy došlo k ustanovení formalizovaných formátů spolupráce typu Strategického dialogu mezi Čínou a GCC (založen 2010) nebo Fóra spolupráce Číny a arabských států (založen 2004). Obecná východiska čínské politiky vůči regionu poté shrnul tzv. Arab Policy Paper z roku 2016, který propojil tradiční národně osvobozenecký a anti-imperialistický jazyk zdůrazňující vztahy mezi národy a suverénní rozvoj s rétorikou Iniciativy pásu a stezky a společného ekonomického rozvoje. Na diplomatické úrovni se Peking tradičně snažil, s výjimkou zmíněné diplomatické podpory Ruska při vetování syrské agendy v RB OSN a aktivního vyjednávání dohody o íránském jaderném programu, o udržování dobrých vztahů se všemi hlavními hráči v regionu v rámci strategie „nevybírání si stran a nedělání si nepřátel“. Tato dlouhodobá opatrná strategie a postupné budování diplomatických pozic se následně projevila i v rámci diplomatické podpory blízkovýchodních států v otázkách týkajících se dodržování lidských práv v Číně či otázce suverenity Tchaj-wanu. V případě represe ujgurské menšiny pak blízkovýchodní státy i aktivně participovaly jak na popírání čínských aktivit, tak i na extradicích Ujgurů do Číny.

Dlouhodobá opatrná čínská strategie se začala měnit až v posledních letech, kdy se Čína začala v regionu aktivně angažovat i na diplomatických fórech a přicházet s konkrétními iniciativami. Ty mají demonstrovat novou image Pekingu jako externího konstruktivního aktéra schopného mluvit se všemi (mj. právě díky předchozímu rozvoji ekonomických vztahů) a disponujícího ekonomickým zázemím, kterým může podpořit své návrhy). Nejvýraznějším příkladem tohoto nového trendu a výrazným čínským  diplomatickým úspěchem se stalo formální obnovení diplomatických vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií uzavřené pod čínskou záštitou v březnu 2023. Více symbolickými příklady je poté navázání partnerského dialogu mezi Šanghajskou organizací spolupráce a řadou blízkovýchodních států nebo rozšíření skupiny BRICS o blízkovýchodní státy ohlášené v srpnu 2023a řada oficiálních návštěv arabských politických lídrů v Pekingu realizovaných v posledních letech. Čína se také dlouhodobě snaží zapojit se do řešení izraelsko-palestinského konfliktu, ale i přes medializované návštěvy palestinských a izraelských politiků se jedná spíše o aktivity sloužící k budování symbolického diplomatického kapitálu.

Jako symbolické jsou často označované i čínské humanitární aktivity na Blízkém východě (i mimo něj). Čína se na jednu stranu zapojila do humanitární pomoci v regionálních konfliktech, a to jak prostřednictvím bilaterální pomoci, tak i příspěvků mezinárodním institucím. V případě Sýrie tak poskytla materiální i finanční pomoc na územích držených syrských režimem, a to jak v minulých letech, tak i následkem zemětřesení z února 2023. Zároveň se zapojila v humanitární pomoci v Jemenu a dlouhodobě podporuje „tradiční“ humanitární agentury OSN, jakými jsou např. UNHCR či World Food programme. Peking také poskytl jednorázovou pomoc řadě států v reakci na pandemii COVID-19. Na druhou stranu, pro Čínu humanitární pomoc není prioritou a poskytuje jen zlomek pomoci, kterou poskytují západní státy (v roce 2019 tak činila zhruba pětinu pomoci poskytované Spojenými státy). Kritické hlasy také upozorňují, že čínská pomoc se soustředí primárně do vysoce viditelných krizí (tedy např. medializované ozbrojené konflikty), ve kterých má Peking určitý zájem. Pomoc je zároveň silně medializovaná dovnitř i navenek, i když se jedná o relativně malé finanční či materiální objemy.

V neposlední řadě, Peking rozšiřování svého politického a ekonomického zapojení v regionu doplnil i snahou o získání silnější pozice v informační sféře. Vnímání Číny je silně asociované právě s ekonomickým rozvojem. Podle rozsáhlého výzkumu Arab Barometru z roku 2022 je Čína chápána ve vybraných arabských zemích s výjimkou Jordánska a Maroka výrazně pozitivněji než Spojené státy, což je interpretováno absencí jejího historického zapojení do regionálních konfliktů, zbytky anti-imperialistické rétoriky a zároveň obrazem rychlého ekonomického rozvoje. Podle výzkumů postojů arabské mládeže pak existuje silný odpor k angažmá Spojených států v regionu, nicméně Spojené státy a státy EU jsou stále (i když výrazně méně než dříve) vnímány jako důležití spojenci arabských států). Tradiční čínské pokusy o ovlivňování informačního prostředí prostřednictvím sítí spřátelených novinářů a ovlivňování diaspory na Blízkém východě příliš nefungují vzhledem k odlišnostem od informačního prostředí v Evropě, Austrálii či východní Asii. Nicméně prudký ekonomický růst a obraz nastupující globální velmoci výrazně rezonuje v informačním prostoru a je amplifikovaný, na rozdíl od čínského porušování lidských práv, také režimními médii v regionu. Konkrétní podoba informování o Číně se ale různí podle daného režimu od výrazně pozitivního v případě SAE či Egypta až k rezervovanějšímu v případě Saúdské Arábie. V rámci budování svého kulturního kapitálu také Čína v minulé dekádě investovala do akademických výměnných programů a stipendií pro blízkovýchodní studenty, které ale i přes jejich nárůst stále nedosahují rozsahu těch poskytovaných jinými zeměmi. Spolu s tím u hlavních blízkovýchodních partnerů Pekingu (tedy SAE, Saúdské Arábie či Egypta) také vzrostly investice do výuky čínštiny.

Čína si tak dokázala v minulé dekádě vybudovat na Blízkém východě síť ekonomických vztahů a postupně na ní budovat i diplomatickou a politickou pozici. V obecné rovině se tak těžko hodnotí, zda Čína preferuje ekonomickou návratnost, či primárně politické zájmy. Na jedné straně směřuje své angažmá primárně tam, kde je to pro ni ekonomicky výnosné a geopoliticky relevantní (tedy např. do zemí Perského zálivu). Na druhé
straně se výrazně angažuje např. i v Egyptě, kde geopolitická důležitost země převyšuje potenciální ekonomickou návratnost. Konkrétní podoba čínského zapojení v jednotlivých blízkovýchodních státech se ale výrazně liší jak na základě geografické pozice, tak i dlouhodobější historie a konkrétních zájmů blízkovýchodních států a režimů.

ČÍNSKÉ AKTIVITY V PERSKÉM ZÁLIVU

Oblast Perského zálivu je pro Čínu zásadní v ohledu bezpečnosti a stability energetických dodávek, zajištění bezpečnosti dopravních tras, ale zároveň i jako investiční příležitost pro čínské firmy. Geopoliticky je Perský záliv důležitý i v ohledu nutnosti zajištění energetických dodávek v případě vyhrocení konfliktu se Spojenými státy. Pro arabské státy Perského zálivu představuje Peking ekonomického partnera, který může pomoci při snaze o diverzifikaci jejich ekonomiky a naplňování ambiciózních transformačních programů. V kontextu poklesu vůle Spojených států se v regionu angažovat pak také Čína hraje roli potenciálního diplomatického a bezpečnostního partnera. V případě arabských států Perského zálivu jsou ale vzájemné vztahy výsostně pragmatické a zatížené vědomím, že Čína není (na rozdíl od Spojených států) schopná a ochotná sama zajistit bezpečnost v Perském zálivu.

Na politické i ekonomické úrovni jsou čínské vztahy tradičně nejrozvinutější s Íránem, a to již od osmdesátých let v rámci neformální aliance formované na základě shodných geopolitických zájmů. Vzájemné vztahy jsou ale výrazně asymetrické. Čína je pro Írán klíčovým až nepostradatelným ekonomickým partnerem. Peking pomáhá Íránu obcházet sankční režim a obě země spolupracují také na vývoji a transferu technologií spadajících do kategorie dvojího užití (např. telekomunikace), jež jsou následně využívány např. v raketách či bezpilotních letounech. Na druhé straně, pro Čínu je Írán ekonomicky marginální a politicky je významný pouze díky podpoře v mezinárodních organizacích a díky své bezpečnostní roli na Blízkém východě. Širší ekonomická spolupráce je pak omezena obavami čínských firem z potenciálního dopadu sankcí. Vzhledem k opatrné a pragmatické politice se Peking, i přes podepsání dlouho vyjednávané Dohody o 25leté spolupráci z března 2021, snaží spíše o vyvažování a stabilitu v oblasti Perského zálivu než o bezpodmínečnou podporu Íránu. Čína tak opakovaně cvičí spolu s íránskými a ruskými námořními silami, odkupuje (za pro ni výhodné ceny) íránskou ropu a v rámci zmíněné dohody slibuje příliv investic do íránské ekonomiky a infrastruktury, spolu s rozšířením vojenské a další technologické spolupráce. Zároveň ale prozatím udržuje vzájemné vztahy v mantinelech, které výrazněji nenarušují spolupráci s jinými partnery, a opatrná je i v oblasti investic.

Saúdská Arábie oproti tomu představuje partnera, se kterým Čína rychle rozšiřuje spolupráci. I přes čínské exporty zbrojních technologií během osmdesátých let, se vztahy mezi oběma státy se začaly významněji rozvíjet až od devadesátých let, především na základě čínské poptávky po saúdské ropě. K prudkému zintenzivní čínského angažmá v zemi a jeho rozšíření do dalších oblastí došlo během minulé dekády v kontextu BRI a nástupu nové generace saúdských politických elit, především korunního prince Muhammada bin Salmána, k moci. Spolu s tím došlo k ohlášení ambiciózních a finančně a technologicky náročných rozvojových plánů shrnutých pod názvem Saúdská Vize 2030 a zároveň také k nastolení asertivnější a nezávislejší saúdské zahraniční politiky. Ta se má orientovat na více možných zahraničněpolitických partnerů za podmínky pokračující blízké bezpečnostní spolupráce se Spojenými státy. Ilustrací rostoucího významu vzájemného vztahu se nicméně stalo, že v roce 2021 objem saúdského obchodu s Čínou (díky energetickým surovinám) předstihl součet obchodu Saúdské Arábie s EU a Spojenými státy, dosavadními hlavními obchodními partnery. Dalším krokem ilustrujícím rostoucí význam spolupráce mezi oběma státy se stalo podepsání společné dohody z prosince 2022 o partnerství, nezasahování do suverénních záležitostí a harmonizování čínských investic v rámci BRI s prioritami Saúdské Vize 2030. Saúdská Arábie se tak postupně stává nejen dodavatelem energetických surovin, ale významným partnerem v řadě dalších oblastí od financí po technologie. To se samozřejmě týká energetiky, kdy čínský Sinopec a saúdské ARAMCO spolupracují na projektech v Saúdské Arábii i v zahraničí a zároveň logistiky a dopravy, kdy čínské COSCO investovalo do nových přístavních terminálů v zemi. Čínská společnost Huawei má zajišťovat rozvoj 5G sítí v zemi, podílet se na vybudování projektu Neom, rozvoji digitální ekonomiky a umělé inteligence a Huawei by měla údajně v Saúdské Arábii zřídit své hlavní regionální sídlo. Čínské firmy a technologie se dále mají podílet na produkci dronů a raket, tedy zbrojních systémů, které Spojené státy dlouhodobě odmítaly Saúdské Arábii dodávat. Otázkou tak je další rozšíření potenciální čínsko-saúdské bezpečnostní spolupráce. Zatímco debaty mezi saúdskými analytiky spekulují o vztahu po vzoru Pákistánu, spolupracujícího jak s Čínou, tak se Spojenými státy, opačné hlasy pak spíše mluví o převládajícím vlivu Spojených států a jejich schopnosti přimět své spojence k omezení vztahu s Čínou v řadě citlivých oblastí.

V minulé dekádě se rapidně prohloubily i vztahy se Spojenými arabskými emiráty. SAE se staly v roce 2012 první zemí Perského zálivu, která uzavřela s Čínou strategické partnerství. To bylo následně rozšířeno sérií investičních dohod a dohodou o komplexním strategickém partnerství z roku 2019. Byť SAE zůstávají v závěsu za Saúdskou Arábií, co se týče objemu vzájemného obchodu, přes SAE prochází výrazná část čínských exportů mířících na Blízký východ a země je tak klíčovou součástí projektů BRI. Čína v minulých letech financovala řadu infrastrukturních projektů v SAE (železnice, přístavní terminál v Abú Dhabí, přístav a zóna volného obchodu v Dubaji, letiště v Dubaji a další) a rozšířila propojení mezi emirátskými a čínskými logistickými a finančními společnostmi. SAE se staly také zemí, kde Peking realizoval největší počet projektů tzv. Digitální hedvábné stezky na Blízkém východě mimo Izrael a technologie firmy Huawei (spolu se západními firmami) tvoří v zemi 5G digitální infrastrukturu. Technologická firma G42, kontrolovaná vládnoucí rodinou SAE, jejíž části byly v minulosti zapojeny i do sledovacích a dezinformačních kampaní, je významně investičně spojená s čínskými digitálními korporacemi a politickými elitami. G42 zároveň ve spolupráci s čínskou společností Sinopharm pomáhala vyvíjet emirátskou verzi čínské vakcíny proti COVID-19. Čína mimo to významně investovala např. i do projektů obnovitelných zdrojů energie, kdy stojí za projekty největších solárních parků na Blízkém východě nacházejících se v SAE a zároveň podepsala nové dohody o spolupráci na rozvoji jaderné energie v rámci jaderné elektrárny Barakah v Abú Dhabí. V neposlední řadě pak dochází v posledních letech i k rozvoji vojenské spolupráce mezi oběma zeměmi. Čínské státem kontrolované logistické firmy jako COSCO nebo CMP aktivní v SAE byly kritizovány za své napojení na čínskou armádu a silové složky. Dlouhodobě se spekuluje o tom, že jeden z terminálů v přístavu Abú Dhabí může být budovaný i pro využití ze strany čínského vojenského námořnictva. Po krachu dohody o nákupu amerických F-35 se SAE ve spolupráci s Čínou zapojily do vývoje dronů a realizovaly nákupy čínských tréninkových letounů a společná vojenská cvičení. SAE tak ještě asertivněji než Saúdská Arábie signalizují, že nehodlají spoléhat pouze na alianci se Spojenými státy, ale chtějí se chovat nezávisleji a ekonomicky, diplomaticky i vojensky se orientovat i jinými směry. Podle některých hlasů tak nastavují model, jenž mohou následovat i další dosavadní regionální spojenci Spojených států.

Čína se mimo hlavní regionální mocnosti nicméně angažuje i v dalších státech Perského zálivu. Významným cílem jejích aktivit se tak stal díky své strategické poloze Omán, který byl jedním z prvních států, odkud Čína importovala energetické suroviny (a dodnes importuje 90 % ománské produkce ropy. Čína v Ománu také investovala přes 10 mld. USD do rozvoje přístavu Duqm a přilehlé ekonomické zóny na jižním pobřeží země, která se má stát opěrným bodem čínských prozatím primárně ekonomických aktivit v zemi. Paradoxně do samotného přístavu má zároveň přístup britské, americké a indické námořnictvo a Britové zde provozují i menší námořní základnu. Omán tak byl sice jmenován strategickým partnerem Číny a existují obavy, že Čína svůj ekonomický vliv bude využívat k tomu, aby si jej připoutala blíže, nicméně sultanát si zároveň udržuje velmi blízké vztahy i se západními zeměmi. Čína masivně investovala i v rámci energetických, infrastrukturních a dalších projektů realizovaných pod hlavičkou BRI v minulé dekádě také v Iráku. Obě země podepsaly v roce 2019 dohodu o dodávkách ropy výměnou za financování rekonstrukčních projektů v oblasti ropné infrastruktury, ale např. i škol a dalších poničených součástí základní státní infrastruktury. Po několika letech prudkého růstu Čína nyní odebírá kolem 30 % irácké ropné produkce a drží významné podíly v iráckých ropných polích. I v iráckém případě je ale Peking i přes své masivní investice v posledních letech jen jedním z politických a investičních partnerů. Zatímco někteří iráčtí politici volají po „obratu na Východ“ a rozšíření spolupráce, část irácké politické scény se proti čínské roli v zemi explicitně vyhraňuje a volá po diverzifikaci zahraničněpolitických vztahů.

ČÍNSKÉ AKTIVITY V MAGHREBU A EGYPTĚ

Oblast severní Afriky stála (s výjimkou Egypta) původně stranou hlavních os BRI, nicméně vzhledem k pozici regionu mezi Evropou a oblastí Sahelu a blízkosti hlavních námořních tras zaměřila Čína svou pozornost i na tyto země. Na rozdíl od Perského zálivu je Maghrebu pro Čínu výrazně méně důležitý, co se týče energetických dodávek. Hraje ale roli z ohledu námořní dopravy, ekonomických investic a v neposlední řadě i politického vlivu. Čínské angažmá je nicméně velmi nevyrovnané, a i přes silné vztahy s Alžírskem či Egyptem nedosahuje vlivu, který mají v Maghrebu jednotlivé evropské státy či Spojené státy.

Čína má dlouhodobé úzké vztahy s Alžírskem, které sahají do doby čínské podpory alžírského boje za nezávislost a které byly potvrzeny i uzavřením dohod o strategickém partnerství (2006) a následně i komplexním strategickém partnerství (2014) – vůbec první takovou dohodou uzavřenou ze strany Pekingu s blízkovýchodním státem. Obě země se tak v minulosti podporovaly na diplomatických fórech a Alžírsko bylo čínskými politiky označeno jako modelový příklad vzájemné spolupráce. V ekonomické oblasti je Čína hlavním zdrojem alžírských importů a byť Alžírsko je pro ni marginální v oblasti energetických dodávek, čínské firmy jsou významným investorem do alžírské energetiky a Peking je zapojen do výstavby dopravní infrastruktury. Zároveň je i důležitým kontraktorem v oblasti veřejných zakázek, kdy se podílel i na vysoce kontroverzních projektech typu Velké alžírské mešity. Nové čínské investice v zemi v hodnotě desítek miliard USD, tedy více než celkový objem investic Číny za minulé dvě dekády, pak byly v zemi přislíbeny během oficiální návštěvy prezidenta Tebbouneho v Číně v červenci 2023. Peking je zároveň (spolu s Ruskem a Německem) významným dodavatelem zbraní a vojenských technologií (např. raket) pro alžírskou armádu. Pro Alžírsko tak Čína představuje dlouhodobého spojence, od kterého si již v minulosti (např. v kontextu ekonomické krize a masových protestů z roku 2019) slibovalo ekonomickou i politickou pomoc. Na druhou stranu, tato pomoc se v minulosti ukázala jako relativně omezená a nepokrývající plně alžírské potřeby. Finance na realizované stavební projekty často pocházely z alžírských zdrojů a čínské zapojení s sebou nepřineslo rozvoj projektů s významnou přidanou hodnotou. Čína byla také velmi opatrná v citlivých diplomatických otázkách, např. co se týče statusu Západní Sahary. I přes to se dá očekávat, že velmi blízké vztahy mezi oběma stranami a vzhlížení alžírského režimu k Pekingu, jako jednomu ze svých hlavních zahraničních partnerů, bude pokračovat.

Čína má historicky významné politické vztahy sahající do padesátých let 20. století i s Egyptem. Čínské zapojení v zemi ale rapidně vzrostlo především po roce 2000 a poté po nástupu prezidenta Sísího k moci a ohlášení BRI v roce 2014, kdy obě země uzavřely dohodu o komplexním strategickém partnerství. Egypt hraje pro Peking klíčovou roli v rámci BRI díky své geografické poloze a kontrole Suezského průplavu, jehož je Čína největším uživatelem, a zároveň i díky svému obrovskému domácímu trhu. Čína se stala v minulých letech hlavním zdrojem egyptského dovozu při prudkém nárůstu vzájemné obchodní výměny. Mezi lety 2017 a 2022 se stala (při absenci obchodu s energetickými surovinami) druhým největším egyptským partnerem co do celkového objemu obchodní výměny. Ve stejném období vzrostly čínské investice v zemi o více než 300 % a Egypt se stal v letech 2018 a 2019 jejich největším příjemcem na Blízkém východě. Čínský kapitál se koncentroval především do strojírenských projektů a do stavebnictví (často ve spolupráci s egyptskými společnostmi napojenými na armádní struktury) a zároveň do několika zvláštních ekonomických zón. Vlajkovou lodí čínského ekonomického angažmá v zemi se stala především několikrát rozšířená Suezská ekonomická a obchodní zóna spolupráce zřízená na pobřeží Suezského zálivu. Další investice pak směřovaly do společných projektů v textilním průmyslu, výrobě elektroniky a spotřebního zboží nebo do infrastrukturních projektů a projektů zaměřených na obnovitelné zdroje energie a komunikační technologie. Čínské stavební firmy se v řadě těchto případů staly i hlavními kontraktory a podílí se např. i na budování pro egyptský režim symbolicky velmi důležitého Nového administrativního hlavního města, stejně jako na rozšiřování a modernizaci egyptských středomořských přístavů. V neposlední řadě pak Čína Egyptu poskytla i finanční půjčky, umožnila mu obchodovat své dluhopisy na čínském trhu a v současnosti je čtvrtým největším egyptským věřitelem. Rozvoj ekonomických vztahů s sebou přinesl i posun v kulturní a politické oblasti, kdy egyptská státní média vykreslují velmi pozitivní obraz ekonomického a politického modelu Číny a její role v mezinárodních vztazích. Peking poté cílil na politické a kulturní elity prostřednictvím vzdělávacích stipendií či seminářů a kulturních akcí. Pro egyptský režim tak Čína představuje atraktivního alternativního partnera, který slibuje (byť ne vždy realizuje vzhledem k problémům na obou stranách) finanční podporu a investice, které egyptská hroutící se ekonomika nutně potřebuje. Zároveň ale v bezpečnostní, politické a ekonomické oblasti Egypt neopouští spolupráci s dalšími klíčovými partnery, ať jsou jimi Spojené státy, EU, Rusko nebo Saúdská Arábie. Jedním dechem je třeba také dodat, že i řada z důležitých projektů (např. přístavy v okolí Suezského kanálu) byla realizována ve spolupráci jak s Čínou, tak i se západními investory a egyptský režim nevnímá Peking jako exkluzivního partnera.

Čína zároveň rozšiřuje své zapojení v Maroku, i přes tradiční orientaci země spíše na Francii a Spojené státy. Ze strany Maroka je tak Čína pragmaticky chápána primárně jako potenciální investor. Čína a Maroko rozvíjí obchodní spolupráci, která se promítla do rostoucího objemu vzájemné obchodní výměny v minulých letech a čínských investic do energetických a infrastrukturních projektů. Symbolem čínského angažmá v Maroku se pak stal (několikrát odložený a stále nedokončený) projekt speciální ekonomické zóny v Tangeru, jež má hostit 200 čínských firem a poskytnout impuls pro rozvoj marocké digitální ekonomiky. Výrazně omezenější vztahy má Čína s Tuniskem. Obě země sice podepsaly několik vzájemných memorand a Čína je jedním z významných zdrojů importů do země, nicméně její investice v Tunisku jsou s výjimkou několika symbolických infrastrukturních projektů relativně mizivé díky problémům v právní oblasti, slabosti tuniské ekonomiky a silné konkurenci ze strany jiných zemí. Tuniský prezident Kais Saied nicméně v kontextu tuniského ekonomického kolapsu a krachu jednání s MMF prohlašuje, že bude hledat potenciální ekonomické zdroje mj. právě v Číně.

ČÍNSKÉ ZAPOJENÍ V LEVANTĚ

Region Levanty je teoreticky jednou z klíčových součástí BRI, nicméně vzhledem k regionální nestabilitě, silné roli Spojených států a relativně opatrnému čínskému přístupu je zapojení Pekingu poměrně omezené. Čína se tak orientuje primárně na méně rizikové a potenciálně ziskové země (především Izrael), námořní aspekt BRI a limitované diplomatické angažmá v návrzích na řešení izraelsko-palestinského konfliktu či podporu ruského postupu v syrském konfliktu.

Klíčovým státem pro čínské aktivity v Levantě se stal, přinejmenším v úvodních fázích BRI, Izrael. Čína během studené války a v devadesátých letech udržovala s Izraelem obchodní vztahy ve zbrojní a technologické oblasti a od devadesátých let, po americkém nátlaku na zastavení zbrojních obchodů, navázaly její firmy (např. Huawei) partnerství s rozvíjejícími se izraelskými technologickými společnostmi a univerzitami. K rozšíření zapojení v zemi začalo docházet po roce 2010 a následně v kontextu projektů BRI. Peking zahájil investice do izraelské dopravní infrastruktury, především do železnic a do přístavů (Haifa, Ašdod), kde čínské společnosti provozují přístavní terminály. Spolupráce s izraelskými technologickými společnostmi pak měla na jedné straně pomoci Číně s technologickým vývojem (Izrael nicméně zároveň využíval čínské sledovací technologie pro své bezpečností operace na Západním břehu). Na druhé straně měla pomoci diverzifikovat izraelský export. V roce 2017 obě země podepsaly dohodu o komplexním inovačním partnerství, která deklaruje pokračování investic do technologické spolupráce a rozvoje. Izrael se zároveň stal jednou ze zemí s největším počtem projektů realizovaných na Blízkém východě v rámci tzv. Digitální hedvábné stezky. Rozvoj vztahů a investic se tak na jednu stranu projevil v prudkém růstu vzájemné obchodní výměny, jež se mezi roky 2013 a 2021 bezmála zdvojnásobila, na druhou narážel na řadu kontroverzí a v posledních letech i na zpomalení dřívějšího růstu. K tomu se připojil i postupný obrat veřejného mínění v kontextu nárůstu zpráv o čínské podpoře Íránu a způsobu informování o izraelsko-palestinském konfliktu, kontroverzí okolo pandemie COVID-19 či nárůstu zpráv o represivnosti čínského režimu. Izrael dlouhodobě odmítá pustit čínské firmy z bezpečnostních důvodů do své vlastní komunikační infrastruktury a spolupráce na technologickém vývoji v oblasti digitálních a komunikačních technologií nebo (neúspěšná) snaha Číny o získání kontraktu v rámci privatizace haifského přístavu se setkaly se silnou negativní reakcí a lobbyingem ze strany Spojených států. Pro Izrael je tak Čína zajímavým obchodním partnerem, nicméně její role je ve srovnání se Spojenými státy i Evropou spíše minoritní, a především vůči Spojeným státům naprosto neporovnatelná v politické a bezpečnostní oblasti.

Čínské zapojení v Libanonu se vzhledem k nestabilitě v zemi omezuje primárně na obchodní vztahy a také na investice v přístavu v Tripolisu, kde Čína provozuje kontejnerový terminál a kde v případě normalizace syrské ekonomiky plánuje vybudovat propojení do vnitrozemí. Libanon je ale také jednou z prvních zemí, kam byly po válce z roku 2006 vyslány čínské vojenské jednotky v rámci mírové mise OSN UNIFIL. Relativně omezené je také čínské zapojení v Jordánsku. To se mělo podle čínských deklarací stát jedním z pilířů investic BRI na Blízkém východě. Nicméně, i když vzájemný obchod v posledních letech výrazně narostl a Čína se v zemi zapojila v omezené míře do humanitárních i ekonomických programů, řada z velkých plánovaných inftrastrukturních projektů nakonec nebyla realizována Elektrárna v Attart, vybudovaná a provozovaná čínskými společnostmi, se pak stala v zemi spíše symbolem nevýhodných a jednostranných dohod prohlubujících jordánský dluh a zatěžujících jordánskou ekonomiku.

ZÁVĚR

Během minulé dekády dokázal Peking získat na Blízkém východě významnou ekonomickou a do jisté míry i politickou roli, na které bude schopný dále budovat. Čína prakticky ve všech státech výrazně navýšila objem obchodní výměny a stala se jedním z hlavních zdrojů importů. Řada čínských megaprojektů se stala symbolem rychlého rozvoje a čínských schopností v oblasti stavebnictví a investic, byť ale zároveň mnoho z nich nebylo nikdy realizováno z důvodu jako politických, tak i ekonomických a koordinačních problémů. Rozhodně ale pomohly podpořit vnímání Číny jako nastupující světové mocnosti (nejen) na Blízkém východě a vytvořit podmínky pro posílení její role v regionu. Diskurz „obratu na Východ“ směrem k orientaci na Peking se tak stal jednou z pozic i v rámci zahraničněpolitické i vnitropolitické diskuse řady blízkovýchodních států, pro něž je nyní Čína relevantním partnerem. Zároveň se politika vůči Číně stala i součástí politického boje i v zemích, kde Čína zdaleka není tolik aktivní, jako je Irák, Tunisko či Libanon.

Politická role Pekingu se nicméně výrazně liší napříč blízkovýchodními státy a stejně tak se liší i motivace, proč se jednotlivé státy Číně politicky či ekonomicky otevírají. Čína je tak na jedné straně historickým a do jisté míry ideologickým partnerem pro státy, jako je Alžírsko a Írán, které staví svou identitu a zahraniční politiku na vyhranění se vůči Západu. Zároveň je atraktivním partnerem pro státy, jako jsou SAE, které se snaží o multilaterální politiku orientovanou pragmaticky na všechny relevantní geopolitické hráče a ekonomické mocnosti. Čínské investice jsou atraktivní pro státy jako Saúdská Arábie a Egypt, kterým pomáhají k vytvoření ekonomické a politické alternativy vůči Spojeným státům, či Západu obecně. Ve většině z těchto případů (s výjimkou Íránu) je ale Peking vnímán pouze jako jeden z potenciálních partnerů, jenž blízkovýchodním státům poskytuje, co právě potřebují (investice, technologie ad.). Podle různých signálů jsou si blízkovýchodní režimy často vědomy rizik, které z jednostranné, např. technologické, závislosti na Číně mohou plynout a tato rizika jsou jim ze strany Spojených států aktivně připomínána. Při snaze o pochopení proměny geopolitických vztahů a role Pekingu v regionu je tak primárně zapotřebí brát vážně nejen čínské aktivity, ale zároveň i motivace a zájmy blízkovýchodních režimů. Tato základní východiska definují také možnosti působení České republiky a Evropské unie. Blízkovýchodní mocnosti zvažují vztahy s jednotlivými velmocemi z hlediska výhodnosti a většina z nich je připravena kooperovat se všemi relevantními aktéry. Většina z nich ale nutně nesdílí náhled na Čínu jakožto na svého systémového rivala a nehodlá se tak nechat chytit do jednoho z táborů globálního soupeření. V tomto prostředí je tak Evropská unie i přes svou zásadní roli v politické, ekonomické a humanitární oblasti pro blízkovýchodní státy jedním z potenciálních partnerů. Role EU se navíc výrazně liší podle konkrétního regionu (viz např. rozdíl mezi Maghrebem a Perským zálivem), státu a koneckonců i historické zkušenosti s evropskými zeměmi. Evropská unie a Česká republika v jejím rámci tak musí vyhodnotit své klíčové zájmy a hodnoty napříč regionem a v jednotlivých státech se snažit najít konkrétní oblasti, kde jsou schopné reagovat na výzvu z čínské strany a kde disponují vůči Číně komparativními výhodami. To si nicméně žádá schopnost být připraveny působit na Blízkém východě, jak z hlediska detailních znalostí zájmů blízkovýchodních států a jejich vnitřních diskusí, tak i dostatečných materiálních kapacit, které by byly evropské a české zájmy schopné překlopit do reálných kroků.

DOPORUČENÍ

→ Evropská unie a Česká republika musí být schopné vyhodnotit specifika a kontext čínského působení v jednotlivých státech Blízkého východu, pokud se s ním chtějí efektivně vyrovnat. Nesmí zkratkovitě chápat region jako ucelenou jednotku a zároveň nesmí k politice blízkovýchodních států přistupovat vlastním
ideologickým prizmatem.

→ Evropská unie a Česká republika mohou využít snahy blízkovýchodních států o diverzifikaci jejich zahraničněpolitického směřování a ekonomických vztahů, nicméně musí být schopné pragmaticky komunikovat se zájmy blízkovýchodních zemí.

→ Evropská unie a Česká republika musí být schopné disponovat dostatečnými kapacitami, pokud se chtějí vyrovnat s šířením čínského vlivu na Blízkém východě. To se týká jak schopnosti být aktivní v ekonomické sféře a udržovat ekonomické vztahy v relevantních oblastech, tak zároveň schopnosti působit diplomaticky
a politicky i přímo v samotném regionu na úrovni politických elit i na úrovni společností.