Letošní ocenění American Political Science Association za článek roku v oblasti politika a náboženství získává Petr Kratochvíl a Gaziza Shakhanova
Náš výzkumník Petr Kratochvíl spolu se svou kolegyní Gazizou Shakhanovou získají ocenění American Political Science Association v oblasti politika a náboženství. V rozhovoru s Petrem Kratochvílem se dočtete, co pro něj znamená kolegialita a jak se staví k současné kritice humanitních a společenských věd.
Článek Petra Kratochvíla a jeho kolegyně Gazizy Shakhanové "The Patriotic Turn in Russia: Political Convergence of the Russian Orthodox Church and the State?" se stal nejlepším akademickým článkem letošního roku v oblasti politika a náboženství podle American Political Science Association.
Petr Kratochvíl s Gazizou Shakhanovou začal spolupracovat ještě v době, kdy byla doktorskou studentkou pod jeho vedením. Výsledkem tak byla mini-série článků a odborných publikací. Jak Petr Kratochvíl hodnotí celou spolupráci a jak vnímá konkurenční boj na poli vědy? Zeptali jsme se v rozhovoru.
Pane profesore, ještě jednou za celý Ústav gratulujeme Vám a Gazize Shakhanové k Ceně Teda Jelena, kterou uděluje prestižní American Political Science Association za nejlepší vědeckou studii v oblasti politiky a náboženství. Na úvod bychom se rádi zeptali, jaký byl vlastně příběh vaší spolupráce s doktorkou Shakhanovou.
Díky za gratulaci. Gaziza je v současnosti mojí váženou kolegyní, ale když jsme se rozhodli společně napsat tento text, byla ještě mojí doktorandkou. Společnou práci na výzkumných projektech a na publikacích považuju za jednu z nejplodnějších, ale i nejzábavnějších aktivit, které akademická sféra nabízí. A když ještě můžu naživo sledovat, jak se z mých studentek a studentů stávají lidé se znalostmi, které v nějaké oblasti převyšují moje vlastní, naplňuje mě to hrdostí.
Odkud vzešel impuls začít psát tuto mini-sérii akademických článků a jak tento proces probíhal?
Gaziza má hluboké znalosti v oblasti postkoloniálních a dekoloniálních přístupů, rozumí opravdu dobře problematice imperialismu. Mě zase zajímá vztah mezi krizí mezinárodního řádu, náboženstvím a politikou. Oba navíc známe ruskou politiku a máme na ni vyhraněné názory (smích). O těchto otázkách jsme často diskutovali a naše společné texty z těchto diskusí vyrůstají.
Chápu, že akademici tuto otázku nemají příliš v lásce, ale mohli byste krátce popsat, čemu se váš článek věnuje a jaký je jeho hlavní argument?
Argument v článku je trojí. Zaprvé ukazujeme, že proměna ruské společnosti, její militarizace a příprava na konflikt se Západem probíhala už delší dobu. Vlastně se dá říct, že ruská invaze na Ukrajinu je tragickým, ale logickým výustěním tohoto trendu (článek jsme ovšem napsali ještě před ní.) Zadruhé ukazujeme, že náboženství má mimořádný potenciál takovou společenskou změnu prosadit i překrýt případné rozpory. A za třetí ukazujeme, že je mylná představa, že stát je vždy hlavním aktérem, iniciátorem, který využívá náboženství jako svůj nástroj. Církve nebo jiné náboženské organizace jsou často autonomními aktéry, a dokonce se státy vstupují do konfliktu.
Říká se, že společenské a humanitní vědy celkově jsou disciplínou, kde panuje silná rivalita a soutěž. Je to podle Vás pravda? A co za tím stojí?
Myslím, že konkurence a soupeření ideí je základním principem, podle něhož je organizováno naše pojetí vědeckého pokroku. K tomu se přidává soupeření institucí v systémech hodnocení vědy. A v sociálních vědách je toto soupeření intenzivnější ještě z třetího důvodu, vzhledem k jejich větší pluralitě (jsou “multiparadigmatické”). Ten princip má řadu předností, ale současně i mnoho zhoubných vedlejších efektů. A jedním ze způsobů, jak ho alespoň trochu oslabit, je právě spolupráce napříč obory a institucemi. Mohl bych si založit akademickou politickou stranu: její heslo by bylo “Spolupráce místo soupeření!” (smích).
Současná doba příliš nepřeje výzkumu v sociální a humanitní oblasti. Jaký by byl Váš argument, pokud byste se střetl tváří v tvář s někým, kdo tvrdí, že společenské a humanitní obory nejsou užitečné a větší podporu si nezaslouží?
Fakticky všechny největší výzvy, kterým čelíme, mají jasný sociální rozměr: Proč někteří lidé odmítají očkování? Jaké jsou příčiny ruské agrese? Co se děje s demokracií v době klimatické krize? Jak zabránit narůstání socio-ekonomických nerovností? Atd. Ale obecně mi vadí představa, že bychom měli sociální a humanitní výzkum redukovat na jeho užitečnost. Poznání sebe sama, našich společností a světa, jehož jsme součástí, je myslím hodnotou samo sobě.