Konec globalizace? Svět na dlouhé cestě k novému hospodářskému řádu

Giovanni Arrighi považoval neoliberální globalizaci, nebo-li hyperglobalizaci, jež od devadesátých let hodlala zploštit svět na bezbariérový globální trh, a její finanční krizi za vyvrcholení „dlouhého“ 20. století. Euroatlantická finanční krize v roce 2008 takto manifestovala dvě geograficko-historická pravidla globálního kapitalismu. Zaprvé, přestože je geografie kapitalismu extrémně dynamická, ve více než stoletých periodách se politicky upevňuje kolem hospodářských center s globálními ambicemi. Zadruhé, toto těžiště se na přelomu takových dlouhých století pravidelně přesouvá od finančními krizemi stíhaných hospodářských modelů a společenské dezorganizace ve starých centrech, která nahrazují nová centra s organizovanějšími společnostmi a více průmyslově taženými modely.

Tato pravidla popisují nerovnoměrný přesun hospodářské a politické moci z dřívějších euroatlantických center k čínsko-americké rivalitě v Pacifiku. Podle prvního pravidla se kapitalismus pohyboval z Janova a Benátek „dlouhého“ 16. století přes imperiální rozmach Nizozemí a Velké Británie, aby dosáhl svého hyperglobalizačního vrcholu a současné krize pod hegemonií Spojených států. Podle druhého pravidla by se měl politicky upnout k modelu rozvojového státu a organizovaného kapitalismu, který má svoje centrum ve východní Asii a Číně.

Ačkoli tento scénář slyšíme stále častěji, otázky našich desátých a dvacátých let vnímejme raději jako mezivládí. V něm se krizové trendy umírajícího 20. století strastiplně mísí s ještě nezřejmým zrodem 21. století. Nejzávažnějším z nich je krize multilateralismu, který po éře exaltované podpory liberalizace mezinárodního obchodu bude hledat nový smysl. Druhým je globální expanze čínského modelu státního kapitalismu, jež se dostala do kolize s relativním úpadkem amerického modelu liberálního kapitalismu. Třetím je mocenský úpadek Evropské unie, který může odvrátit snad jako lídr nové multilaterální spolupráce, např. při odvrácení klimatického kolapsu.

Ruiny hyperglobalizace

Hyperglobalizace slibovala iluzi, podle níž by na volném trhu založená globální pravidla vyřešila všechny světové problémy. Rostoucí intenzita ekonomické výměny měla propojit další zájmy států, zatímco mezinárodní organizace by převzaly dohled na těmito pravidly. Podle Dani Rodrika namísto toho pouze volnotržně přeorientovala již existující architekturu multilaterální spolupráce, zatímco na její vrchol posadila Mezinárodní měnový fond (IMF), Světovou banku a nově transformovanou Světovou obchodní organizaci (WTO). Volnotržní agenda si mezitím podřídila další – sociální a environmentální – otázky na globální i národních úrovních. Tato architektura se brzy začala hroutit pod nezájmem nezápadních elit, množícími se krizemi, odmítnutím západními elektoráty, a nakonec pod tíhou koronaviru.

Jak hyperglobalizace v devadesátých letech masivně ohlásila svůj politický nástup, tak rychle narazila na nezájem nezápadních elit. Bolestivé restrukturalizace pod dohledem IMF a Světové banky v průběhu asijské finanční krize a transformačních krizí v postsocialistické Evropě v druhé polovině devadesátých let ještě dokazovaly její akceschopnost. Do roku 2008, kdy se v katarském Dauhá zablokovaly multilaterální vyjednávání WTO o další obchodní a investiční liberalizaci, ztratila politickou legitimitu. Dauhá manifestovalo rostoucí neshodu mezi elitami západních a velkých nezápadních ekonomik o tom, že západní pravidla a neoliberalizovaný model západních tržních ekonomik se stanou zrcadlem globální ekonomiky.

Tento politický kolaps znásobila finanční krize v jádru tohoto euroatlantického modelu, z níž se nevzpamatoval ani globální obchod. Pokud podíl zahraničního obchodu na světovém HDP setrvale rostl z 34 % v roce 1986 na 61 % v roce 2008, pak již celou předkovidovou dekádu průběžně kolísal na 52 % v roce 2020. Ve Spojených státech stejný ukazatel začal klesat již v roce 2011 na 23 % amerického HDP v roce 2020, v Číně již v roce 2006 na 37 % v roce 2021.

Koronavirus příhodně využil infrastrukturu globálního obchodu a mobility pro svoji rapidní expanzi, aby hyperglobalizační architektuře zasadil poslední ránu. Tu přitom dávno zevnitř nahlodalo její odmítnutí západními elektoráty. Tržní globalizace totiž kromě environmentální degradace podlomila životní standardy rostoucích částí západních společností. Americký prezident Donald Trump tak mohl umně propojit tuto společenskou dezorganizaci nejen s kritikou WTO a pohřbením jejích minilaterálních pohrobků v podobě transatlantických a transpacifických investičních a obchodních dohod TTIP a TPP. Stejně rezolutně odmítl Pařížskou klimatickou dohodu pod záštitou OSN a napadl Světovou zdravotní organizaci v době koronavirové krize. Hyperglobalizace příslovečně vytvořila hrobaře sobě i další globální spolupráci.

Souboj čínského a amerického kapitalismu

Naše mezivládí definuje rivalita mezi čínským modelem státního kapitalismu a americkým modelem liberálního kapitalismu. Zatímco souběh prezidenství Xi Jinpinga a Trumpa ji rezolutně otevřel, administrativa Joa Bidena v ní pokračuje. Chimerica, neboli naděje na symbiotické provázání americké finanční hegemonie a rostoucí čínské průmyslové hegemonie, se tím od roku 2018 hroutí v pokračujícím obchodním konfliktu. Stejně jako hyperglobalizace nezploštila různorodost kapitalismu na jeden neoliberalizovaný model, toto soupeření nepovede k rozpadu globální ekonomiky. Její různorodost se ale stane více tažená státem a národně nebo regionálně ukotvená.

Čínský model vznikl gradualistickou adaptací na hyperglobalizaci, jejíž pomocí provázal prvky státního dirigismu a tržní ekonomiky. Čína díky tomu vydělala na souběžném zrodu globálních hodnotových řetězců a svého vstupu do WTO na přelomu devadesátých a nultých let. Jako jediná velká rozvojová země v top 10 světových exportérů zboží do roku 2009 předstihla Německo i Spojené státy, aby po koronavirové krizi zažila nejrychlejší exportní restart. Mezitím svoji exportní závislost na obchodních přebytcích dokázala vyrovnat rostoucím spoléháním na vlastní vývoj, výrobu a spotřebu. S 124 firmami mezi top 500 nadnárodními korporacemi podle Fortune předstihla Čína v roce 2020 v jejich počtu Spojené státy, zatímco je doháněla i v objemu výnosů a hodnotě značek.

Spojené státy nahradily roli státu finančními trhy. Jak ukazuje Mariana Mazzucato, role amerického státu v podpoře investičně riskantních inovací však zůstala klíčová pro vznik technologických gigantů navzdory mýtu Silicon Valley. Americká hospodářská hegemonie tak mohla stát na technologickém prvenství a v roce 2020 o polovinu větší hodnotě značek svých korporací (3,2 bln. USD) oproti čínské konkurenci. To jako hlavní světový spotřební trh kombinovala se schodky obchodní bilance. Jenomže symbolické i reálné oslabení státu vedle ochuzení střední třídy prakticky vyhladilo americkou průmyslovou základnu. Rozporuplně na to zareagovala Trumpova protekcionistická obchodní politika. Stát se nadále vrací v sérii Bidenových investičních, sociálních a environmentálních plánů Infrastructure Investment and Jobs Act a Inflation Reduction Act o deklarované hodnotě až 2 bln. USD.

Nejdůležitějším výsledkem této soutěže nicméně bude, který z obou modelů uspěje jako globální vzor a dominantní partner pro rozvojové ekonomiky ve zbytku světa. Původní úsilí Číny společně s Brazílií, Indií, Ruskem a Jihoafrickou republikou (BRICS) o alternativní rozvojovou spolupráci skončila za původními očekáváními. Iniciativa Nové Hedvábné stezky anebo její další formáty a obdoby v partnerstvích 16+1 s postkomunistickou Evropou a v tzv. „novém závodu o Afriku“ zaostaly za svými přísliby. Západ na ně ale zatím jen opožděně reaguje na přelomu let 2021 a 2022. Americký plán Bild Back Better World, Globální brána EU nebo jejich smíšení v příslibu rozvinutých ekonomik G7 Partnership for Global Infrastructure and Investment jsou ohlášeny jako velmi nekonkrétní alternativa vůči čínským iniciativám (nejen) na globálním Jihu.

Konec evropské sebeiluze

Současné mezivládí je klíčové pro budoucnost Evropy, která byla největším proponentem hyperglobalizace. Ta pro ni měla řešit otázku přežití vlastního modelu sociálně tržní ekonomiky v konkurenci s údajně „asociálním“ a „nezodpovědným“ anglo-americkým kapitalismem a s „levnými“ rozvojovými státy ve východní Asii. Odpovědí EU byla neoliberální adaptace, jež vystavila národní sociální modely, firmy i pracovní třídu vzájemné evropské a souběžně i globální soutěži. Jenže realizovat protichůdnou rétoriku sociální a zároveň exportně konkurenceschopné Evropy s vyrovnanými rozpočty se dlouhodobě ukázalo jako sebeiluze.

Tato sebeiluze dostala tvrdé zásahy v posledním desetiletí. Na jeho začátku se euroatlantická finanční krize přelila do dluhové krize eurozóny. Podle jejího historika Adama Tooze to byl zarážející důsledek nezodpovědnosti a netečnosti evropských bank a politických elit, nikoli těch amerických. Disciplinační uplatňování vyrovnaných rozpočtů v průběhu dluhových restrukturalizací dále podlomilo dlouhodobě chabou investiční kapacitu a mělo dlouhotrvající sociální a politické důsledky. Nyní koronavirová krize a evropsko-ruský sankční a energetický konflikt tvrdě zasáhly nevyváženou exportní a jinou závislost Evropy na stabilitě globální ekonomiky a jejích dodavatelských řetězců.

Dopady toho umocní úpadek hospodářského statusu EU (všechna data v její současné podobě). Podíl obchodu na HDP států Evropské unie také díky vlastní tržní provázanosti se na rozdíl od světového trendu průběžně zvyšoval z předkrizových 82 % v roce 2008 na 93 % v roce 2021. Snižující se podíl EU na světovém HDP to ale nezastavilo. Ten klesl z 20 % v roce 1993 na předkrizových 17 % a dále na 15 % v roce 2021. Evropský podíl v top 500 globálních korporací se podobně snížil ze 134 firem v roce 2008 na 98 v roce 2021.

Evropa se také poučila. Její reakce na koronavirus byla přímým kontrastem k řešení krize eurozóny. Výsledkem jsou mj. Zelený úděl, digitální agenda a průmyslová strategie EU, které se soustředí na otázky soběstačnosti, klimatu a (bohužel) v menší míře sociální ochrany. Realizace těchto plánů bude ale muset překonat vlastní sebeiluze a dohánět ostatní. Evropa se musí vyrovnávat s monopoly amerických technologických korporací nebo závislostí na dodávkách polovodičů z východní Asie. Její ambiciózní zelená rétorika čelí srovnání s Čínou, která je globálním lídrem ve výrobě, vývozu i instalacích solárních panelů, produkci a trhu elektrických aut nebo provozu rychlovlaků.

Dlouhá cesta k nové globalizaci

Evropa se může redefinovat na ruinách hyperglobalizace. Právě obnovení víry v multilaterální spolupráci bude zásadně rozhodovat o tom, zdali z našeho mezivládí vstoupíme do sociálněji a environmentálněji organizovaného hospodářského řádu. Pro Evropu je to jediná cesta, která ji nepřivede do irelevance jako druhořadý Západ v jednostranné konfrontaci s Čínou a její sférou vlivu. Pro svět je to zase jediná cesta, jak legitimně odvrátit klimatický kolaps.

Takový multilateralismus a jeho architektura se musí poučit z chyb hyperglobalizace. Ta totiž neztroskotala jen na absolutní víře ve volný trh. Padla také proto, že až příliš povyšovala globální pravidla nad (demokratické) lokální a národního rozhodování a nad respekt k socio-ekonomické různorodosti světa. Pokud se chce EU stát alternativní třetí velmocí, bude muset ve své snaze spoluorganizovat novou post-západní globalizaci více naslouchat uvnitř sebe i zbytku světa.

Autor je výzkumník ÚMV se specializací na politickou ekonomii.