Klimatické politiky EU a konkurenceschopnost

Evropské iniciativy

Základní hybnou sílu evropské klimatické politiky je Klimaticko-energetický balíček (ang. European Union climate and energy package) přijatý Evropskou komisí v roce 2007. Zaměřuje se na změnu struktury výroby v energetickém sektoru a snížení zatížení životního prostředí do roku 2020. Tato strategie, často označovaná jako „20-20-20“ by do roku 2020 měla snížit emise skleníkových plynů o 20 % (popř. o 30 % při vhodných podmínkách) v porovnání s rokem 1990, navýšit energie vyráběná z OZE na 20 % a zlepšit energetickou účinnost o 20 %.

Schopnost Evropy potýkající se s ekonomickou krizí, krizí eurozóny a odklonem některých zemí od jádra (jako bezemisního zdroje), dostát těmto závazkům je ovšem velice diskutabilní. Největší problém v současnosti představuje energetická účinnost, která se při současném trendu zvýší pouze o 10 %, což uvedl v únoru na zasedání Evropské rady šéf Komise José M. Barosso.

Energeticko-klimatický balíček představuje jistý předstupeň dlouhodobější strategii Roadmap 2050, jejímž cílem je snížení emisí vyprodukovaných v Evropě o minimálně 80 %, v lepším případě o zavedení tzv. bezuhlíkatého hospodářství a zároveň zvýšení energetické účinnosti. Tohoto cíle by mělo být dosaženo pomocí energetického sektoru stojícího na třech základních, vzájemně provázaných pilířích: bezpečnosti energetických dodávek, udržitelnosti a konkurenceschopnosti. Snižování emisí by mělo probíhat různě v závislosti na sektoru ekonomiky – výroba elektřiny by měla být v roce 2050 téměř bez emise oxidu uhličitého vzhledem k využití OZE. V iniciativě Roadmap 2050 se počítá s investicemi do výzkumu a vývoje ve výši 50 mld. EUR.

Vzhledem k cílům Energeticko-klimatického balíčku a Roadmap 2050 se jedná o na sebe navazující strategie vedoucí k (téměř) bezuhlíkaté ekonomice.

Důsledky podpory EU

K průběžné rekapitulaci cílů stanovených v Roadmap 2050 se vyjadřuje „Zelená kniha“. Tento dokument vytyčuje tři základní body, kterých je potřeba dosáhnout pro úspěšné splnění cílů Roadmap 2050, konkrétně se jedná o snížení regulačního rizika u dlouhodobých investic, zvýšení poptávky po bezuhlíkatých technologiích a oživení investic do obnovitelných zdrojů a vyjasnění vnitřních otázek a vnější spolupráce s dalšími zeměmi v této oblasti.

K hlavním důvodům možného nezdaru splnění cílů Roadmap 2050 je v Zelené knize jmenována nedostatečnost prováděných opatření u snižování emisí uhlíku. Dále jsou zmiňovány vysoké investice v oblasti infrastruktury propojení vnitřního trhu a nutnost investic do nákladově efektivnějších OZE. Mezi další důvody patří, že řada otázek nebyla ani řešena, např. problematika přenosové a distribuční soustavy nebo proměnlivost dodávek elektřiny z OZE.

V Zelené knize je nastíněna i problematika, která je spojena s „přehřátím“ zaváděných opatření: „Například úspory energie převyšující předpoklady a výroba energie z obnovitelných zdrojů větší, než se očekávalo, může snížit ceny uhlíku oslabením poptávky po emisních povolenkách v rámci systému ETS. Tím se pak mohou oslabit cenové signály ze systému ETS směrem k inovacím a investicím do účinných technologií a zavádění nízkouhlíkových technologií a zároveň se nijak nepřispěje k dosažení celkového cíle snížení skleníkových plynů.“

OZE vs. konvenční elektrárny

Srovnáním vybraných OZE (solární a větrné elektrárny) s konvenčními zdroji, můžeme najít další negativa, která mají vliv na výnosnost investice a přenosovou soustavu. Největší nevýhodu větrné a solární energie představuje závislost na aktuálních povětrnostních podmínkách, což klade požadavek na udržování „záložních“ elektráren na vyrovnání produkce energie při výpadku z těchto OZE. Pro poskytován regulační energie jsou vysoce vhodné paroplynové elektrárny, ty se ale za stávající míry tržní deformace nevyplatí provozovat, natož to stavět. Jako reakci na jednu tržní deformaci tak v EU přichází na řadu další – byť dočasná – tržní deformace – kompenzační mechanismus.

Do nákladů spojených s podporou OZE musíme nutně započítat investice do posilování přenosových a distribučních sítí a zavádění prvků chytrého řízení a akumulačních kapacit, aby tyto byly schopny absorbovat výkyvy výroby OZE. Diskutabilní je rovněž otázka samotné provozní efektivnosti OZE. Jak ukazuji níže na výstupech studie IEA o odhadovaných nákladech na výrobu energie z jednotlivých zdrojů, jejich nevýhodu představuje nízká rentabilita a vysoká kapitálová náročnost. Do nákladů jsou započteny investiční i provozní náklady. Zpráva vymezuje předpokládané rozmezí nákladů na výrobu jedné MWh v závislosti na poloze daného zdroje energie v rámci Evropy, ceně paliva atd. Přes toto rozmezí dává jasnou představu nákladovosti jednotlivých elektráren.

Odhadované náklady na výrobu 1 MWh (diskontní míra 5 %)

Z uvedené tabulky vyplývá, že obnovitelné zdroje energie mohou být až několikanásobně dražší než energie vyrobená v konvenčních elektrárnách. Je třeba ale připomenout, že v daném výpočtu nelze zahrnout veškeré náklady spojené s výrobou energie daným, konkrétním zdrojem. Jedná se mimo jiné o externality, které mohou mít vliv na cenu energie vyprodukované v konvenčních elektrárnách. Externí náklady se neprojevují v ceně energie, stejně tak ani v ceně energetické suroviny, přesto mohou přinášet dodatečné náklady např. ve zdravotnictví, rekultivaci krajiny po těžbě hnědého uhlí atd.

Závěrem k politice podpory OZE

Energetická politika EU bude s největší pravděpodobností v následujících 37 letech založená na třech již zmiňovaných pilířích: bezpečnosti energetických dodávek – udržitelnosti – konkurenceschopnosti. Velmi důležitou se jeví jejich vzájemná provázanost a synergie, kvůli kterým by EU k těmto pilířům měla přistupovat symetricky a zasazovat se o jejich rovnoměrné prosazování.

Podpora OZE musí být v souladu s energetickou bezpečností (viz nedostatečná infrastruktura a stálost dodávek elektřiny) i konkurenceschopností. Podpora OZE nesmí být na úkor konkurenceschopnosti evropského průmyslu a nákladů pro domácnosti, nesmí vyvolávat tržní deformace a zcela odtrhnout tržní signály pro investory od reality. Potřeba je odbourat provozní podporu OZE, stabilizovat trhy a OZE podporovat především odstraňováním administrativně-technických překážek jejich zavádění a podporou výzkumu a vývoje.

O autorovi:

Bc. Rostislav Moric, Institut energetické ekonomie, Fakulta financí a účetnictví (Vysoká škola ekonomická v Praze)