Kazachstán a Rusko: nazáviděníhodná pozice

Jeden z důvodů této zvýšené publicity - vnímaná změna v zahraniční politice Ruska - však určitě není tím žádoucím impulsem, o který by Kazachstán stál. Usiluje-li Rusko o teritoriální expanzi a jestliže tuto expanzi ospravedlňuje nutností chránit etnicky či jazykově Rusku spřízněné občany jiných zemí, mohl by se Kazachstán stát jedním z dalších cílů ruského rozšiřování, jelikož na severu a severovýchodě Kazachstánu, v těsném sousedství s Ruskou federací, tvoří etničtí Rusové v některých oblastech výraznou většinu.

Druhý důvod zvýšené frekvence zpráv o Kazachstánu souvisí s podpisem dokumentu ustavujícím Euroasijskou ekonomickou unii (EEU) z 29. května 2014. Tímto dokumentem se výrazněji prohlubuje již existující ekonomická provázanost tří jeho zakladatelů - Běloruska, Kazachstánu a Ruska, která doposud fungovala v rámci Eurasijské celní unie. V tomto druhém případě by se mohlo zdát, že Kazachstán slaví výrazný úspěch, neboť to byl právě Nazarbajev, kdo již v březnu roku 1994 navrhoval ustavení Euroasijského (ekonomického) svazu. Ale je to načasování vzniku EEU, související s právě probíhající tzv. ukrajinskou krizí, které kazí oslavy vzniku tohoto regionálního uskupení a které v neobvyklé míře burcuje vnitřní opozici k protestům vůči politice prezidenta Nazarbajeva.

Provázanost Kazachstánu s Ruskem

Jak již bylo řečeno, Euroasijská ekonomická unie nebo jiná podobná forma hospodářské spolupráce v rámci post-sovětského prostoru byla mnohokrát předkládanou iniciativou kazachstánského prezidenta Nazarbajeva. Ačkoliv je počátek Nazarbajevovy politické kariéry pevně svázaný s érou Sovětského svazu (SSSR), kdy působil na nejrůznějších vysokých postech komunistické strany, rozhodně nelze jeho snahy o ekonomickou integraci Kazachstánu do širšího celku považovat za projevy nostalgie po sovětské říši. A to přesto anebo právě proto, že některé faktory, které nutí Kazachstán k integraci, mají svůj původ právě v dědictví po centrálně plánovaném hospodářském systému SSSR. Kazachstán byl v době SSSR, na rozdíl například od sousedního Uzbekistánu, velmi silně integrován se sovětským Ruskem. Neměl vlastní jednotnou národní elektrickou rozvodnou síť, jeho územím vedla část dopravní infrastruktury Ruska, většina kazachstánských surovin se zpracovávala na území Ruska apod.

Proto také byl Kazachstán velmi těžce zasažen nejen samotným rozpadem Sovětského svazu, ale také následným ekonomickým vývojem zejména v průběhu 90. let minulého století, kdy závažné hospodářské otřesy přicházely většinou v důsledku ruských ekonomických změn či krizí - především v roce 1993 s rozpadem tzv. zóny rublu a vynuceným přechodem na vlastní novou národní měnu tenge, a dále pak v roce 1998 s ruskou měnovou krizí. Kazachstán si je vědom své závislosti na ruském hospodářství, Rusko je pro něj největším obchodním partnerem a přes ruské území teče podstatná část ropy vytěžené v Kazachstánu. Logika integračních úsilí Nazarbajeva je tedy vedená snahou získat skrze členství v hospodářském společenství významný vliv na utváření finančních, měnových, obchodních a jiných ekonomických politik tak, aby již nedocházelo ke krizím, na které Kazachstán neměl žádný vliv, ale které ho v minulosti významně poškodily.

Eurásie: Proč až teď?

Tato logika se zdá být rozumnou a srozumitelnou. Proč tedy květnový podpis zakládajícího dokumentu Euroasijské ekonomické unie vzbudil v Kazachstánu tolik pozornosti a zároveň i nebývale silnou a slyšitelnou kritiku? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je potřeba si položit ještě jinou, úzce související. Proč k založení EEU došlo právě teď, po mnoha letech náznaků, příslibů, předkládaných návrhů a plánů, které byly znovu a znovu odkládány? O tom je možné pouze spekulovat, ale jako vysvětlení se nabízí velmi nápadná souvislost se současným děním na Ukrajině.

Ukrajinská krize a kritika, která se snesla na Rusko díky jeho roli v této krizi, donutila Rusko hledat další (z ruského pohledu) symbolická vítězství a zároveň budit zdání, že jeho politika je podporována alespoň některými zeměmi. Z pragmatického pohledu se pak Putin možná pokouší rozprostřít rizika, která plynou z již zavedených či plánovaných ekonomických sankcí vůči Rusku, protože díky společnému ekonomickému prostoru se sankce projeví a jejich tíži částečně ponesou i partneři, tedy Kazachstán a Bělorusko. Je možné rovněž spekulovat o možném tlaku na založení EEU i ze strany Kazachstánu. Tam se totiž proti užšímu propojování s Ruskem ozývala (a ozývá) silná kritika a je možné, že Nazarbajev měl obavy, aby tyto kritické hlasy a odpor vůči EEU někdo z opozičních politiků nekapitalizoval a nezaložil výraznější opoziční hnutí po vzoru tzv. euromajdanu. To by v důsledku mohlo vésti nejen k výraznějším vnitropolitickým otřesům poněkud zakonzervovaného režimu, ale zároveň i k případné odvetě Ruska, tedy podobnému scénáři jako v případě Ukrajiny.

Obava kazašských elit

Každopádně lze říci, že pocit vítězství, které Nazarbajev mohl při založení EEU pociťovat, výrazně zhořkl právě díky současnému kontextu. Původní Nazarbajevova myšlenky se zvrtla, to, co Nazarbajev považoval za čistě ekonomické, pragmatické spojenectví, se nyní ukazuje jako nanejvýš politická partie rozehraná Putinovým Ruskem. Z oficiálního postoje Astany samozřejmě nelze vyčíst znepokojení nad současným vývojem ruské zahraniční politiky, kterou sdílí jak stoupenci režimu prezidenta Nazarbajeva, tak jeho kritici. V rámci kazachstánské elity panují obavy ze ztráty mnohovektorovosti své zahraniční politiky, která spočívá v opatrném balancování a vyvažování mezi zájmy velkých světových světových mocností tak, aby byly co nejvíce zajištěny zájmy samotného Kazachstánu.

Účastí na Euroasijské ekonomické unii, kterou Putin prezentuje jako protiváhu (rozuměj - nepřítele) Evropské unie hrozí nebezpečí přílišné závislosti na Rusku. Panují obavy, že Kazachstán bude stát před nutností volby stran, z toho, že Rusko se stane mezinárodním páriou a Kazachstán si tuto nálepku rovněž ponese díky své propojenosti s Ruskem. Kazachstánské elity jsou rozzlobeny touto hrou, při níž je Rusko staví před hotovou věc, oni nemohou dost dobře odmítnout spolupráci s Ruskem, ale zároveň jeho politiku neschvalují. S vědomím těchto pochybností je pak možno lépe porozumět poněkud nejasnému postoji Kazachstánu vůči ukrajinské krizi.

Ruská menšina v Kazachstánu

K těmto nepříliš radostným úvahám dále přispívají i spekulace o možnosti tzv. krymského scénáře v kazachstánských kulisách. V Kazachstánu dnes žije téměř čtvrtina obyvatelstva (23,7% při posledním sčítání lidu v roce 2009), které se hlásí k ruské národnosti. V oblastech severního Kazachstánu, při hranicích s Ruskou federací však na velkých územích tvoří Rusové etnickou většinu. Ještě nedávno, za normální (zahraničně)politické situace, se otázka soužití Rusů a většinového kazašského etnika zdála být relativně uspokojivě vyřešenou. Po extrémně silném exodu Rusů bezprostředně po vzniku samostatné Republiky Kazachstán v roce 1991, kdy odešli ti nejvíce nespokojení a ti, kteří se necítili výrazně svázáni s Kazachstánem, a po zpacifikování několika separatistických, leč marginálních pokusů, se kombinací administrativních zásahů a opatrnou jazykovou politikou podařilo dosáhnout určitého statu quo mezi ruskou menšinou a většinovými Kazachy.

Kazaši, velmi zjednodušeně řečeno, tradičně dobře akceptují vliv ruské kultury, po dobu posledních zhruba více než dvě stě let uznávali určitou civilizační převahu Ruska obecně a neváhali usilovat o možnost podílet se na čerpání a výdobytcích této ruské, potažmo evropské civilizace. Zároveň si ovšem byli vždy vědomi jak nebezpečí plné asimilace, tak obtížnosti změnit svůj (Rusy vnímaný) status asijského, nomádského etnika. Přesto vždy hleděli spíše k Rusku než k ostatním středoasijským národům. Postoj Kazachstánu a jeho vymezení vůči Rusku, pokud lze něco takového vůbec srovnávat, je tedy do určité míry smířlivější než postoj (západní) Ukrajiny. Putin by tedy za standardní situace jen těžko nacházel důvody proč intervenovat na území Kazachstánu ve prospěch ruskojazyčného obyvatelstva. Jak ale ukázaly události na Ukrajině, tato standardní situace se může velmi rychle a nepředvídatelně změnit a formou cílených provokací by bylo jistě možno zvrátit i relativně pokojné soužití různých etnik na severu Kazachstánu.

Kazachstán díky své geografické poloze nemá mnoho jiných reálných možností než se snažit o co nejpřátelštější vztahy s Ruskou federací, ač se to okolnímu světu může jevit jako krátkozraké a do určité míry nepochopitelné. Přes oficiální velmi opatrnou podporu Putinovi jsou si kazachstánské elity vědomy nebezpečí a nepřijatelnosti nové ruské zahraniční politiky, ale v současném rozkolísaném mezinárodním systému zatím nenacházejí jiné uspokojivé varianty.

O autorce:

Martina Varkočková, Metropolitní univerzita Praha a Ústav mezinárodních vztahů

Použité zdroje:

http://www.fergananews.com
http://www.eurasianet.org
http://izvestia.ru