Kam se poděla „vůně jasmínu“? Tuniští islamisté versus demokratická tranzice a dodržování lidských práv v zemi

Islamisté se tiše vytratili

Islamisté sice byli v „jasmínové revoluci“ poměrně aktivní, když během vzrušených lednových dní hlasitě po boku tuniské mládeže volali po odstranění zkaženého režimu Ben Alího, ale v následujících týdnech se poměrně tiše vytratili ze scény a do únorového a březnového dění příliš nezasahovali. Jedna z tváří, které po odstoupení exprezidenta Ben Alího volaly po novém pořádku v zemi, Rašíd Ghanúší či jiný z představitelů Hnutí obrody (an-Nahda), jehož oficiální činnost byla 1. března 2011 povolena, sice občas poskytla rozhovor některému z tuniských médií, ale _ až na výjimky _ jejich hlas slyšet nebylo.

Zajímavým faktem je poslední oficiální prohlášení nejvyšší duchovní autority v zemi, tuniského velkého muftího šejcha Osmana, jež se dostalo k národu 10. ledna 2011 prostřednictvím periodika as-Sabáh (Ráno) _ tedy několik dnů před pádem Ben Alího režimu. Hlava tuniské muslimské obce v něm stručně a rázně odsoudila sebevraždu posléze slavného mučedníka revoluce Tárika at-Tajjiba Muhammada Bouaziziho ze Sidi Bouzidu a odmítla jeho oběť v podobě planoucí pochodně jako naprosto nepřípustnou a zcela odporující islámské víře a jejím základním principům. Svá slova muftí odůvodnil tím, že muslimové mají ve svém životě pevnou sociální jistotu v podobě zakátu, který existuje jako pojistka proti existenčním nesnázím jednotlivce a záruka podané ruky v případě situace, v níž se ocitl právě Muhammad Bouazizi. Jedná se o jeden z pěti základních pilířů islámu, konkrétně o náboženskou daň z majetku a příjmů určenou k dobročinné pomoci potřebným.

Jak si toto poselství vykládat? Naprosté přehlížení tuniské reality, tedy chudoby a s ní spojené sociální nepokoje vedoucí ke svržení zkorumpovaného režimu, či strohý, dogmatický výklad islámské víry? Proto bylo zcela legitimní se ptát, jakou cestu po pádu Ben Alího vybere nejvyšší oficiální představitel muslimské komunity v zemi. Zatím stále mlčí.

Proti salafíjským myšlenkám násilně vystupoval i režim prezidenta Ben Alího, jejich stoupenci byli v Tunisku zejména během let 2008_2009 hromadně zatýkáni, často na základě zákona proti terorismu. Tuniské ministerstvo vnitra tehdy rozpoutalo násilnou kampaň, jejímž cílem bylo vymýcení jakýchkoli snah o obrodu islámského práva týkajícího se základních lidských práv a svobod. Během předchozích tří let byli představitelé ilegálního hnutí an-Nahda zdecimováni, a navíc _ vnějším tlakem i v důsledku vlastního vývoje _ změnilo toto uskupení rétoriku, která se postupně odkláněla od tradiční proislámské orientace směrem k volání po politických změnách ve společnosti.

Spojení islamistických tendencí a demokratického smýšlení

Představitelem tohoto proudu je i Rašíd Ghanúší, který hlásá propojení islamistických tendencí s demokratickým smýšlením; dle jeho názoru o změně společenského řádu rozhodnou lidé prostřednictvím volebních uren. Ghanúší krátce po svém návratu do země rázně zavrhl myšlenku na podporu islámského politického zřízení v zemi. Hovořil o tom, že hlavním, ne-li jediným tématem, o které skutečně v Tunisku nejde, je náboženství. I samotné tuniské intelektuální kruhy stále hledají odpověď na otázku, proč se islamisté nechopili hozené rukavice a nevyužili svou šanci. Zatím se většina shoduje v tom, že díky vyspělé tuniské společnosti byla hrozba islámské diktatury již dávno překonána.

V rozhovoru pro německý Der Spiegel 24. ledna 2011 Rašíd Ghanúší na otázku týkající se vytvoření islámské republiky v zemi uvedl: „Věříme v legitimitu poradního sboru šúrá a budeme důsledně podporovat prosazení žen v politických kruzích. A zavedení náboženského práva šarí´a? Tunisko předně potřebuje svobodu a vybudování skutečné demokracie.“

Ovšem i mezi umírněnými islamisty dochází k postupné diferenciaci. S větší progresivitou hovoří o tuniském islámu Muhammad Alí Harrás, generální tajemník tuniské Islámské fronty a zároveň ředitel satelitní televizní stanice Islam Channel, který v rozhovoru pro deník aš-Šark al-Awsat (Střední východ) 23. ledna 2011 potvrdil, že v zemi, kde islámskou společnost tvoří takřka stoprocentní sunnitská komunita málikovské právní školy neoddělitelně spjaté se salafijským hnutím, dojde k šíření progresivních islamistických myšlenek. Salafíja hlásá návrat ke kultu předků a zbavení se nánosu, který poskvrnil čistý, nezkažený, původní islám _ zde je potřeba zdůraznit především jeho roli k alternativě v podobě saúdskoarabského wahhábismu, konkrétně pak jeho dogmatu volajícím po fundamentálním výkladu Koránu a boji proti přirozeným, samovolně vyvolaným reformám v islámské společnosti. Salafíjské smýšlení je na diskusních fórech častým tématem. Hovoří se o tuniské salafíji, snažící se oslovit i tuniskou mladou generaci, která stála za organizací protestů prostřednictvím sociálních sítí a která je zatím považována za poměrně sekulární. A vznikají i poměrně radikálnější odnože.

Stát je odpovědný za morální řád společnosti

Mimo to je třeba si uvědomit jednu skutečnost, na niž v komentářích a hodnoceních arabské cesty k demokracii často zapomínáme. Západní pojem liberální demokracie je zcela neslučitelný s islámským pojetím demokratického státu. Islám chápe stát jako činitele odpovědného za morální řád společnosti. Kromě toho je evidentní, že v muslimských zemích náboženství prostě od politiky oddělit nelze.

Přesto je moderátní demokratický islamismus zcela převažující formou, s níž se lze v médiích a ve veřejných diskusích v kavárnách, na sociálních sítích či příslušných seminářích setkat nejčastěji. To ovšem zdaleka neznamená jistotu, že tuniští islamisté takoví zůstanou trvale a že se v žádném případě nepokusí některé z prvků současného Tuniska, především faktické oddělení islámu od státu, poměrně značnou rovnoprávnost žen či právní systém nevycházející z práva šarí´a, posunout jiným směrem.

Pravda, mohlo by se tak stát až po vyhraných volbách, což v tuto chvíli není příliš pravděpodobné. Alespoň v dlouhodobé perspektivě však tuto možnost nelze _ navzdory všemu řečenému _ vyloučit. Zvláště pokud si uvědomíme, že podle průzkumů veřejného mínění je dnes jedinou stranou, o níž vůbec ví alespoň pět procent populace, právě islamistické hnutí an-Nahda (Hnutí obrody).

Vývoj posledních týdnů ukazuje, že otázka sekularismu bude palčivým tématem a tuniské intelektuální kruhy nemají zcela jasno v tom, jakou cestou se vydat po plánovaných červencových volbách. Rašíd Ghanúší promluvil prostřednictvím elektronických médií naposledy v polovině března, kdy o sobě prohlásil, že se považuje za umírněného islamistu stojícího v politickém středu; rovněž uvedl, že tuniské islamistické hnutí v žádném případě není radikální do té míry, jakou je možno pozorovat v jiných arabských státech (konkrétní země nejmenoval).

Ghanúší zopakoval, že skutečně nerozumí tomu, proč jej mnozí neustále dokola označují za tuniského Bin Ládina nebo ajjatoláha Chomejního, když má myšlenkově mnohem blíže k tureckému premiéru Erdoganovi. Také nehodlá zaútočit na New York ani Washington, neusiluje o získání zbraní hromadného ničení ani šíření islámské revoluce _ pravděpodobně myšleno té íránské, která svrhla šáha, nikoli arabské revoluce šířící se z Tuniska přes Egypt dále (možná až po Sýrii?) a nemá v úmyslu se vměšovat do libanonské otázky. Z tohoto komentáře je možné odvodit, že Ghanúší se hodlá primárně zabývat domácí politickou scénou, a proto lze předpokládat radikalizaci požadavků an-Nahdy, v jejímž čele stojí. Jako mírně znepokojivá může být označena i absence zástupců tohoto hnutí na veškerých jednáních s představiteli občanské společnosti, kde hlas hrdiny lednové revoluce není slyšet. Proč je opomíjen? Důvod může být následující: je totiž očividné, že strach z radikalizace především v ženské otázce je v Tunisku patrný. Jako důkaz lze chápat úsilí Tuniské asociace demokratických žen a její aktivity: uzpůsobení volebních kvót pro ženské kandidátky v červencových volbách či změna tuniské ústavy. V ní by měla být nově definována absolutní rovnost mezi muži a ženami, úpravy se také dočká otázka zahalování, která proti sobě staví především generaci dnešních padesátnic a jejich dcer.

Ozývají se také hlasy označující Ghanúšího za spojence Íránu, Sýrie, Hamásu či Hizbulláhu. Všichni tito aktéři jsou chápáni jako síly podkopávající postavení Spojených států v regionu Blízkého východu a severní Afriky. K absolutnímu převzetí moci ze strany tuniských islamistů nepochybně nedojde, ale zcela jistě posílí. Tradiční rétorika spojená s nedostatkem pracovních příležitostí a úpadkem morálky by měla uspět, ovšem v této chvíli je ještě příliš brzy. An-Nahda, Ghanúšího Hnutí obnovy, vyčkává a nepochybně sklidí své ovoce. Červencové volby budou možná posunuty na pozdější termín a nikdo ze současných vládnoucích kruhů si nyní nechce připustit, že ona demokratická tranzice, kterou jí provede podaná ruka Západu, nemůže uspět. Prvním důvodem je islám, druhým pak absence zkušeností s jakoukoli vládou lidu; obojí je dáno trpkou historickou zkušeností s kolonialismem evropských mocností v regionu Blízkého východu a afrického Maghrebu i následného autoritativního režimu v těchto zemích.

Turecko jako vzor?

Na stole také leží otázka budoucí zahraniční politiky země. K jakému muslimskému bratru by se opravdu klonil Rašíd Ghanúší? Hovoří-li o Turecku, konkrétně jeho ministerském předsedovi jako svém vzoru, Západ se nemusí příliš znepokojovat. Tunisko by si jen začalo razit vlastní cestu a možná by se vyostřila jeho rétorika vůči Evropské unii. Přesto by mohlo dojít k obrodě zahalování žen, tento trend totiž znovu vstoupil na scénu i v samotném Turecku. A hidžáb může být prvním krokem k návratu onoho původního, čistého, nezkaženého islámu. Jaká však bude jeho tuniská podoba v jedenadvacátém století? Jedno je jisté _ Ghanúší neudělá stejnou chybu jako exprezident Ben Alí. Uvědomuje si, že není možné kráčet proti proudu mladých, odhodlaných Tunisanů volajících po opravdových, hlubokých společenských změnách. Islamistický trend však nepochybně získá na síle přímo z nitra tuniské společnosti. Příští měsíce rovněž ukáží, jak silné jsou obavy ze zahraničního vměšování do domácí tuniské politiky. Od podané ruky a finanční moci Západu se pozvolna a téměř nepozorovatelně může opět navrátit do starých kolejí. Tunisané však nebudou naslouchat cizímu diktátu _ v tom má Ghanúší jasno, svůj názor nezmění.

O autorce:

Jana Kostrounová je arabistka, absolventka Blízkovýchodních studií FF ZČU, doktorandka Katedry politologie FF Univerzity Hradec Králové. Absolvovala studijní pobyt v Tunisu, je stipendistkou Damašské a Jáhirské univerzity, dlouhodobě pobývala v Sýrii a Egyptě.